Člověk je jediná bytost ve hmotnosti, která si tuto otázku může položit. Je tomu tak proto, že člověk jako jediný z živých bytostí planety se skládá nejen z hmoty, tj. materie vesmíru, (vzniklé „velkým třeskem“) ale i složky, na hmotě nezávislé. Té obvykle říkáme duch nebo nepřesněji vědomí. Tato složka člověka, jiskra ducha, ve „velkém třesku“ určitě nevznikla! Ale právě kvůli její přítomnosti v člověku má lidská bytost potenci si položit otázku: Co bylo před, a co bude po konci hmotnosti (vesmíru)? Vypočítaném teoretickými fyziky. Kdo z žijících lidí si tuto otázku nepoloží, není vlastně člověk v pravém slova smyslu. Jeho podstatou není živý, tj. k činnosti (kladení otázek) probuzený duch. Ježíš o takových řekl: „Nechť mrtví (v duchu) pochovávají své mrtvé“! A také, že aby se probudil, „musí se zrodit z vody (pokání z nadměrného sebevědomí) a Ducha svatého“. (Z vyzařování Podstaty a Tvůrce světa.) Ti současně žijící, kteří se právě probouzí, kladou si otázku z nadpisu. I já jsem si ji dříve po přečtení mnoha knih položil. A odpověď na ni v knihách nenalezl. Je tam však přece jen naznačena na jediném místě! V místě rozhovoru Mojžíše s „hořícím keřem“, který neuhasíná.
Vydal jsem se tedy sám hledat odpověď na tuto otázku. Což zřejmě musí každý člověk, u něhož se probouzí duch, neboli se začne ptát. Tedy člověk hledající Pravdu. Ponořil jsem se tehdy v meditaci do stavu a rozpomněl, jak jsem v mimotělním zážitku viděl ono vzdálené Světlo. A položil si přitom v nadpisu uvedenou otázku: Co nebo kdo je Bůh? A tehdy se ve mně zrodila odpověď: „Právě to příjemné v dálce zářící Světlo je onou energií, podmiňující existenci všeho hmotného a nehmotného!“ A více zřejmě nemohu pochopit! Když jsem se probral, pochopil jsem hlouběji biblický popis setkání Boha s Mojžíšem. I Mojžíš se zřejmě mimovolně dostal na poušti do stavu vymístění duše z těla. A také on se ptal náhle se zjevivšího „Hořícího keře“: „Kdo jsi bytosti, jaké je tvé jméno?“ Světlo nemluví, ale jeho záření působí „informačně“ na duši dotazovatele. Tím se v něm odpověď sestaví! A tak tehdy Mojžíš slyšel: Jsem Bůh Abrahámův, Jákobův atd. A jaké je Bože tvé jméno? Třikrát opakovaná stejná odpověď (věčně) : „Jsem, který jsem!“ (JHW) Což se dodnes nepochopivším jeví, jako že si Světlo dalo pojmenování lidským způsobem! Naproti tomu já jsem porozuměl Mojžíšovu popisu takto: „Člověče, jsi omezená bytost! Taková nedovede z nekonečnosti a věčnosti pochopit nic jiného, než že tyto existují! Proto, že člověk se nesetká ve své pozemské i záhrobní existenci, při styku s věcmi hmotnými i „astrálními“, s věcmi konečnými, s žádnou vlastností, která by mohla charakterizovat Mě Věčného a Dokonalého! Proto jakákoliv lidská představa Boha člověkem je vlastně nechtěným snížením Podstaty světa. Neboli dokonalosti Boha Stvořitele vesmíru, také Otce všeho živého a člověka zvlášť!
Z uvedeného tedy plyne, že Bůh je sice svým vyzařováním obsažen ve všem hmotném a nehmotném kolem nás i v našem těle ve formě zákonů, jejichž podstatou je vyzařování Pravdy. Je náboženskou terminologií nazýváno Duchem pravdy. Přírodní zákony jsou tedy také odrazem vyzařování Ducha pravdy, ale jen v rovině vibrací hmotnosti. Nikoliv jemnohmotnosti neboli záhrobí. (Také astrál.) Podstata světa sama, neboli Bůh, je však i mimo hmotné i nehmotné! Tedy mimo dosah našich smyslů a rozumu. Tudíž konečným způsobem nepoznatelná! Z právě zmíněného poznání vyplývá pro duchy Pravdou „osvícené“ jako maximální boží dar rada: V jednoho Boha věřiti budeš! Neboť právě a jen na tomto poznání založený rozum dává šanci pochopit existenci světa a smysl bytí člověka v něm. Není-li Bůh neboli věčnost, k čemu svět a k čemu v něm tak směšná bytost jako člověk? Podívejte se na nahého člověka v přírodě a zasmějete se. A zeptejte se „ateisty“, kteří věří v nic, k čemu to vše kolem je, proč to vzniklo? Pardon, „vyvinulo se!“ A zasmějete se podruhé!