Diskuse pod články

Předplatitelé magazínu mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16.02.2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

03.02.2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21.11.2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

První tři schody ke kameni mudrců aneb nepominutelný počátek poznání

Je mi dobře známo, že zmiňovati se v našich vědeckých kruzích o Bohu je v tichosti považováno za projev zaostalosti, slabosti a projevu negace strachu ze smrti. Je to důsledek mnohaleté macerace mozků vědeckých pracovníků dialektickým materializmem, který existenci Boha „vyvrátil". To, že takové nálady přetrvávají dvacet let po jeho fiasku ve společenské praxi, svědčí o tom, že chyba je někde zcela jinde. Selhávají nikoliv lidé vědy, ale ti, jejichž společenskou náplní práce je rozvíjení duchovního rozměru člověka a kteří, ač nyní již žijí v prostředí naprosté svobody slova, nebyli schopni argumentačně porazit ve veřejném mínění vládnoucí ateistické klaky. Celá slabost duchovního jádra národa je dána zejména tím, že transcendentní poselství je stále zprostředkováno ve formách, jež byly vhodné pro člověka v období středověku. Pokusím se to ukázat právě na onom desateru božích přikázání.

Principy chování ve hmotném stvoření je třeba respektovat

Tak tedy za prvé - není jasně řečeno, že přikázání jsou vlastně rady! Ze samého pojmu „přikázání" všemocného Boha je jasné, že při porušení takového příkazu materialistický člověk očekává okamžitý tvrdý trest. Každý z nás se však jejich porušením nepochybně přesvědčil, že viditelné následky se nedostavují ihned. A navíc všichni kolem sebe vidí, jak si ateisté, zloději, vrazi a křivopřísežníci žijí lépe než ti poctiví. Při povrchním materialistickém pohledu na život, mohutně indukovaném školami a sdělovacími prostředky, se rady Desatera začnou jevit jako staré pověry. Zejména proto, že život člověka je vnímán jen ve smysly viditelné rovině a zdá se být časově omezen. Stav duše zločince slušní nevnímají a stav téhož po smrti rovněž ne. Ale rady Správce věčnosti a nekonečnosti jsou právě odvozeny od tohoto zorného úhlu! Neboť je to právě On, který vnímá kvílivý vnitřní stav duše zločinného zbohatlíka již za jeho pozemského života. Přibližující se smrt těla proměňuje neúprosně tento stav v trvalé zoufalství. Jak by se mnozí zbohatlíci a „celebrity" rádi zřekli úplně všeho, jen kdyby věděli, že tím utiší hlas svého svědomí! Ale to nejde. Řád stvoření není možné koupit a oni to vědí. K velkému poznání člověka patří, že když pronikne až k samému počátku vzniku tohoto tíživého pocitu, vždy nalezne něco, čím porušil ono Desatero! Je tedy zřejmé, že z počátku nejsou některé věci a jejich karmický dopad plně dohlédnutelné. Jak velkým božím darem bylo sdělení Desatera božských rad na hoře Sinaj! Hlas z transcendentní dimenze promlouvá prostřednictvím Mojžíše k národu, který chce dbát jeho rad. Upozorňuje člověka na základní principy chování ve hmotném stvoření, jež je nutné respektovat, má-li nově budovaná vyšší civilizace stát na pevných základech. Jedinec je upozorněn na existenci prazákonů, ponořených v transcendentnu, které mají zajistit žádoucí duchovní vývoj lidského ducha. Dnešní člověk musí vzít do úvahy fakt, že tyto prazákony mohly být formulovány jen nedokonalým člověkem Mojžíšem, z dnešního hlediska rozvoje poznání naprosto nerozvinutým, jenž je navíc sděluje pouze davu negramotných pastevců. Mojžíš ve své době udělal maximum, ale onen dav se od té doby proměnil v zástup vzdělaných současných lidí. Tím vzrostly i nároky na preciznost interpretace, ta však zůstává stejná. Není divu, že si pak bývalá představitelka Akademie věd stěžuje, že mladí lidé již první tři přikázání „neberou". Ale na nich stojí všechna ostatní!

Vše existující má svůj smysl

První z nich (zkráceně) zní: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z domu otroctví. Nebudeš míti jiného boha mimo mne!" Obsah sdělení je ale také možné formulovat jako: Já jsem jediný Stvořitel, původce všeho, proto se budeš obracet jen ke mně. To, že jsem vyvedl Izraelity z otroctví egyptského, je symbolickým vyjádřením toho, že jen Já za splnění podmínek vyvádím duši z dimenze hmotnosti do dimenze duchovní (nebe, země zaslíbené). Nic a nikdo jiný než Stvořitel člověka nesmí být pro duchovního člověka rozhodujícím kritériem pro jeho konání v životě. Není vlastně touto formou člověku dána rada, že jakékoliv správné poznání v hmotné dimenzi musí být postaveno na paradigmatu, že stvoření má svého tvůrce, tedy počátek? A tvůrce přece vždy tvoří s jasným cílem! I člověk má tedy svého Tvůrce a tudíž i jeho život musí mít smysl. Není prvním přikázáním vlastně řečeno, že vše existující má svůj smysl, důvod své existence, protože žádný tvůrce netvoří bez cíle? Což první přikázání vlastně člověku neukládá, přijít na smysl svého bytí? A teprve, až jej nalezne, vytvoří si tím předpoklad, aby Stvořitel jeho podstatu (ducha) vyvedl ze zajetí hmotných vibrací a jeho duch se mohl vrátit do věčnosti? Oproti tomu jaký smysl života dává člověku ateizmus v definici Karla Marxe, že život je „způsobem existence bílkovin"? (Neboli život nemá žádný smysl.) Jaké diametrálně rozdílné výchozí pohnutky k jednání v životě dávají obě tyto teze? Není právě první přikázání oním rozcestníkem pro lidské duše: vpravo nebo vlevo? Není zasazení onoho pevného bodu v poznání klíčem nejen ke smyslu života, ale ke všemu ostatnímu, mravnosti, způsobu života, odpovědnosti? Jestliže toto první dilema rozluštíme špatně, všechny další úvahy jsou chybné. Současnou terminologií by tedy ono první přikázání mohlo také znít: Ve smysl svého života a smysl vesmíru věřiti budeš, neboť jsi se v životě nikdy nesetkal s jevem, který by neměl příčinu a smysl!

Význam nepřetržitého duchovního růstu

Rovněž nesmírně závažné je přikázání druhé, křesťanstvím (zejména katolickým) vynechané. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Zákaz zpodobování Boha není jen v tom, že každé zobrazení je jeho snížením. Obsahuje v sobě daleko závažnější paradigma, označované taoizmem jako základní požadavek „nezastavování se", tj. nutnost nepřetržitého vývoje duchovního poznání. Jakmile je Bůh zobrazen, dostane ve vědomí člověka určitou podobu, člověk již „ví". Ale „ví" pouze omezeně! Samočinným působením této falešné představy (vlastně modly) je zastaveno další vnímání působení živého Stvořitele na veškeré dění kolem. Vývoj lidského ducha směrem k dokonalosti ustrnuje. Člověk ale žije právě proto, aby se jeho duch učil vnímat živého Boha stále citlivěji. Životem má dospět k tomu, aby Jej vyciťoval v dějích okolo sebe, stále více a přesněji cítil chod „Jeho mlýnů" a po odložení smyslů hmotného těla (jež působí jako clona) „byl schopen (hoden) patřit na jeho Tvář". Vyciťováním se samočinně zjemňují vibrace ducha a ten se stává způsobilým ke vnímání nejjemnějších nuancí dějů kolem něj. Druhé přikázání není tedy ničím jiným, než radou k neustálému duchovnímu růstu, negací duchovního ustrnutí.

Pozitivně směřované modlitby

Třetím klíčovým příkazem, vlastně radou, je: Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Je vykládáno jen jako zákaz klení. Ale jde o mnohem silnější duchovní paradigma, opřené o zákony toků duchovních energií. Jakmile lidský duch vysloví (či jen pomyslí) jméno Boha, jeho vlastní duchovní energie se podstatně zesiluje. To znamená, že je-li energie myšlením chybně směrována, škody z tohoto špatného směrování jsou podstatně větší. Takový člověk kromě energie vlastního ducha zneužije také energii Podstaty světa. A ta to nenechá bez následku - těžké karmy. Proto i modlitba má být jen pozitivně směřovaná, jinak může přivodit špatnou karmu. Je často naší velkou milostí, že nás Bůh „neslyší". Stvořitel (z lásky k nám) nám v současnosti nedává energii tomu, abychom s ní špatným zacházením nadělali škodu. Od nepochopení tohoto prazákona pochází ztráta léčebné síly pseudokřesťanů, na rozdíl od neomezené síly Ježíšovy a velkých léčitelských schopností apoštolů. Ten, kdo duchovně vyspěje natolik, že ani neúmyslně nezneužije sílu Boha, může modlitbou léčit nebo ovlivňovat přírodní síly. Dokonalým rozvinutím třetího přikázání v životě je Ježíšovo: Milujte nepřátele své, neboť slunce mého Otce svítí na dobré i zlé! To je ona dokonalá realizace nezneužití jména božího. Moderní terminologií je možné zařadit sem i „pozitivní myšlení". I tak lze chápat toto přikázání chápat - jako zásadní zasazení pozitivního myšlení do života, žití pozitivního myšlení. Pak uzří jeho plody každý.

Z výše uvedeného je možné rozpoznat, jak velký úpadek vládne v duchovním myšlení oněch mladých lidí, kteří nechtějí přijmout první tři přikázání. Přikázání, která jim vlastně říkají, že lidský život a svět mají smysl, že je nutné neustále duchovně růst a že je třeba pozitivně smýšlet. Není vlastně toto nepřijetí neviditelnou prvotní příčinou veškerého úpadku, který je možné pozorovat? Není onen tíživý vnitřní pocit, jenž tento úpadek v dosud citlivých duších vyvolává, karmou za neplnění rad božích? Nejde o důsledek toho, že tyto rady nebyly srozumitelně interpretovány do současných pojmů v souladu se vzestupem všeobecného poznání...?

Josef Staněk
časopis Phoenix 1/2007


Hodnocení
Aktuální hodnocení: 5 (4 návštěvníků)
Štítky: duchovní zákony, Ježíš
© 1997 - 2020 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz