Diskuse pod články

Předplatitelé magazínu mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16. 2. 2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

3. 2. 2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21. 11. 2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

Jiří Sedláček - Jak přijímat léčivou sílu

          Stav přirozeného souznění lidské bytosti s pohybem tvůrčího Ducha je duchovní i duševní celistvostí člověka. K této celistvosti každý z nás směřuje, někdo přímo, někdo obklikou. Přímá cesta je cestou následování jednoduchých duchovních zákonů a principů, je cestou následování svého prvotního instinktu. Prvotním instinktem lidské bytosti je její vztah k božskému principu. Uvědomuji si, že teprve v tomto stavu obrácení k božskému se otevírají člověku oči, jsou poznávány vyšší duchovní principy a zákony. Člověk žije, aby tyto jednoduché principy a zákony poznával a tvůrčím způsobem rozvíjel. Tak se postupně rozvíjí jeho duchovní a duševní úroveň, roste kvalita jeho života.
          Základním předpokladem pro probuzení člověka v duchovní úrovni existence lidské bytosti je jeho živé cítění! Kdo není v živém cítění, ten je ve skutečnosti v duchu neprobuzeným (strnulým). Teprve náš vlastní pohyb v rovině cítění je naším vlastním plnohodnotným prožíváním života na planetě Zemi. Jedinou možnou cestou k našemu dalšímu vývoji, tj. k našemu životnímu štěstí, je cit. Cit stojí na začátku naší duchovní cesty, vede k duchovní čistotě, k duchovnímu poznání, tj. k moudrosti-spravedlnosti. Kdo má moudrost-spravedlnost, ten směřuje postupně ke své duchovní celistvosti. Smyslem života člověka se tak stává služba celku, tj. snaha o naplnění svého dílčího poslání v rámci celku.
          Člověk dnešní doby prožívá mnoho zklamání a mnoho zranění, a tak zůstává často stranou. Ve skutečnosti neprožívá svůj život, protože již necítí směrem k přírodě a k lidem ve svém okolí! Postupně tak přestává zcela cítit a vnímat, jeho jemné cítění hrubne, stává se z něj člověk v duchu spící. Je jediná cesta a je jediný způsob jak se dostat z této propasti ven. Je jím osobní účast v kontaktu s lidskou bytostí anebo s duchovním odkazem lidské bytosti, která je v duchu živá, která má rozvinuté cítění, žije v duchu hodnoty Ducha, tzn. jednoduché principy a zákony dané člověku Prapodstatou všeho živého a Řádem prostoru ve kterém žije. Prožívání těchto zákonů je rozvinutým cítěním ke kterému se váže nové životní poznání (moudrost-spravedlnost). Je potřeba chtít vstoupit do oblasti cítění, vytvořit si svou autonomní oblast, kde dochází k rozvoji pozitivního cítění! Tj. cesta, kterou lze nazvat duchovním vývojem jedince v prostoru hmotného Stvoření.
 
Cesta k duchovní přirozenosti
          V životě člověka se mohou objevit dvě cesty. V každém případě je přítomna buď jedna anebo druhá, není nic jiného mezi nimi.
          První cesta je cestou přímou, charakterizuje ji rozvíjející se cítění (intuice), kterému pomáhá v realizaci prožitků vyšších duchovních hodnot ve hmotnosti se rozvíjející protipól duchovního cítění, kterým je rozum. Cit neznamená slabost jak si někteří domýšlí, ale naopak, je svrchovanou mocí a silou. Váže k sobě duchovní energii, která je rozhodující silou při utváření dějů ve hmotném stvoření, vede k duchovní harmonii a spravedlnosti!
          Druhá cesta se otevírá jako varianta s trvale danou možností návratu k první cestě, je zde pro případ ztráty prvotního instinktu, kterým je vztah člověka k božskému principu. Na této cestě chybí vztah k božskému principu, a tak sílí sklony k hmotné realitě, člověk postupně ztrácí cítění vyššího rozměru, vnímá hmotnou realitu jako to jediné co má, a tak si vytváří určitou závislost na hmotných podnětech různé formy i obsahu, stává se otupělým, má stále větší potřebu plnit svůj život hmotnými věcmi jako určitými podněty k dalšímu a dalšímu opakování svého subjektivního přístupu k "realitě". Dochází tak opakovaně ke ztrátám energie z vnitřních i vnějších příčin.
          Ti, kteří ještě zcela neztratili své cítění, docházejí v kritických chvílích svého života k přehodnocení, tzn. směřují k poznání významu citu (lásky) pro svůj život (odkaz na potřebu rozvíjení citu najdeme ve všech světových náboženstvích). Znamená to, že chybující se v takové pro něj kritické chvíli navrací zpět k tradici, uvědomuje si význam jejího duchovního obsahu pro svůj život (viz. 'Desatero'). Vlastní následování, tzn. upřednostnění těchto jednoduchých duchovních principů a zákonů, znamená návrat na první cestu! Míra upřímnosti v následování těchto jednoduchých principů a zákonů dává míru rozvoje vlastního cítění a míru otevření se novému duchovnímu poznání. Člověk se tak objevuje znovu na cestě ke své duchovní celistvosti.
          Duchovní celistvost = duševní celistvost (duševní zdraví) = fyzická celistvost (fyz. zdraví). Duchovní celistvost je duchovní poznání ve všech úrovních existence lidské bytosti na planetě Zemi! Duchovní poznání se objevuje tam kde je pokora, otevřenost k novým podnětům a ochota pomáhat. Tedy přichází až skrze skutečnou duchovní aktivitu! Iniciuje jej zrození v centru lidské bytosti - v duchovním srdci - skrze vědomé vnímání a přijímání síly tvůrčiho Ducha a síly Ducha Matky země, které jsou jednotou.
 
Světlo - Energie - Voda
          Tvůrčí Duch je Moudrost-Spravedlnost (duchovní Světlo). Lidský duch náleží svou podstatou pohybu tvůrčího Ducha, tzn. náleží Světlu, tedy má se ke Světlu obracet a Světlo vědomě přijímat. Toto obrácení a vědomé přijímání Světla je pohybem (životem) ducha, znamená novou životní energii. 
          Duch Matky země je voda ovlivněná duchovním Světlem (energie přírody). Pohyb lidského ducha ve Stvoření se uskutečňuje ve fyzickém těle, tzn. skrze vodu! Voda přirozeně přijímá Světlo, jeho vibraci. To znamená: Vnímá-li a pozoruje-li člověk své fyzické tělo, vstupuje do zákona harmonie sil tvůrčího Ducha a Ducha Matky země, a tak příjímá skrze něj, anebo přes něj, duchovní Světlo (novou energii)! Lidské tělo náleží svou podstatou vyzařování Ducha Matky země, tzn. voda jeho fyzického těla náleží Světlu. Uvědomuje-li si člověk tuto skutečnost a rozvíjí-li v sobě toto vědomí, je přítomné plné zdraví duše i těla.
          Z této skutečnosti vyplývá, že plného zdraví není možné dosáhnout, není-li brána v úvahu jednota energií tvůrčího Ducha (Ducha svatého) a Ducha Matky země, není-li vybudováno toto komplexní poznání skutečnosti! (Viz. zdravotní potíže kněží v církvi, která považuje vztah k energiím Země jako cestu mimo poznání Ježíše Krista. V této souvislosti cituji kněze exorcistu Eliase Vellu, v kat. církvi v současné době doporučovaného autora: "Když jsem viděl na dvoře kláštera jak sestry objímají stromy, nevěděl jsem z koho mám vymítat zlého ducha dřív, jestli z těch jeptišek nebo z těch stromů"). Církev má ve svém písmu zmínku o stvoření světa, ale ve své jednostrannosti již nemá dostatek síly k pochopení těchto skutečností v souvislostech (viz. "Prach si a v prach se obrátíš", tzn.: "Tvé tělo je Země, k Zemi se budeš obracet, abys přijal to, co přijímat potřebuješ"). V mnoha případech chybí vnímání celku, chybí poznání, že energie Stvoření jsou zde přítomné pro náš šťastný a vyrovnaný život, tzn., že nelze s nimi bojovat nebo je dávat stranou, ale že je dobré je přirozeně respektovat, tzn. vidět své fyzické tělo jako přirozenou součást Stvoření - energie Stvoření přirozeně podporují zdravý vývoj fyzického těla člověka, což umožňuje člověku jít životem v plném zdraví vstříc novým životním zkušenostem, a dospět tak k novému duchovnímu poznání.
          V prostoru hmotného Stvoření se duchovní Světlo (tj. duchovní energie) mění na duševní energii. Následně Světlo (tj. duchovní - duševní energie) ovlivňuje vodu, tzn. trvale působí na vše stvořené na planetě Zemi - člověk sám jako duchovní bytost má tu schopnost ovlivňovat svým myšlením vodu, tzn. může žehnat (dobrořečit) vodě, a tak pomáhá. Fyzické tělo člověka je ze 70% vodou, jeho zdravotní stav tedy přímo závisí na příjmu Světla-Energie! Světlo je duchovní povahy, tedy přijímat Světlo (energii) pro své duševní a fyz. tělo je možné jen skrze přijetí určité konkrétní duchovní hodnoty do svého každodenního života. K úplnému uzdravení dochází v případě, kdy se mění duchovní směřování člověka, tj. i jeho způsob myšlení a jeho způsob jednání!
 
Oduševnění
          Fyzické tělo pronikající Světlo utváří sedm zářivých center duše člověka. Skrze tato zářivá centra energie je člověku dáno zrealizovat svou duchovní zkušenost v prostoru hmotného Stvoření. Přes tato zářivá centra se projevuje kvalita naší vůle. Co člověk to jiné rozvinutí (ladění) v těchto centrech duše. Člověk musí nejprve vědět kým je, co je jeho duchovní přirozeností. Čím více poznává a chápe svou duchovní podstatu a smysl své duchovní účasti v rámci celku, tím více se otevírá a roste jeho duchovní a duševní vědomí a jeho schopnost příjmu léčivé síly Boží. Přijímat léčivou sílu znamená přijímat Světlo. Aby se tento příjem uskutečnil, je potřeba naladit své cítění a své chtění směrem ke Zdroji léčivé síly, tj. k Bohu. Naladit své cítění a chtění znamená prožívat duchovní hodnotu dimenze Ducha. Člověk musí vědět co chce! Dle toho buď přijímá anebo nepřijímá novou energii. Kladné cítění a chtění je základem pro příjem duchovní i duševní energie, a naopak. Mysl člověka je ve hmotnosti určitým kormidlem lodi. Jakým směrem člověk myslí, takovým směrem jeho loď (fyz. tělo) pluje a s takovým obzorem se setká. Čistá a lehká mysl přináší klidnou plavbu s dostatkem slunce s možností nového poznání v nových zemích, a naopak. Těžké myšlenky, nedostatek důvěry ve vyšší vedení vedou jeho loď k útesům.
         Je-li mysl ukázněná, tj. v oteřenosti a v důvěře v působení energie jednoty tvůrčího Ducha a Ducha Matky země, uskutečňuje se příjem Světla - s ním souvisí příjem energie - dochází tak k rozptýlení negativních struktur v jemnohmotném (astrálním) těle a k ovlivnění vody ve fyz. těle takto otevřeného a důvěrou naplněného člověka. Tj. cesta k trvalému a pevnému zdraví. Kdo žije v řádu, ten průběžně přijímá energii a stává se tak výkonnou tvůrčí bytostí. Jeho život je životem v duchu, životem nad rámcem osobního života lidí v duchu spících (tj. těch, kteří jsou nuceni se uchylovat ve své slabosti k opakování stále stejných chyb).
 
Jak dochází k uzdravení
          Dostal jsem se do situace kdy jsem si přál pomoci člověku z jeho potíží. Uvědomil jsem si, že já sám nic nezmohu, že veškerá pomoc je milostí boží, že je ve své podstatě součástí dokonalého pevného řádu, pomoci znamená přivést člověka zpět k Dárci života, tzn. k pochopení dokonalosti (tj. čistoty a spravedlnosti) tohoto řádu. Mluvený projev člověka je vždy jiný než psaný, v případě mluveného projevu se myšlenky odvíjejí zcela spontánně a pokaždé tak, jak si je situace žádá. Přesto se pokusím vyjádřit obsah mých slov k pomoc hledajícímu v té chvíli, byla vedena přibližně v tomto duchu:
          "Ve svém životě si uvědomuji přítomnost horní tvořivé síly a dolní tvořivé síly. Tyto síly jsou ve skutečnosti jen jednou silou, která proudí ke všemu živému a do všeho živého vstupuje. Člověk sám je uzpůsoben tak, aby tuto sílu přirozeně přijímal! V jejím příjmu mu brání jeho rozum, který se upíná k hmotné části reality, kterou považuje za jedinou skutečnost. Vnímám, jak se tyto síly spojují v centru lidské bytosti, v jejím duchovním srdci. Odtud proudí síla dál do celého těla. Dostává se na místa, kde je nedostatek energie. Každá fyzická slabost vzniká nejprve v duši, v jejím duchovním centru, kde je více či méně  upřednostňován určitý sklon k hmotnému. Tento sklon působí blokádu energie v některé z částí duše, která je obalem fyz. těla. Jakmile tato blokáda v některém místě duše zesílí, vytváří jemnohmotný tlak, který doléhá na přirozené proudění energie ve fyzickém těle, a tak omezuje přirozené proudění energie v rozvodné síti těla. Z nedostatku optimálního napětí v energetické síti (v meridiánech), z nedostatku prokrvení, tak vzniká orgánová slabost, kterou klasická medicína vyhodnocuje jako nemoc. Obrací-li se člověk k Bohu, dělá ve skutečnosti jenom to, co je jeho přirozeností, a tak je naplňován duchovní silou, tzn. novou energií. Duchovní síla působí duševní sílu (duševní zdraví), duševní síla působí fyzickou sílu (fyz. zdraví). Dobro (tj.moudrost-spravedlnost) je silnější než zlo (nevědomost). Zlo je počátkem všech duševních i fyzických slabostí. Zlo chce dobro zničit, protože jej považuje za nepřítele, a to jak v jemnohmotném tak následně ve hmotném prostoru! Dobro následuje energie, zlo následuje destrukce. Zvítězit nad duševní anebo fyz. slabostí znamená prožívat dobro! Všechna tzv. zázračná uzdravení vždy provázela velká víra a osobní statečnost. Tam kde je velká důvěra v Boží sílu jako svrchovanou moc, tam se musí zlo klidit z cesty! Stačí pouhá přítomnost takto přesvědčeného člověka a různá duševní i fyzická onemocnění doslova mízí. Tak se dělo v době Ježíše z Nazareta, ale i později v případě mimořádně disponovaných jedinců, kteří žili v pokročilém stadiu vývoje svého ducha a své duše na planetě Zemi. Skrze své rozvinuté duchovní vědomí předávali tito lidé okolí výjimečné impulsy k růstu a spolu s tím velké množství energie. Tato uzdravení se nedála jako zázraky pro davy chtivé senzací, ale byla skutečností, která svědčí o přítomnosti vyšší síly, která je součástí prostoru kde žijeme a může přinášet pomoc! A pokud se tak stalo, stalo se tak ve chvíli, kdy dotyčný upozornil na tuto skutečnost, kdy dotyčný sám prožíval celou svou bytostí toto spojení s vyšším světem dobra a lásky Boží. Lidé hledají různá východiska, každodenně ztrácejí mnoho energie, lidstvo pokleslo natolik, že lidé již nejsou schopni pochopit, tzn. uvěřit této prosté skutečnosti, a tak jim v mnoha případech již nemůže být pomoženo. Zákony prostoru kde člověk žije jsou pro každého z nás stejné, tzn. uzdravil-li se touto cestou víry v působení léčivé síly Boží jeden člověk, uzdravení je tu pro všechny ostatní. Jde o jediné, dospět k duchovnímu postoji, který tuto léčivou sílu Boží k sobě váže. Člověk sám, který uzdravení předává je pouze zprostředkovatelem, Ona působí přes něj a skrze něj. A děje se tak proto, že on sám jako zprostředkovatel žije hlouběji ukotven v řádu duchovních hodnot, v řádu Stvoření. ...".
 
Podstatná skutečnost
           Jakékoliv skutečnost, kterou ve hmotném Stvoření pozorujeme je přirozenou součástí původního plánu Stvořitele, anebo je subjektivně vnímanou skutečností, která existuje proto, že skýtá určitou příležitost k poučení člověka, který se pohybuje ve Stvoření.  Základ všech dějů, které více či méně vnímáme a pociťujeme ve svém životě, je duchovní. Znamená to, že v okamžiku, kdy se změní naše duchovní směřování, tj. charakter příčiny (charakteristické chtění - cítění, myšlení, tvorba slov), změní se i charakter následku (tj. povaha jemnohmotných energií se kterými nás naše cítění - chtění, myšlení, tvorba slov .. spojuje). Člověk říká že věří, že prosí o změnu, ale jeho život se příliš nemění. Věřit neznamená doufat, anebo čekat, že jednou snad přijde ona vytoužená změna k lepšímu! Věřit znamená vědět a podle toho v přitomném okamžiku jednat, napříč všemi možnými pocity a pochybnostmi o úspěchu, které se člověku vnucují! Po nějaké době se projeví proměna ducha a duše člověka i ve fyzické rovině. A to změnou životních podmínek (postupně ve všech oblastech života člověka, např. v osobním životě, v rodině, v zaměstnání ...). Viz. evangelium: "Víra tvá tě uzdravila, jdi a už nehřeš, aby se ti nestalo něco horšího". Každý z nás je strůjcem svého štěstí. Já sám pozoruji okolo sebe výrazné změny jako okamžitou reakci na charakter mého myšlení a jednání, tzn. na charakter usměrnění přítomné energie v přítomném okamžiku! Není vysloveně špatných lidí, ale jsou velké rozdíly v tom, co který člověk sebou nosí ve své duši. V dnešní době je to výzva především pro muže, aby v době tragického poklesu charakteru a morálky u obou pohlaví, stál pevně ve svém charakteru, aby si dokázal zachovat důstojnost a velký nadhled v každé situaci, i v té jakkoliv vyhrocené. Pak to znamená, že se již nepodílí na šíření negativních emocí a nevědomosti, ale že svou vnitřní stabilitou, svým duchovním ukotvením pomáhá všude tam kde je.
 
Druhy lpění na hmotné "realitě"
          Podstatnou skutečností pro vlastní rozvoj duše člověka, pro jeho duchovní svobodu a životní štěstí je schopnost odpoutat se od následků vadného jednání, od různých druhů lpění na hmotném, které není v souladu s řádem duchovních hodnot a s řádem Stvoření. Veškeré druhy lpění souvisí s odklonem člověka od vnímání energie Prapodstaty, jsou výsledkem rezignace na přirozenou aktivitu ducha a duše ve Stvoření, kdy je prvotní snaha o pomoc v rámci celku. 
          1. Připoutanost k hmotnému majetku; člověk se domnívá, že jeho jediným smyslem života je kontakt s fyzicky reálným světem, který mu přináší určité potěšení a pocit zajištění v jinak nejistém dění současné společnosti - svou nejistotu prožívá jako následek svého odklonu od Zdroje životní síly. Ve skutečnosti má všech těchto hmotných věcí, na kterých lpí jen využívat jako prostředků, které mu pomáhají v jeho pracovní (tvůrčí) činnosti ... .
             2. Připoutanost k sexualitě; rozvíjí se v případě, kdy byl ze sexuálního aktu vyloučen Stvořitel jako původce Daru duševního a fyzického doplnění dvou lidí opačného pohlaví. K takovému pojetí sexuality se přidružují energie stejné povahy, přítomné v jemnohmotném (astrálním) prostoru, které takovou připoutanost k sexualitě zesilují ... .
           3. Připoutanost k vlastní osobě; člověk je zaměřen na svou  individualitu, na svůj vzhled, chce dosahovat úspěchu a uznání, protože si myslí, že jedině tak udrží krok s touto společností, s jejími trendy aj., které považuje za jedinou realitu ... .
            4. Připoutanost citová; dominuje vztah k nejbližšímu okolí, k partnerovi, k dětem, člověk má strach, myslí na to, že jsou to lidé z jeho nejbližšího okolí jejichž přízeň je potřeba si zajistit, vzniká něco jako citová pohodlnost ... .
         5. Připoutanost v rovině mentální; člověk je zaměřen na svou individualitu, na určitý "naučený" způsob projevu, na svou "osobnost", ve snaze uspět projevuje pouze navyklý způsob jednání, který považuje za správný a potřebný ... .
           6. Připoutanost v rovině kauzální; člověk se setkává s následky svých chyb, nemá dostatek síly změnit směr svého myšlení, je nucen prožívat stále stejné situace, které mu působí bolest. Je způsobena odklonem od působení energie Prapodstaty (od vůle boží), člověk nadřazuje rozum nad intuici. 
           Všechny druhy připoutanosti k hmotné realitě znamenají iluzi, která drží člověka v jeho vlastní subjektivitě a tak mu brání poznat skutečný rozměr života. Po smrti fyzického tělo je to právě připoutanost k hmotné realitě, co člověka poutá k Zemi a drží v oblastech, kde se zdržují podobně smyšlející duše. To všechno znamená utrpení, které má přivést lidskou duši k prozření, tj. k poznání marnosti svého počínání. Každý z nás by si měl sám u sebe uvědomit, kde jsou jeho priority, k čemu tíhne a využít času, který mu zde na Zemi zbývá, tzn. kardinálně přehodnotit své životní postoje. Smyslem života člověka je dospět k poznání své duchovní podstaty, k otevření duchovního vědomí, tj. ke schopnosti prožitku bez upoutání k hmotné části reality, která je pouze následkem jeho způsobu prožívání.
 

Hodnocení
Aktuální hodnocení: 5 (14 návštěvníků)
Štítky:
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz