Kauza Mlynář byla onou pověstnou kapkou, která protrhla hladinu mlčení veřejného mínění ke stavu justice. Dva soudy nad stejnou „kupou podkladů" dojdou k tak rozdílným závěrům, že na konci jednoho stojí tři zločinci se souhrnnými osmnácti lety vězení a na konci druhého ti samí lidé jako nevinní. V našich zemích musí každého ihned napadnout jistá podobnost s předchozími desetiletími, kdy za poslouchání zahraničního rozhlasu byl trest smrti a za hromadění potravin, "protistátní výroky" či nesplnění dodávek zemědělcem v období neúrody deset let vězení.
Nejhorší na celé věci je, že já osobně znám podrobně tři současné naprosto pochybné žaloby a výroky soudu. Není možné se podle nepřímých indicií (důkazy být nemohou) zbavit dojmu, že se při jejich formulování účastnila buď „bratrstva VUMLu" (večerní univerzity marxizmu leninizmu) nebo „bratrstva koruny". Jednoduchou úvahou lze dospět k otázce, kolik takových kauz musí být ve státě a jak dopadají mnozí, kteří si nemohou zaplatit advokáty a upoutat mediální pozornost. Uvažujícího občana musí následně napadnout otázka, co je příčinou takového stavu výkonu vyšetřovacích orgánů a justice ve státě. Je to skutečně jen nepřehlednost zákonů či jejich nadbytečnost, jak se snaží namluvit čtenáři politici a tisk? Anebo se jedná o vady osobnostního profilu vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců? Přikláním se k tomu druhému a není to jen český problém.
Soudy a spravedlnost
O kvalitě soudců jako o alfě a omeze kvality fungování států a civilizací se hovoří v celých dějinách lidstva, od doby starého Egypta. Bez většího právnického vzdělání musí každý poznat, že kvalita výkonu spravedlnosti ve společnosti není odvozena od kvality slovního znění zákonů. Vždy záleží na výkladu a použití slovního znění, a to je výhradně odvislé od osobnostní kvality soudce. Tu determinuje schopnost vyciťování skrytých okolností dějů, které stejným činům mohou dávat různé vyznění. Vyciťování je však funkcí intuice a intuice je projev funkce ducha člověka. (Duch - nadčasovost, hledisko věčnosti.) Jak však může mít aktivního ducha člověk, který v nadčasovost, objektivní existenci ducha, duchovních dějů a procesů nevěří? V celých dějinách lidstva byl výkon soudů přísně spojován s duchovní dimenzí, s objektivní vyšší spravedlností boží. Bez ohledu na to, že vzhledem k úrovni středověkého myšlení byla interpretace tohoto spojení často ubohá. Vůle po obstání vykonavatelů spravedlnosti před vyšší mocí tam však ve větší či menší míře vždy byla.
Důležitost intuice při soudním rozhodování je možné demonstrovat na známém soudu Šalomounově. Dvě matky se přely o dítě. Král a soudce Šalomoun se ve zmatených výpovědích nemohl vyznat. Řekne tedy, že dítě bude rozseknuto a každá žena dostane polovinu. Jedna žena však vykřikne, že v takovém případě dítě nechce. Dá přednost zájmu dítěte před zájmem svým a tím se projeví jako pravá matka. (A nemusela ve skutečnosti biologickou matkou být!) A Šalamoun podle intuice vydává svůj slavný verdikt: „To je pravá matka, té je dítě!" Nesoudí podle svědků, znalců podobnosti atd., ale podle vyciťování prazákonů chování matky. A dějiny (nadčasovost, vanutí ducha věčnosti) jej za toto rozhodnutí označily za moudrého.
Dávný spor v dnešním pojetí
A jak by takový spor probíhal před dnešními soudy? Nejprve by soud dítě odebral oběma matkám a poslal do ústavu. Objednal by znalecké posudky podobnosti dítěte. Ty by si jako obvykle protiřečily (vynechejme vymoženost moderní doby, která umožňuje stanovení DNA). Pak by vynesl rozhodnutí. Protistrana prohry zásadně nerespektuje a odvolá se. Měsíce plynou a dítě je v kojeneckém ústavu. Nakonec je vydán nějaký rozsudek. Ústavem poškozené dítě je vydáno mezitím odcizené a soudy psychicky rozvrácené matce. Poznamenání dítěte pobytem v neosobním kojeneckém zařízení v době, kdy se konstituuje jeho osobnost, způsobí, že se z deprivanta stane v dospělosti delikvent. Ten poškození duše v nejranějším dětství „vrací" matce i vykonavatelům „spravedlnosti". Viz celé série podobných rozhodnutí soudů při rozvodech a celé série mimořádně krutých mladistvých zločinců.
Intuice versus zákon
Jaký je rozdíl v postupu soudu v době Šalomounově a dnes? Šalamoun se řídil vyciťováním ducha zákonů společnosti, dnešní soudy postupují podle litery zákona. Tedy provádějí vlastně větný rozbor kauz! Vyhrává ne ten, na jehož straně je duch zákonů neboli spravedlnost, ale ten, na jehož straně je „tečka". Nesoudí se podle spravedlnosti, ale podle psaného práva. Podle ateistického přístupu ve výkladu světa totiž spravedlnost ani její duch neexistují. Tím neexistuje ani odpovědnost soudce za jeho verdikty před vyšším Duchem, před Bohem. Před jakým Duchem mohou být zodpovědní soudcové, kteří na nic než na svůj prospěch zajištěný „nezávislostí" nevěří? A prospěchem „zaměstnance soudu" je také pohodlí, pocit bezpečnosti v budoucnosti před bandami a gangy tunelářů! Nenajdeme v tomto zajištění si pocitu bezpečnosti odpověď na otázku, proč prakticky nebyli odsouzeni miliardoví tuneláři? Nač si dělat nepřátele z neviditelných rot privatizátorů? Kdo ví, k čemu by to mohlo v budoucnosti vést. Kdo soudce v důchodu zajistí před pomstou? To na obyčejného člověka (bez rot v pozadí) si může i „zaměstnanec soudu" řádně dupnout. Tam mu nic nehrozí. A může být vidět, jaká je u nás přísnost. Obdobu „tržní spravedlnosti", spočívající v honu na řidiče bez světel nebo jedoucí kdesi „nezákonnou" 53km rychlostí vidíme na silnicích. Za beztrestného řádění bezzábranových adrenalinových zbohatlíků.
Kde jsou spravedliví soudci?
Myslím, že by se sice velká většina lidí shodla na principu, že kvalita chodu spravedlnosti a justice je závislá na osobnostech vyšetřovatelů a soudců. Jenže kde ty kvalitní a charakterní soudce nalézt v konjunkturální a „pragmatické" společnosti? Ve společnosti, která necení charakter, ale peníze, moc a slávu. Na stránkách tisku nejsou jako vzory předváděni ti charakterní, ale bezzábranoví bohatí exhibicionisti, tuneláři, ranaři a výherci. Kdo z těch zbohatlých idolů AHA, Blesku či Novy něco kloudného pro lidstvo učinil, vymyslel, že tak zbohatl? Je tam nějaký Škoda, Baťa, kteří vybudovali průmyslová odvětví, nebo Křižík či Hlávka? Nebo nějací lékaři, vynálezci, altruisté? Nejsou tam, protože „není poptávka". Duch společnosti oceňuje peníze bez charakteru a s charakterem k nim není možné dojít. Neduchovní a bezcharakterní společnost nemůže tedy vygenerovat charakterní soudce. A bez nich je jakkoliv dobře napsané právo kulatým čtverečkem. A národ si tedy může jen zpívat onu budovatelskou píseň ateistické společnosti: „Teď když máme, co jsme chtěli". Naštěstí všechno trvá, až se strhá! A to se stane, až ateizmem zaslepený dav prohlédne a pozná, že vyšší spravedlnost nejen existuje a není jí možné uniknout bez ohledu na pozemské soudy, ale navíc je pro člověka nepředstavitelně dokonalá. Teprve pak se vrátí zlatý věk lidstva.
Josef Staněk
časopis Phoenix 2/2008