Radžastan - 7. část

Indičtí lupiči
Poté jsem najel na lepší povrch, nastoupila celkem nezáživná, vyprahlá rovina, kde široko daleko nebyl ani jeden strom, jen v dáli se na horizontu tyčilo menší skalnaté pohoří. Šířka silnice však zůstala stejná, tzn. že když jel kolem mě autobus, musel jsem seskakovat z kola do prašné krajnice, protože oba bychom se tam nevešli. Větší osídlení zde nebylo, vždy jen pár roztroušených domků, z nichž byli lidé, a hlavně děti mnohem vtíravější a agresivnější než kdekoliv jinde. Až jsem si myslel, že jsem vjel do nějaké větší cikánské oblasti. Nikdy bych totiž nevěřil, že po mně bude někdo v Indii házet kameny a zastavovat tak, jak zastavují normální lupiči, chystající se někoho okrást.
   Nejhorší byli kluci od 15 do 20 let, kteří vždy zatarasili cestu tak, abych nemohl projet a hodně nevybíravým způsobem po mně chtěli peníze. Minimálně třikrát jsem byl v situaci, kdy jsem čekal to nejhorší, ale pokaždé mě zachránil buď protijedoucí autobus nebo motorka. Kluci tak museli udělat na silnici mezeru a já, vyburcovaný strachem a adrenalinem, jsem šlápl do pedálů tak silně, že mě nikdo z nich už nedohonil. Mohli si mě sice přidržet, ale to je buď nenapadlo nebo jim to bylo před těmi lidmi, kteří projížděli kolem, trapné. V každém případě to byly zážitky jen pro silné povahy a srdce mi vždy bušilo ještě několik minut. Dokonce mě napadlo, že si o mně předávají zprávy mobilem, protože další skupina na mě čekala jakoby najisto.
   Pak jsem se přišel na fintu – už z dálky jsem gestikuloval, že rozhodně nemíním zastavit a ať mně jdou z cesty nebo je smetu. Kolo jsem v tomto případě rozjel co to dalo a mládenci nikdy nevydrželi. Sice čekali do poslední chvíle na to, že zastavím, ale v poslední chvíli museli uskočit. Byly to nervy – kdo z koho – ale já jsem zastavit nemínil a oni to asi vycítili. Sice se po mně pokaždé někdo ohnal i pěstí, ale jel jsem tak rychle, že jsem žádnou ránu nechytil.
   Jednou mě zastavili dva asi patnáctiletí cikáni s kočovným vozem. Byli to kluk a holka, kterých se mně zželelo, protože opravdu vypadalo, že se světem protloukají chudáci jen tak sami. Zastavil jsem a chtěl jsem jim dát nějaké peníze, ale to jsem si naběhl. Když jsem vytahoval z peněženky nějakou bankovku, kluk se po ní vrhl a jal se se mnou o ní přetahovat. Zezadu na mě skočila ta holka a začala mě tlouct do zad. Opravdu prekérní situace – kdybych chtěl, zmydlil bych je oba v minutě k nepoznání, ale pořád jsem si říkal, že srazit mladou holku pěstí by bylo jaksi dost drsné. Když po chvilce útočnice nabývala na zuřivosti, stejně jsem to nevydržel a seskočil z kola s tím, že je zpacifikuji. Ale i tady byl pro mě (nebo spíše pro ně) osud milostivý. Znenadání u nás zastavily dvě motorky, jejichž řidiči na útočníky začali řvát tak, že se poplašeně stáhli a já mohl v poklidu odjet.
   I dál se mně pak vrhala děcka se zuřivým křikem přímo před kolo, abych zastavil, ale byli to jen jednotlivci, kterým se to nikdy nepodařilo. Navíc jsem už tak otrnul, že to pro mě přestal být adrenalin a malé darebáky jsem odháněl jen jako obtížný hmyz. Tak to pokračovalo skoro až do cílového města Sawai Madhopur. Místní obyvatelé si u mě ale napravili reputaci tím, že posledních 20 km jel vedle mě kluk na motorce a docela dobrou angličtinou mi podal vyčerpávající informace o městě, okolí a zítřejší cestě.

Sawai Madhopur a Ranthambhore National Park
I když město (100 tis. obyv.) zřejmě stojí za prohlídku (hlavně jeho stará část), byl jsem tak zchvácený vedrem, že se mi ani nechtělo vylézat z hotýlku na rozpálenou ulici. Jen jsem vyběhl ven a na prvním rohu nakoupil banány, hrozny, mandarinky, sušenky a vodu. Pak jsem už jen ležel pod větrákem, pojídal zásoby a znuděně koukal střídavě na několik zrnících se indických programů.
   Když už se mi zdálo, že bych mohl konečně vyjít na ulici, zaklepal u mě někdo na dveře. Byli to dva francouzští cykloturisté - mladík se svojí snoubenkou – a ti mě zvali k sobě na pokoj s tím, že za chvíli přijedou ještě jejich kamarádi a ať přijdu na pokec.
   Nakonec to nebylo špatné, byla to pro mě příjemná změna, i když z večerní prohlídky města nebylo nic. Jedno z děvčat dokonce žilo a studovalo v loňském roce tři měsíce v Brně a já si znovu uvědomil, jak je ten svět malý. Za celou tu dobu se však naučila jediné české slovíčko – ahoj. Vykládali mi o tom, že si tady dnes zaplatili celodenní safari džípem do Ranthambhore National Park, aby zahlédli tygry. Spokojeni ale moc nebyli, protože celý národní park byl v tomto období naprosto vyschlý a kromě pár srnek a kanců prý neviděli vůbec nic. Dokonce jim na konci projížďky jejich průvodce prozradil, že zahlédnout přes den tygra by se teď, na konci března, rovnalo spíše zázraku, protože tato zvířata jsou přes celý den zalezlá někde ve stínu nebo v úkrytu. Alespoň jsem tak měl vyřešené dilema – také jsem původně koketoval s myšlenkou na safari, ale po tomto rozhovoru jsem měl zcela jasno.
   Oba páry provozovaly pro mě zcela zvláštní cykloturistiku – každý den všichni vyspávali minimálně až do jedenácti a pak se v tom největším parnu pomaličku přesunovali max. o 40 km dál. Když jsem jim „prozradil“, že od půl sedmé do devíti je to nejlepší, protože ještě není takové vedro, téměř mi nikdo z nich nevěřil.

Prohlídka pevnosti a paláce ve městě Bundi
Původně jsem si myslel, že v takovém lidském mraveništi, jakým město Sawai Madhopur bezesporu je, budu brzy ráno hledat tu svoji správnou odbočku jen velmi těžko, nic složitého to nakonec nebylo. Cesta, kterou jsem potřeboval jet, vedla přímo kolem hotýlku. Tato silnice je na mapě vyznačená jako nejposlednější okreska, ve skutečnosti to byla po chvíli široká, nová asfaltová silnice, určená jen pro mě. K mému překvapení i radosti zde nebyl žádný provoz. Poprvé a naposledy jsem chytil silný vítr do zad, takže jsem nejel, ale letěl. Prvních 40 km bylo po naprosté rovině, pak přišly z obou stran kopce a skály a panorama bylo velmi zajímavé.
   Jednou jsem přijel do velmi příjemné vesnice mezi kopci, kde se po levé straně tyčily zachovalé zbytky paláce nebo přímo celého města. Škoda, že to bylo proti slunci a moc se nedalo fotografovat. Tato monumentální výstavba a dokonce ani vesnice nebyly zaznačené ani v mapě, ani v průvodci Lonely Planet. Přitom to vypadalo obrovské, i když dost zarostlé. Původně mě napadlo zastavit a zajet se tam podívat, nakonec jsem to vzdal, protože jsem nenašel žádnou sjízdnou cestu a asi bych musel jít dost daleko pěšky a možná se i prodírat nějakými křovisky. Navíc jsem měl dnes v plánu dojet do města Bundi, kde jsem si chtěl prohlédnout právě něco podobného.
   Z této vesnice už zase vedla jen uzoučká silnice, ale seskakovat z ní kvůli autobusu nebo náklaďáku jsem musel jen velmi zřídka, protože provoz zůstal nadále velmi příjemný. Příjemný zůstal i vítr do zad a já měl tak přesně v poledne najeto zcela bez námahy 107 km. A to jsem přitom jednou docela dlouho svačil místní zeleninové ostré smaženky s pepsikolou. Možná to bylo tak rychle i proto, že jsem asi v polovině vzdálenosti projížděl městem Lakheri, kterému vévodily dvě rozlehlé čadící fabriky a nad námi se vznášel zřetelný, hustý smog. To jsem ještě přidal, abych byl odtud co nejrychleji pryč.
   Těsně před městem Bundi mě odchytil jeden starší chlápek na motorce a zval mě k sobě do kanceláře. Anglicky mluvil velmi špatně, ale nakonec jsem z něho vytáhl vše, co jsem potřeboval vědět. Jen jsem nepochopil, proč mě táhl do svého zaneřáděného kanclíku, kde se skrze stohy papírů a desek málem ani nedalo posadit a kde jsme předtím museli na jakési vrátnici vyplňovat několik dobrozdání, že jsem jenom host. Možná se chtěl jen pochlubit, i když dodnes netuším, čím. Dokonce mi nenabídl ani nic k pití.
   „A nezapomeňte se podívat k našemu jezeru, je to naše největší chlouba,“ stále mě nabádal a vysvětloval cestu. „To je nejkrásnější místo široko daleko.“
   Nechal jsem se tedy přemluvit a proti silnému větru šlapal několik kilometrů zpátky, abych viděl něco „tak úžasného“. Jezero se nedalo minout – minimálně kilometr od něj jsem už o něm věděl. Takový puch se nedá totiž jen tak přehlédnout, i když jsem tak trochu doufal, že to smrdí něco jiného. Jezero bylo zanesené odpadky všeho druhu a zřejmě sem stahovali i kanalizaci z celého Bundi. Málem jsem se pozvracel. Rychle jedno dokumentární foto a úprkem pryč. Nejhorší na tom všem bylo ale to, že to ten chlapík myslel vážně – on mě v dobrém úmyslu opravdu posílal za krásou přírody. Hned jsem si vzpomněl na jednoho známého Inda z Panvelu (městečko kousek od Bombaje). Také mě kdysi vedl k jezírku, kde prý blízko vyrůstal a kde si jako dítě hrál každý den. Seděli jsme na břehu a on nostalgicky vzpomínal na dětství. Po bahnitém břehu běhali mezi výkaly a tunami odpadků potkani a krysy a odér byl zcela srovnatelný s tím dnešním. Tehdy jsem zkoušel, jak dlouho vydržím se zatajeným dechem, ale bylo to nic moc, takže nakonec jsem si musel něco vymyslet, abychom odtud co nejrychleji odešli. Určitě by totiž nepochopil, že se mi tam pranic nelíbilo.
   Ubytování jsem našel v úzkých a strmých uličkách přímo pod pevností snadno, a aniž bych se osprchoval (abych si zbytečně nesmyl krém proti slunci), jsem vyrazil nahoru na obhlídku. Byly teprve dvě hodiny odpoledne a já si ji mohl konečně v klidu a beze spěchu užít.
   Vstup byl za 60 rupií (plus 50 za fotoaparát) a pevnost byla opravdu obrovská. Celou jsem ji prolezl nejdříve sám, v paláci jsem pak narazil na skupinu německých důchodců, ke který jsem se nenápadně přifařil. Nerozuměl jsem úplně všemu, ale to málo, co jsem pochytil, mi úplně stačilo. Největším „pokladem“ celého paláce jsou rozsáhlé původní nástěnné malby, které prý ještě nikdy nebyly restaurovány. V žádné z místností nebyl nábytek, průvodce jen vykládal, k čemu které sloužily. Tomu, kdo je zhýčkaný evropskými hrady a zámky, by vnitřek připadal velmi a velmi slabý. Na mě to vše působilo celkově velkolepě, na druhé straně – když si člověk uvědomí, že je palác starý jen 300 let – také trochu „zašle“.
   Když jsem po večeři bloumal uličkami, zatáhl mě do svého krámku jeden z místních krejčích. Neustále mi nutil buď látky na šaty nebo přímo sárí. Tak jsem mu řekl, že sárí pro mě nemá cenu, protože si to u nás žádná žena neumí obléci. Na to konto zavolal svoji manželku, která mi dala asi půlhodinovou instruktáž, jak se takové sárí kolem ženy správně omotává. Tyto indické „šaty“, (v tomto případě mimo jiné i docela pěkně ručně vyšívané), by přišly na 250 – 550 rupií. Úplně mi bylo trapné odejít s prázdnou. Tak jsem si vymyslel, že momentálně u sebe nemám tak velkou hotovost a že přijdu až ráno. Chudáci byli tak natěšení, že jsem připadal jako největší podvodník.
   Bundi je na rozdíl od jiných, stejně velkých indických měst, velmi upravené a volně pohozený odpadek přímo na ulici by člověk hledal jen hodně těžko. Bohužel je zde všude po obou stranách ulic otevřená kanalizace, takže smrádek je stejný jako všude jinde. Zvláštností mi zde připadala většina místních obchůdků. Místo vstupu dovnitř je betonová lavice (přímo nad tou kanalizací!), na které polehává majitel obchodu, čekající na zákazníka. Když někdo chce něco koupit, zastaví se před tou lavicí a buď si o to řekne nebo si ukáže. Nikde jinde v celé Indii jsem tak zajímavý způsob prodeje neviděl.
   Konečně jsem také ochutnal nový druh ovoce – vypadalo to jako menší žluté jablko, ale uvnitř to bylo mdlé jako avokádo – nic moc.
 

Fotogalerie

100_3037100_3038100_3042100_3043100_3046100_3047100_3048100_3051100_3054100_3057100_3060100_3061100_3062100_3067100_3074100_3075100_3076100_3079100_3080100_3081
© 1997 - 2020 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz