Diskuse pod články

Předplatitelé magazínu mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16. 2. 2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

3. 2. 2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21. 11. 2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

Ivana Kováříková - Duchovní energie působící při současném vývoji lidstva - IX. část - závěr

„Budiž Světlo!“,
jsou dvě slova, která stojí na počátku Bible, a takřka bez výjimky je znají nejen všichni věřící lidé, ale snad vůbec každý, kdo umí v některém z existujících jazyků číst a psát. Víme, že otevírají Knihu knih, ale mnohem méně už si uvědomujeme, že znamenají ve skutečnosti náš první nádech a počátek cesty duchovního růstu. Snad proto, že ve svém omezeném vnitřním chápání vnímáme světlo pouze jako jev, zachytitelný lidským zrakem a nevnímáme už přitom, že Bůh těmito slovy označil zdroj našeho vlastního bytí, životodárnou sílu, která prostupuje vším stvořeným, včetně těla, duše a ducha člověka.
S ohledem na tuto skutečnost je takřka nepochopitelné, že ačkoliv Živé Světlo trvale provází každou lidskou duši a podmiňuje veškerý vývoj lidského pokolení, nebylo dosud uznáno za základní axiom, který podmiňuje naše bytí. Dokonce je nemalá část lidstva schopna tvrdit, že je naše lidská existence naprosto neodvislá od jakéhokoliv zdroje, že žádný takový v podstatě ani neexistuje a že náš život se vyvíjí v jakési prazvláštní nahodilosti, kterou pak může lidstvo s rostoucím technickým poznáním stále lépe ovládat.
Mohutnější proud lidských duší však vnímá omezenost lidského bytí ve fyzickém těle a přijímá proto myšlenku existence i jiné dimenze. Obraz této je pak dán nejen představami toho kterého jednotlivce, ale především náboženských proudů, které se vynořují v průběhu vývoje lidstva a snaží se nabídnout celistvější obraz charakteristický pro každé jednotlivé vyznání. Můžeme ale říci, že se jedná skutečně o zobrazení pravdivé a lidské duši blízké? Proč tedy potom křesťan odmítá jít do muslimského ráje a naopak se muslim brání jen pomyšlení na vstup do království nebeského? Vždyť se jedná o stejnou duchovní bytost, která by při svém napojení ke Světlu měla směřovat tamtéž a ani určité odlišnosti v zobrazení cíle by neměly být překážkou její touze k němu dospět.
Odpověď na tuto otázku se nabízí sama. Naprostá většina lidstva zatím ještě nedospěla ve svém vývoji tak daleko, aby se dokázala svými duchovními smysly napojit na vyzařování Ducha a mohla vhlédnout do jeho věčného království. S tím pak souvisí ona absence duchovního obrazu domova, k němuž by ochotně směřoval člen kteréhokoliv vyznání či jakékoliv víry.
 
Křesťanství došlo v tomto ohledu nejdále ze všech náboženských směrů, nikoliv však k samému cíli. Lze to vnímat především na příkladu výjimečných osobností, které se vyskytují v každém církevním společenství, a pro které je charakteristické, že se svojí úrovní ducha vymykají běžnému zástupu věřících. Mnohdy také představují pro církve problém, jakým způsobem je vlastně zařadit do klasické hierarchie a tak se jejich osobnost jednak přizpůsobuje, tedy snižuje na úroveň vnímání ostatních, ale zároveň i povyšuje do tzv. zástupu svatých, které halí rouška tajemství a nevysvětlitelných zázraků. Přitom osud právě těchto lidí vytváří nejzřetelnější šlépěje, po nichž je radno se vydat nejen jednotlivcům, ale i celým církevním uskupením. Pak porozumíme i zázrakům, které jejich život provázely, a které nejsou ničím jiným, než pochopením zákonů Božích a vřazením se do Vůle Stvořitele. Že nejde o věc nereálnou, dokazuje celý Nový Zákon a především naše vlastní současnost. Vstupujeme do doby, ve které se vše v Bibli psané vyjeví přímo v dění viditelném všem a tudíž každý sám na sobě bude moci prožít pravdivost Ježíšových slov.
S tím souvisí i očekávaný návrat Syna Božího, který si ale většina věřících neumí vyložit a význam tohoto jevu neumí zodpovědět ani církevní otcové. Přitom Bible sama dává odpověď hledajícímu, jen se tento musí ptát proč, jak a kdy.
Otázka „proč“ se mi jeví jako prvořadá, neboť jenom s jejím zodpovězením se dobereme podstaty zbývajících dvou otázek. Proč vůbec Ježíš Kristus předpověděl svůj návrat? Vždyť byl v té chvíli právě na Zemi, navíc obdařen silou boží, proč tedy uvědomil lidstvo, že se znovu vrátí?
Pravděpodobná odpověď zní, že lidstvo tehdy ještě stálo naprosto nepřipraveno vejít spolu s ním do Království Božího. A k tomu se váže hned druhá otázka, tedy „jak lze vstoupit do věčnosti“. Zde už nacházíme širokou základnu v evangeliích, přesto nám mnohé napoví vylíčení události, která přiměla Pavla obrátit svou mysl a tou bylo jeho setkání s Kristem. Pozdější apoštol nemohl unést vyzařování Syna Božího, byl doslova smeten z koně. Tento děj přitom nebyl jen osobním prožitkem Pavlovým, ale ukazuje i všem ostatním, že vstoupit do Světla, znamená především být schopen přijmout jeho záři. Podmínkou k tomu je vyčistit svůj šat do běla a prozářit jednotlivé okruhy lidského bytí dokonalou čistotou. Jedině tak lze předstoupit před Tvář Boží, jedině tak lze prožít druhý návrat Syna Božího.
Poslední otázka, která v souvislosti s očekávaným návratem Světla zaznívá, je „kdy“. Kdy se odehraje tento druhý návrat Ježíše Krista k lidskému pokolení?
Myslím, že na tuto otázku už mnozí duchovně vnímaví lidé znají odpověď. Je jim zjevena v jejich vlastním vyciťování, které pak přímo souvisí s oním vypráním šatů do běla. Takový člověk, který se ve vší usilovnosti a s pokorou snaží žít v lásce a čistotě, začíná vnímat, jak do jeho duševních obalů i duchovní podstaty proudí stále silnější a jasnější Světlo. Není totožné s duchem člověka, jeho zdroj přesahuje původ lidského ducha a také nelze dohlédnout konce a počátku tohoto vyzařování. Je to však Světlo živé, které mnohonásobně zesiluje vlastní vyzařování člověka a dodává mu klid a pokoj. Toto je podle mne onen druhý návrat Syna Božího, totiž napojení se lidské duše na jeho Světlo a společný vzestup k našemu Otci. Ten člověk, který pak prožije tuto milost, si už neklade otázku kdy, neboť ví, že jediná správná odpověď je vždy a stále.
 
Ježíšovy výroky jsou již dva tisíce let zdrojem bádání, sporů, mnohdy i válek, ale též milosrdenství a nesmírné lásky. Oběhly snad už celý svět a v nejrůznějších podobách oslovují toto lidstvo. Přes to všechno však stále zůstávají nepochopeny a proto nemohou být ani správně prožity. Kde však chybí prožití, schází i životní síla. Přitom je třeba si uvědomit jednu skutečnost, kterou vnímáme např. u duchovních bytostí. Jejich síla a vyzařování narůstá a to nemůže znamenat nic jiného, než že roste také síla Slova.
Každý z nás je součástí stvořeného světa, který je pak sám o sobě neuvěřitelnou koncentrací barev, hudby a světel. Část hmoty, viditelná lidských okem, je v této velkoleposti tou nejzanedbatelnější, i když důležitou částí. Oko duchovní však nevidí skupenství pevná, plynná či biologická. Duchovním zrakem lze vnímat podstatu všeho stvořeného, tedy různě kmitající energii, která v neustálém toku proudí celým stvořením. Nic není daleko nebo blízko, ukryto v minulosti nebo uloženo v budoucnosti. Vše je stálá přítomnost.
Člověk pak v tomto světě stojí uprostřed všeho dění a svou podstatou je propojen s každou úrovní ve stvoření. Je mu dáno prožívat, poznávat a s tím také roste jeho uvědomění. Je úsměvné, že to, co považujeme zde na zemi za mimořádný dar, totiž jasnovidnost některých lidí, je ve svém základu poznávací schopnost každého člověka i spolu s ostatními duchovními smysly. Je to přirozenost ducha, my jsme však tuto schopnost odsunuli kamsi do říše zázračna, s tím však ale ztrácíme možnost nahlížet na smysluplnost našeho vlastního bytí. Jedině z pohledu ducha lze přitom hodnotit vývoj člověka a to jak zde na zemi, tak i ve všech dalších úrovních stvoření. A jedině a pouze duchovním vhledem můžeme nalézt správnou cestu vedoucí k prožití Ježíšova poselství.
 
Zdá se, že žijeme v době novodobých proroků. Oním slovem však není vyjádřena bytost, jež s rozšířenými zorničkami a zvednutými pažemi hledí kamsi do dáli a vyjevuje druhým nepřístupné obrazy. V tomto podání se tkví nepochopení samotného slova prorok. Pohlédneme-li na největšího z nich, Ježíše Nazaretského, neshledáváme na něm žádnou podobnou exaltovanost. Syn Boží, stejně jako později Abdrushin, přinášeli obrazy věcné a logické, jejichž pochopení vnášelo klid do mysli i duše člověka. Podstatou těchto obrazů byla přitom dokonalá znalost zákonů Božích, to znamená, schopnost v úplnosti přehlédnout veškeré dění, jehož je člověk ve stvoření součástí, a ve kterém má v harmonii s Duchem působit. Je důležité si přitom uvědomit, že v této skutečnosti nám ani Ježíš ani Abdrushin nepřišli předvést, jaké schopnosti mají oni sami, ale ukázali nám, jaké možnosti se skrývají v duších nás samotných.
Prorok je tedy člověk, který nejenom „vidí“, ale zároveň i rozumí podstatě zjevovaných skutečností. V rozšiřujícím se vědomí pak může nahlédnout do všech dějů, kterými prochází lidská duše při svém vývoji a ve zdánlivém chaosu nahodilostí dokáže se stále větší přesností nalézat řád a smysluplnost lidského bytí. Úkolem proroka však není pouze sdělovat tyto skutečnosti druhým ve snaze pomoci jim k pochopení jejich vlastní cesty, posláním proroka je otevírat tyto schopnosti i v jiných duších. Lze tedy říci, že prorok je ten, kdo otevírá duchovní smysly, učí člověka rozumět své vlastní podstatě a přibližuje tím jeho bytost Bohu. Koná-li tuto službu navíc s láskou, je duše takového člověka nesmírně požehnaná.
Je častým tématem posledních měsíců mluvit o neznámé energii působící zesíleným tlakem na jednotlivce i lidstvo jako takové. Konkrétní projevy kolem nás lze již pozorovat, ale málo se ptáme, jak poznáme sami na sobě toto zesilující vyzařování. Já osobně se domnívám, že to bude právě otevírání duchovních smyslů, tedy jasnovidnost, jasnoslyšnost, ale i všechny ostatní. Je to přirozený následek působení onoho druhého příchodu Světla, kdy energie z Božského probouzí duchovní aktivitu. A je zřejmé, že nikoliv pouze štěstí, ale především spravedlnost přeje připraveným. Lze proto očekávat, že právě tam, kde už dlouhodobě lidská duše touží po poznání a s trpělivým úsilím stále hledá Světlo, se vynoří její uschopnění býti novodobým prorokem.
 
Příště: Biologický rozměr bytí člověka
 
 
 

Hodnocení
Aktuální hodnocení: 3,5 (17 návštěvníků)
Štítky:
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz