Etiopie - 9. část

   Teď jsem však zkusil něco jiného – když jsem v zatáčkách pod sebou uviděl konečně ten vhodný náklaďák (tj. ten, který byl hodně naložený a jel „pomalu“), zajel jsem na levý okraj silnice a když mě auto míjelo, na řidiče jsem zagestikuloval prosbu, jestli se ho mohu chytit. Místní kavalíři silnic to naprosto vždy pochopili a naprosto vždy souhlasili. Úplně zpomalili, já si v pohodě zajel za korbu, vybral „držadlo“ a nic už nebránilo, aby se řidič mohl rozjet. Pravidelně jsem jezdil na levé straně auta, abych byl neustále v kontaktu s řidičem, který mě viděl v bočním zrcátku. Naprosto ideální spolupráce. Pouštěl jsem se v okamžiku, kdy už mě bolela ruka nebo jsem viděl něco natolik zajímavého, čím jsem se chtěl nerušeně pokochat. Často jsem pak (v posledních dnech výletu, kdy jsem se zase vrátil na asfalt) litoval, že jsem nevydržel o chvíli déle, protože na další vhodné auto jsem čekal třeba i několik hodin nebo jsem se ho i třeba nedočkal vůbec. Na druhé straně výjezdy přes horská sedla po hladké asfaltce se mi zdály po předchozí jízdě po kamenitých cestách – necestách úplnou „nedělní vyjížďkou“. Náklaďáky mi tedy cestu vlastně ani neusnadňovaly, jen jsem tak mohl ujet denně v silně hornatém terénu větší vzdálenosti.
   Dnes jsem však jel jen přes jedno vysoké horské sedlo a když jsem jej na druhé straně sjel dolů, čekala mě asi 40 km jízdy po relativní rovině. Tu jsem si vychutnal, stejně jako i zuřivě křičící děti, které mě nemohly dohnat, i kdyby se rozkrájely.
   Ve městě Korem jsem si na hlavní křižovatce - v nejlepším hotelu široko daleko, dal pozdní oběd (supervynikající špagety s kozím masem) a místního majitele – mladého kluka, mluvícím plynně anglicky – se zeptal na nejlepší cestu do Lalibely. Toto byla sice zajížďka z přímé cesty do Adis Abeby, ale byla to poslední turistická atrakce, kterou jsme měli v plánu v Etiopii navštívit. Úplně mě zamrazilo, když jsem zjistil, že skutečnost se liší od naší mapy o několik set km, tudíž již tady jsem věděl, že do Adis Abeby určitě nestihnu přijet na kole. Navíc mě nyní čekalo několik dní jízdy opět po kamení, tedy plánované denní vzdálenosti nemohly být větší než 80 – 90 km. Jelikož se mi ještě „tesknilo“ po Zdeňkovi, moje nálada se v tuto chvíli přiblížila téměř k bodu mrazu.
   Naštěstí příroda mi to opět vynahradila. Jel jsem sice dlouhými a prudkými kopci nahoru a dolů, ale přibylo zeleně a vše kolem hrálo úplně všemi barvami. Pozdní slunce a dlouhé stíny dávaly tomuto úseku naprosto výjimečné estetické zážitky a já téměř zapomněl na blbou náladu. V této liduprázdné krajině, kde jsem nepotkal jediné auto, jsem se cítil absolutně svobodně, šťastně a fantasticky. Škoda, že jsem byl bez foťáku, tady bych se vyřádil. Tak jsem alespoň něco natočil na video, ale to není ono.
   V 17 hod. jsem dojel do vesnice s názvem Fala. Druhá vesnice – Zata - měla být po dalších 15 km. Tyto údaje jsem věděl od hoteliéra. Přirozeně mě ve vesnici obklopili úplně všichni její obyvatelé a dokonce se našel jeden hoch, který jakžtakž lámal angličtinu. Měl na sobě pletenou zimní čepici, přestože bylo ještě hodně teplo. Asi to byla jeho image. Zeptal jsem se ho, zda je to do Zaty opravdu „jen“ 15 km. Říkal jsem si, že to v pohodě musím do 18.30 hod zvládnout. Kilometry mi sice kluk potvrdil, ale jedním dechem dodal, že tam určitě do setmění nemám šanci dojet. Podobné informace beru sice vždy s rezervou, protože místní cyklisté nemají nikdy ani páru o tom, jak se na cyklovýletech jezdí, ale nakonec jsem se nechal přemluvit, abych tu zůstal. Trochu mě sice zklamalo, že prý nemají v místní „restauraci“ pivo, která byla zároveň i něco jako ubytovnou, ale smířil jsem se s tím. Dnes jsem už pokašlával i přes den a cítil jsem se dost unavený. Sotva jsem motal nohama. Ale ještě jsem neměl pocit jako Zdeněk, že bych byl nemocný.
   Jaké bylo moje překvapení, když se kluk asi za deset minut objevil a v ruce držel tři třetinky lahvového piva. Sice teplého, ale piva. Prý je pro mě odkoupil od místních obyvatel. Jíst jsem nepotřeboval, břicho jsem měl ještě plné špaget s masem. Rodina, která mě ubytovala, byla velice příjemná – opět se o mě starali jako o vlastního. Toto by se v turisticky navštěvovaných oblastech stát nemohlo. Paní mi uvařila čaj a její manžel mě neustále zásobil keksy a praženými zrníčky obilí. Postupně se na mě přišli podívat i všichni ti, kteří to při mém příjezdu nestihli. Přestože jsme téměř nenašli jediné společné známé slovíčko, „povykládali“ jsme si báječně. Fakt to jde, jen musí být lidé naladěni na úplně stejné vlně. Kolem osmé jsem se ale omluvil, protože začínala být velká zima a k tomu na mě opět přišly neskutečné záchvaty kašle. Až mi to bylo trapné. Zalezl jsem tedy do maličké komůrky, kam se tak tak vlezlo jen jedno dvojlůžko. Na etiopské podmínky zde však bylo čisto a kupodivu jsem dostal na postel i čerstvě vypranou deku. Kašlal jsem tak dlouho do spacáku, aby to nebylo tak slyšet, až jsem z toho vysílením usnul.

   Ráno mě čekala snídaně – výborná míchaná vajíčka s čerstvě upečenými chlebovými houskami – a po srdečném rozloučení jsem ještě za chladného rána vyrazil dál. Hoch měl včera pravdu – do vesnice Zata jsem dorazil za více než dvě hodiny. Za světla bych to tedy včera večer nestihl. Bylo to tím, že stoupání tady byla delší a prudší než předcházející den a kvalita cesty se dost zhoršila. Např. převýšení 1260 m bylo jen na několika málo kilometrech, takže jsem řadil na zcela nejlehčí převody, kterými mé kolo disponovalo a ještě mi to bylo málo. Párkrát jsem i potupně tlačil. (Naštěstí mě nikdo neviděl.)
   Vesnici Zata jsem přejel bez zastavení, neboť jsem naivně předpokládal, že další vesnice budou od sebe přibližně stejně daleko, což tomu tak nebylo. Tuto začátečnickou chybu bych se Zdeňkem určitě neudělal. Brzy mi došla voda a čtyři polorozteklé banány jsem zkonzumoval během dopoledne. Všechny „vesnice“, kterými jsem pak projížděl, byly jen uskupením několika chatrčí, kde se nic neprodávalo. Jen jednou mi prodali teplou a přeslazenou Mirindu, což mi pocit žízně paradoxně ještě zvýšilo.
   Po 60 km zcela vyčerpávající jízdy přišla očekávaná odbočka – zkratka - na Lalibelu. Kdybych pokračoval po „hlavním tahu“, zajel bych si sice 40 km, ale přibylo by možností, kde by se dalo dokoupit něco k pití. V hloučku černochů, sedících ve stínu několika domků, se našel jeden lingvista, který mi lámaně vysvětlil, že první vesnice bude až za 42 km. Jeho výklad by se dal přeložit asi takto: „Vidíš na obzoru tam to vysoké pohoří? Tak to musíš přejet, aby ses dostal do další vesnice.“
   Naštěstí mi dali 2 litry vody, kterou jsem o chvíli později (aby to neviděli) zdesinfikoval tabletami, které jsem si pro tyto případy vezl s sebou. Jenže cesta se opět ještě zhoršila – namísto štěrku byla cesta vysypaná hodně hrubými kameny, takže se tady dalo balancovat jen po úzkém hrbolatém okraji. Do toho začal foukat silný protivítr a já ztratil úplný zbyteček morálky, který ve mně ještě zbýval. Vodou jsem chtěl šetřit, ale stejně jsem ji měl vypitou už za chvilku. Zcela nešťastný jsem se plahočil rychlostí pomalé chůze do téměř neznatelného stoupání. Kdybych neměl výškoměr, myslel bych si, že jedu po rovině. Kolem dokola bylo zcela vyprahlo, vyschlo a nikde jsem nezahlédl jediný stín, kam by se dalo alespoň na chvilku schovat před spalujícím sluncem. Když jsem zahlédl po levé straně cesty studnu, cítil jsem se jako plazící se nešťastník po poušti, který zahlédne oázu. Kolo jsem pohodil na cestě a pln očekávání jsem běžel ke studni. Jenže ta byla zamčená. Ale i v tuto chvíli mě „vyšší ochrana“ nenechala ve štychu.
   Z mého směru přijel džíp se dvěmi německými turisty. Museli chtě nechtě zastavit, protože moje pohozené kolo jim zabraňovalo pokračovat. I s černošským doprovodem vylezli ven a ptali se mě, jestli něco nepotřebuji. Tak jsem jim nejprve řekl, že vodu, ale pak mě napadlo, že bych se s nimi mohl svézt do té další vesnice. Vůbec nebyli proti, kolo jsme přivázali na střechu a o pár minut později už jsem seděl v klimatizované kabině luxusního džípu. Ale jestli jsem si myslel, že taková cesta bude pro mě odpočinkem, hodně jsem se mýlil. Kvalita cesty byla i na toto auto příliš špatná. Kodrcali jsme se a drkotali tak strašlivým způsobem, že mě i napadlo, že na mém kole je to pohodlnější. Angličtinu černošského řidiče jsem asi přecenil, protože v první vesnici vůbec nezastavil a pokračoval směrem na Lalibelu. V první chvíli jsem ho chtěl zastavit, ale pak mě napadlo, že tímto způsobem ušetřím celý jeden den, protože do Lalibely se dostanu už dnes večer a ne až podle plánu zítra. Zůstal jsem tedy potichu.
   V Lalibele – velikém turistickém centru s několika chrámovými komplexy vytesanými ze skály – jsem se cíleně ubytoval v drahém hotelu. Namísto obvyklých 15 – 30 birrů za pokoj jsem šel schválně do opravdového hotelu za 80 (1 birr = 1,60 Kč). Slibovali teplou vodu, ale tato stejně netekla. Ale byla zde přímo na pokoji sprcha, kde jsem si mohl v její vaničce vyprat všechny svoje věci. Za úplný pakatel jsem si nakoupil pár pytlíků pracího prášku, který jsem vysypal na prádlo ve vaničce a jak jsem se sprchoval ve studené vodě, šlapal jsem po něm jako bych v kádi šlapal zelí. Člověk by nevěřil, jak snadno a důkladně se tímto způsobem dá vyprat „veliké prádlo“.
   Po důkladné večeři jsem pak našel superpomalý internet, kde se mi po dlouhém úsilí a za dost drahý peníz podařilo poslat krátkou zprávu domů. Napsal jsem, že kašleme jako tuberáci a že Zdeněk zůstal ležet na antibiotikách. Toto se pak ukázala jako jedna z největších chyb, protože všichni doma se šíleně vyplašili a už nás viděli spíše v márnici než o týden později doma. Ale to jsem ještě netušil, protože až do konce pobytu jsem se jako na potvoru k internetu znovu nedostal.
   Zázrakem se mi podařilo koupit i opalovací krém – malou tubu za 200 Kč, ale vzal jsem jej, přestože si už moje kůže začala na místní sluneční paprsky pomalu zvykat.
 

Fotogalerie

P1030176P1030182P1030185P1030189P1030191P1030193P1030202P1030211P1030228P1030248P1030259P1030264P1030266P1030270P1030275P1030295P1030315P1030323P1030324P1030333
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz