Diskuse pod články

Předplatitelé magazínu mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16. 2. 2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

3. 2. 2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21. 11. 2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

Josef Staněk - Otázky kolem osobnosti Karla IV uctivě obcházené

       Čím to asi je, že císař Karel IV je ještě po 7 stoletích v myslích Čechů nepochybně „největším Čechem“? Myslím tím v myslích Čechů s činným duchem, nikoliv česky mluvící konzumenty, kteří „po hlubokém zamyšlení“ za největšího Čecha považují Járu Cimrmana. Co asi je příčinou toho, že to, co Karel IV kdysi založil, se výrazně osvědčilo a je dodnes národu užitečné a oporou? Bez nadsázky lze říci, že na co Otec vlasti kdysi „sáhl“, dodnes otevírá duše a srdce Čechů. Abychom to skryté pozadí tehdejších i dnešních vlivů a jevů pochopili potřebujeme najít odpovědi na otázky nedavově myslících lidí. Není žádnou náhodou, že jsou to právě otázky, které profesionální teologové a historici „uctivě“ obchází. Pokusím se jich pár zformulovat:
  1. Kde se v kralevici Karlovi vzaly ony po celý život projevované schopnosti, jako vyznat se v lidech, orientovat se velmi prozíravě v politických a náboženských procesech? Z čeho pramenila jeho schopnost rozlišit, kdy je vhodné v politických dějích nekonat a kdy naopak konat rozhodně, Z čeho pramenil jeho nadčasový způsob uvažování? Vždyť zmíněné vlastnosti neprojevili příliš ani jeho předkové, ani jeho potomci!
  2. Co pohnulo kralevice Karla, aby po návratu ze zahraničí vyzvedl a učinil skoro státní doktrínou v té době již skoro zapadlý kult svatého Václava? Proč nechal vytvořit onu „velmi sofistikovanou“ korunu svatováclavskou a ustanovil k ní nikde ve světě nevídaný rituál. Onen režim spočívání na lebce knížete Václava?
  3. Co bylo příčinou toho, že když se v cizině vychovaný kralevic vrátil z ciziny, ač po létech odloučení českou řeč prakticky zapomněl, byl všude po vřele přijímán? Přímo zamilován jak šlechtou a lidem, přestože zde má veřejnost tradičně k cizincům odstup? Mohlo by to být ze strany lidu ještě kvůli naději na obnovení pořádku v zemi. Ale ona obliba vůči místním lidem vzplála i u světa znalého Karla IV, neboť on si z evropského hlediska vlastně  „zaostalý“ lid zamiloval rovněž! A právě mezi ním se „cítil doma“.
  4. Co bylo v jeho Karlově mysli pohnutkou k tomu, aby zvolil Prahu nejen za nadčasové sídlo Lucemburků, ale i za místo budoucího duchovního centra Evropy, mysticky formulováno jako „Nového Jeruzaléma“? (Dokonce místo Říma a Paříže.)
  5. Jaké pohnutky jej vedly k intenzivnímu shromažďování a uctívání ostatků svatých? To bylo a je za „moudré se považujícími“ nazíráno jako jeho mírná posedlost až potrhlost! (Zejména když mnohé ostatky byly falšovány.)
  6. Co bylo pravou příčinou uctívání svaté Kateřiny, dnes církví „vyškrtnuté“ ze seznamu svatých. Jaké byly důsledky uctívání tohoto kultu na osobnost císaře?
  7. Co naznačoval jeho typický vědoucí úsměv, ve kterém byl malíři znázorňován? Na čem stála jeho skutečná a nepředstíraná, a přitom hlubší vědění obsahující křesťanská víra? Taková, že mu nepochybně pomohla vyhojit se ze zranění, v té době nevyléčitelných.
  8. Co bylo pohnutkou k tomu, aby využil osobní známosti s papežem z dětství a proto jako jediný v dějinách dostal povolení k malířské kopii jediného portrétu Krista? A tuto kopii (dokonce možná originál) převezl do Prahy a uložil jako tzv. „Svatovítský veraikon“?
 
       Pokud čtenáři někde odpovědi na výše uvedené otázky četli, je dobře. Mohou je porovnat s níže popsanými mými názory. Získal jsem je jak vlastním pozorováními „esoterického“ působení staveb Karlem IV navržených, tak z dojmů z působení koruny svatováclavské a z malířem vylepšených portrétů císaře samého.
 
       1. Na nejzazším začátku nalezneme duchovně čistou touhu jeho matky Elišky Přemyslovny pomoci zemi po zavraždění Václava III v Olomouci. Procítila, jak její země potřebuje osvíceného vládce, jinak upadne do chaosu. To ona se pro zemi a lid obětovala a vzala si mnohem mladšího mladíčka se slavným rodokmenem, obdařeného mnoha známostmi, Jana Lucemburského! Čistá touha ženskou možností pomoci zemi ji dala vibraci, která prostřednictvím obětování se skrze manželství přilákala do jejího dítěte k inkarnaci velkého ducha! (Proste a bude vám otevřeno!) Tak se jí narodil Lucemburský syn s dispozicemi, připravenými k projevení nadčasové velikosti. Dnes jsou těžko pochopitelné další události, ale dalším „podnítitelem“ pozdějších schopností císaře Karla IV byly okolnosti kolem pokusu o palácový převrat. Kvůli chování Jana Lucemburského chtěla zřejmě královna Eliška (na popud šlechty) nechat korunovat kralevice Václava (pozdějšího Karla IV) za aktuálního českého krále. S tím, že do jeho dospělosti bude jeho regentkou. Stále nepřítomný a marnotratný král Jan Lucemburský se v cizině o úmyslech dověděl, překvapivě se vrátil domů a svou manželku Elišku i syna na hradě Lokti „zajal“. Protože se obával unesení malého tehdy Václava, pozdějšího Karla IV, schovával tříletého chlapce několik týdnů ve sklepě bez oken!!! Dnes je již ze zkoumání působení izolace v temnotě na kosmonauty i vědecky ověřeno, jak destabilizačně působí dlouhodobá tma a zvuková izolace na psychiku člověka. (Ostatně egyptští, perští a indičtí kněží dávno tento jev znali. Využívali jej ke zvyšování esoterické citlivosti nově zasvěcovaných.) Úplná tma a ticho již po 3 dnech působení na člověka vyvolává změny na epifýze.  („Třetí oko“.) Dnes je epifýza rozpoznána jako záhadný iniciátor mozku. A to k nejen fyziologickým, ale i „alternativním“ myšlenkovým procesům a snům. Ostatně „třetí oko“ se jí říká právě proto, že je vstupní branou duše do snových neboli astrálních rovin reality! Tam získané dojmy jsou převáděny, u nevyspělých zkresleně, do paměti a myšlení. Ovlivňování mozku epifýzou může však být velice zrádné! Slabého a rozháraného ducha nasměrovává k halucinacím a schizofrenii. Silného a duchovně ukotveného ducha ale naopak obohacuje o „jasnovidnost“ a dispozici pro snazší vznik „stavů rozšířeného vědomí“. (Od znalosti tohoto dilematu byl antickými učiteli zasvěcování ustanoven přísný výběr adeptů do tzv. „antických mystérií!) Domyšlením následků tehdejší izolace malého Karla na hradě Lokti (a později jinde) do jejích psychologických důsledků pochopíme, proč se u budoucího císaře objevily u jiných nevídané schopnosti. Vytvořily je shoda čisté tužby jeho matky Elišky po službě vlasti s následnou otcovou izolací chlapce ve tmě na hradě Lokti. Tito činitelé vedly k pootevření chlapcova třetího oka, takže po celý život viděl víc než umožňují smysly a rozum! Tyto okolnostmi zrození a „tmou“ iniciované dispozice se dále posílily jeho převezením na výchovu do Paříže a Itálie. Přemístěním 6letého hocha do naprosto cizího prostředí a jeho pohybem mezi lidmi, jimž z počátku nerozuměl ani slovo, dále konalo své. Než se naučil místním řečem, byl nucen orientovat se jen s pomocí vyciťování a intuice! Tím se ještě více rozvíjela založená schopnost vidět na lidech a ve společenském dění víc než „normální“ lidé. Navíc takto disponovaní se beze slov vzájemně poznají! Aby si ověřili a rozšířili „viděné“ vyhledávají mezi sebou dialog mezi 4 očima. Z tohoto aspektu pocházela císařova „libůstka“ v nenápadném vyhledávání různých poustevníků a „slepých mládenců“. Jak je zaznamenáno, ale historiky neventilováno, navštěvoval jich hned několik. Karel IV „viděl“ do okolních lidí a obdobně měl vyciťování pro budoucí děje! Jako příklad „vidění do lidí“ uvedu známé „vytažení“ 18letého kamenického učně Petra Parléře z bavorského kamenného lomu! Nebo prosazení osobnosti Arnošta z Pardubic za arcibiskupa. Při nadhledu nad výše uvedeným se můžeme zamyslit nad prozřetelností osudu! Co kdyby zůstal kralevic Václav (budoucí Karel IV) v péči matky, rozmazlován a pobývající jen za „českou pecí“? Stal by se takto vychovaný „český král Václav“ římským císařem a při odchodu na věčnost Otcem vlasti? Znal by jej dnes někdo? A nebyly tedy ony zdánlivě chaotické děje jeho mládí řízeny, když ne Bohem, tak alespoň řídícím duchem národa? 
  1. K lepšímu pochopení vyzdvižení uctívání svatého Václava Karlem IV dodávám: Každé království v Evropě mělo a má svého národního světce. Proč ale byl jako zemský patron vybrán zrovna kníže Václav, v Čechách již tehdy skoro zapomenutý? Moje vcítění se do Karlova myšlení mi předestírá tyto důvody. Jednak jako citlivec vnímal mimořádně silné působení ostatků knížete na sebe. Dále si určitě vyčetl z legend o svatém Václavovi, jak byl kníže  opravdový ve víře. A právě tato vlastnost byla charakteristická pro jeho osobnost. Kníže Václav se mu stal osobně sympatický. Potvrzení schopnosti Karla IV vyciťovat sílu vyzařování ostatků lze doložit koupí relikviáře svatého Maura! Relikviář sám je ve vztahu k Čechám „zdánlivě od věci“! Ale pozor! Jen pro necitlivé. Ostatky v něm uložené mimořádně silně „vyzařuji“. Při přiblížení k němu je možné cítit duši uvolňující teplo na několik metrů! Otevřením se působení relikviáře svatého Maura lze dojít i k uzdravení. Podobné je to s působením obrazu tzv. „Svatovítského veraikonu“. Bylo nepochybně císařovou touhou, aby i česká královská koruna získala právě takové mimořádné „magické“ vyzařování. Proto ji nechal ji nechal Karel IV nejen předělat a přestavit její barevné kameny u disponovaného italského mistra, ale i vybavit ostatkem. Vycházel při těchto nezdůvodňovaných rozhodnutí nepochybně z tehdy hojně diskutované grálské legendy. Možná i ze zbytků znalostí magických „kousků“ templářů. Staří mistři magie tradovali, že určité barevné kameny lze prostorově sestavit tak, aby působily na dráhy mozku a tím usnadňovaly vznik „rozšířených stavů vědomí“. (Dosud je na tomto pozorování založeno léčení barvami a kameny.) Tento účinek barevných drahých kamenů v české královské koruně doplnil Karel IV křesťanským rozměrem. Na její vrchol nechal zabudovat trn z Kristovy koruny na kříži. Aby ještě více královskou korunu vibračně spojil s patronem národa (a tím duchem českého národa), ustanovil Karel IV v Evropě nevídaný korunovační řád! Podle něj královská koruna má stále, mimo den korunovace nového krále, stále spočívat na lebce svatého Václava. Korunovanému se na jeden den pouze propůjčuje! Tímto aktem se mělo ovlivnit myšlení a podvědomí nového krále. Měl mu být připomenut aspekt věčnosti! Neboli jeho odpovědnosti za způsob správy země české Bohu a Kristu! Takový přímý apel na aspekt věčnosti v souvislosti se způsobem vlády nedoprovází žádnou královskou korunu! (Co když právě od „této vibrace“ byl Masarykem vytažen a zdůrazňován onen jím na vše zmiňovaný úhel pohledu: „z hlediska věčnosti“?) V této souvislosti je nutné připomenout, že spojení svatováclavské koruny s vedoucím duchem národa stále trvá.
(Poznámka. K tomuto závěru jsem došel po vlastním mimotělním zážitku. K svému úžasu  jsem viděl, že jak vedle koruny stojí duch velikosti 4 postav nad sebou! Měl jsem v souvislosti s ním „záblesk“, že tento duch přišel do Prahy s Konstantinem a Metodějem z tehdy již upadající Byzance. Po Metodějově smrti zůstal duchovním vůdcem českých zemí a převzal duchovní vedení knížete Václava. A myslím si, že po něm i Karla IV! Čeká vždy na toho ve vedení státu, kdo je dostatečně duchovně čistý, a může se na něj tudíž napojit a vést jej. A na dálku (v duchovní dimenzi není čas a prostor) i všech nárokům odpovídajícím vlastencům v království. Osobně si myslím, že tento „strážný duch koruny“ a jeho doprovod je oním záhadným zdrojem duchovní síly jádra českého národa. Citovým naladěním „poddaných“ na svatováclavskou korunu dostávají tito schopnost odolávat jakémukoliv nátlaku a stávají se „tvrdým“ duchovním jádrem národa. (Toto odolávání je příčinou stížností různých typů „přesvědčovačů“, v současnosti z EU, na „tvrdé české palice“.) V každé době si jádro národa bez ohledu na střídající se vládce myslí své! Podrobnosti jsem popsal hned po zážitku v knize „Falsifikace a falsifikátoři českých dějin“. Možnost získat již z 3 dotisku v Agape Brno.)
  1. Skrze popis působení koruny svatováclavské jsme se dostali k dalšímu tehdejšímu nečekanému jevu, kterým bylo oboustranné „padnutí si krále do oka“ s národem. Na jedné straně v cizině a „nóbl poměrech“ vychovaný kralevic Karel, na druhé straně z evropského hlediska zaostalý a zubožený český lid. (Ve srovnání s Paříží, Římem, Benátkami atd.) Podle mého vnímání oboustranná obliba měla stejné pohnutky, jako tomu bylo po příchodu Konstantina s Metodějem mezi Slovany Velké Moravy. I věrozvěstové přišli z noblesní Byzance mezi zaostalé venkovany. I tehdy příčinou vzniklé oboustranné náklonnosti byla na straně byzantských učenců noblesnost, duchovní čistota, opravdovost, snaha pomoci, které na nich tehdejší slovanský (český) lid okamžitě vycítil. Ostatně tento český rys, okamžitě vycítit vnitřní formát velké osobnosti trvá dodnes. Češi nehledí na ověšení jakýchkoliv zahraničních hodnostářů tituly nebo nákladnými kostýmy. „S úřadem nepřichází v českých zemích důstojnost“, jako v Německu nebo Rusku! Konstantin a Metoděj byli Slovany Velké Moravy vnitřně přijati, proto se začali i mezi obyčejnými lidmi cítit dobře. Na základě obdobných vnitřních dějů podvědomí, ač se tyto odehrály o 4 století později, byl také Karel IV po návratu do rozvrácené a zpustošené země přijat lidem i vnitřně. Vzniklá přirozená autorita měla pak za následek „zázračnou“  stabilizaci země. Pravda, na jejím začátku musel, doprovázen malou armádou, nechat pověsit několik loupeživých rytířů. (Tak mě napadá, jestli by projevení stejné ráznosti nemělo ukázat i současné vedení země? To by ovšem muselo mít přirozenou a o nadčasové hodnoty opřenou autoritu! A kde by jí vzalo?)  
  2. Přes výše zmíněné se dostáváme k císařově záměru, udělat z Prahy „Nový Jeruzalém“. Přeneseme-li se v mysli do myšlení duchovní špičky tehdejší doby, kde byl Karel vychován, ocitneme se mezi duchovní elitou té doby. Tedy uprostřed diskusí o ideální společnosti a ideálním vládci, jak jej líčila tehdy módní legenda o svatém Grálu. A také v debatách o významu a důsledcích tisíciletého výročí ediktu císaře Konstantina Velikého. Toho, který ustanovil křesťanství jako státním náboženství římské říše. Mnozí si toto výročí vyložili tak, že nedokonalá římská říše má končit a uskuteční se druhý příchod Krista s jeho civilizací spravedlivou. Nepochybnými podněty ke vzniku této atmosféry byly na jedné straně gnostické vhledy katarů a templářů, na druhé straně již začínající všeobecné zpovrchnění křesťanské víry. Částečně mystický a gnostický gotický katolicizmus se začal „pragmatizovat“ směrem ke scholastice (dogmatickému školometství), povrchnosti, pokrytectví. Tento vývoj následně vyvrcholil prodejem  „odpustků“. Neboli Karla IV v době jeho dospívání (tj. formování) nadchla magickými silami prostoupená a jimi lidstvo manipulující legenda o přicházejícím a vysvobozujícím vládci svatého Grálu, Parsifalovi. Vzhledem k opravdovosti Karlovy osobnosti a jeho vnímavosti na neviditelné se začal považovat nejméně za „rytíře Grálu“. K tomuto pocitu přispěl i souhrn politických „náhod“, které z něj udělaly oproti všem očekáváním císaře. A to bez jakékoliv války, pouze obratným a prozíravým manévrováním! (Proto jej Němci označují jako „císaře intrikána“.) Nepřijímání osobnosti Karla IV ve středu středověké římské říše (Cáchy) pochopíme z jeho tamním pojmenování „otčímem říše“. To a jiné přispělo k jeho rozhodnutí vybudovat sídlo dynastie Lucemburků v novém, silně vyzařujícím a duchovně čistějším středu Evropy. V Praze. Začal tedy konat. Nové město pražské nařídil vybudovat v magických obrysech Jeruzaléma z doby Šalamouna a založil v něm univerzitu evropské kvality. Nově založené univerzitě dal dokonce stejnou patronku, jako měla Paříž, svatou Kateřinu. Rovněž si poblíž Prahy vyhlédl místo pro postavení obdoby hradu Grálu. Tak pevného, aby byl v té době nedobytný, neboť měl složit k uložení říšské císařské i české královské koruny. V důsledku nejen jeho myšlení, ale i rázného konání se v horách u Prahy vynořil jako bájný přelud Karlštejn. (Pro srovnání: kolik let by se v současném parlamentě žvanilo jen s ochránci místních čolků na vrchu, kde dnes hrad stojí? Kolik desetiletí by s tehdejšími možnostmi byl stavěn dnes?) Karel při všem svém budování čehokoliv využíval nejen svou přirozenou autoritu, ale i kompetenci, založené na vlastní esoterické citlivosti, znalosti mystických symbolů, znalosti dobových mistrů umění, řadovým řemeslníkům nesdělovaného. Tím on a tito skutečně všestranně kvalifikovaní stavitelé opatřovali stavby budovaného středu Evropy na podvědomí působícími tvarovými „zářiči“. Ty dodnes vyvolávají v návštěvnících oněch míst onu neopakovatelnou atmosféru místa, tvoří onen obdivovaný „genius loci“. K ilustraci skrytého působení do staveb uložených symbolů uvedu z mnoha jeden příklad. Všem zatím jen povrchně známý Karlův most. Aniž si to „lidé pouze těla“, tj. s životním motivem „hlavně když nám chutná“, uvědomují, je Karlem zbudovaný most mimořádně magická stavba. Může sloužit jako iniciační stavba k ovlivnění podvědomí směrem k usnadňování navozování stavů rozšířeného vědomí! Z jakého důvodu? Do jeho zřizovacího rozhodnutí byla zasazena myšlenka symbolického přechodu ze starého do nového světa (civilizace)! Viditelně ovšem jen ze Starého do Nového města pražského (evropského Jeruzaléma). Aby tento symbol byl stavbou zesílen, je Karlův most astronomicky zaměřen na východ slunce v den tehdy očekávaného příchodu nové civilizace. (Má jiný směr než starý most Juditin.) Astrologicky bylo stanoveno i datum začátku jeho stavby. Navíc je na novoměstské straně symbolicky uložený meč. (Pro nečleny bratrstva Obruče se znakem ledňáčka byl nazván Bruncvíkův.) Protože přechod do nové civilizace předpokládá u putujících osvojení si duchovních cností, jsou po stranách tohoto symbolického „vstupu do království božího na zemi“ umístěny sochy svatých! Ty svou životní historií a příkladem mají podnítit adepty duchovního osvícení k rozvinutí jejich vlastních duchovních hodnot. Kdo tedy ze „starého jen na hmotu vázaného světa“ přes Karlův most do „nového světa říše idejí“ chce přejít, musí se nejprve v plnohodnotném duchovním rozpoložení iniciovat k duchovnímu vzestupu. Přechod nad magickým „Bruncvíkovým mečem mu navíc skrytě má dát schopnost „stínat“ špatné názory. Ve stylu argumentační nepřemožitelnosti svaté Kateřiny (Alexandrijské). Tato zcela nevzdělaná křesťanka podle legendy čerpala svou moudrost z Ducha svatého a tím zcela umlčela Alexandrijské pohanské učence.  Zdánlivě „nenápadný“ most je tedy pro adepty otevření vyššího vědomí vybudován jako významná iniciační stavba! Kdo má v podvědomí touhu po Pravdě, stává se na něm připraveným poutníkem a jeho podvědomí je probouzeno ke schopnosti intuitivního myšlení. (Aktivoval při jejich pobytu v Praze např. Teslu a  Einsteina.)
  3. A nyní ke Karlově sběratelské horlivosti ostatků svatých. Vycházela z jeho citlivosti na duchovní vyzařování, které citlívci vnímají vycházet jak z ostatků určitých těl, tak ze zdařilých obrazů znázorněných duchem prostoupených osobností. Řídí-li lidské tělo vyššími duchovními vibracemi řízený duch (Ježíšovou definicí „zrozený z Ducha“), i jeho mrtvé tělo nebo zdařilý obraz (ikona) jakoby přenáší odraz těchto vibrací. (Důsledkem je třeba nerozkládání těl svatých!)Tento i Karlem vnímaný vjem byl pohnutkou k až podivínskému konání. Karel sbíral ostatky svatých kde se dalo! A obklopoval se jimi! Do kaple svatého Kříže na Karlštejně shromáždil ostatky 120 svatých a nechal je ikono-tvůrcem zobrazit. Po ukončení zobrazení nechal tyto inspirující ostatky zabudovat do rámů vzniklých obrazů. A jimi obklopil stěny kaple! Tím v kombinaci se světélkujícím stropem vzniklo z kaple svatého Kříže jedno z nejsilnějších iniciujících míst v českém království a Evropě vůbec. Kdo se otevře, dostane náhle dojem, že stojí pod otevřeným nebem uprostřed shromáždění těchto svatých! Se všemi následnými dopady na jeho duši a ducha.
  4. Uctívání svaté Kateřiny bylo u Karla odvozeno od dvou pohnutek. První pohnutkou  byl poznatek, že jí byla zasvěcena univerzita v Paříži. Aby i pražská dosáhla stejné kvality, zaštítil ji stejnou světicí. Druhou pohnutkou byl obdiv svaté jako duchovní ženy. (Jednalo se tedy vlastně o směrovaný obdiv k Ženskému principu z božského, lidově k panně Marii.) U duchovních žen obdivoval zejména z ženství plynoucí rozumem muže neuchopitelnou intuitivnost! Zevně a katolicky korektně se k projevení tohoto obdivu hodila právě legenda o svaté Kateřině. To ona jako obecný předobraz skrze víru naladěná na Ducha Pravdy dokázala „přehádat“ i houf rozumářských učenců. Karel IV vlastně vystihl, že pravým patronem všech univerzit by měl být Duch Pravdy! Ve středověku to však bez mezičlánku legendy o Kateřině nebylo pro dav pochopitelné. Uctívání svaté Kateřiny Karlem IV posílilo i to, že když byl ještě jako kralevic svým otcem vtažen do válek o dědictví v Itálii, v jedné z bitev, právě v den svátku svaté Kateřiny, se v mlze ztratil s malým hloučkem vyčerpaných jezdců. Když se trochu mlha rozestoupila, ztracenci s hrůzou zjistili, že se ocitli přímo proti velkému houfu protivníků. Takovému, že při střetnutí s ním neměli šanci k přežití. Jak píše později Karel ve svém životopise „Vita Caroli“, myslel si tehdy, že nastal konec jeho života. Začal se tedy modlit právě ke svaté Kateřině. A stala se podivná věc, vlastně zázrak. Nepřátelští jezdci se náhle otočili a odjeli. (Poznámka autora: „náhodou“ se velitel protivníků spletl v rozpoznávání korouhví!) Od toho dne do konce života se Karel IV stal ctitelem jmenované světice. Den jejího svátku každoročně slavil děkovnou bohoslužbou. Nechal si za účelem děkování zřídit i  soukromou kapli, zasvěcenou sv. Kateřině. (Na Karlštejně.) Vlastnost, pro kterou byla svatá Kateřina uctívána, tj. argumentační neporazitelnost skrze pomoc Ducha svatého, byla zřejmě inspirací i pro konstrukci magické síly Bruncvíkova meče u Karlova mostu. Byly při tom z nepochopení rovin bytí smíšeny rovina fyzická a myšlenková! Tím se na místě „stínání myšlenek proti Duchu pravdy“ objevilo stínání hlav nepřátel země. Možná právě za tuto chybu v chápání zákonů stvoření byl Karel následně potrestán. Vybaven „magickým symbolem neporazitelnosti“ účastnil se inkognito tehdy častých cvičných rytířských klání. Spolehl se v duchu svého způsobu myšlení na ochranu světice i ve fyzické rovině. Byl ale v turnaji sražen z koně a těžce zraněn na čelisti a druhém krčním obratli. Jiný člověk by takové zranění v té době nepřežil. Císaře tehdy za největšího utajení „uklidili“ a léčili. Z politických důvodů byl skoro rok „nezvěstný“.)
  5. Pro dobré portrétisty je typické, že zobrazují portrétovaného s pro něj typickým výrazem tváře. Tím se ostatně i dnes malovaný portrét má lišit od fotografie! Karel IV se nenechal často malovat pro svá válečná zranění a zohyzdění v obličeji! Na těch málo obrazech, kde je znázorněn, jsou sice tato zranění malíři „přehlédnuta“, ale naopak vždy je na nich zachycen jeho zvláštní vědoucí úsměv. Milý a laskavý, otcovský. Malíři vystihli, že je pro něj typický! Tento aspekt osobnosti císaře jasně poukazuje na výše zmiňované. Totiž na to, že Karel musel prožít stavy rozšířeného vědomí, nahlédl za oponu fyzického života. Protože podobného výrazu obličeje jsem si všiml právě u osob, které prožitky stavu mimo tělo a rozšířeného vědomí prodělaly. V důsledku toho na „jiné dimenze reality“ nevěří, ale o nich ví. Tuto moji zkušenost ostatně dokládá popis Karlova hovoru s andělem v Itálii, jak jej zmiňuje ve svém životopise.
  6. Skryté a nevyslovené pohnutky musely stát i za Karlovým úsilím k papežskému povolení k vytvoření přesné kopie obrazu z Edessy, nyní Urfy. Vatikánský veraikon má být jediným obrazem Ježíše od malíře, který Ježíše osobně znal! Měl jej nechat zhotovit vládce Abgar I, kterého Ježíšův pohled z obrazu vyléčil z malomocenství. Proto jako první vládce městského státu v Mezopotámii přestoupil na křesťanství. Buď chtěl císař být také pohledem do očí obrazu vyléčen, nebo jej fascinoval jinak. Na veraikonu je totiž zobrazen muž velmi přísného a pronikavého pohledu. Ač je to obraz velmi silně působící na toho, kdo do znázorněných očí pohlédne, osobně si nemyslím, že malíř zachytil Ježíše příliš věrně. Podle mne zachytil jen dojem, který učinil Ježíš na malíře osobně. Tedy pohled na malíře obrazu za konkrétních okolností setkání. Ten byl veden požadavkem přísnosti v dodržování Řádu stvoření u malíře! Nevidím v obraze veraikonu zachycenu druhou stránku Ježíšovu, onu laskavou lidskost a lásku. Tu, která vyzařuje ze zviditelněné tváře Turinského plátna, nebo kterou jsem při mimotělním zážitku viděl u osoby kráčející stepí. Za nepochybné ale považuji, že Karlovi musela fascinovat možnost bezeslovní komunikace s obrazovým Kristem. Proto jej tak chtěl. Taková komunikace je možná dodnes, ale nemnozí by ji unesli. I proto hledící na obraz jsou od ní chráněni nemožností navázání kontaktu. V budoucnosti, v době naplnění Karlovy vize, tomu možná bude jinak. Pohled do Ježíšových oči na Svatovítském veraikonu vidím jako mimořádně vnitřně „duchovně nastavující“. Tedy k osvícení. Karel IV to musel tušit.
Výše uvedeným jsem se dotkl a pokusil vyložit obcházené otazníky života a osobnosti
 císaře Karla IV. Ač to mnozí nechápou, on je dodnes klíčovou osobou pro duchovní dění v Čechách. Jím instalované tvarové a obrazové zářiče jsou oním neviditelným zdrojem energie k náboženskému neklidu, přesněji řečeno podněcují podvědomí království ke stálému hledání lepšího světa. Právě toto hledání je ostatně pro obyvatele Čech (méně Moravy) typická. Celé husitství a trvající „kacířství“, konec konců i komunistický pokus, nebyly ničím jiným, než nekvalifikovaným a předčasným projevem hledáním „svatého Grálu“. Češi, dědici a „synové“ mystika i pragmatika Karla IV, i v současnosti stále hledají novou lepší civilizaci. Žiji v naději, že se nám to v důsledku přicházejících světových civilizačních změn, vyhodnocení předchozích negativních pokusů a dalšího, zatím neprojeveného, ale z hůry dodaného faktoru, nyní podaří. Mán zato, že aby se o poznání usilující Čech snáze duchovně „nakmital“, měl by určitě navštívit chrám svatého Víta, přejít Karlův most a učinit pouť do kaple svatého Kříže na Karlštejně. Jsem přesvědčen, že toto konání jako projev úsilí o vlastní osvícení v něm otevře i jiné než konzumně americké přístupy k životu. (Podrobnější postřehy jsou obsaženy v mých knihách v Agape Brno, nazvané „Falsifikace a falsifikátoři českých dějin“ a „Otázky z popela Phoenixe“. Obj. na info@agapebrno.cz)


Hodnocení
Aktuální hodnocení: 5 (20 návštěvníků)
Štítky:
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz