Diskuse pod články

Předplatitelé magazínu mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16. 2. 2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

3. 2. 2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21. 11. 2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

"Šifra mistra Leonarda" očima ezoterika

V čem tkví úspěch Brownova románu?
Každému hlouběji uvažujícímu člověku musela v mysli nutně vyvstat otázka, jak je možné, že právě tato kniha vyvolala tak nebývalý rozruch? Záhy nutně shledáme, že příčiny velkého zájmu ze strany čtenářů jsou shodné s těmi, jež způsobují všeobecnou oblibu pohádek. Jak všichni víme, nereálné pohádkové děje jsou pouze zevní kulisou, která slouží pro vyjádření skrytých pravd nebo pro vyslovení racionalitou nepovoleného, tedy k vyjádření dějů právě v oné transcendentní oblasti reality. Specifická struktura pohádkového děje tedy cíleně zakrývá to, o čem se z nějakých důvodů nemluví nebo mluvit nesmí. V tom tkví i pravá příčina úspěchu knihy "Šifra mistra Leonarda". Ne text, nýbrž kontext knihy otevírá tato, křesťany tabuizovaná témata:

  • Přesnost popisu skutečných reálií pozemského života Ježíše Nazaretského v kanonizovaných evangeliích.
  • Podivný vztah křesťanství k sexualitě a k ženě a skutečný původ celibátu.
  • Vztah mezi skutečnou a pouze zdánlivou pravdou, diktovanou dogmaty katolické církve.
  • Role náboženského fanatizmu v dějinách, jeho skutečný poměr k pravdě a k Bohu.
  • Synovství k Bohu v dnešním světě a následnictví k Ježíšovi.
  • Role tajných společenství ve světovém dění.
  • Trvalá latentní touha lidových mas po osvíceném vladaři ze skutečné boží milosti.

Zamyslíme-li se nad výše uvedenými kontexty, není divu, že kniha vzbudila takový ohlas. Všechny tyto otázky jsou hluboce vzrušující a navíc aktuální ve vztahu k novým nálezům svitků v kumránských jeskyních. Pokusme se nyní těchto témat lehce dotknout z hlediska nepochybné existence nepřímých indicií a jednotlivě je analyzovat.

Vyvstává nová otázka o skutečném smyslu Ježíšovy pozemské mise
Ad 1: Když se počátkem prvního tisíciletí objevilo v římské říši nové učení, křesťanství, které zcela odlišně definovalo smysl života člověka (od maximálního užívání požitků tělesného života, povoleného bohy, k životu zasvěcenému přiblížení se Bohu, tj. k dokonalosti), stalo se terčem zběsilého útoku vládnoucích elit ve společnosti. Bralo totiž mocným tohoto světa pocit "vyvolenosti a předurčenosti od bohů" a stavělo jim před oči odpovědnost vůči vyšší moci. Nastala perzekuce křesťanů s pravidelnými raziemi a pálením všech písemných pramenů. Tak se stalo, že nejstaršími písemnými dokumenty o počátcích křesťanství a o jeho zakladateli se staly zlomky popisů evangelijních událostí z poloviny druhého století, tj. 120 let po smrti Ježíšově. Každý člověk si dovede představit, co takový odstup dokáže učinit s reálnými událostmi v myslích lidí. Když tedy po třech staletích perzekuce roku 313 císař Konstantin povolil křesťanství jako ctihodné náboženství, vynořil se tento nový duchovní impuls jako směs různorodých, mnohdy vzájemně si odporujících proudů, opírajících se o "zaručeně pravá" evangelia. Ta byla psána často podle vzpomínek pamětníků Ježíše, kteří se rozešli do různých koutů římské říše a kteří mnohdy ztratili vzájemné spojení. Každý si asi dovede představit, jak vypadá popis stejných událostí od různých lidí po desítkách let. Protože císař Konstantin byl hlavně organizátor a tudíž věděl, jaký účinek má na dav ideový chaos, nařídil svolat přední křesťanské představitele té doby a ze změti 80 popisů událostí vybrat ty nejlepší. Ty poté přikázal "kanonizovat". Ostatní nechal zničit. Tak se vlastně až císař Konstantin stal v přeneseném slova smyslu zakladatelem jednotné katolické církve.

Skutečnost, že všechny dochované zprávy o Ježíši Nazaretském byly "vytříděny" až ve 4. století, je pouze domnělou slabinou současného křesťanství. Je nepochybné, že čtyři kanonická evangelia a evangelium podle Tomáše obsahují podstatu věci. Čtenáři, který se do nich ponoří, vystoupí před očima zářící postava Ježíše. Podle ateistů ovšem nadlidského a zidealizovaného. Takového, který neměl žádné tělesné potřeby. A protože takový ve skutečnosti ani být nemohl, jsou podle ateistů evangelia pouhými legendami. Tyto námitky však vedou člověka, jenž skutečně hledá, k úsilí o hlubší pochopení podstaty Ježíšova poselství, k hlouběji pochopenému cíli "mise člověka Ježíše" na Zemi. Duch před hledajícího nutně staví otázku: Bylo cílem Ježíšova života vytvoření knihy jako souboru duchovní moudrosti či rituálů k uctívání Stvořitele? A každému jen trochu prozíravému ihned dochází: Ne, nemohlo být, protože jinak by ji napsal Ježíš sám!!
Jako rabbi (vykladač Zákona) nepochybně psát uměl. Anebo by ji současně s Ježíšovými činy a výroky napsali jeho žáci. A v této souvislosti se hledajícímu nutně musí vynořit skutečný smysl Ježíšovy mise pochopením v evangeliích se opakovaně vyskytujících výroků typu: Já jsem s vámi do konce světal; Kdykoliv se dva sejdou v mém jméně, já jsem s nimi!; Nikdo nepřichází k Otci nežli skrze mne! atd. Ježíš se tím zásadně odlišuje od všech jiných proroků a mudrců. Každý zde nutně musí dojít k závěru, že tedy od počátku nebylo údělem pozemského Ježíše napsat "moudrou, vše vysvětlující knihu", nýbrž upozornit na svou stálou přítomnost a možnost získání jeho pomoci. Až dnes si plně můžeme uvědomit, jak to bylo nadčasové, protože taková superkniha vůbec nemůže existovat. Vše zastarává, jen živá záře Kristova principu nikoliv. Lidská slova nejsou dost výmluvná na to, aby proměnlivou realitu, projev nekonečně tvořivého živého Boha byla schopna zachytit. Jakékoliv knihy budou vždy "těžce pokulhávat" za nekonečností reality. Z tohoto poznání pak nutně vyvstane pravý důvod Ježíšovy pozemské mise: vytvořit pozemským životem "zápis" své "astrální" vibrace v akašické kronice a dát tím člověku v jakékoli době možnost navázat se na vyšší princip, na stále zářící měřítko dokonalosti člověka z "božské" látky, jež bude hledajícím trvale k dispozici. To je onen Stvořitelův dar člověku z lásky. (Židovští proroci nazývají tento dar Kristem, Synem božím.) Jestliže ze zorného úhlu takto viděného hlavního "úkolu" pohlédneme na nepřesnosti v popisu historických dějů a možné chybějící události kolem Ježíšova života, stávají se tyto zcela podružnými. Naopak objevení nových nebo jinak pochopených historických událostí té doby se může stát impulsem k hlubšímu pochopení celé Ježíšovy mise. Ze slabé stránky tehdejšího nedokonalého zachycení dějů kolem osoby Ježíšovy se tak paradoxně může stát silná... "a je to podivné v našich očích".

Nedostatečnost a celková tajemnost dokumentace Ježíšova života totiž skutečně vede hledající k úsilí o duchovní poznání. A právě toto úsilí o pochopení nejasností kolem Ježíšova života přivádí ducha člověka již od prvního století k objevu stále existujícího a vyzařujícího principu Krista, vnímaného vnitřně duchovním zrakem. Téhož, kterého v antických mystériích nazývají Synem Světla nebo Synem Slunce a jehož popisuje již Pavel-Šavel. Také lidé, kteří prošli klinickou smrtí, jej zažili a nazývají ho Světelnou Bytostí. Po tomto zážitku již sama Světelná Bytost vede dotyčného jeho dalším životem, přetváří jeho povahu a z věřícího se stává vědoucí. Právě tento zvrat je podstatou ateisty nepochopeného děje, který vyvolal změnu pojetí reálného Ježíše ze začátku prvního století v božskou osobu v následujících staletích. Lidé bez zbytků gnostické schopnosti (vyhaslého ducha) si ovšem tento děj "vysvětlují" jako legendarizací Ježíšovy osoby, jakési vzdálení od reality. Opak je pravdou. Proces domnělé legendarizace byl dovršením jeho mise.

Mohli být Ježiš a Máři Magdaléna manželé?
Ad 2: Tabuizované téma poměru křesťanství k sexualitě, ženě a celibátu. Když první křesťané pod tlakem perzekuce v Palestině přišli do Říma, byli šokováni redukcí sexuality na pouhý tělesný aspekt. U Židů byla sexualita velmi přísně regulována Mojžíšovými zákony a Ježíš k nim navíc přidal zákon duchovní lásky. Tím obnovil vědomí o původní vůli Stvořitele, aby sexualita mezi mužem a ženou byla postavena na základnu duchovní lásky. Jen taková sexualita je zdravá a vede k žití "království božího" v erotické dimenzi na Zemi. Jenže naplněnost v lásce vytváří úskalí vzniku velmi rizikové situace. V případě ataku satanových poskoků na věřícího je jeho vztah k rodině nejsilnějším nátlakovým nástrojem ve směru "zlomit jej"! Vzpomeňme Solženicinovo "Souostroví gulag", kde autor líčí: Když agenti KGB nemohli někoho zlomit k přiznání čehokoliv, ani mučením, přivedli jeho manželku a děti a mučili je. Pak vězni "přiznali" vše, co "bylo potřeba". Také v dobách socialismu byly lámány lidem páteře s pohrůžkou, že jejich děti nepůjdou studovat nebo že manželka nedostane slušné zaměstnání. A tak tito "zlomení" schvalovali vstup spřátelených armád, jásali a hlasovali na povel. Muž snese bolest, ale pro milujícího je nesnesitelné vědomí, že jsou mučeni členové jeho rodiny. Pohleďme nyní na ukřižovaného Ježíše jako na potenciálně ženatého s Máří Magdalénou. Oč těžší by pro něj muselo být poskytnout onen vzor, že vůle boží je nade vším, i nad štěstím milované bytosti. A byl to jeho úkol jít příkladem a vytvořit vzor, protože jen žitím nadřazenosti boží vůle se vstupuje do říše Ducha. Je to ono proražení "Cesty". Aspektu možného Ježíšova manželství s Máří Magdalénou dávno nasvědčují nepřímé indicie nejen z nekanonizovaných evangelií, ale také podivuhodné následné jevy jako "zmizení" Máří Magdalény z Palestiny a ze společenství apoštolů. Dále také Lazara, kterého Ježíš miloval, a Josefa Arimalejského, jenž mu poskytl vlastní hrob, a Nikodéma, se kterým mluvil o záhrobí, a jiných. Jestliže k tomu vezmeme do úvahy zvyk tehdejší doby, že se na blízkém Východě spolu s odsouzeným k smrti zabíjela také jeho rodina, jednalo-li se o potenciálního vládce (král židovský), aby se tak zabránilo možným mstám či úsilí o následnictví, mohlo být skutečně ono zmizení Máří Magdalény záměrem sloužícím k její ochraně, o kterém již následné generace křesťanů nic konkrétního nevěděly. Přečte-li si čtenář pozorně kapitolu o svatbě v Káni galilejské, vezme-li do úvahy, že podle izraelských zvyklostí rabbi nemohl být svobodný muž, neboť svobodný byl považován za nezralého, že v Izraeli té doby se nemohla žena pohybovat mezi muži bez svého manžela (Máří mezi apoštoly), nelze Ježíšovo manželství vyloučit. Možná perzekuce rodiny je velmi silný důvod pro jeho tehdejší zatajení. V knize uvedený Leonardův náznak, obraz poslední večeře Páně se ženou vedle Ježíše, jistě není náhoda. Jen slepý může nevidět ženu v postavě vedle Ježíše a ještě skutečně v postavení "jin-jang". O Leonardově jasnovidnosti nemůže být přitom pochyb. Stačí jeho skici a zápisky. Také celibátu prvních křesťanských funkcionářů dává skutečnost, že nejtěžší je odolat útokům satanových poskoků na rodinu, zcela jiný rozměr. A pak lze i jinak rozumět slovům, že kdo pro službu novému poselství vzdá se rodiny (protože zvěrskou perzekuci lze očekávat), ten má život věčný; neboť obětuje službě Bohu to, čeho se jen nejobtížněji vzdává. Je ovšem dnešní perzekuce takového rozsahu, aby se křesťanští funkcionáři museli vzdávat rodiny?

Když prožívaná pravda vítězí nad pravdou psanou...
Ad 3: Jestliže znalec duchovní problematiky předpokládá, že jako lidstvo jsme velmi nedokonalí a od pravdy vzdálení, je pro něj samozřejmé, že na každý aspekt vnímání duchovního rozměru se automaticky vyskytuje větší počet obvykle částečně správných názorů, jež si často i vzájemně protiřečí. Tento fenomén si mohou uvědomit pouze duchovně vyspělejší jednotlivci. Na člověka z davu však i kvalifikovaná diskuse působí rozkladně. Proto "organizátoři duchovnosti" mají tendenci, z hlediska organizačního oprávněnou, dobový "středový" názor prohlásit za pravdu a dogmatizovat jej. Tím se stabilizuje "víra mas", ale časem se může stát, že se tento uznávaný názor stane okrajovým a překonaným, že začne odporovat realitě a změní se v brzdu duchovního poznání. V konfrontaci s realitou, která je vždy konkrétní reakcí Stvořitele na jednání lidstva, jsou pak věřící dnes a denně vystavováni nutnosti volby stát se svojí pravdou proti církvi nebo být církvi věrni a odmítnout skutečnost. Tomuto rozhodování, pokud mohou, snaží se scholastici zabránit tím, že zakážou četbu tzv. závadných knih. Z "tohoto soudku" je i zákaz funkcionářů církve číst "Šifru mistra Leonarda". Tímto zákazem ovšem posunuli diskusi do polohy, že kdyby se skutečně vynořily autentické dokumenty z té doby, něco jako" kumránské svitky", a potvrdily dosud pouze tušené, neznamenalo by to sice konec křesťanství, ale byl by to konec scholastiků, kteří pravdu chtějí odvozovat z citátů knih. Podle mého názoru bychom mohli mluvit dokonce o počátku nového rozměru křesťanství a počátku nové éry lidstva, neboť pozornost by byla odvedena od napsaného k prožívanému, od knih k životu a jeho zákonům a k rozvinutí funkce lidského ducha. Víra v napsané by se přeměnila v postupné poznávání zákonů duchovní dimenze neboli vědu o duchovním rozměru člověka a světa. Ta by jako první zákon objevila rovnost ve vztahu ženy s mužem a v kvalitě tohoto vztahu posléze i klíč k lepší budoucnosti lidstva, klíč ke "království božímu" zde na Zemi. (Podrobněji v knize autora Svatý Grál a energie života.)

Náboženský fanatizmus a Bůh
Ad 4: Tím se dostáváme k roli náboženského fanatizmu v dějinách. Je zásadně negativní. Vyplývá vždy z výše zmíněného dilematu, kdy vnitřně pochybující fanatik cítí, že některý člověk či nějaká idea jej rozhazuje "ve víře", přesněji v jeho přesvědčení o tom, co je pravda neboli vůle boží. Protože fanatik je naplněn přesvědčením, že on pro Boha dělá vše a že to vše jím konané Bůh potřebuje, otevírá tato absence pokory cestu satanovi. Ten fanatikovi našeptává, že jako službu Bohu je třeba zabíjet "odpůrce Boha" nebo církve. To je příklad současných islámských teroristů-satanistů. Ke kritice knihy je nutné podotknout, že jsem přesvědčen o tom, že v současné katolické církvi by nikdo z jejích vrcholných představitelů nikoho k vraždě nenabádal. Což se však nedá tvrdit o minulosti... Posunutím dřívějších praktik církve do doby současné - kvůli vyššímu dějovému napětí - román získává dnes již nespravedlivé proti katolické zaměření.

Ježíšovi potomci
Ad 5: Dan Brown v románu naivně rozebírá možné genetické potomstvo Ježíšovo a tím izraelských králů. To má znát a střežit tajné sdružení Sionské převorství, zřejmě nepochybně existující. Autor tím prokazuje svou duchovní naivitu. Redukcí následnictví na genetickou rovinu směšuje situaci u zvířat se situací u člověka. Zvířata jsou pouze hmotné a duševní podstaty, proto je dědičnost hmotně genetické povahy. Naproti tomu podstatou a rozhodující složkou člověka je duch a pro něho je rozhodující duchovní spřízněnost a tím posloupnost. Dědičnost u člověka v rovině duchovní kvality není tedy otázkou hmotných genů, ale otázkou duchovní rozvinutosti. Prakticky ji lze odhalit stejným barevným odstínem aury. Ježíšova aura je zlatožlutá, taková, jako zlatožluté světlo, které vidí lidé v okamžiku klinické smrti. A v tomto ohledu skutečně nacházíme velké množství Ježíšových "potomků". Protože princip Krista vyzařuje zlatožlutě, jsou tedy jeho dětmi všichni ti, kteří mají proužek zlatožluté barvy v auře. Označuji je jako vedené "zlatou nitkou" (patří sem necelé jedno procento lidí). A příchod království božího na zemi skutečně nastane, až vedení národů převezmou tito lidé, protože tím jej převezme právě "Světelná bytost" probuzených z klinické smrti.

Role tajných společenství
Ad 6: Lidé tuší, že role tajných společenství a spikleneckých klik v dějinách není zanedbatelná. Jde o skupiny různého zaměření, od politických až po finanční. Říká se jim "kruhy". Míra jejich negativity je různá, prokazatelnost prakticky nulová (mají totiž v "popisu práce" nezanechávat důkazy). Lidová moudrost jejich aktivity správně hodnotí příslovím: Co je šeptem, to je čertem! Fungují a mohou fungovat jenom proto, že duchovní vedení lidstva je v troskách. Ateističtí "demokraté" sice formálně uznali nutnost oddělení moci výkonné a soudní, ale pro svou duchovní zaostalost ještě nepochopili nutnost odděleného a plně funkčního konání moci duchovní jako faktického a kontinuálního vlivu "veřejného mínění". Duchovní autorita se řídí jinými (nadčasovými) pravidly, než krátkozraká moc výkonná, ale na oplátku musí být zase oddělena od vlivu majetku a moci světské. Jinak rychle degeneruje v jinou formu moci světské, jako se to stalo ve středověku. O nemajetnosti ovšem zase nechtějí slyšet mnozí uchazeči o výkon autority duchovní. Autorita duchovní moci je onen v současné demokracii chybějící článek rovnovážné společnosti, který by zaručoval, že veřejné mínění nebude připuštěno k právoplatnému vyjádření pouze jednou za čtyři roky v den voleb! V současné době tuto moc neoprávněně vlastní "sdělovací prostředky", řízené ovšem "černými" prostřednictvím peněz ze zákulisí. Protože však dirigenta sdělovacích prostředků nikdo nezná, nastala situace, že média mají velkou moc, ale nenesou za své jednání žádnou odpovědnost! Vůči Bohu už vůbec ne.

Touha po osvíceném vládci pramení z přání přirozené spravedlnosti
Ad 7: V touze po vládě osvíceného vládce z boží milosti se neskrývá nic jiného, než touha po tom, aby se pozemské zákony shodovaly se spravedlností, pociťovanou jako přirozenost neboli vůle Stvořitelova. V současné době jsou zákony a předpisy státu v každé zemi jiné, často i směšné. Jakmile se s touto skutečností seznámí lid, bere je všechny jako výmysly momentálně vládnoucí skupiny usurpátorů moci, jimiž se není nutno řídit. Pouze je třeba nenechat se chytit; a pro bohaté neplatí ani to. Tento demoralizující fenomén rychle rozmnožuje početnou duchovní chátru lidí bez zábran, která rozloží jakoukoli společnost. Touha po osobě duchovního vládce je posilována rovněž zkušeností z fungování demokracie, kde moc byla ve smyslu rčení "víc hlav, víc rozumu" rozložena mezi více lidí. Výsledek byl žalostný: nastal boj neduchovních klik o všechno. Tehdy se objevila nová zkušenost více hlav bez odpovědnosti vede ke ztrátě rozumu všech! Česko (a také např. Rusko) dodneška nostalgicky vzpomíná na silné, ale osvícené vládce Karla IV a "tatíčka" Masaryka, kteří existující kliky drželi na uzdě. Podstatou jejich osvícenosti byla hluboká duchovnost, tj. odpovědnost vůči vyšší moci. Z toho měli Češi již dávno vyvodit důležitý závěr: je-li k moci dosazen ateista, nelze se potom divit!

Jestliže se z tohoto zorného úhlu podíváme na poselství knihy "Šifra mistra Leonarda", pochopíme, proč mezi čtenáři vzbudila takovou popularitu. Zájem vyvolala skrytá témata. Témata obsažená uvnitř kontextu. - Je jen smutné, že "živá témata" probouzejí širší zájem čtenářů jen tehdy, jsou-li předkládána formou jednoduchých románů jako je třeba "Celestýnské proroctví" nebo "Poselství od protinožců". Na druhou stranu však i tento druh literatury má u nás své opodstatnění. Odborně fundovaný výklad leckdy totiž předem odradí mnoho zájemců z řad běžných čtenářů, pro něž bývá akademické pojetí jen málo čitelné či zcela nesrozumitelné. Naproti tomu literatura, jež si neklade tak vysoké nároky na odbornost a vědeckou kultivovanost, dokáže podat i velmi závažná témata populárním a čtivým způsobem, i když často za cenu nepřesností a zkreslujícího zjednodušení. Běžnému čtenáři je tak umožněno nahlédnout do nitra zásadních problémů, o nichž by se jinak třeba ani nedozvěděl. A to by byla škoda.

Josef Staněk
časopis Phoenix 1/2006


Hodnocení
Aktuální hodnocení: 5 (7 návštěvníků)
Štítky: duchovní zákony, historie, Ježíš, třetí oko
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz