Diskuse pod články

Předplatitelé magazínu mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16.02.2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

03.02.2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21.11.2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

Sen noci betlémské

  Zvláštní a neklidná je tato tichá noc. Abel si opět posunul přikrývku více k ramenům a přetočil se na svém provizorním lůžku. Pastýřská pole na betlémských stráních jsou plná malých kamínků, a tak chlapci nezbývá než se pokusit uvelebit se na co nejpohodlnějším místě. Abel dnes ale přišel k jeskyni pastýřů až mezi posledními, a tak jsou jeho oblíbená místa už dávno obsazena jinými jeho druhy. A než se ještě jeho malé stádo poklidně uložilo ke svému nočnímu odpočinku, zářily už večerní hvězdy v plném svém jasu a kráse.
  Abel se těšil, až konečně ulehne na své lůžko. Dnešní den byl únavný, protože hnát stádo přes jeruzalémská návrší až sem, k betlémským stráním, není žádný malý kousek cesty. Ale i přesto sem mnozí pastýři stád přicházejí, neboť už od svých předků vědí, že právě zde rodí ovce ta nejkrásnější a nejzdravější mláďata. Nikdo přitom neví, čím to je. Zdejší pole jsou stejně kamenitá jako ta nad jeruzalémským chrámem, ale přesto právě tady se ovcím daří zdaleka nejlépe ze všech možných míst.
  Chlapec se v tichu noci rychle oddal spánku a jeho dech se ztišil na sotva slyšitelné minimum. Unavené tělo postupně zvláčnělo a jen občasný pohyb hlavou dává znát, že pastýř ještě zcela nevešel do hluboké noční dřímoty. A zdá se, jako by se dnešní noci ani neotevírala brána, kterou vstupuje lidská duše do pomyslné říše snů. Slunce přitom už dávno zapadlo za jeruzalémskými kopci a utichl i veškerý zvuk lidských hlasů kolem, a přesto se Abelu zdá, že je tato dnešní noc plná neklidu a neznámého napětí.
  Abel už takové noci zažil i dříve. V jejich vlnách přicházejí do lidské mysli podivné sny o neznámých postavách a zářících světlech. Bytosti, které neumí Abel pojmenovat, mu v těchto vidinách kynou a usmívají se na jeho mladistvou tvář. Abel přitom ví, že tyto postavy nad ránem zmizí a v jeho duši zůstane jen pocit nesmírného klidu, který se sotva jinde hledá u tak mladého chlapce. Těžko se proto může s takovými zážitky svěřovat svým druhům, snad jen jeho matka by ho mohla pochopit. Její zářící oči, které i v hodině smrti hleděly na milovaného syna plné podobného světla, jsou jedinou Abelovou vzpomínkou a jistotou, že snad i ona zahlédla ve svých snech tyto neuchopitelné zářící postavy.
 
  Abel se opět pohnul na svém lůžku a na chvíli otevřel i oči. Tma venku mu dává znát, že je ještě hluboká noc, ale Abel se přesto pokouší v mihotavém světle malé lampy porozhlédnout po svém stádu. Po chvíli, kdy jeho zrak přivykne matnému šeru, zpozorní, neboť si uvědomí, že na něj hledí několikero očí a že ani zvířata této noci neulehla ke svému obvyklému spánku. Co se to jen děje? Jaký neklid cítí on i jeho stádo, že se dnešní noci nemohou oddat potřebnému odpočinku?
  Chlapec vyjde na chvíli před jeskyni a porozhlédne se po svém okolí. Všude kolem je tichá noc a betlémská osada na protějším kopci je také plně ponořena v noční spánek. Abel sleduje tmavý obzor, který bude ještě pár hodin držet ve svém příkrovu přicházející paprsky slunce. Už, už, pastýř pomalu otáčí hlavu zpátky směrem k jeskyni, když tu náhle spatří jasný záblesk neznámého světla na protější stráni. Abel se zarazí a pokouší se znovu zaostřit svůj zrak na toto místo v temnotě, ale světlo už se znovu neobjevuje.
Pastýř se jen chvíli rozmýšlí co udělat, a pak si v klidu sbalí svoji pokrývku i tornu a klidným krokem odchází z místa nočního odpočinku. Jeho malé stádo se vydává známou cestou směrem k betlémské stráni, v jejímž úbočí se v malém příbytku ozývá dětský pláč. Pastýřovy ovečky, vedeny neznámou silou, samy postupně kráčí směrem do kopce a Abel je pomalu následuje. Chlapec přitom vnímá známý pocit, který k němu tak často přicházel v jeho snech, a pak náhle spatří i je. Světla, která v sobě nesou malé bytosti, samy zářící jako andělé. Jsou jich desítky, možná stovky, a Abel vidí, jak lehce plují směrem k betlémskému vrchu.  Jeho ovečky se proplétají mezi jejich zářivými hávy, ale přitom se celé stádo chová tak klidně, jako ještě nikdy předtím. Abel vidí sen a sám je i součástí tohoto snu, ale jeho mysl je přitom otevřená, stejně jako bývá za jasného dne. A chlapec ví, že tento sen ho už bude provázet celým jeho zbývajícím životem, a že tam někde v té září, je i jeho milovaná matka. Tak blízko se mu v této chvíli zdá být, až se mu v očích objeví lesklé slzy. A Abel kráčí dál, za svými ovečkami, až se i on ocitá v mihotavé záři andělů. I jeho šlépěje zlehknou a snad se i on začíná pomalu vznášet nad kamenitou zemí. Jako ten, komu andělé alespoň na chvíli propůjčí svá křídla a dají mu tak pocítit ten dar, kdy se může lidská duše vznášet v absolutním míru a pokoji.
--------------------
   Veliká a mocná vypadá Herodova pevnost, zvláště teď uprostřed noci, kdy její zdi osvětluje jen několik plápolajících loučí. Starý muž přesto sevře o něco málo pevněji hlavici své hole, neboť za mnohaletého putování po různých končinách už pochopil, že právě v sídlech králů se mnohdy dějí ty nejkrutější vraždy. A cílem najaté ruky může být stařec stejně jako malé dítě, jde jen o to, jakou hodnotu má v dané chvíli jeho život pro zdejšího panovníka. Melchior viděl padnout už mnohé tváře, v Egyptě, Sýrii, stejně jako v Palestině, a o podobných skutcích se občas dozví také z listů babylonského Baltšaccara, případně se mu o nich zmíní Kaaspar z Persie. Pravda, nejčastěji jde o nepohodlné následníky královského trůnu, mnohdy snad ještě i o nějakého příliš odbojného vojevůdce. Mudrcové a mágové jsou zpravidla vynecháni z těchto pozemských půtek, ale je-li ve hře proroctví o mocném králi, který má jednou vládnout všem budoucím pokolením, nemůže si ani tak starý muž, jako je dnes už Melchior, být něčím bezvýhradně jistý. A vlastně se ani nelze nějak zvlášť podivovat nad tím, jaký nepokoj vyvolává v myslích vládců toto staré proroctví, když i jemu samému nedá jeho obsah už dlouho spát. Není to tak dávno, jen pár měsíců, kdy Melchior, ještě ve své egyptské domovině, sám pocítil nesmírnou touhu spatřit toho, jehož příchod oznamují nejen hvězdy na nebi, ale i sny a vize mudrců a mágů.
   Ostatně to, co viděl v jednom nočním zjevení, by nenechalo klidným žádného věštce a ani krále. Obraz, v němž vysoko na nebi zářilo otevřené oko jako symbol Jediného a Věčného, a kousek pod ním šlehající plameny. Hlas ve snu přitom Melchiorovi ozřejmil, že toto je symbol Ducha Svatého. Co přesně prorocká slova znamenají, stařec nevěděl, ale pochopil, že jejich význam mu bude zřejmě vysvětlen až o něco málo později. A třetí ve trojici symbolů byla postava muže, který hořel zlatým světlem a nad jehož hlavou šlehaly právě takové plameny, jako ty z Ducha Svatého. Král přicházející ve světle, jenž vládne nekonečnou mocí, tak si vyložil mudrc význam svého snu, a spolu se symbolem astrologického znamení zimní oblohy také pochopil, v jaké době se tento posel Boží má narodit.
   Zároveň s tím Melchior věděl, že se pravděpodobně vydá na svoji poslední pouť, ale bude-li jejím završením nalezení budoucího mocného krále, není už nic, co by ho dokázalo zadržet v jeho egyptském domě. Cesta do Herodova království není sice tak dlouhá, ale kdo ví, jaké nesnáze mohou v jejím průběhu nastat, a také si potřebuje ještě promluvit se svými dvěma přáteli, kteří se musí dopravit ze vzdálenější Persie a Babylonu. Melchior proto dlouho neotálí a vydá služebnictvu základní pokyny pro přípravu na cestu.
 
  A teď, když po týdnech putování cizí zemí stojí egyptský mudrc opřen o mohutnou zeď Herodova paláce a hledí přes noční poušť až k vrcholkům Judských hor, cítí, že se proroctví právě zde v této krajině začíná naplňovat. Snad už ráno přiběhne některý z těch mladých hochů, co jim zaplatil za jejich lehké nohy, a oznámí mu, že se tam a tam, v té či oné vesnici, právě narodilo další dítě. Zvláště pak, bude-li to první dítě almy, jak je doslovně zmíněno ve starém proroctví, aby Melchior neztrácel svůj drahocenný čas zbytečným hledáním. A pak už mu zbývá jenom určit, zda je hodina zrození dítěte totožná s jeho výpočty, které prováděl ještě ve starém egyptském chrámu, když po nocích studoval pohyby hvězd na nočním nebi. Ale dnes už asi půjde Melchior spát, neboť v této pozdní hodině tak jako tak nepustí noční hlídky žádného z jeho poslíčků do bran paláce. Ještě posledním letmým pohledem přelétne stařec noční oblohu, když tu náhle tam někde v dáli na jihu, zahlédne na okamžik jasný záblesk světla. Jako když se nějaká hvězda náhle rozzáří uprostřed hluboké temnoty a jen na okamžik se ukáže očím těch, kteří v nočním tichu pátrají po znameních z nebes. Tak přece jenom Betlém, pomyslí si stařec a hluboce si oddechne. Tolik tíže mu najednou spadne ze srdce, o které ani netušil, že ji v něm nosí, a i jeho dech se náhle prohloubil. A vůbec celá starcova mysl je najednou mnohem čistší a lehčí.
   Musím hned uvědomit Kaaspara a Baltšaccara, pomyslí si Melchior, a služebnictvu oznámit, že se vydáme zítra ráno na sever, směrem k Jeruzalému. Herodes se nesmí ani náznakem dovtípit, kam budou ve skutečnosti směřovat jejich další kroky. Špehové sice číhají skoro všude, ale oznámíme-li mu, že se chceme s přáteli ještě poradit s hlavním židovským rabbim, uvěří snad naší domnělé nevědomosti. Budoucí král je sice už zřejmě na světě, ale právě proto je teď snad tím nejvíce nepohodlným a nejohroženějším dítětem v Herodově zemi. Muž, který neváhal zabít svou první ženu a dokonce i vlastní syny, se nezastaví před ničím. A Melchior má v úmyslu se se svými druhy budoucímu králi poklonit, a nikoliv snad k němu přivést královy najaté vrahy.
 
   Stařec postupně schází do nitra ztichlé pevnosti a v hlavě už se mu rodí jedna myšlenka za druhou. Jak mocný bude doopravdy tento chlapec, až vyroste v dospělého muže? Jakou zbraň bude nosit po svém boku a kolik vojáků mu prokáže věrnost? A dokáže skutečně ovládnout celou tuto zemi a navíc ještě i mnohé další, jak se o tom hovoří ve starém proroctví? A co je hlavní, bude mu Bůh skutečně tak mimořádně milostiv, aby stihl sám dokončit tak velkolepé dílo? Melchior se na okamžik zasnil a s touhou v srdci si uvědomil, že by rád jednou viděl tohoto muže na vrcholu jeho slávy. Bude to jistě velkolepé a oslnivé, stát jednou v zástupu těch, kteří budou vzdávat hold tak výjimečnému panovníkovi. Okamžik slávy a moci, ztělesněné dnes ještě malým a bezmocným chlapcem.
   Ach, jak naivní a  nedokonalé jsou naše lidské představy o moci a slávě Syna Božího….
---------------------
Alžběta se zlehka pohnula na svém lůžku. Jako všechny matky má i ona jen lehký spánek a proto i teď, uprostřed hluboké noci, vnímá velmi dobře jemný dech svého malého syna. Její bdělost jí přitom dodává pocit blízkosti a na nedostatek spánku si sama nikdy nikomu neztěžovala. Vždyť kolik už jen prožila ve svém životě bezesných nocí, v nichž si kladla stále jen jednu a tu samou otázku, proč právě ji potrestal Bůh neplodností, i přes mnohá objetí jejího milovaného manžela. Kolik slz už za tu dobu prolila a kolik modliteb vznesla k Bohu, aby se přece alespoň jednou smiloval a obdařil je se Zachariášem milostí. A právě tehdy, když už přestali oba doufat a jejich skráně začaly prokvétat prvními šedinami, přišel jim konečně dar přímo z nebes.
   Malý Jan se znovu pohnul v matčině teplé náruči. Jemně zavrněl a zlehka pozvedl své ručky. Matka spíše vycítila, než uviděla pohyb dítěte, ale už i Zachariáš otevřel oči, neboť i on má ve svém věku už mnohem lehčí spánek, než tomu bylo zamlada. Potichu vstal a přinesl z vedlejší místnosti malou lampu, aby mohla Alžběta lépe zkontrolovat jejich malého synka. Světlo lampy jen spoře osvětlí místnost, v níž spí oba rodiče i se svým děckem, ale přece jen natolik, aby si mohli oba povšimnout poněkud nezvyklé věci. Chlapec má oči dokořán a jeho malá ústa se lehounce usmívají. Hledí přitom někam nad sebe, směrem ke stropu příbytku, na němž odlesky lampy vytváří imaginární vize. Tyto snové obrazce ale nejsou tím, co budí u chlapce takový úsměv. Jeho malá očička září, dítě se směje a mává vesele směrem k nějaké neviditelné postavě, kterou v tu chvíli vidí jen ono samo.
   „Marie…“ vydechne náhle Alžběta, která se v intuici přenese do jiného místa, a také k jiné matce.
   „Marie porodila syna,“ promluví po chvíli znovu a Zachariáš ví, že jeho žena v ten okamžik vidí pravdivý obraz. Oni oba i jejich syn mají tak blízko k té mladé dívce, která je sama jako živoucí květ. Zachariáš s Alžbětou ji dobře znají, v podstatě už od jejích dětských let, a i jejich poslední setkání, když k nim přišla Marie už spolu s Josefem, bylo svým způsobem velmi výjimečné. Zachariáš měl přitom pocit, že právě přítomnost Josefa a hlavně pak Marie při bohoslužbách v chrámu dala tehdy celému obřadu jakousi mimořádnou sílu, a i dítě, které už tehdy nosila Alžběta pod srdcem, cítilo v blízkosti Marie přítomnost někoho velmi požehnaného.
 
   Zachariáš pohlédl na svou ženu, která stále jednou rukou objímala jejich synka, a věděl, že i jí běží podobné myšlenky hlavou. Ano, Alžběta si také dobře vzpomínala, jaké povznášející pocity vždy měla v přítomnosti Marie, a to už dávno předtím, než ji přivedl Josef do svého domu. Tato něžná dívka byla přitom ze stejné rodové krve jako Alžběta a přece v ní bylo tolik odlišného, než čím se vyznačovaly ženy jejich spřízněných rodin. V její přítomnosti jako by se člověk vznášel a vstupoval spolu s ní do nějakého neviditelného světla, které prolínala jemná vůně lilií a růží. Dívka sama byla přitom tak čistě jemná, nikoliv však bezmocně křehká. Alžběta si naopak v Mariině přítomnosti uvědomovala, jak je dívka niterně silná a naprosto oddaná ve své víře v Boží Jsoucnost. Někdy se jí až zdálo, že je snad tato mladá žena utkána samotnými anděly, kteří pak pro její tvář hledali inspiraci přímo ve věčném nebi.
   A právě Marie dnes v noci porodila své první dítě. Alžběta věděla, že je to chlapec, a snad si už v té chvíli i představila, jak se jednou s jejich Janem setká a budou si navzájem přáteli. A budou-li k tomu dostatečně zralí, mohou se jednou stát i učenými a váženými muži, jako je dnes Zachariáš spolu s Josefem. V židovském národě se přece vždy rodili jedinci výjimečně obdaření, ať už darem slova nebo někdy i prorockého vidění. A ti nejvyhlášenější viděli v budoucnu i příchod samotného Mesiáše, která má přinést slávu a povznést židovský národ nad jiné. Třeba ho snad i jejich nebo Mariin syn někde potkají a pomohou mu usednout jako vyvolenému na jeho trůn. A budou mu zároveň nápomocni v této nelehké službě. Vždyť co může být těžšího a náročnějšího než takový úkol, kdy musí umět jeden muž vládnout nejen svému lidu, ale zároveň musí zůstat i zcela věrný a oddaný Bohu? Kdo může ze všech kdy povolaných dnes říci, že v takovém úkolu zcela bezchybně obstál a nezpronevěřil se jednomu či druhému?  A je to vůbec v silách lidského tvora, obstát s důstojností v tomto úkolu a neztratit při tom ani tvář ani neupadnout do pochybností a hříchu?
A hlavně, bude vůbec kdy tento náš svět schopen přijmout takového Mesiáše?....
---------------------------
  Josef si s úlevou opřel svou hlavu o kamennou zeď a zhluboka se nadechl chladného nočního vzduchu. Tak, dítě je konečně na světě a Marie teď odpočívá v koutě jejich dočasného příbytku. Dvě místní ženy, které Josef ještě v podvečer přivedl z Betléma, pomáhají rodičce s nezbytným ošetřením a pokud bude vše v pořádku, půjdou i ony brzy domů. Matka i chlapec jsou už oba na svém lůžku, kde klidně odpočívají po náročné noci.
   Josef už dítě viděl, právě ve chvíli, kdy ho položili jeho matce prvně do náruče. Vzpomněl si v ten okamžik na tváře svých ostatních dětí, které také už kdysi vítal na tomto světě jako jejich pyšný a zároveň spokojený otec. A znovu si přitom uvědomil, jaký zázrak je skryt v celém tomto stvoření, kde ze spojení dvou samostatných lidí přichází na svět jeden další, tak podobný a přitom zároveň i tak odlišný od vlastních rodičů.
   Podobný a zároveň tak odlišný… Ano, i tohle dítě se liší od svých rodičů a i od ostatních novorozenců, ale jsou to nejenom rysy jeho drobounké tváře, v čem spatřuje Josef určitou jinakost. Všiml si toho ihned, když vešel po porodu k matce, že tvář její i jejího dítěte mají v sobě cosi zvláštního, snad by se dalo říci, že až výjimečně vznešeného, jako když se dvě noční hvězdy rozzáří nějakým osobitým vnitřním jasem. Josef v tu chvíli jen stál a tiše pozoroval obě klidné tváře, až pak v určitý okamžik ucítil potřebu vyjít na chvíli do ticha betlémské noci.
 
   V nočním tichu a osamocen pod hvězdami přemýšlí Josef o všem, co se v jeho životě odehrálo za posledních několik let a sám si klade otázku, zda a nakolik vůbec může člověk řídit svůj vlastní osud. Vždyť jaké měl on sám kdysi dávno představy o své pozemské pouti, ale pak se od určitého okamžiku začalo v jeho životě všechno odehrávat úplně jinak. Snad to byla Boží vůle, nebo se tak možná dělo vlivem nějakých neznámých hvězd, ale v každém případě mu osud přinesl některé dost nečekané a překvapivé změny.
„A lituješ toho snad?“…
Josef rychle pozvedl oči, neboť tento hlas už dobře znal. Přicházel k němu často v noci, v podobě starce, který opřen o pevnou hůl pronikavě hleděl do Josefových očí. Nepůsobil přitom nijak sešle a na svůj věk také vůbec nějak bezmocně. Právě naopak, v jeho pohledu se zračila mohutná vůle, stejně jako dlouhými věky nabytá moudrost.
   „Ale ne otče, kdepak. Marie je kouzelná dívka a to dítě září v jejím náručí jako malá hvězda. Je potěšující být v jejich blízkosti. Člověk tak nějak zapomene na celý svět, prostor i čas.“
Stařec se usmál.
   „To je proto, že matka i dítě v sobě nesou střípek dokonalé Věčnosti. A ty jsi určen k tomu, abys je oba po nezbytnou dobu chránil. Teď jste na bezpečném místě, ale přijde brzy čas, kdy budeš muset Marii i dítě odvést do jiné země, z dosahu zdejší moci. Výjimečnost je dar, ale stejně tak je to nebezpečné stigma v očích těch, kteří pravdu neznají a ani ji znát nepotřebují. A v této době je takových služebníků nevědomosti kolem vás více než dost.
   „A za tvých časů, otče, tomu tak nebylo?“
Stařec se znovu pousmál.
   „Já jsem ten, který kdysi dávno přijímal dary od samotného Abrahama. V mém věku se ještě vznešenost snoubila se službou a moudrost rostla společně s pokorou. Bůh tehdy promlouval skrze mnohé své služebníky a lid žil v úctě v jeho přikázáních. Ale dnes jsou už jen nemnozí, kteří alespoň střípek těchto vědomostí dovedli uchovat ve své mysli. A ještě pak je méně těch, kteří tyto znalosti dokážou oživit v každodenním úsilí o povznesení duše k Věčnosti. Ale tím se netrap, Josefe. Zůstaneš-li ty věrný svému předsevzetí, poznáš ještě za tohoto života mnohé, co ostatním zůstane utajeno, a uvidíš věci, které se ostatním nezjeví ještě dlouhá a dlouhá staletí.
  Bůh ti žehnej, synu, a dopřej si ještě trochu odpočinku. Dnešní noc, plná pokoje, přináší úlevu všem, kteří ji hledají a potřebují. Je to požehnaná noc a zůstane to tak už do úplného konce všech našich věků. Všem, kteří hledají, vnese tato noc vždy pokoj do srdcí, ať už jsou na jakémkoliv konci tohoto světa. Je v tom skryta velká milost Boží, že alespoň na tuto chvíli prosvitne i na těch nejtemnějších koutech světlo naděje, které jako pochodeň ozáří mnohou, někdy zdánlivě už i zcela ztracenou, cestu. Proto ještě spi, chlapče, až do úsvitu, a Bůh Ti buď ve své všemohoucnosti milostiv…
--------------
   Mladá žena se konečně po namáhavém porodu oddala klidnému spánku. V hloubce noci se rychleji obnovují tělesné síly než za bílého dne a i mysl člověka, ponořena do hebké dřímoty, přijímá snadněji blahodárné účinky pokoje a oddechu. Navíc je žena ještě mladá a porod proběhl poměrně rychle, bez zbytečné ztráty krve a vitální síly. Ona i její dítě už na připraveném lůžku poklidně oddechují a i porodní báby se pomalu chystají na návrat do svých příbytků.
Marie se ze snu usmívá a dívčina tvář je přitom podobna andělům, kteří ji v jejím snu navštěvují. Stovky světelných bytostí, které se lehce vznášejí ve zlatavém oparu, který prolíná tichá nebeská hudba. Andělé se svými lehkými křídly jemně dotýkají Marie a ona cítí, jak z jejich perutí padají směrem k ní zlatisté kapky, v nichž je skryta obnovující a léčivá síla. Tolik blaha a potěchy cítí dívka v přítomnosti těchto bytostí a najednou si uvědomuje, že i ona sama se stává jakoby jednou z nich. Tolik touží s nimi jít tam dál, kde na obzoru vidí veliké zářící slunce, které svými paprsky zlehka houpe celý tento svět ve své náruči. A čím více se k němu dívka přibližuje, tím větší množství andělů kolem sebe vidí a vnímá přitom, jak jejich postavy rostou a tváře získávají stále výraznější obrysy.
Náhle však, kdesi zpozadu, ucítí dívka nějaký neklidný pohyb. Ohlédne se a tam někde daleko vzadu, kde se prolínají hranice světů, spatří potemnělou oblohu a při zemi klečící postavy. I jejich tváře jsou plné světla, ale zároveň je obklopuje jakýsi temný stín, který se chystá, zdá se, všechno kolem nich pohltit. A v tom polostínu spatří dívka ještě i jinou postavu, která se také vynořuje takřka už z úplné temnoty. Jen však do toho okamžiku, než pozvedne muž na kříži svoje oči a ponoří jejich třpyt do očí Mariiných. Dívce se až zastaví dech, když vidí, kolik záře z nich čiší a najednou jí připadne, že ty oči jsou jí tak nesmírně blízké a že už je určitě někde viděla….
 
   Obraz ve snu probudí dívku do tmy betlémské noci. Malá louče ozařuje potemnělý příbytek, v jehož koutě leží dítě, zavinuté do tkané přikrývky, a tiše přitom oddechuje. Jeho matce se zdá, že sen ještě neskončil, neboť vidí, že kolem chlapce stojí jakoby v kruhu čtyři zářící bytosti. Jejich světlé pláště jsou plné zlatého světla a nad hlavou každé z nich šlehají jiskřící plameny připomínající koruny králů. Mladá žena si najednou uvědomuje, že archandělé o ní vědí, přestože neotáčejí hlavy k jejímu lůžku. Stojí a s upřeným pohledem pozorují právě narozeného chlapce a snad mu už právě teď pomáhají spřádat jeho osud co nejpevnější nitkou.
Nad hlavou archandělů se náhle objeví něco jako rozechvělý plamen světla. Snad jen tisíce perutí by mohlo způsobit takový vír, ve kterém se začínají pomalu roztáčet i bytosti andělů. Jejich světelné postavy se náhle před Mariinýma očima proměňují v jeden jediný zářící kruh, z jehož nitra ještě s posledním zábleskem světla zazní mohutný hlas:
„Přistoupím k Tobě, až se naplní ten správný čas“…..
-----------------------------
 
   Dnešní večer se betlémská hvězda rozsvěcuje v každém lidském srdci, které je jejímu požehnání otevřeno. Hvězdy nezáří jenom na nebi, jejich svit je nejkrásnější, když se rozhoří v samotném nitru člověka. Každý přitom nosíme v sobě jednu takovou, jen si to možná v tom našem věčném spěchu ani neuvědomujeme.
   Přeji proto z celého srdce všem hledajícím, aby jejich mysl prostoupil této dnešní noci blažený klid a také aby pocítili ten hřejivý jas hvězdy ve své srdci. Ve svém požehnání je totiž Bůh skutečně všemohoucí a nikdo, kdo uvěří ve Světlo Jeho syna, nezůstane stát v Jeho milosti opomenut.
 
   Alžběta Kováříková 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Hodnocení
Aktuální hodnocení: 5 (12 návštěvníků)
Štítky:
© 1997 - 2020 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz