Hledání největších příslušníků národa vymyslel v Anglii nepochybně člověk z médií, který si rád hraje. Vzal tuto kompetenci Bohu, který jediný může zohlednit všechny výchozí podmínky každé osobnosti, okolnosti dané dobou a všechny nezvolené alternativy konání každého člověka a jejich důsledky. Proto tyto mediální "soutěže" nabyly charakter výpovědi nikoliv o osobnostech, pro které jejich fandové hlasovali podle o nich rozšířeného zevního obrazu (často mýtu), ale o hlasujících samotných.
Hlasováním pro ten který mediální obraz dotyčného velikána vlastně lidé vyjadřovali svůj názor na hodnoty, které utvářejí člověka jako jednotlivce, a na úlohu člověka ve společnosti.
Ať chtěli či nechtěli, ti kteří hlasovali pro Klementa Gotwalda jako největšího Čecha na sebe prozradili, že za největšího člověka považují politika, který v Československu zavedl právní řád zajištující přiznávaní zatčených k čemukoliv, třeba k atentátu na arcivévodu Ferdinanda (a to i u těch, kteří se narodili po jeho smrti). Tito hlasující o sobě vypovídají, že v sobě nosí zakotvený satanský princip: pravdu má ten, kdo má moc! Hlasující pro Anetu Langerovou, kteří ji oceněním významu umístili poblíž Anežky České, naproti tomu dokázali, že stále mnoho českých rodičů bije děti do hlavy! Ti, kteří vyhlašují Járu Cimrmana za největšího Čecha zase vyjevili, že jsou jim vlastní srandičky a vyvlečení se z odpovědnosti.
Jiný kraj, jiný typ osobnosti
Výsledná desítka "finalistů" přinesla překvapivou výpověď při srovnání s výsledky podobných anket v zahraničí. K maximální otrávenosti všech, kteří Čechy vyhlašují za největší ateisty na světě, se všechny české osobnosti, které "postoupily" do poslední desítky, vyznačují výraznými rysy duchovnosti (smysl pro věčnost, nadčasovost a nadhmotné hodnoty), polovina z nich dokonce silnou náboženskou orientací (prohlubování vnitřní víry).
Naproti tomu se do finále v zemích předkládaných jako vzor křesťanské víry dostaly osobnosti, u nichž duchovní prvek víceméně chybí. Angličané, kde dotyčná akce začala, nalezli největšího Angličana v Churchilovi, dále ve fotbalistovi Boby Charltonovi, modelce Twiggy, Beatles, Shakespearovi, v královnách budujících impérium všemi prostředky, ba i korzárskými listy. Francouzi nalezli mezi sebou největšího v Napoleonovi. Rusům a Němcům pro jistotu neumožnili hlasovat. Tak se stalo, že mne anketa o největšího Čecha naplnila daleko větší národní hrdostí než vítězství v hokejových bitvách.
Obhájci versus obhajovaní
Zvláštní roli v ovlivňování hlasujících hrálí jejich "obhájci". Jan Kraus použil k obhajobě Jana Žižky svůj intelektuální palcát tak úspěšně, že kdyby "obhajování" trvalo déle, rozehnal by ty "zatracený intelektuály" tak dokonale, že jeho "mandant" Žižka "by zvítězil". Naproti tomu "obhájci" Boženy Němcové a Karla Čapka by svým úsilím dosáhli toho, že by je předstihla i Aneta Langerová.
Titul nejlepšího obhájce, podle zástupce soudcovského stavu, získal Masarykův "obhájce" Zdeněk Mahler (zřejmě za to, jak se mu podařilo úspěšně zatajit náboženský fundament Masarykova veškerého konání, který T.G.M. vnímal jako mravní rozměr člověka, nikoliv jako rituálnost a zevní okázalost). Předpokládám, že soudcovský stav při výkonu svého vlastního povolání je kvalifikovanější a dbá na vlastní principy kauz, jako to činil T.G.M, nikoliv na zevnost a nadšení, jako to činil jeho "obhájce".
"Největší Češi" jsou "historickou vědou" a médii popisováni obvykle jednostranně materialisticky, jak je to pro současné ateistické myšlení typické. Pokusím se deset "finalistů" popsat z nezvyklého, esoterického pohledu, který bývá zatajován (blíže v knize autora: Falzifikace a falzifikátoři českých dějin. Agape Brno 2005, více na www.agapebrno.cz).
Vítězem se stal Karel IV.
"Absolutně největším Čechem" byl shledán císař Karel IV., kterého církevní daň vzorně platící Němci nazývali popským císařem. Materialistické pozůstatky Karlovy působnosti jsou dalekosáhle a kvalifikovaně popsány. Troufám si ale tvrdit, že by to u Čechů k cítění Karlovy velikosti nestačilo. Jeho hlavní, ale "cudně" nejmenovanou zásluhou totiž je, že nejen jím vybudovaným stavbám, ale celému českému království vdechl ducha.
Další jeho zásluhou je zřízení arcibiskupství, což znamenalo duchovní nezávislost na německých arcidiecézích. Ustanovil soubor domácích svatých vedených zemským patronem knížetem Václavem. Jejich magickou sílu "podepřel" vzácnými ostatky svatých zafixovanými dokonce i do královské koruny (propůjčuje jejímu nositeli symboliku "z boží milosti" a s ní spojenou odpovědností).
Soustavou architektonicky uskupených "zářičů", včetně obrazů skrytě působících na podvědomí a duši (usnadňují nástup změněného stavu vědomí jako předstupně osvícenosti), dal Praze a Čechám onen zvláštní ráz, onu atmosféru, okamžitě vnímanou přicházejícími cizinci (která je ale také zdrojem neklidu a hledačství).
Od evropských zasvěcenců se v době svého vzdělávání Karel dověděl, že říše založené na moci trvají jen po dobu trvání této moci. Naproti tomu říše založené na "duchu" přetrvávají bez ohledu na vzestupy a pády mocí! Duchovní zakladatelský čin mohl vykonat jen tehdy, jestliže byl do této země a tomuto lidu vyslán "shůry".
Karlovo mládí a rozvoj spirituality
Jasnovidný okamžitě vyčte Karlovo poslání z jeho neobvyklých životních osudů, plných překvapivých životních zvratů, vidění a "koincidencí" (jakoby náhodných setkání s klíčovými osobami). Jako tříletého hocha jej nechal jeho otec uvěznit na tři měsíce ve sklepení bez oken. Absolutní tma u dítěte rozvine představivost a mimosmyslovou vnímavost slepců. Poté jej poslal na vychování do Francie. Tam se již vysoce vnímavý Karel seznámil s typem románské katolické spirituality, která se od scholastické a rozumářské německé spirituality liší svojí emocionalitou, snahou o umělecké vyjádření víry, uctíváním ostatků, nejednou v kombinaci se sexuální nevázaností. Hluboká víra románského typu se opírá o zbytky gnoze (se skřípěním zubů v katolické církvi trpěné), o vlastní mystické prožitky jednotlivých vizionářů (zázraky, stigmata, zjevení), na rozdíl od rozumového pojetí anglosaského preferujícího slovní právnický výklad písem. Proto s návratem kralevice Karla do oblasti německy vykládaného katolictví přichází duchovní změna, která okamžitě fascinuje duchovní jádro národa "disponované" již od Metodějových dob.
Andělé
Vidění anděla a rozhovor s ním, které naprosto věrohodně popisuje ve vlastním životopise, prokázalo, že v jeho duši existovala tak čistá oblast vnímání, která mu po celý následný život umožňovala komunikaci s duchovní dimenzí. Ta byla zdrojem jeho osobního vyzařování, kterému se nyní říká charizma. Právě tímto vyzařováním si okamžitě podmanil Čechy a vybudoval si u nich obtížně získatelnou neformální autoritu. Zázračná zachránění ještě doplnila jeho aureolu chráněnce božího a naplnila odvěkou touhu Čechů po vládci ze skutečné, nikoliv jen deklarované boží milosti. Karlovu mimořádnou prozíravost a moudrost nepochybně otevíralo uctívání svaté Kateřiny, jež byla Karlovým řídícím duchem. Byla to ona, která ve stavu změněného vědomí argumentačně "přemohla" sbor nekřesťanských učenců antiky. Ač neměla vzdělání, duch jí dával moudrost, které učenci moudrosti tohoto světa nemohli odolat.
Duchovnost a pokora
Od zasvěcenců byl také poučen, jak důležitý je pro nenarušenost mimosmyslového vnímání "čistý" meditační prostor. Odtud přísný řád kaple Svatého kříže na Karlštejně, Karlova rozjímacího meditačního místa. O Karlově nepochybném vnitřním spojení s duchovní dimenzí svědčí jeho stálý úsměv signalizující vnitřní klid a jas tak typický pro ty, kteří zažili vnitřní osvícení, neboli "zrodili se z Ducha".
Trvalá vibrace tohoto typu však často vede k odcizení od "obyčejných" pudových lidí, kteří se začnou jevit jako přízemní a živočišní. Zasněnost a "vznášení se" takového člověka se může stát rizikem pro schopnost praktického rozhodování, realita je vnímána jednostranně; duchovnost se mu pak stává životním nebo mocenským rizikem. Proto u těch, kteří jsou nuceni k životu mezi "otroky pudů", zažíváme občasné zvraty, pády do pudů, při nichž se pomocí alkoholu uvolňuje sexuální a živočišná energie (jako např. u Rasputina). Následuje pokání, kterým se zasvěcenec opětovně dostává do stavu absolutní pokory lépe než ten, který "nehřešil". Stav absolutní pokory je totiž jediný stav duše člověka v těle, který umožňuje komunikaci s duchovní dimenzí. To je skrytý mechanizmus občasných Karlových "úletů", které "leptají" nervy Karlovým nevědomým kritikům: pobožnůstkářství v kontrastu s občasnými alkoholicko-sexuálními dýchánky.
Ojedinělý nadhled
Karlovo hluboké vnitřní vidění dokazuje i to, že když jej, takového autoritáře, ohnivý kazatel a asketa Jan Milíč z Kroměříže nazval "šelmou na trůně", Karel se jen usmíval a nechal jej dál kázat. Kdyby se řídil "německým slovním křesťanstvím", nechal by mu před popravou po vzoru evangelizátora Karla Velikého nebo "přivaděče na víru pravou" Ferdinanda II. vytrhnout jazyk. Byl schopen vyciťovat jak Milíčovu opravdovost, tak duchovní nezralost a prominout ji. Kéž by téhož byl později u Husa schopen Kostnický koncil!
Karel IV. nejen věřil, ale i věděl!
Byl posledním vnitřně osvíceným panovníkem na českém trůně a u moci v českých zemích vůbec. V soutěži o největšího Čecha jej volili ti z duchovního jádra národa, kteří cítí, co to je osvícení, kteří mají vnitřní vedení, jsou jasnocitní!
Příště pokračování T.G.Masarykem a Václavem Havlem viděnými z esoterického rozměru.
Josef Staněk
časopis Phoenix 7/2005