Radžastan - 4. část

Hororová jízda autobusem
Provoz byl na silnici tentokrát velmi příjemný – dnes si asi dala indická armáda den volna a kolem mě tak neprojelo téměř žádné auto a nemusel jsem tak kromě prachu čichat i zplodiny ze špatně seřízených motorů těžkých náklaďáků.
   Většina domků v poušti je zde postavena z kamenných hnědých kvádrů různé šířky, většinou však z úzkých. Dle mých chabých znalostí mineralogie soudím, že je to nějaký druh mramoru a často jsou z nich postaveny i celé kruhové ohrady pro kozy a ovce. Jel jsem kolem několika lomů a vypadá to, že tohoto kamene je zde stále dost. Ze stejného materiálu se v Radžastanu zřejmě staví už po celá staletí a také si myslím, že většina obrovských pevností, které se tyčí nad každým větším městem, je vybudována právě z tohoto kamene.
   Velmi se mi líbilo, jak se kozy a ovce chrání před sluncem. Vždy si vyhlédnou jediný stín v okolí, semknou se do sebe a propletou hlavy tak, aby na ně nešel jediný paprsek slunce. Jakmile z dálky zaslechnou, že po silnici něco jede, ihned se rozprchnou, proto bylo pro mě velmi těžké tuto raritu vyfotografovat. Tak jsem stihl vyfotit alespoň tři ovečky, i když nebylo výjimkou, že se takto před sluncem schovávalo celé stádo. Jestli se to naučily ovce od koz nebo naopak, to jsem nikde nezjistil a ani jsem to už mimo Radžastan nikde jinde ve světě neviděl.
   Abych zrychlil celkový přesun, měl jsem dnes v plánu dojet jen do města Balesar (100 km) a odtud opět pokračovat kousek autobusem. Do Balesaru jsem dojel psychicky naprosto vyčerpán o půl druhé odpoledne. Ale měl jsem štěstí - hned zkraje města stál na zastávce autobus, do kterého nastupovali lidé. Průvodčího jsem se pro jistotu zeptal, kam jedou, i když mi bylo jasné, že musí pokračovat jen dál po hlavní. Sem tam sice nějaká odbočka z hlavní byla, ale většinou to nebyly asfaltky, takže se dalo předpokládat, že autobus „lepšího“ typu na ně neodbočí. Na těchto cestách tady spíše jezdí jako veřejná doprava soukromé džípy. Těsně před Balesarem a hlavně pak za ním, se intenzita dopravního ruchu prudce zvýšila, takže autobus byl i tohoto úhlu pohledu celkem dobrá volba.
   Jelikož autobus byl luxusnější než ten „běžný“, kolo se naložilo do nákladového prostoru a ne na střechu. Na mě zbylo jediné místo těsně za řidičem, takže jsem měl silnici před sebou jako na dlani. Chvíli jsem se radoval, jak mi byl osud nakloněný, jakmile jsme se rozjeli, už jsem rychle přemýšlel, co bych si měl vymyslet, abych mohl z autobusu zmizet. Řidič byl totiž buď blázen, kaskadér nebo totálně pod drogou. Nesčetněkrát jsem měl totiž pocit, že se srazíme s protijedoucím autem, nebo naopak že sjedeme ze silnice a narazíme do jediného stromu v okolí. Motorkáři zoufale uskakovali jak v našem, tak i v protijedoucím směru a zuřivě na nás mávali zdviženými pěstičkami. Nejhorší však bylo předjíždění jedné vojenské kolony – bez ohledu na to, jestli naproti něco jelo nebo ne, řidič vyhodil blinkr a jal se dlouze předjíždět. Ještěže nebyly na tomto úseku silnice žádné příkopy, takže protijedoucí motorky a auta měly kam vyhnout. Jakmile jsme kolonu předjeli, byla zastávka a po pár minutách jsme byli tam, kde před chvíli. Znovu nastalo nesmyslné a zcela riskantní předjíždění té stejné kolony, abychom zanedlouho opět stáli na zastávce. Toto jsme absolvovali několikrát dokola. V tuto chvíli jsem se opravdu bál o svůj život. K mému překvapení se ostatní lidé tvářili naprosto vyrovnaně, ale toto jsem si vysvětlil tím, že nikdo z nich neměl takový přímý výhled před sebe jako já. Nejhorší momenty z celé jízdy byly však ty, kdy si řidič začal za jízdy ručně balit a poté zapalovat cigaretu. Vždy na delší chvíli pustil volant, neboť na tuto proceduru potřeboval obě ruce, sem tam se i přitom otočil nejen hlavou, ale i celým tělem dozadu, aby si řekl něco „hrozně důležitého“ s průvodčím. Většinou to bylo v době, kdy jsme míjeli motorku. Byla to jedna z nejděsivějších jízd autobusem v mém životě. V pudu sebezáchovy jsem se tak intenzivně v duchu modlil, že jsem byl asi vyslyšen, a my dojeli asi po dvou hodinách bez jediné nehody do města Jodhpur.

Jodhpur – "Modré město"
Jodhpur je obrovské město, ve kterém žije kolem 700.000 obyvatel. Asi je nejfotogeničtějším městem z celého Radžastanu, neboť jsem jej viděl už nesčetněkrát v minulosti na velkém plakátě, lákající turisty právě do Radžastánu. Všechny domy v centru města jsou nalíčeny světle modrou barvou, což dělá s obrovskou pevností v pozadí celkem působivý celek. Právě skrze tyto modré domy je Jodhpur často nazýván Modrým městem.
   Autobus mě vyplivl někde na okraji města a mně dalo dost práce se v neskutečném chaosu zorientovat. Věděl jsem, že stejně jako v celé Indii, je nejlepší možnost ubytování v samém centru, takže jsem nejdříve zamířil právě sem. Úzké a přeplněné uličky vypadaly všechny naprosto stejně a docela jsem se zapotil, než jsem našel čtvrť s turistickými ubytovnami. V docela pěkném a čistém gesthausu jsem usmlouval pokoj na 250 rupií, ale také jsem se zde dozvěděl od majitele nepříjemnou zprávu: Dnešním večerem začíná nějaký velký hinduistický svátek, který bude pokračovat až do zítřka. Chlapík mně dokonce nedoporučoval chodit od večera až do druhého dne v poledne ven. Tak jsem si říkal, že odtud zítra po obědě odjedu autobusem, ale bylo mi řečeno, že nepojede ani jeden autobus. Mohl jsem odjet sice po svých, ale hlavní silnice procházející Jodhpurem byla tak neskutečně frekventovaná, že jsem od tohoto záměru z pudu sebezáchovy upustil.
   Čekal tedy přede mnou neplánovaný den volna. Mohl jsem jej věnovat odpočinku nebo návštěvě památek, kterých je v Jodhpuru přehršel, ale za prvé jsem vůbec nebyl unavený a za druhé mělo být zítra úplně vše zavřeno. Fakt prekérní situace. Kdybych to tušil dřív, mohl jsem zůstat ten jeden den navíc v Jaisalmeru nebo si aspoň vyjet na velbloudí safari. Vše by bývalo bylo lepší než trčet tady na hotelu.
   Rychle jsem si hodil věci na pokoj a vyjel jen tak nalehko ven s cílem podívat se na pevnost. Ta sice vypadá, že je od centra kousek, ve skutečnosti jsem ztratil neuvěřitelně hodně času blouděním v příkrých a spletitých uličkách. Některé totiž vedly tím „správným“ směrem, ale kousek od hradeb vždy končily slepou ulicí. Mockrát jsem se sice ptal a lidé mě posílali asi správně, ale bylo to vždy jen v jejich jazyce, takže jsem jen z náznaků názvů a pohybu jejich rukou směr odhadoval. Navíc mi připadaly uzoučké uličky pod hradbami jako nějaké obrovské bludiště. Alespoň jsem si projel místa, kam běžný turista nezavítá a kde na mě všude zírali s otevřenou pusou. K hlavní bráně jsem dorazil celý upachtěný přesně v 17.30 hod., což bylo právě v okamžiku, kdy se hlídač chystal zamknout vrata. Umluvil jsem ho, ale jen na čtvrt hodiny, což bylo vzhledem k rozlehlosti pevnosti jen zlomkem času. Na tuto stavbu, pocházející ze 16. stol. by potřeboval člověk minimálně půl dne. Zas až tak jsem však smutný nebyl, neboť jsem věděl, že pojedu ještě určitě kolem několika podobných pevností a všechny se sobě podobají jako vejce vejci. 
   Zpáteční cesta na hotel byla učiněným hororem. Všude byla taková dopravní zácpa, že se to jen tak někde neuvidí. I pěší se lidé posouvali hlemýždím tempem, neboť v křivolakých uličkách nebyla jediná mezírka, kudy by se dalo protáhnout. Vše to bylo navíc v neskutečném zápachu z výfukových zplodin motorek a motorových rikš. Oči mi slzely a téměř se nedalo dýchat. A aby toho nebylo málo, projel jsem v tomto smogu zbytečně pár uliček navíc, protože všechny vypadaly naprosto stejně. Chvílemi jsem až začínal panikařit, že svůj gesthause asi už nikdy nenajdu.

Svátek Hólí
   U večeře mi pak majitel říkal, že bude večer kousek od domu na křižovatce veliký oheň a ať tam určitě jdu podívat.
   „Ale oblečte se do něčeho, co pak můžete vyhodit“, radil. Jenže to nevěděl, že mám s sebou na převlečení jen jedno triko a to ještě bílé.
   Vatra byla celá postavená z kravského usušeného trusu a ověšená kytkami všech barev. Oheň zapálili slavnostně ve 22 hod. a tím odstartovala veliká slavnost. Všichni si třásli rukama a přáli si veselé svátky jako u nás na Nový rok, rozdávalo se zdarma jídlo, sladkosti a zmrzlina. (Škoda, že jsem se předtím navečeřel.) Děcka běhala kolem a stříkala z plastových samopalů vodu, nezřídka obarvenou. Všichni se navzájem pomalovávali barevným práškem a tak bylo moje jediné triko za chvíli na odpis. Kouř z ohně byl téměř nedýchatelný a ač jsem tam byl s jedněmi mladými Francouzi, se kterými jsem se seznámil na hostelu u večeře, po chvíli mě to přestalo bavit. Navíc jsme byli upozorněni, ať nejsme venku dlouho, neboť lidé začnou pít alkohol a poté mohou být velice nepříjemní. Znám to – celá Asie neumí pít alkohol. Z milých a slušných lidí se po trošce zkonzumovaného alkoholu stanou nepříjemní až agresivní lidé. Je to zvláštní, ale opravdu tomu tak je a je jedno, jestli to je Indie nebo jakákoliv jiná asijská země. Podle mě není jejich organismus na alkohol přizpůsoben a nic s tím nenadělají, byť by trénovali každý den. Je jen dobře, že je v Indii alkohol téměř „zakázán“.
   Až doma jsem se z internetu dozvěděl, že tohoto dne – 21. března – se slavil svátek Hólí, neboli oslava Prahláda: „Je to jeden z nejnevázanějších hindských svátků, ve kterém lidé oslavují konec zimy. Vzájemně na sebe lijí vodu a sypou barevný prášek. Na tento svátek si oblečte to nejhorší, co s sebou máte, a buďte připraveni na spoustu vody. Večer před vlastní oslavou zapalují obyvatelé hranice, na kterých symbolicky pálí démona Holiku.“ 
   Druhý den dopoledne se nesl ve znamení lenošení a polehávání. Ven jsem se neodvážil, protože Indové byli po celonoční pitce v ráži a podle křiku z ulice odpadávali jen velmi pomalu. Jediným zpestřením byl pro mě jen „speciální oběd“, který byl podávaný jako sváteční. Nebylo to vůbec špatné, přestože bylo jídlo ryze vegetariánské. Za 100 rupií ho bylo však docela málo.
   Z domu jsem vyjel až po 16. hod. To už venku nikdo nebyl a včerejší rušné a přeplněné uličky nyní zely prázdnotou. Pouze barevný prášek všude po zemi a zdích připomínal předchozí bujaré veselí. Zajel jsem si na autobusové nádraží, abych si zjistil, kdy mi to ráno jede, ale bylo to zbytečné, neboť autobusy jezdí do města Beawar každou půlhodinu. Cestou k nádraží jsem jel asi kilometr podél chodníku, kde po obou stranách těsně vedle sebe posedávali nebo polehávali ti nejzbědovanější indičtí žebráci, které jsem kdy viděl. Toto vidět někdo přecitlivělejší, nikdy mu už tento obraz bídy a utrpení nevymizí z paměti.
   K mému překvapení i radosti jsem o chvíli později narazil na ulici s několika stánky, kde jsem si nakoupil hrozny na večer a sladkosti a banány na snídani. Jinak bylo všude opravdu zavřeno a místa, kde byly včera tisíce stánků, zela nyní prázdnotou.
   Večer jsem proseděl na terase gesthausu, která fungovala jako restaurace. Celou dobu jsem proklábosil s jedním mladým Francouzem, který po Indii také cestuje sám, ale na rozdíl ode mě v autě, které má pronajaté i s řidičem.
   „A kde teď ten tvůj řidič spí a co dělá?“ ptal jsem se Frantíka zvědavě.
   „Netuším a je mi to úplně jedno. Teď jsem s ním domluvený na zítřek na ráno a zbytek mě nezajímá.“
   „Ty mu platíš i ubytování?“
   „Ne, v ceně je pouze celkový počet dní pronájmu auta a projetý benzín. Zřejmě spí někde na ulici. To je jeho problém“, šokoval mě svou odpovědí.
   Nicméně kluk byl svým způsobem génius. V jeho hlavě byla uchována všechna jména a výsledky sportovní historie. Naprosto mě šokoval znalostí výsledků všech fotbalových utkání v historii kopané včetně střelců gólů, dopodrobna dokázal vyjmenovat všechny zajímavější fotbalové přestupy a aby toho nebylo málo, podobné znalosti měl v malíčku i z tenisu, formule i rugby. Na další sporty jsme se nedostali, předpokládám však, že je znal úplně stejně.
 

Fotogalerie

100_2932100_2933100_2934100_2935100_2938100_2939100_2940100_2943100_2946100_2948100_2950100_2951100_2952100_2953100_2954100_2954a100_2954b100_2958100_2964100_2968
© 1997 - 2021 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz