Radžastan - 8. část

Nejnáročnější den této výpravy
Naštěstí to bylo u stánku, kde parta mladíků zrovna vařila čaj. Kluci byli velmi ochotní, přinesli lavor s vodou pro zjištění dírky, nalévali mě zdarma čajem a dokonce jeden mi pak kolo sám od sebe napumpoval. Když jsem se s nimi loučil, zjistil jsem, že mám pro změnu prázdné přední kolo. Dnešní smůla a pech jako by nechtěly skončit - píchnout zaráz obě kola se totiž nepovede každý den.
   Za městem Bijolia se najelo na čtyřproudovou dálnici, která byla ve výstavbě. Krásný povrch trval vždy pár kilometrů, pak se muselo kvůli nedokončenému úseku sjet na hliněnou hrbolatou objížďku, abych se po pár set metrech zase na dálnici vrátil. Z protivětru jsem byl však psychicky i fyzicky zcela na dně. Když jsem se zrovna horko těžko domluvil s jedním motorkářem, že mi bude rozrážet vzduch, dálnice skončila a rozbitou silničkou se sjelo do vesnice. Motorkář mě pozval na čaj a když jsme tam tak seděli, přišel mladý kouzelník. Aniž by ho někdo z kolemsedících požádal, začal svoje představení. Nutno říci, že ruce měl tak hbité, že z toho až přecházel zrak. Jeho triky byly úžasné, ale bylo vidět, že si ho nikdo z místních nechce připustit blíže k tělu. Buď se báli nebo měli špatné zkušenosti. Když mladík skončil svoje představení, zkoušel od všech kolem vybírat peníze. Nikdo mu nic nedal a já také ne. Nebylo by mi líto pár rupií, ale motorkář mi naznačoval, abych za žádnou cenu nevytahoval peněženku. Tak jsem ho poslechl, i když mi bylo kouzelníka tak trochu líto.
   Už bez motorkáře jsem se vrátil opět na dálnici. Provoz byl velmi slabý a vhodných vozidel, za které bych se schoval do závětří, bylo poskrovnu. Traktory vždy někam brzy odbočily a náklaďáky jezdily na mě moc rychle. Když už se mi podařilo za některý hodně naložený, a tedy i pomalejší, zavěsit, přišla hrbolatá objížďka, kde jsem buď nestíhal nebo kde jsem to musel díky neskutečně zvířenému prachu vzdát.
   S přibývajícími kilometry se nové úseky dálnice zkracovaly, narůstal počet objížděk stejně jako náklaďáků. Na každé z nich jsem obdržel další vrstvičku načervenalého prachu od hlavy až k patě. Párkrát mě vyděsili výrostci, kteří po mně házeli kameny. Byli vždy pomalovaní na obličeji všemi barvami a jak jsem pochopil, nechtěli peníze, ale jen mě také pomalovat. Buď zde probíhal nějaký nový svátek, nebo sem přišel ten, který slavili před týdnem v Jodhpuru, s týdenním zpožděním. V každém případě se cítili zhrzeni mojí ignorací a možná i díky vypitému alkoholu byli agresivnější než by byli za normální situace. Aplikoval jsem na ně totiž to stejné jako na jejich kolegy včera – kolo jsem rozšlapal do maximální rychlosti a už z dálky jsem gestikuloval, aby mi uhnuli, je-li jim život milý. Když to bylo náhodou v kopci, zařval jsem na ně tak, že na chvíli znejistěli a já mohl v klidu projet.
   Rozestavěná dálnice se pak začala silně klikatit mezi kopci a já si tak mohl chvílemi odpočinout od neutuchajícího protivětru. Zmizela tak nedozírná planina a aspoň se bylo na co koukat.
   Cílové město Chittorgarh přišlo po 162 km úporné jízdy. Městu s asi 100 tis. obyvateli vévodí na kopci, vysokém 180 m, obrovské hradby s pevností, kde je uvnitř jak rozsáhlý palác, tak chrámy a rozvaliny všeho druhu. Nejvíce fotografovaná je tzv. Věž vítězství z 15. stol., přitom začátek výstavby komplexu se datuje na začátek 7. stol. Pevnost je druhou největší v celém Radžastanu (po Jaisalmeru). Určitě by bylo zajímavé toto vše prolézt, ale chtělo by to minimálně půl dne. Navíc jsem měl pocit, že podobných staveb jsem za poslední dny viděl více než dost. A abych řekl pravdu, byl jsem po dnešní jízdě tak unavený, že jsem stejně celé odpoledne nemyslel na nic jiného než na to, jak se osprchuji ve studené vodě a natáhnu na postel.
   V hostelu, kam mě dovedl za 10 rupií malý kluk na kole, tekla k mému rozladění jen teplá voda. Tak jsem ji alespoň využil k přemáchání nesmírně špinavých pár kousků oblečení, které po vyprání už přímo volaly. V 18 hod. zaklepal na dveře chlapík z recepce a sdělil mi, že se dnes v 19 hod. díky nějakému muslimskému svátku naprosto vše zavírá a jestli se potřebuji najíst, ať vyrazím hned než bude pozdě.
   V okolí hostelu nebyla žádná restaurace, vzal jsem tedy zavděk pouliční vyvařovnou, kde jsem dostal za pár rupií rýži, čapátí a pálivou omáčku. Nechutnalo to, ale zasytilo. Místní řidiči motorových rikš mi sice nabízeli, že mě za 30 rupií zavezou někam do opravdové restaurace, ale za prvé jsem jim nevěřil, za druhé se mi to zdálo docela drahé, protože domácí platí za svezení kolem 5 rupií. V rychlosti jsem udělal těsně před sedmou nákup na ráno a vrátil se na hostel. Ze zásob hroznů, mandarínek, banánů a keksů jsem se dojedl a dost brzy jsem šel spát.
   Takto náročný den jsem už dlouho neabsolvoval. Ze zajímavosti jsem si spočítal, kolik litrů tekutin jsem dnes přibližně vypil. K mému překvapení jsem se dopočítal 14 litrů, z nichž byly dva litry pepsikoly, litr energetického nápoje a zbytek čistá voda. Čaje jsem do toho nezahrnul, ale možná by udělaly další litr, přestože jsem jej pil po malých koflíkách. A to jsem ještě nevěděl, že dva litry, které jsem si koupil na ráno, vypiji během noci a ještě budu mít žízeň. O tom, že bych si potřeboval odskočit na malou, se mi jen mohlo zdát. Snad jen jednou odpoledne jsem dnes ze sebe vycedil „na sílu“ trošku husté, tmavě žluté tekutiny.

Udaipur - Bílé město
Cyklistickému bohu se mě dnes zželelo a ukrutný včerejší protivítr nechal někde schovaný. Jel jsem po docela dobré, široké silnici, středně frekventované, vlnící se mezi malými kopečky. Kolem dokola byly stromy, zeleň a pole. Jelo se tak velmi příjemně a přesně v poledne jsem měl nakroucených něco málo přes 100 km.
   Někde v těchto místech se silnice napojila na čtyřproudou regulérní dálnici, která vedla až do mého dnešního cílového města Udaipur. Indie je snad jednou z mála zemí světa, kde cyklista na dálnici nikomu nevadí. Je to snad i proto, že se zde počítá s pomalými motorkáři, kolisty i povozy se zvířaty, a specielně pro ně je na každé dálnici postavený široký odstavný pruh.
   Před Udaipurem začínají kopce, z nichž nejvyšší měří 1316 m n.m. a jen podle mapy je v nich ukryto kolem dokola minimálně šest význačných komplexů, chrámů a pevností. Krajina se mi moc líbila. Asi po 20 km se vjede do města, i když relativně hustá zastavěnost je již daleko před cedulí samotného města.
   Udaipur je obrovské město. Žije zde přes 300 tis. lidí a tak jako všechna ostatní větší města v Radžastanu, má svoji „barevnou“ přezdívku. Říká se mu „Bílé město“ a ze všech indických měst je prý i nejčistší. Uprostřed města je veliké jezero nesoucí název Pichola, dokonce i s ostrovem, na němž je vystavěn krásný hotel. Pro našince však cenově nedostupný. Jinak městu vévodí kromě spousty jiných a nádherných chrámů městský palác, který se udává jako „největší“ v celém Radžastánu – je dlouhý 244 a vysoký 30 metrů. Město se v poslední době ale pyšní hlavně tím, že se zde natáčel jeden díl Bondovky – „Chobotnička“. Ve všech turistických centrech i restauracích, které disponují televizí, zde tento film stále dokola promítají.
   Já jsem si nejdříve zajel do „Tourist information centre“, kde jsem si vyžádal mapku města a nechal si vysvětlit vše, co mě zajímalo, včetně ubytování. Kdyby se mi ale nechtělo tak strašně na záchod, nevím, jestli by mě samotného napadlo dovnitř zavítat. Téměř všechno jsem již totiž věděl předem.
   Jelikož bylo ještě dost brzy, trochu jsem se projel po centru města a zvenku a téměř bez zastavení si prohlédl většinu z nabízených turistických atrakcí. Dovnitř se mi nechtělo, ostatně vnitřky všech indických chrámů si jsou hodně podobny. Dnes poprvé nebyla obloha jasně modrá, ale zatáhlo se, což je na tuto roční dobu úkaz téměř nevídaný.
   Ve čtvrti, plné hotelů a ubytoven, mě zaujal nápis „Paying Gesthouse – View Palace“, tedy ten, ze kterého by měl být výhled na palác. Strmé uličky, které jsem k němu musel vyšlapat, potvrzovaly, že nápis asi nelže. Dům byl nesmírně čistý, stejně jako jeho majitelka. Jedinou „nevýhodou“ byl fakt, že záchod i koupelna byly na patře a dělilo se o ně několik pokojů. V mém případě dva, neboť vedle byli ubytováni dva Belgičané mého věku, zbytek byl prázdný. V Indii totiž po celou dobu pobytu trpím fobií, že na mě může každým dnem přijít průjem a proto beru výhradně jen pokoj s vlastním záchodem. Tady jsem udělal po dlouhém váhání výjimku. Pokojík včetně nově povlečené postele byl tak čistý, že jsem nemusel ani vytahovat spacák, v domě byl internet zdarma a paní se nabídla uvařit vše, co bych si v rámci indických možností dokázal vymyslet. No a ten výhled ze střechy na město – to byla pohádka, vše za směšných 170 rupií. Nakonec jsem byl rád, že jsem zůstal a zpětně mohu říci, že to bylo nejkvalitnější ubytování, které jsem během tří výprav po Indii absolvoval. Ještěže jsem zbrkle neujel.
   Když jsem na střešní terase pojídal výbornou mixovanou zeleninu s čapátí a bavil se s Belgičany, dokonce trochu sprchlo. Na obzoru byly blesky a s malými přestávkami neustále hřmělo, v samotném městě spadlo nakonec jen pár kapek. Prý ty kopce všechny bouřkové mraky zadrží.
   Když jsem viděl, že jeden z Belgičanů nejí, drží se za břicho a divně se za stolem kroutí, nabídl jsem mu nějaké prášky.
   „Ne děkuji, já totiž trpím úplně opačným problémem. Více jak týden jsem už nebyl na záchodě. Co já bych dal za to, kdybych se mohl pořádně vy….“
   Skutečně, břicho měl velikostí basketbalového míče, přičemž zbytek těla byl spíše vyzáblý. Politoval jsem ho, ale více jsem pro něj opravdu udělat nemohl.
   Jelikož na mě padla jakási únava (asi ze včerejšího dne), na hodinku jsem si zdříml a až poté jsem před večeří prošoural okolní uličky a udělal klasický nákup na snídani.
   Naproti v paláci pak od večera až do noci probíhalo jakési divadelní představení, v jehož rámci se postupně rozsvěcovala a zhasínala světla v oknech. Ve tmě to vypadalo docela působivě. Hlas z amplionu prý vykládal pohádku, mně k tomu tak trochu chyběla hudba, při které by se výborně usnulo. Takhle jsem si musel narvat do uší špunty.
 

Fotogalerie

100_3084100_3085100_3086100_3087100_3088100_3092100_3093100_3093a100_3094100_3095100_3097100_3100
© 1997 - 2022 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz
Tyto webové stránky používají k poskytování svých služeb soubory Cookies. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů Cookies.