Radžastan - 3. část

Radžastánská poušť
Podle mapy jsem se měl dnes konečně dostat na Radžastánskou poušť. Docela jsem se na ni těšil, neboť na podobných místech si člověk ověří a částečně i upevní nejen svoji fyzickou, ale hlavně psychickou odolnost. Představoval jsem si ji podobně jako Saharu, ve skutečnosti tu byl stále široko daleko nějaký porost. Sice nízký a suchý, ale byl, dokonce i sem tam nízké stromy. Pískových jazyků oproti předchozím dnům sice přibylo, ale pořád to nesplňovalo moji představu pravé pouště, přestože jsem minul několik maličkých vesniček s kruhovými domky a slaměnými střechami, které bych řadil spíše do Afriky než do Indie. Výrazně také přibylo velbloudů.
   Po desáté hodině se teplota klasicky přehoupla přes čtyřicítku a nastalo pravé „peklíčko“. Plátky cibule v botách a pod čepičkou musely fungovat, protože pohybovat se několik hodin v kuse v tomto klimatu by bylo určitě nad možnosti běžného Evropana. Navíc bylo úplné bezvětří, takže mě ani neochlazoval sebemenší vánek. Doprava mezitím vymizela úplně, na cestě jsem potkával pouze pastevce se stády koz, ovcí a krav. Těmto zvířatům zřejmě stačí k potravě suché keříky v písku, neboť všechna vypadala docela dobře živena. Kolem pobíhalo hodně polodivokých psů, ale ti si mě nevšímali, z ptáků převažovali zelení papoušci. Čím víc stoupala teplota, tím hůř se mi jelo. V cyklistickém žargonu to začínala být jízda „na morálku“. Tělo trpí fyzicky a s neměnící se rovinatou krajinou i psychicky. Fakt jsem toho měl plné zuby. Za krkem mě bolelo a na sedátku jsem neustále poposedával nebo si stoupal díky pocitu totálně otlačenému a zapařenému pozadí. (O co hůř se mi tehdy jelo, tím lépe se na to ale dnes vzpomíná.)
   V poledne jsem měl najeto 96 km a právě jsem dojel do prvního městečka na cestě. Své čtyři litry vody jsem vypil už dávno a nyní se mi díky absenci slin lepil jazyk v puse jako suchý zip. Suchostí v krku jsem také ani nemohl polknout. Jak jsem byl rád za špinavé krámky s pepsikolou a vodou! Ani mně tentokrát nevadilo pozdvižení, které jsem svým příjezdem vyvolal. Dokonce jsem se osmělil natolik, že jsem chodil po ulici s kamerou a filmoval. To se naopak styděly některé ženy – jak mě uviděly s kamerou, s úprkem zalézaly do domů, to vše za pobaveného smíchu mužů a chlapců. Dokonce jsem nechal kolo se všemi věcmi, doklady a penězi v obležení davu a naprosto jsem neměl strach, že by mi někdo mohl cokoliv ukradnout.
   Původně cílové město Barmer mě přivítalo po 140 km jízdy. Bylo však ještě příliš brzy, abych se ubytoval, navíc město nepatřilo k těm, která vyhledávám. Všude bylo lidí jako mravenců, odpadky na každém kroku a otevřená kanalizace na ulicích zapáchaly natolik, že jsem nebyl schopen se na ulici ani najíst. Fakt nevím, co bych tady pohledával. Rozmýšlel jsem co dál – město Jaisalmer, které jsem chtěl navštívit, bylo odtud dalších 153 km. Mohl jsem tedy jet po krátkém odpočinku až do večera, někde si v poušti postavit stan a zítra to v pohodě a ještě před polednem dojet, nebo sednout tady na autobus a v Jaisalmeru být už dnes navečer. Lenost a únava z vedra nakonec zvítězily.
   Autobusové nádraží bylo cítit močí a výkaly ještě o trochu víc než tomu bylo v ulicích. Úplně mě z této koncentrace štípaly veškeré sliznice. Naštěstí „můj“ autobus odjížděl hned, sotva jsem přijel. Stěží jsem stihl naložit kolo na střechu. Lístek stál 70 rupií plus 30 rupií za kolo, což byla úplná láce. Hned na první zastávce mi však zatrnulo. Tady přistupovala početná cikánská rodina a dle všeho právě kočovala do jiného působiště. Soudil jsem to podle věcí, které skupina několika mužů nakládala na střechu. Vynášeli veliké stany, peřiny, hrnce, pytle s oblečením aj. S neblahou předtuchou jsem vylezl po žebříku na střechu a co nevidím – přes moje kolo byly pohozeny peřiny a přikrývky a chlapi, kteří vylezli nahoru později, po těch peřinách chodili, aniž by tušili, co drahocenného se pod nimi skrývá. Úplně mě chytil amok a jako smyslu zbavený jsem na ně začal řvát a peřiny a nějaké kastroly, které se mi dostaly pod ruce, jsem začal shazovat dolů. Už po pár vteřinách jsem začal litovat svého počínání – za prvé byli v přesile a za druhé jsem neznal jejich mentalitu. Nemohl jsem tedy tušit, jak se zachovají. Naštěstí na mě jen chvíli překvapeně hleděli a pak začali s velikými omluvami svoje věci přeskládávat. Bicyklu a hlavně výpletům kol se jako zázrakem nic nestalo, takže jsem se jim i já gesty omluvil. Podali jsme si chlapsky ruce a to už jsem věděl, že kolo až do Jaisalmeru ohlídají jako oko v hlavě. Většina z nich totiž cestovala s věcmi na střeše, dovnitř si šly sednout jen ženy s dětmi. Představení, které jsme pro ostatní cestující předvedli, bylo však velkolepé. 

"Zlaté město" Jaisalmer
Pouštní město Jaisalmer jsem znal již z fotek – nad „obyčejným“ městem se tyčí na kopci obrovská pevnost, která byla teď večer (19.15 hod.) nádherně osvícená. Je to jako jeden z dalších z divů světa – po nekonečné poušti se náhle před cestovatelem zjeví vysoký kopec a na něm je vystavěno něco naprosto velkolepého. To se ani nedá slovy pořádně popsat, to se musí vidět na vlastní oči. Pevnost je plně obydlená a je to tedy „město ve městě“.
   Mladí náhončí z hotelů se mi hned u autobusu snažili vnutit ubytování pod hradbami, jeden chlapík z lidu mi však poradil, abych jel až nahoru, kde je prý celkem třicet pět stylových hotelů a za poloviční ceny než dole. Fakt, hned za obrovskou vstupní bránou do pevnosti se na mě vrhlo asi pět dalších naháněčů. Na druhý pokus jsem u jednoho z nich usmlouval za pokoj se sprchou z 200 rupií na 180. Rozdíl sice dělal směšných 8 Kč, ale tady je to potřeba. Kdybych nesmlouval, mysleli by si o mě, že jsem nějaký prosťáček a určitě bych klesl u nich v ceně minimálně na hladinu dnešního turisty, který si bez mrknutí oka vymění v pražských pouličních směnárnách eura za 18 Kč. Klidně bych ale zrovna tady zaplatil i mnohem víc než těch dvě stě. Můj pokoj byl přímo v hradním kamenném komplexu ze 12. stol., který zůstal po celá staletí téměř v původním stavu. Úplně jsem zíral a téměř jsem nebyl ze sebe schopen vypravit slovo. Kamenné chodby, milióny kroků vyhlazená schodiště a všechny místnosti v „hotelu“ vypadaly naprosto úchvatně. Znovu – přesně jak před pár dny v Jain Templu v Mount Abu – jsem pociťoval příjemné jehličky po celém těle a děkoval osudu, že něco takového mohu poznat na vlastní kůži. Hned jak jsem se osprchoval, už mě čekala nahoře na střeše (terase) výborná a dle domluvy dvojitá večeře s vychlazenou limonádou za úplný pakatel. Koukal jsem shora po osvětleném městě a nevycházel jsem z úžasu. Kdyby bylo něco podobného v Evropě, budou se sem, jako do chráněné památky, vodit prohlídky a na vše se bude koukat z uctivé vzdálenosti. Tady se v tom normálně bydlí.
   A co teprve kamenné uličky! Vše je sice přizpůsobeno turistickému ruchu – snad všude je obchod se suvenýry – ale úžasnou atmosféru to nezmění. Poprvé a naposledy mně ani nevadily mraky turistů, kteří město Jaisalmer vyhledávají jako jednu z největších atrakcí Radžastanu. Motorovým vozidlům je vjezd až na výjimky do pevnosti zakázán, nehledě na to, že většina uliček je natolik úzká, že by jimi normální auto sotva projelo. Domy jsou neuvěřitelně krásně vyzdobeny a oproti ostatním indickým domům mají často nádherně zdobené vikýře a balkóny. Vše je postaveno ze žlutého pískovcového kamene, ne náhodou se proto Jaisalmeru přezdívá „Zlaté město“. Jediné, co se dá pevnosti lehce vytknout, je stejně jako v ostatních indických městech všudypřítomný pach moče. Jestli je to tady jen od volně se popocházejících se krav a psů nebo i od lidí, nedokážu posoudit, v každém případě jsem byl i tak ze všeho nadšený, že jsem samým vzrušením jen velmi těžko usínal.


Vojenské manévry na cestě do Pokaneru
Celé další dopoledne jsem chodil po hradbách, uličkách a nakoukl jsem i do několika chrámů. Bohužel ten největší byl pro veřejnost přístupný až od 11 hod. Hlídač mi však do něj dovolil nahlédnout, tak jsem alespoň částečně mohl nasát jeho atmosféru, i když i zde byl zákaz focení. Ač nerad, musel jsem Jaisalmer již po obědě opustit, protože dny mého pobytu v Indii se krátily a já měl toho naplánovaného ještě příliš mnoho. Sice jsem si pohrával s myšlenkou, že si zde ještě zaplatím pouštní velbloudí safari (1 – 3 dny), ale nakonec jsem od toho upustil. Dle vyprávění těch, kteří jej absolvovali, měli všichni po jeho absolvování v natřásajícím se sedle velbloudu tak rozbolavěné zadnice, že si pak ještě několik dní nemohli normálně sednout. A to bylo to, co jsem zrovna v tuto chvíli potřeboval nejméně. Představa, že pojedu dalších několik set kilometrů ve stoje, mě od jakéhokoliv safari odradila. Podle inzerovaných cen to však nebylo vůbec drahé.
   Když jsem vyjel za město, pouštní charakter se oproti včerejšku trochu změnil. Ubyla vegetace a přibylo kamení. Vesničky v poušti již neměly kruhový charakter jako včera, ale domy byly obdélníkové, i když stále se slaměnou střechou. Naštěstí byly natolik vzdáleny od silnice, že mě pokřikující omladina neměla šanci dohonit. Silnice byla přímá a po totální rovině, navíc při teplotách kolem 50 °C a bez jediného náznaku vánku. Čekalo mě však jen 110 km, takže teoreticky to měla být „pohodička“, prakticky jsem zažil opět další jízdu „na morálku“. Ne však kvůli krajině nebo počasí, ale proto, že se dnes indická armáda rozhodla provádět manévry a tudíž mě, po jinak prázdné silnici, míjela v obou směrech jedna těžká vojenská kolona za druhou. Pakistánské hranice jsou odtud jen pár desítek kilometrů a vojenské napětí mezi oběma státy je zde pořád cítit. Indická armáda zde dokonce provedla v roce 1998 pět nukleárních „zkušebních“ výbuchů. Zuřil jsem, ale nedalo se už nic jiného dělat, než dojet ve zvířeném prachu až do cílového Pokaranu.
   V Pokaranu jsem byl docela brzy, neboť jsem to hnal, co mi síly stačily. Proto jsem se rozhodl nejdříve navštívit místní pevnost a až pak se ubytovat. Vstup do pevnosti je za 50 rupiíí, dalších 50 za použití fotoaparátu mi správce objektu odpustil v okamžiku, když zjistil, že jsem z Česka.
   „Dobro utro“ a „dobr večer“ opakoval až do omrzení a já ho neustále musel chválit, jak dobře se naučil česky. Ke vstupence jsem dostal mladého průvodce, který se mnou, jako jediným dnešním hostem, prošel celou pevnost a docela dobrou angličtinou mi vykládal její historii. V ceně lístku byl i čaj ve stylové hotelové restauraci, která byla i s hotelem přebudovaná z části pevnosti, s cenami 2500 rupií za noc. Dnes zde byl ubytovaný pouze jeden postarší americký manželský pár. Výborného čaje s mlékem se mohlo vypít co hrdlo ráčilo, což jsem dokonale využil, neboť odpočinek na dobových židlích v chladné kamenné restauraci byl více než příjemný. Seděl jsem však tady úplně sám, takže se dalo jen velmi špatně maskovat vypité množství. V okamžiku, kdy mi bylo trapné poručit si už několikátou konvičku, musel jsem se s tímto příjemným místečkem rozloučit. 
   Přestože má Pokaran kolem 20 tis. obyvatel, najít v něm ubytování se ukázalo být docela tvrdým oříškem. Průvodce z pevnosti mě posílal 3 km zpátky za město odkud jsem přijel, ale zde nebylo nic jiného než prach a kamení. Zastavil jsem si proto na nejbližší křižovatce auto a řidiče se zeptal, kde je tady „gesthouse“. Tento mě také poslal 3 km za město, nyní ale opačným směrem. I tady však nic nebylo. Připadal jsem si, jako kdyby si ze mě dělali místní lidé legraci. Nakonec mi zde někdo poradil, abych jel zpátky do centra a na okruhu se ptal po „Sonen Hotel“. Tento jsem našel, ale byla to jen obyčejná restaurace. Její majitel mi však tvrdil, že vlastní někde u silnice opravdový „gesthouse“, který jsem po dalším bloudění nakonec opravdu našel. Teoreticky jsem si mohl v klidu postavit kdekoliv stan, ale byl jsem tak z vojenských kolon zaprášený, že jsem se nutně potřeboval osprchovat. Také jsem si potřeboval přeprat věci, ve kterých jsem jel už několik dní a které zapáchaly už i mně, natož někomu jinému.
   Když jsem si před spaním plánoval další dny, zjistil jsem, že jsem si vytvořil větší okruh, než jsem byl schopný na kole ujet. Chtě nechtě to vypadalo některý den opět na kombinaci kolo - autobus. Bohužel autobusy, které jsem dnes potkával, byly tak narvány, že bych se do nich s mým kolem rozhodně nevešel. I na střeše bylo namačkáno tolik lidí, že jsem ani netušil, jak se zde mohou za jízdy udržet.
 

Fotogalerie

100_2870100_2871100_2873100_2875100_2877100_2880100_2882100_2895100_2896100_2897100_2900100_2905100_2910100_2913100_2916100_2918100_2921100_2923100_2925100_2928
© 1997 - 2021 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz