Indie 2008 - Radžastán - 1. část

Strasti cestování   
Tentokrát jsem letěl s tureckými aerolinkami, kde byla povolena celková váha zavazadel jen 20 kg. To jsem věděl, že naprosto nemohu zvládnout, takže jsem se při balení ani moc nežinýroval. Jak jsem předpokládal, u odbavení jsem musel zaplatit něco navíc. Úředník mi dal vybrat – buď zaplatím 10 kg nadváhy nebo poplatek za kolo. To druhé bylo levnější. 60 EURO bylo sice dost, ale vzhledem k nízké ceně letenky to tak ani nebolelo. A vlastně jsem s tím počítal.
   Když jsem si však o dvě a půl hodiny později procházel na istanbulském letišti spoustou obchodů sítě Duty free, s lítostí jsem koukal na to, co bych si vše mohl za tuto částku koupit.
   Letadlo do Bombaje bylo dle vybavení postarší kousek. Sice zde promítali filmy, ale jen na několika větších obrazovkách ve středu trupu, takže my – co jsme seděli po stranách – jsme na to viděli dost špatně. Vlastně i kdybychom viděli dobře, k ničemu by to nebylo, protože zvuk ve sluchátkách, které hromadně rozdávali, nefungoval. Nejhorší na celém letadle však byla sedadla. Opěrky na ruce byly pevné a vymezovaly na beztak úzkém sedadle jen velmi malý prostor na sezení. I když vedle mě nikdo neseděl, bylo mi to na nic, protože jsem měl šíři pro nohy pevně vymezenou. Mně, hubenému, to bylo úzké a tak jsem si nedokázal představit na tomto sedadle nějakého tlouštíka. Ten by pak musel let zřejmě odstonat se šílenými modřinami na vnějších stranách stehen.
    Let trval pět a půl hodin a i když jsem se pokoušel několikrát usnout, nikdy se mi to nepodařilo na delší dobu než 5 až 10 minut. Nejslibnější pokus pokazil stevard tím, že prudce narazil vozíčkem s nápoji do mého dvousedadla.

Po dvou letech opět v Bombaji  
O půl páté ráno bylo v Bombaji 25 °C a vlhko jako v prádelně. Odbavení bylo stejně jako před dvěmi lety velmi rychlé a hned jak jsem vyšel z haly ven, uviděl jsem Neeraje a Danju, kteří na mě již čekali. Byl jsem rád, že naše domluva klapla a že se tak nemusím hned po ránu proplétat indickou dálnicí několik desítek kilometrů na kole, než bych se dostal z letiště do centra. Takto jsem ten mumraj zvládl pohodlně na zadním sedadle auta v příjemné konverzaci se svými kamarády. Jen mi bylo trochu divné, že se Neeraj hovoru o naší výpravě spíše vyhýbá a když jsem na ni zavedl řeč, hned změnil téma. To už jsem začínal tušit, že zde něco nehraje.
   U Neeraje doma jsem byl na návštěvě již před dvěma roky. V malé, útulné vilce, v řadové zástavbě v Nové Bombaji mě už čekala jeho matka. Tuto velmi příjemnou paní, téměř v mých letech, jsem už také znal od minula. Její manžel opět nebyl doma, neboť dlouhodobě pracuje jako inženýr v Malajsii a domů se vrací jen dvakrát do roka. Domek je moderně zařízen a vše je uvnitř tak čisté, že by se zde mohlo jíst z podlahy. Není divu - každý den brzy ráno přichází paní, která celé dopoledne nejenže uklízí, ale i umývá nádobí, vynáší odpadky a vůbec dělá věci, které by měla dělat domácí paní, která v tomto případě navíc ani nikde nepracuje. Když jsem se tomu podivil, divili se oni, že mi to připadá zvláštní. Tady je to tak normální a nikomu to nepřipadá divné. Nejvíce se ale smáli tomu, že jsem se pozastavil nad tím, že když paní na úklid přijde do domu, nikdo ji ani nepozdraví, ba ani se na ni nepodívá. Jakoby byla úplný vzduch. Kdyby s ní někdo promluvil, prý by tuto paní úplně vykolejil a ona by z toho byla následně tak zmatená, že by zapomněla udělat polovinu věcí. A pak že je kastovnictví v moderní Indii již přežitkem.
   Před domkem je maličká předzahrádka s posezením, dovnitř se vejde rovnou do obývací místnosti, za kterou následuje kuchyň s jídelnou. Za domem je prostor akorát tak na pověšení prádla, neboť zástavba domků je zde opravdu nahusto. Z obývacího pokoje vedou schody do patra, kde je ložnice, pokoj pro děti a koupelna zároveň s toaletou. Všude je na zemi pouze dlažba a chodí se zde výhradně bosky.
   Dopoledne jsme strávili všichni tři družným hovorem, neboť bylo stále o čem hovořit. Po obědě jsem si ale musel na chvilku zdřímnout, neboť probdělá noc v letadle a časový posun čtyři hodiny udělaly své. Když jsem se o chvíli později probral, dozvěděl jsem se to, co mi bylo jasné již od rána. Neeraj mi s velkými rozpaky a omluvou řekl, že nemůže se mnou jet, protože neudělal včera na univerzitě poslední zkoušku a že se musí 14 dní pilně učit a pak ji znovu absolvovat. Tak já blázen letím přes půl světa jen kvůli němu a pak se dozvím, že zbytečně. K mému překvapení mně to však téměř ani nevadilo. Vlastně jsem se skoro těšil na to, že pojedu sám a že nebudu muset na nikoho brát ohledy.
   Alespoň jsme si sedli nad mapou a plánovali moji cestu pouštím státem Radžastán. Hranice tohoto indického státu jsou od Bombaje vzdáleny téměř 700 km, takže bylo jasné, že se tam musím nejprve přepravit autobusem, nejlépe nočním spojem a nejlépe ještě dnes.
   Jakmile se odpoledne trochu ochladilo, odešli jsme s Neerajem na procházku místními ulicemi a v jedné z restaurací jsme si dali jídlo. Rychle jsem si tak připomněl téměř nepoživatelná indická jídla, která mi před dvěmi lety připravila spoustu zklamání a rozčarování. Nyní jsem byl na ně psychicky připraven, tudíž jsem celou porci dokázal spořádat a ani jsem se u toho moc nešklebil. Bylo to ale zvláštní, protože oběd mi od Neerajovy matky docela chutnal.
   Jelikož mi nebyly indické ulice, trhy a obchody již tak vzácné jako předloni, poprosil jsem Neeraje, aby mě zavedl na nějaké hodně zajímavé místo. Předpokládal jsem nějaký chrám, ale Neeraj mě naložil do auta a nepředstavitelnou dopravní zácpou a chaosem mě vyvezl kousek za město na vysoký kopec, odkud byl veliký rozhled do okolí. Teoreticky by mohla být vidět téměř celá Nová Bombaj, prakticky to však díky hustému smogu moc na pokoukání nebylo. Navíc se válely podél silnice hromady odpadků, které nevábný dojem ještě umocňovaly.

Přeprava nočním autobusem do Ahmedabadu
Noční autobus odjížděl v jedenáct večer, lístek stál 900 rupií (360 Kč), což je na indické poměry hodně drahé, ale bylo to z důvodu lůžkové úpravy a klimatizace. Na zastávce, odkud odjíždělo více linek, byl takový ruch a zmatek, že jsem byl vděčný doprovodu Neeraje a jeho mámy. Bez nich bych se trefil do svého autobusu snad jen s pomocí andělů strážných.
   Lůžková úprava znamenala tvrdé a velmi nízké palandy nad sedadly, oddělené od vnitřního prostoru špinavými závěsy. Na jedné straně byla místa pro dva, na druhé pro jednoho spícího cestujícího. Já měl lístek na jedno z dvojlůžek, ale byl jsem upozorněný, že tady klidně nemusím zůstat celou jízdu sám. Prostor byl ale tak krátký, že jsem si musel lehnout diagonálně a modlit se, ať nikdo další nepřistoupí. Fakt, že jsem si s sebou vzal dovnitř spacák, se ukázal být velmi dobrým tahem, neboť mě za prvé uchránil od nechutně špinavého koberečku na dně palandy a za druhé od ledově foukající klimatizace. 
   Ačkoliv byl autobus jedním z těch lepších, co brázdí indické silnice, i tak byl nezdravě hlučný a tak strašně nadskakoval na rozbité silnici, že jsem si říkal, že v žádném případě nemohu usnout a prospat celou noc, jak jsem si naplánoval. Jenže právě pro tyto případy si beru s sebou prášky na spaní. Za dvacet minut jsem spal jako dřevo a probudil se až ráno, kdy jsme přijížděli do cílového města Ahmedabad. Naštěstí ke mně nikdo na palandu nepřistoupil, i když je možné, že bych to tuto noc ani nezaregistroval.

Konečně na kole
Než jsem si v překvapivě čisté čekárně na autobusovém nádraží naskládal věci na kolo a u jednoho stánku pojedl, přehouplo se poledne a slunce pálilo jako zběsilé. Teploměr mi ukazoval ve stínu teplotu 45 °C, ale i tak jsem se velmi těšil na to, až konečně vyjedu. Ahmedabad je obrovské město, rozlezlé po vyprahlé rovině několik desítek kilometrů daleko. Dalo mi dost práce se z centra vymotat, neboť značení nebylo buď žádné nebo napsané obrázkovým písmem, které jsem nedokázal přeluštit. Po pár zeptání a jedné zajížďky se mi to nakonec podařilo. Bohužel jsem jel stále po čtyřproudé, hodně frekventované silnici, bez jediného stínu, a já se po 40 km jízdy cítil totálně přehřátý. Navíc nebylo kolem moc co ke koukání a já začal přemýšlet, že se k večeru opět poposunu autobusem, abych se dostal mimo tuto hlavní dopravní tepnu, odkud zatím nebylo pro mě úniku.
   Kdybych byl v Indii poprvé, domky a život kolem by mi občas připadaly hodně exotické, takto jen upoutali mou pozornost dva sloni jako účastníci provozu a spousta povozů, tažených velbloudy. Naštěstí později vedla souběžně podél dálnice i úzká silnička, takže jsem byl ušetřen přímého kontaktu s náklaďáky a autobusy, na druhé straně mě zpomalovalo nesčetné množství retardérů, vedoucí vždy přes celou šíři silnice.
   Slunce jakoby ještě přitvrdilo a já byl čím dál přesvědčenější, že musím pokračovat autobusem už dřív než večer, abych se hned z kraje neodrovnal. Když jsem však zastavil na autobusové zastávce v nejbližší vesnici, ihned se ke mně seběhly desítky zvědavých lidí, a tak natěsno, že jsem hned rychle a zbaběle ujel. V dalších vesnicích to vypadalo obdobně, jednou musel ode mě odhánět lidi dokonce místní policajt. Moc platné to ale nebylo. Na podobnou nežádoucí pozornost si asi nikdy nezvyknu.
   Dojel jsem tedy až do města Mahesana, kde jsem naivně doufal, že se na autobusovém nádraží mezi ostatními cestujícími ztratím. Nebylo tomu tak, ale už jsem rezignoval, zčásti také proto, že jeden chlapík uměl anglicky a slíbil mi, že mi řekne, až přijede ten „můj“ spoj do města Palanpur.
   Na první autobus jsem nestihl naložit kolo na střechu, druhý – po deseti minutách – byl už v pohodě. Chlapík dokonce kolegiálně počkal a jel se mnou, přestože cestoval jen s malým kufříkem a klidně by stihl nastoupit do toho prvního. Lístek stál 50 rupií včetně kola (62 km). V autobuse jsme seděli přes uličku vedle sebe, takže jsme mohli chvílemi, když nám to hluk dovolil, konverzovat.
   „A jestlipak máte v botě pod chodidly a na hlavě pod čepičkou plátky červené cibule?“ zeptal se mě po chvíli.
   „To jako na co?“ reagoval jsem zmateně.
   „No přece kvůli úžehu, spálení a vůbec celkovému přehřátí“, tvrdil pán.
   Nevěděl jsem, jestli si nedělá legraci, ale tvářil se tak u toho vážně, že jsem mu uvěřil. Však také co, za vyzkoušení nic nedám. Sice jsem měsíc před odjezdem užíval proti případnému spálení kůže Beta karoten, ale opalovací krém jsem měl s sebou jen s ochranným faktorem 20, takže další ochrana by vůbec nebyla na závadu.
   Ubytování jsem našel jen kousek od autobusového nádraží. Dům ve špinavých a úzkých uličkách vypadal úděsně, ale uvnitř byl klasický indický pokoj s dvojlůžkem a koupelnou. Kromě klasické díry do země místo záchodu v ní byl i kohoutek se studenou vodou a pod ním kbelík s hrníčkem na polévání místo sprchy. To mi úplně vyhovovalo, cena 100 rupií (40 Kč) také.
   Umyl jsem se a vyrazil ven, neboť jsem během dne měl na jídlo pouze tři malé banány a dvě ostré smaženky z bramborového těsta ještě v Ahmedabadu. Úplně mi bylo špatně od hladu. Restauraci jsem našel až po usilovném hledání, raritou zde byl číšník s přírodními blond vlasy, avšak s tmavou pokožkou a čistě indickými rysy. Trochu jsem zaexperimentoval a objednal si z jídelního lístku to nejdražší, co zde nabízeli, neboť názvy mi nic neříkaly. Vyklubala se z toho velká porce rýže, placky čapátí a šest různých zeleninových příloh. I když toho bylo dost, moc jsem spokojený nebyl, navíc mě pak dost dlouho pálil celý zažívací trakt, přestože jsem blonďáka upozorňoval na to, že to nechci moc "pikant". Vše jsem zalil litrem čisté balené vody a platil v přepočtu necelých 30 Kč.
   Po dalším usilovném hledání jsem konečně našel stánek s ovocem, kde jsem nakoupil banány, hrozny a doporučovanou cibuli. Usilovné bylo hlavně proto, že krámky, které byly před setměním úplně všude, po večeři zmizely jakoby se po nich slehla zem. Zcela zničený a unavený jsem se nakonec dobelhal na ubikaci, kterou jsem měl také problém ve tmavých uličkách najít. Celé město Palanpur na mě dnes zapůsobilo jakousi divnou sešlostí, špínou a tmavými ulicemi. Tady bych nezůstal navíc ani hodinu. Navíc jsem ještě byl ve svazovém státu Gujarat a do vysněného Radžastánu mi z Palanpuru zbývalo dalších asi 30 km. Kdyby noční autobus nekončil v Ahmedabadu, určitě bych minimálně jel až sem, neboť celý dnešní úsek byl relativně nezajímavý. Na rozjetí a aklimatizaci na vedro bylo ale dnešních devadesát horkých kilometrů docela dobrých.
   Před spaním jsem se natřel proti komárům Repelentem, spolkl jsem tabletku B-komplexu (zápach vit. B, vylučovaný póry prý komáry také odpuzuje), pustil jsem větrák umístěný na stropě a pokoušel se usnout. Tento však neměl žádné mezipolohy – buď fučel tak, že vše nepřipevněné létalo po místnosti nebo vůbec. Ač nerad, spolkl jsem polovinu prášku na spaní, protože bych v tomto větru neusnul. Navíc jsem byl tak přetažený a ještě nezaklimatizovaný, že by mi i za dobrých podmínek dělalo potíže spát. Znám to, cítím se podobně vždy první dvě noci každé mé expedice.
 

Fotogalerie

100_2796100_2799100_2800100_2801100_2802100_2804100_2805100_2806100_2808100_2810100_2811100_2815
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz