Neexistuje proto, protože si jej materialisté jako "zaťatí" představují rozumem a smysly jako hmotnou kategorii. Možnost, že by objektivně existovaly bytosti a dimenze, našimi hmotnými orgány nezachytitelné, jako "skeptici" ze zásady odmítají. V této souvislosti je nutné se otázat, co je skutečnou pohnutkou tohoto nepodloženého apriorního odmítání, když celé série nepřímých indicií existenci nehmotných dimenzí reality a jí odpovídajících bytostí nasvědčují.
Vstupuje do nich člověk od nepaměti za zvláštního stavu vědomí a smyslů. Tento stav vědomí se jen různě pojmenovává, např. odpoutání se duše od těla, "trans" nebo vytržení mysli mystiků a jasnovidců. Zvláštní stavy mysli nejsou výmyslem nějakých pro peníze veřejnost matoucích jednotlivců, jak se snaží "vysvětlit" Sisyfos". Využívaly jich k nejrůznějším účelům všechny civilizace už od těch nejstarších, už od doby jeskynních lovců. Již těm umožňoval tento rozumem nepochopitelný stav vědomí spojení s "bohy" neboli přírodními silami a tím usnadňoval přežití. Pomocí "transu" léčili a léčí lidské neduhy šamani. Byl to právě stav rozšířeného vědomí, který umožňoval poznání nehmotných rovin bytí prorokům všech národů a náboženství. Náboženské rituály včetně modlitby dokonce mají za svůj hlavní cíl onoho stavu vytržení dosáhnout, nebo se mu alespoň přiblížit. U nás je v důsledku vyučování náboženství nejznámější několik Mojžíšových komunikací s "Jehovou", které jsou písemně zachyceny a popsány v bibli. V nich se židé a křesťané, kteří by také jako Mojžíš rádi pohlédli na tvář živého Boha, dovídají, že Bůh na Mojžíšovu prosbu říká, že žádný živý člověk nemůže pohlédnout na jeho tvář. Pozemskou logikou by z toho mohlo vyplynout, že po smrti ano. Já si ovšem myslím, v souladu s níže popsaným, že Bohu do tváře nelze vůbec pohlédnout. Prostě proto, že představa, že Bůh má nějakou tvář, je antropomorfická, neboli si představuje člověku nedostupné reality ve formách člověku známých. Ale Podstata světa je naddimenzní, nadformová! Takže člověk ji může vnímat jen jako Původ všeoživující zlaté záře bez specifikace!
Existují skuteční ateisté?
Jenže ti, kteří se prohlašují za ateisty, v hloubi duše Boha také hledali. A našli jej namalovaného v katolických chrámech jako dědečka v noční košili, sedícího na oblaku. V evangelických pojednáních, vycházejících "otrocky" z bible, je o Něm mluveno v duchu knih Starého zákona. Tamní vylíčení bylo ale určeno pro negramotné pastevce bez schopnosti abstrakce. Proto se líčení chování Boha nápadně shoduje s chováním lidských vládců, ba dokonce i s jejich negativními vlastnostmi, jako je ješitnost a žárlivost. V indických chrámech má Bůh tři hlavy, v buddhistických chrámech jej zastupuje Budha v lotosovém posedu s velkým břichem. Islám se všemu tomu zmatení pojmu Boha vyhnul zákazem jakéhokoliv zobrazení. Ponechává však v myšlení na Boha ono patolízalské padání na tvář jako před pozemským monarchou. Přestože islámci uznávají Ježíše za proroka, nepovšimli si jeho pravého přístupu k Bohu jako k Otci, tedy bez podlézavého padání, ale s důvěrou a poslušností. Ježíšovi skuteční následovníci se mu odjakživa klaní "v duchu a pravdě". Protože takový Bůh, jak se jej ve výše uvedených přístupech nezralí lidští duchové snaží postihnout (mimo Ježíšova), skutečně neexistuje! V tom mají potírači existence vyšší síly pravdu! Vada jejich logiky je v tom, že neoprávněně generalizují. Když není takový, jakého obraz nám nezralí věřící předložili, není vůbec! Vkrádá se dotěrná otázka, zda jsou ti, kteří se za ateisty prohlašují, skutečnými ateisty, když tak dobře vyciťují, jaký Bůh není! A nebo jsou obětí diletantských výkladů církví? Protože správné vědomí toho, jaký skutečně není, naznačuje, že Jeho existenci neurčitě vyciťují. Pamatují si jeho záři v nevědomí z doby před narozením? Ač se tak často označují, nejsou ateisty, ale "pouhými" agnostiky, česky "něcisty" (něco je). Podle své neúspěšné životní zkušenosti s hledáním skutečného Boha začali v mysli kapitulovat na poznatelnost transcendentního rozměru světa. Z výsledků náboženských obřadů a častého nebetyčného žvanění okolo si opět neoprávněnou generalizací odvodili i zbytečnost náboženství a náboženských obřadů. Někteří z těchto zřejmě mohou být v duchovním poznání dál než náboženské kapacity výše uvedených pojetí Boha. Vybavuje se mi v této souvislosti Abdrushin, který Ježíšův výrok o posledních, kteří budou prvními, ještě posílil s tím, že agnostici předejdou náboženské fanatiky do království božího!
Dva způsoby nazírání Boha
Pokusme se tedy vydat tisíciletími za proměnami ve vnímání "tváře živého Boha" neboli představ člověka o něm. V podstatě existují již po tisíciletí dva způsoby hledání "tváře" Boha. První je racionalistický, vycházející z rozumového poznání světa, zejména z fyziky a matematiky. Druhý používá k "dosažení poznání" stav rozšířeného vědomí, jinými slovy vytržení mysli, nebo také odpoutání duše od těla. Racionalistický přístup je znám z doby antiky, zejména ze spisů od Aristotela. Existence reality Stvořitele je odvozena od dvou pozorovaných základních zákonů fyziky o pohybu. Prvním je poznání, že do jakéhokoliv pohybu musí být hmotné uvedeno počáteční silou a teprve pak následuje jeho setrvačnost. A vše ve vesmíru se pohybuje, přičemž vesmír měl počátek, dnes definovaný fyzikou jako velký třesk. Tudíž na jeho počátku musela být síla Prvotního Hybatele, jak jej nazývá Aristoteles. A druhým fyzikálním zákonem, prokazujícím existenci Stvořitele viditelného světa, je ten, že všechny fyzikální děje ve vesmíru, pokud do nich není zasahováno, probíhají v čase tak, že se vždy a bez výjimky složitější věci rozpadají na jednodušší a nikdy ne naopak (zákon o zvyšování entropie neboli stavu pravděpodobnosti). Jestliže se tedy jednoduché sloučeniny v pramoři poskládaly v něco tak složitého, jako je živá hmota, musela tam existovat a působit námi nezachycená fyzikálně definovatelná síla, která onen pohyb proti entropii vyvolala (vytvořila supersložité). A této síle je dáván název Stvořitel života. Z výše uvedeného je zřejmé, že kdo tvrdí, že Prvotní Hybatel a Stvořitel života, sjednocení pod pojem Bůh, neexistují, odmítá veškerou vědu a racionální poznání jako takové. Můj učitel "vědeckého ateizmu" na VŠV marxista leninovec Kazda tedy neměl pravdu, když jako zástupy jiných říkal: "Když je nějaký Bůh, proč za mnou nepřijde a neřekne, co mám dělat, a já to udělám." Egocentrizmus zaslepil myšlení zástupů podobných "expertů" tak, že si už ani neuvědomují nelogičnost vlastního myšlení. Proč by měl Stvořitel vesmíru chodit za nějakým ateistou a jemu podobnými a představovat se jim? Proč by po nich měl něco chtít? Proč by měla hora chodit k Mohamedovi? Z "logiky" těchto postojů je jasné, jak silně zaslepuje egocentrizmus myšlení současného člověka. Jak je jím ničena objektivita logiky, tj. její odvozenost od obecně platného! V důsledku oslepujícího egocentrizmu pak tzv. skeptici nepoznávají, že jsou to naopak oni, kteří se musí vydat hledat svého Tvůrce neboli Otce, jestli chtějí nalézt smysl svého bytí. Musí pro správnou odpověď na tuto klíčovou otázku ke svému původci, neboť oni o svém zrození, ani o své smrti nerozhodli! Není žádnou náhodou, že v Ježíšem doporučené modlitbě Otčenáš byly skrze překlady zkomoleny dvě klíčové věty. Prosba za vyvedení z pokušení byla nahrazena prosbou za neuvádění v pokušení (jako kdyby Bůh v pokušení uváděl) a prosba za zbavení zlého v nás (člověku) byla nahrazena prosbou o zbavení zlého ve smyslu v okolí. Tzn. ve stvoření, jako by toto nebylo dokonalé!
Cesta rozšířeného vědomí
Tím jsou možnosti rozumového hledání tváře skutečného Boha, který je Podstatou existence světa, vyčerpány. Abychom objevili další aspekty Jeho "tváře", musíme nalézt cestu k rozšíření schopností svého vědomí o vnímání smysly neviditelné (jemnohmotné) stránky existující reality. Přirozeně existuje tato cesta od nepaměti v zážitcích blízkosti smrti těla. K těmto stavům rozšířeného vědomí dochází často tehdy, kdy se při smrti člověka nastupující oddělování duše od těla ještě podaří odvrátit (člověk byl z cesty na "onen svět" vrácen). Pokrok lékařské vědy způsobil, že dnes je lidí s "posmrtnými zážitky" na statisíce. Postupem času dobrodružství chtiví zájemci oživili i staré znalosti z antických a egyptských mystérií, v nichž se zážitků rozšířeného vědomí dosahovalo pomocí mystických a dechových cvičení, možná i halucinogenních látek. Tyto nepřirozené metody však zážitky z odvrácené strany světa zkreslují, protože mozek, který je zachycuje, je vychýlen ze své přirozenosti. Takovým "rozštelovaným přístrojem", jakým je chemicky ovlivněná nervová soustava, není možné správně reprodukovat vjemy z odvrácené strany viditelného světa. Dávní čínští, indičtí, perští, egyptští a antičtí myslitelé se vydávali touto cestou s tím, že tuto narušenost "přístroje" utajovanými postupy maximálně omezovali. Postup k "hledění do jemnějších rozměrů světa" tajili před nehodnými za každou cenu, protože "tam" získané vědomosti jsou darebáky zneužitelné. Orfeus, Pythagoras, Suhrawardí a mnoho dalších velikánů bylo zavražděno jen proto, že nechtěli k zasvěcení připustit nehodné zbohatlíky. Ze zážitků nepřeberného množství mystiků a zakladatelů náboženských vyznání je možné učinit tyto obecné závěry. Podle nich všechna energie světa vychází ze Zdroje, který je člověkem vnímán jako Světlo (v důsledku materialistického myšlení je často ztotožněné se Sluncem). Orfeus v Řecku jako první přišel na to, že k žádoucímu osvícení Sluncem (Světlem) obrácené strany světa je možné se dostat jen ve stavu etické čistoty zasvěcovaných. Proto byli k orfickým mystériím připouštěni jen prověření adepti zasvěcení, proto tato vedla nejdál, až k poznání Syna Světla, ze Světla vystupujícího! Právě proto, že Řekové znali z orfických mystérií syna Světla, přijali jako první z národů svědectví apoštola Pavla o Kristu a křesťanství! Zvláště, když jim apoštol Pavel vylíčil, jak se se zářivým Světlem na cestě do Damašku osobně setkal. Pro vzdělanější Řeky bylo takové setkání věrohodné, protože jej znali z vyprávění o starých kultech. V Egyptě faraón Achnaton, také nepochybně po osobním transcendentním zážitku, zavedl jako nejvyššího slunečního boha Atona (syna Světla). Potlačení jeho kultu velekněžskými mágy byl možná pravý důvod odchodu Mojžíše z Egypta, neboť i jemu se Bůh zjevoval ve formě mluvícího Světla z jakoby hořícího keře, který však neshořel. A mezi mnohými jinými také perský mystik Suhrawardí (+1191) již přímo říká, že Bůh je zdroj Světla a poznat pravdu vyžaduje osvícení tímto Světlem, neboť jeho stopa pak v osvíceném stále svítí (odtud změněná povaha těch probuzených z klinické smrti, kteří spatřili Světlo). Ze Světla se pak podle Suhrawardího v různé vzdálenosti sestavují vrstvy, tj. úrovně světů, přechody mezi nimi však střeží andělé. Avicena (+1037) jde ještě dále. Nejenže vidí, že vesmír vzniká výronem z Boha (velký třesk?), ale Stvořitel do něj stále vyzařuje Rozum, který vše ve vesmíru dokonale řídí (viz Ježíš: ani vlas na hlavě nespadne bez vůle mého Otce!).
Nastupující éra intuice
Těchto podobně vnímajících skrytou tvář hmotného světa lze jmenovat desítky. Při postupu poznání našeho světa vědeckou metodou se dočasně ustoupilo od intuitivní formy poznání, k jejíž aktivaci je zapotřebí stavu rozšířeného vědomí. Ale jen dočasně. Neschopnost vědeckého způsobu myšlení jakkoliv pohnout jak psychologickými potížemi (depresemi), psychiatrickými nemocemi, zvrháváním veřejného života a psychosomatickými kořeny nemocí vytlačuje na povrch jednostrannost vědeckého přístupu k celé existující realitě. Když bádalíci tvrdí, že člověk existuje jen jako hmotou definované uskupení, ať tu chuť a radost ze života v chemické podobě potravinového doplňku někomu vstříknou do žil! Kvůli nastupujícímu všeobecnému selhání materializmu nadejde v dohledné době nová etapa dějin. Bude to právě intuitivní poznání, které odhalí dosud jen tušené dimenze člověka a nepředstavitelně změní svět. Musí se tak stát ve velmi dohledné době, protože dosavadní náboženství, která až dosud pomáhala regulovat vratkou psychiku národů, rychle ztrácejí na přesvědčivosti. V důsledku zhroucení satanských pseudořešení vyššího druhu společnosti typu nacizmu a komunizmu současný člověk ve světě prolhaných reklam již nevěří ničemu. Ani těm velikánům lidstva, kterým by měl (zakladatelé náboženství). Proto je akutní nutností opakovatelnými a prověřitelnými metodami seznámit masu lidí s objektivní existencí transcendentního rozměru stvoření a jeho zákony. Tím bude prokázána objektivita mravních zákonů a satanská obsedlost všech, kteří tvrdí, že není vyšší spravedlnosti! Konec ateistického postmodernizmu s jeho "každý má svou pravdu" je na dohled. Je jen otázkou, jak velký stupeň katastrofy civilizace k tomu lidstvo "domlátí". Není tedy divu, že nejprve u nás (Čechů novot chtivých), pak v konzervativnější Evropě vzplanul masový zájem o postupy, které vedou k osvícení. Ty bohužel křesťanství (i islám) "potřelo" silou mučících nástrojů v boji proti tzv. herezi gnosticizmu, vlastně pravému křesťanství. Od 4. století se opřelo jen o zevnost rituálů a nepochybné etické principy, které však vykládá ztrnule. A tak se na jeho místo začíná tlačit magie, jóga, reiki, šamanské, indické, tibetské meditační praktiky, pomocí nichž, často úspěšně, často s neblahými vedlejšími účinky, se jednotlivci snaží o postup duchovního poznání. Rizikem východních meditačních praktik však je, že byly objeveny a prováděny v naprosto odlišných společenských podmínkách a nemají dopracován obecný společenský dopad. Lidé zemí původu těchto praktik postrádají vědeckou racionalitu, nutnou pro kvalitu osvícení. Proti těm po osvícení bažícím navíc stojí masy je strašících ustrnulých církevních hodnostářů, kteří jsou schopni se v tomto "boji" spojit s ateisty typu Sisyfos. Přitom situace společenského klimatu je tak vážná, že nebude-li rychle objevena cesta dalšího vývoje společnosti na základě objektivizovaných transcendentních zákonů, civilizace bez Boha se zhroutí v nepředstavitelné katastrofě. Již příliš dlouho si vládnoucí pseudoelity svým řízením civilizace "foukají" proti Stvořiteli a "hvízdají" v jeho chrámu (zemi)! "Mene, tekel, ufarsin" (z bible: "Dny tvé vlády jsou sečteny, Nabukadonosore!") už se rýsuje na obloze.
Poznejme Řád stvoření
Poté, co jsem popsal, jak tvář Boha nevypadá, pokusím se popsat, jak ji vidím já po několika krátkých vhledech do odvrácené strany reality. Rozhlédnu-li se svými smysly kolem sebe a se smyslem pro rub vnímaných věcí, stávám se vlastně "na tvář Boha" hledící. Všechno existující včetně mého těla není nic jiného než ve hmotu "vysrážené" záření z Podstaty světa neboli Otce všeho. Všechno hmotné je jen 22 typů vibrací, fyziky nově pojmenovaných jako superstruny. Ty mají původ v Podstatě světa a jsou s ní ve stálém spojení, jsou její součástí! Vesmír je tedy možné si představit jako tvořivý "sen Boha"! Jsme vlastně takovými aktéry dějů v božím snu. Velký třesk s jeho viditelnými i neviditelnými dimenzemi je vlastně počátek snu Nekonečného, velký "křach" vesmíru je snu a jeho dějů konec. Vizionáři často zmiňovaný kosmický Rozum je vnímaná dokonalá harmoničnost dějů tohoto snu, ovšem vždy z hlediska věčnosti. To jen nám se zdá, že se harmonie chvílemi jako by narušuje, ale ona se jen "vlní v čase". Má jako oceán neměnnou vypočitatelnou ideální hladinu, vlastně vůli svého Tvůrce. Stálou přítomnost aktivity Stvořitele ve stvoření prozradí to, že na jakékoliv činy člověka nastupuje ihned konkrétní zpětná reakce karmy. Jakékoliv jeho činy jsou dokonce dopředu známy a odpovídající zpětná reakce po čase vždy obnovuje harmonii! Stvořitel tím dává člověku svobodu pro volbu jak správného chování, v takovém případě se pro ně stává život na zemi rájem, tak reaguje na všechny typy odchylek lidí a civilizací od něj (karma, hřích). V případě odchylky chování a myšlení lidí a civilizací, teologicky hříchu, nastupuje přesná odpovídající zpětná reakce všech atomů těla člověka (nemoc) i jeho okolí (společenské a přírodní katastrofy). Taková reakce, nutící odchýleného k nápravě kurzu směrem k vůli Stvořitele, je lidmi vnímána jako nepříjemné "vyhnání z ráje". Zpoždění nepříjemného zpětného dopadu je čas milosti, ve kterém je ještě možné pokáním a nápravou oslabit zpětné následky. Jak vidoucí byl Platón, když říkal, že člověk páchající zlo je nevědomec! Člověk se ve viditelném (hmotném) světě pohybuje činy, v neviditelném (astrálním) myšlenkami a představami, v duchovním pohnutkami neboli chtěním! Jakmile v kterékoliv z těchto dimenzí šlápne vedle, ihned sklízí zpětný úder ve formě nepříjemných následků. Výprask (teologicky trest) Stvořitele je tak aktivní projev jeho lásky k člověku, protože jej učí Řádu stvoření. A naučit se chovat ve stvoření je smyslem života lidského ducha s hmotným tělem! Tím, že člověk prostřednictvím pozemského života pozná Řád stvoření, pozná vlastně Stvořitele, neboť každý tvůrce je ve svém díle obtisknut. Jakmile se tedy člověk přesvědčí, že vše existující je v dokonalé harmonii, a nalezne smysl svého bytí uprostřed této harmonie, začne duchem "patřit na tvář Živého Boha i Živého Krista". Stává se zrozeným z Ducha neboli synem božím.
Tito lidé, kteří intuitivně vnímají Boha za realitou hmotného, vidí při smrti těla Světlo. Když jsou resuscitováni, pamatují si to a referují o tom. Toto zesílené vnímání Boha za hmotným závěsem vede k oné změně povahy po resuscitaci. Vzkříšen je nový, vždy ještě lepší člověk. Vše, v čem se pohybuje naše vědomí (duch), včetně vlastního těla, je nám pouze "po dobu snu Stvořitele" propůjčeno. Vše hmotné i nehmotné Mu patří, proto hovoří Ježíš o dělnících na vinici a konci dne. Jak tedy vypadá tvář Živého Boha? Rozhlédnu se kolem a vše, co vidím smysly od narození do smrti, je Jeho tvář. Vnitřním okem je nutné prohlédnout oponu, za níž se skrývá nekonečná dokonalost a harmonie reality, vyzařující ze živého Boha. Když z člověka, který tvář Boha v životě hledal rozvinutím vnitřního zraku, odpadne při smrti těla ona hmotná zástěrka vnímání, kterou je napojení duše jen na hmotné oči, vrátí se poučen do nepředstavitelně slastné záře Zdroje a Původce všeho, teologicky řečeno spočine v dimenzích "lůna Abrahámova".