Nanebevstoupení aneb záhadná zmizení myslitelů a duchovních vůdců

Přestože duch každého člověka „tuší" (intuicí vyciťuje) dokonalost a uzavřenost stvoření, neboť svět je dílem dokonalého Boha (Podstaty světa), jsou tyto ojedinělé úkazy vysvětlovány jako mimořádný, nepochopitelný a nesystémový zásah neviditelných sil. Tomuto se moje mysl, řízena antickou poučkou, že „jsou-li v rozporu smysly a logika, pravdu má vždy logika", vždy vzpírala. Ovšem z jiného důvodu, než u „skeptiků". Ti „vědí", že při jakýchkoliv anomálních jevech jde vždycky o smyslové klamy nebo podvody. Na rozdíl od nich se existenci dějů zdánlivě mimo známé přírodní zákony vzpírám z jiného důvodu. Předpokládám jako samozřejmost, že celý existující svět je tvořen i úrovněmi, které naše smysly a přístroje neregistrují. Do těchto úrovní my, na smysly vázané bytosti, nevidíme a to je ta příčina, proč tamní zákonité děje, jež do naší dimenze občas přesáhnou, považujeme za zázrak neboli anomálii.

Energetický praprincip - těžký úder materialistické vědě

První otřes mechanicko-materialistického pojetí rozumové reality přinesla Einsteinova teorie relativity. Možnost převádět a dokonce přesně přepočítávat prostor a čas na energii byla „silná káva" i pro členy francouzské akademie věd, takže na protest proti Einsteinovi opustili při jeho přednášce sál. Stejné to bylo s Velkým třeskem za dialekticko-materialistického režimu; tato teorie byla u nás zakázána pod záminkou, že jde jen o jednu z mnoha nepodložených hypotéz. Ve skutečnosti šlo o vyvrácení základní vyučované teze marxizmu-leninizmu, že svět je nekonečný. Dialektičtí materialisté u nás na vysokých školách vládnou dál. Tak není divu, že když se fyzice opět podařil definováním teorie superstrun kvalitativní postup poznání - skutečný vstup do nové éry lidstva, místní „dialektici" jej opět ignorují. Teorie superstrun totiž vypočítává náš vesmír jako nejméně 10 plus 1 rozměrný, přičemž naše smysly a přístroje vnímají pouze čtyři rozměry (tři prostorové a čas). To dialektické materialisty pobuřuje hned z několika důvodů. Tato teorie např. umožňuje vysvětlení rozporu mezi hmotou vesmíru a velikostí gravitace. Podle změřené velikosti gravitace viditelného vesmíru by mělo být hmoty 25krát více. Chybějící energie by tak logicky byla v ostatních, smysly a přístroji zatím nezměřitelných dimenzích a typech superstrun. Prostor a čas jsou zde definovány rovněž jako typy superstrun čili energie. (To potvrzuje Einsteinovu teorii.) Tím je dialektikům předkládán nevysvětlitelný jev! Odhalením, že podstatou prostoru a času je „pouze" vibrace, že i tyto kategorie jsou jen „chvěním", převoditelným na vibraci ducha, tedy Velkého Ducha, nastoluje vědecký konec ateistů. Čtenářům okamžitě vyvstane na mysli úvodní část bible, v níž se říká, že slovem božím (slovy antických Řeků aktem prvotního Hybatele) byl stvořen svět! Tedy i prostor a čas. Slovo je přece vibrace! I v Janově evangeliu, které autor píše ve stavu vytržení ducha, vše začíná Slovem, které bylo u Boha, a to Slovo bylo Bůh. A jak by mohl autor bible a evangelia tušit před tisíci lety, že vibrace (slovo) je podstatou prostoru i času, jestliže mu to nebylo od někoho sděleno (zjeveno)? Vždyť se měl podle vyučované „vědecké pravdy" vyvinout „velkosériemi" náhod z opice! Jak mohl takový tvor sám od sebe zformulovat správný základní princip světa, jehož vzniku se neúčastnil?

Teorie superstrun

Podle teorie superstrun je viditelný vesmír složen z dosud zjištěných 19 stavebních prvků. Ale co když je jich víc? Co když bude nalezen další typ superstruny, která je základní energetickou jednotkou duše živých organizmů, a jiný typ superstruny, která je zase specifickou prvočásticí lidského ducha? Tím by se definitivně prokázalo, že život nemohl vzniknout náhodně! Superstruna prostoru se nemůže změnit v superstrunu života v prvním živém organizmu nebo v superstrunu ducha prvního člověka jen tak „zničehonic", ani v logice dialektických materialistů. A takový nahodilý přírodní výběr je přece podstatou „celosvětové hymny ateistů" s názvem Darwinova vývojová teorie. Teorie superstrun přinese mimo jiné potvrzení dávné pravdy, že „živé pochází jen z živého" a tím vědecký důkaz tvůrce života! Nový objev teoretické fyziky, že vše existující jsou jen formy energie (vibrací), umožní vysvětlení všech dosud nevysvětlitelných jevů. I to, že myšlenky (modlitby) mohou ovlivňovat průběh dějů ve hmotnosti. Jakpak by ne, vždyť všechny jevy mají společného jmenovatele a spočívají v působení jednoho typu vibrací na toky jiných typů vibrací. A všechny mají jednoho původce, Ježíšovými slovy „zakladatele vinice". Teorie superstrun začala převádět na dlouho hledaného společného jmenovatele nejen čas, hmotu a prostor, ale i objektivně existující energii v člověku, které říkáme duch. Právě tohoto důsledku nového stupně poznání se obávají lidé s „černou nitkou" ve vědeckých institucích.

Záhadná zmizení

Vraťme se však k původnímu tématu, záhadným zmizením živých lidí nebo těl zemřelých. Typické pro tento jev je to, že mizí většinou známí lidé, zakladatelé náboženství a propagátoři nového pohledu na smysl života - Krišna, Lao'C, Quetz-alkoatl, Pythagoras, dále pak Henoch, Eliáš, mrtvý Mojžíš, Ježíš Kristus a Marie. Podívejme se nyní prizmatem nových axiomů na tato zmizení a jiné transcendentní jevy. Při platnosti premis:

• že vše včetně duchovní energie a hmoty se skládá z energie, formované do typů superstrun
• že všechny tyto typy vibrací se vzájemně ovlivňují
• že existující stvoření má více dimenzí, úrovní
• že všechny existující děje se odehrávají kvantifikované (tj. mají nutnou minimální iniciační energetickou hladinu), dojdeme k systémovému nadhledu na výše zmiňované transcendentní děje.

Rozvine-li člověk v sobě duchovní energii částečně, nechá tato i na těle stopy v rozsahu, který stačí pouze na to, aby se jeho tělo po oddělení duše pomaleji rozkládalo. (Duchovní náboj poznáme již podle klidu a jasu výrazu tváře zesnulého!) Např. známé je pomalé rozložení těl řady svatých, od sv. Cecílie, Františka Xaverského po Bernardetu či Jana XXIII. Přesáhne-li velikost duchovní vibrace osobnosti další stupeň, zmizí tělo po oddělení duše (smrti) od fyzické schránky. Velikost energie, nutné k anihilaci těla, dostane tato duše až v okamžiku „audience" u Stvořitele. Pohlédnutí na „tvář" Všemohoucího je umožněna čistotou, tzn. že dotyčná duše snese sílu Světla. Takové zmizení těla lze nazvat nanebevzetím, je potvrzením kvality, která obstojí před tváří Všemohoucího. Přestoupí-li velikost duchovního impulzu, který řídí tělo, další energetický vibrační limit, může jeho nositel převibrovat do vyšší dimenze i s tělem. Buď s pomocí bytostí této dimenze či vlastní energie. Může vzniknout otázka, proč zde poslové z vyšších dimenzí tělo nezanechávají. Obrazně je to zdůvodněno v poznámce o ostatcích Mojžíšových. Satan chtěl jeho tělo dát lidem jako modlu, aby se jí klaněli místo Bohu. Proto ji andělé „uklidili". Dovedete si představit, co by zatmělí pověrčiví lidé dělali v minulosti i dnes třeba s hmotnými ostatky Ježíšovými?

Naslouchejme spojencům z vyšších dimenzí

Jestliže tedy předpokládáme, že duch člověka může po smrti odejít z této hmotné a nedokonalé dimenze i s tělem do vyšší vibrační úrovně, vzniká analogicky otázka, proč tomu není naopak u vyšších duchů, kteří přicházejí pomoci těm lidským v jejich vývoji. Proč sem daleko „efektněji" nevstoupí s dokonalým tělem jako bohové. Odpověď je snadná: Vůbec by nebyli schopni porozumět a vžít se do našeho nepříčetného chování! Rozhlédněte se kolem a musíte vidět, že Země by se docela rychle změnila v ráj, kdyby se drtivá většina lidí chovala alespoň minimálně mravně a příčetně. Současná morálka, neodpovědnost vůči Stvořiteli i předkům, plýtvání přírodními zdroji pro předvádění vlastní krátkozrakosti se přibližuje také jistému limitu, jehož překročením by došlo ke kvalitativní změně. Již tomu tak několikrát v minulosti bylo. Bytosti vyšší dimenze na to reagují tak, že když chtějí lidem pomoci, musí vstoupit do těla dobového pozemského člověka prostřednictvím čisté ženy jako kojenci, prodělat léta dětství, naučit se chápat důvody nepříčetného chování lidí ve všech souvislostech a pak se pokusit jim jejich konání srozumitelně vymluvit. Snaží se za cenu dobrovolného utrpení zabránit prolomení onoho limitu, který spouští Tvůrcem dopředu „nainstalovanou" katastrofu. Opět se přiblížil zimní slunovrat, na který církev přeložila ze symbolických důvodů narození vyslance Světla, Ježíše Krista. Zamysleme se nad tím, co nám radil, aby nám jeho vibrace z Betléma ukázaly existenci světlejších dimenzí stvoření. Abychom jako lidstvo na Zemi nepřekročili jistý limit, který spouští mechanizmus samoočištění planety, či aby alespoň naše duše po oddělení od těla mohly převibrovat do vyšších úrovní stvoření. Kdo poselství z čisté Panny zrozeného pochopí, ten jednoho dne pozná, že tím i jeho vlastní, mnohdy velmi krušný život začíná mít hlubší smysl a stává se božským darem! (Evangelijním denárem za práci na vinici při západu slunce.)

Josef Staněk
časopis Phoenix 12/2006