Etiopie - 3. část

Sjeli jsme až do nadm. výšky 1260 m. Bylo to včetně včerejšího večera celkem 28 km jízdy z kopce, abychom hned vzápětí toto převýšení (2000 výškových metrů) museli šlapat nahoru. V tuto chvíli jsem si myslel, že nic tak „šíleného“ nás už v Etiopii nepotká, ale naštěstí jsem ještě netušil, jak hluboce jsem mýlím. Ono taky mít s sebou nic moc mapu má své výhody. Takhle jsem byl v klidu, v opačném případě bych byl hodně nervózní, i když je na druhé straně pravda, že už jsem ve svém životě jel několikrát jak delší kopce, tak i větší převýšení.
Modrý Nil měl barvu spíše dohněda a v těchto místech byla šířka řeky snad jen sto metrů. Úplně normální řeka, přes kterou Japonci postavli zbrusu nový most. Jak jsme vytáhli foťáky, ihned se odněkud vyřítil voják se samopalem a striktně nám toto „strategické“ místo zakazoval fotit. Byl docela nervózní z toho, že si ho Zdeněk vůbec nevšímal a fotil jakoby se nechumelilo.
Vedro bylo v těchto místech naprosto šílené, dokonce vzduch se ani nehnul, takže jsem se chtě nechtě musel svléknout, protože šlapat a pařit se celé dopoledne v zimních doplňcích bych asi nezvládl. Musel jsem řešit dilema – zvolit menší zlo mezi ještě větším spálením končetin a přehřátím v teplém oblečení. Nakonec spálený jsem už byl tak jako tak, takže horší už to snad ani nemohlo být.
Celé to stoupání jsme jeli v podstatě každý sám, protože jsme se různě chytali těžce naložených náklaďáků, každý jsme fotili něco jiného a i na pití jsme zastavovali každý jinde. Jednou jsem zahlédl Zdeňka jak pobíhá mezi náboženským obřadem pod širým nebem a zuřivě fotí, (mně bylo líto se pustit náklaďáku), jindy se takto kolem mě přehnal on, zatímco já do sebe lil pepsi. Kupodivu jsme se nějakým zázrakem před polednem setkali, a to těsně před městem Dejen, kde jsme se podle plánu chtěli zastavit na oběd. Nakonec to stoupání nebylo až tak strašné, jen to v tom vedru dlouho trvalo. Teoreticky se dalo víc držet nákladních aut a kopec si tak ulehčit, prakticky jsem se po chvilce buď zalykal dýmem z výfuku nebo mě bolela ruka, jak jsem se držel. Ale i dvě krátká držení mi docela pomohla.
V nejlepší restauraci ve městě jsme si dali výborné špagety a bavili se anglicky se dvěmi mladými inženýry, kteří právě přijeli do města těsně před námi. Oba dostali místo v nově postavené indické cementárce a říkali, že dva roky vydrží pracovat za nadprůměrný plat 6000 Kč měsíčně od rána do večera a pak se vrátí strašně bohatí do Addis Abeby a budou si moci každý založit vlastní rodinu.
Po obědě nás čekala náhorní planina ve výšce 2450 – 2700 m n.m. spíše zemědělského charakteru. Krásný asfalt zmizel a střídaly se úseky špatného asfaltu a štěrku. Odevšud, a ne jen od chatrčí jako předešlé dny, vybíhaly děti všeho věku a křičeli „ju ju ju“ (prý je to pozdrav) nebo „money money money“. Ty nejvzdělanější se nás ptaly „where are you go?“ (kam jedete? - což je gramaticky nesmysl, ale tato věta je používána v celé Etiopii).
Večer jsme se ubytovali ve městě Debre Markos. Ubikace to byla zoufalá a navíc jsme po chvíli zjistili, že komplex funguje i jako „vykřičený dům“. Když jsme šli na večeři, hlasitě jsem pronesl úvahu, že by mě zajímalo, kolik ty holky tady stojí. Zdeněk toho škodolibě využil a hned vrchnímu říká: „Tady kamoš má zájem o nějakou holku. Na kolik by tak přišla?“
Rukama nohama jsem musel vysvětlovat, že to není pravda, ale dozvěděli jsme se, že na dvě hodiny by to bylo asi 60 Kč. Holky byly ale vyfintěné a namalované, a i když bylo už z dálky poznat, čím se živí, řekl bych, že by se mezi nimi našlo spousta výstavních kusů.
Po večeři jsme si chtěli dokoupit nějaké ovoce, ale měli jsme smůlu. Když už jsme našli stánek s ovocem a zeleninou, měli zde jen brambory, cibuli a rajčata. Málem jsme to už vzdali, ale nakonec jsme natrefili alespoň na malé banány. Bylo to spíš štěstí, protože ve městě nebylo veřejné osvětlení a i když jsme měli čelovky, tak něco v té tmě najít bylo spíš kumšt.
Než jsme šli spát, reklamoval jsem místní latrínu, protože tato byla ještě o hodně v horším stavu než ta, na kterou jsem se štítil vejít předevčírem. Nakonec jsem zjistil, že je to marné. Záchod (díra v zemi) patřil k přeplněné restauraci a podle jeho okolí to vypadalo na to, že všichni hosté mají dnes těžký průjem a navíc ani nejsou ve tmě tu díru schopni najít.

Další den jsme jeli krajinou přibližně stejnou jako včerejší den, jen kopce byly delší. Nejvíce se mi esteticky líbila vyprahlá místa s barvami od žluté přes všechny odstíny hnědé, kde sem tam stál zelený keř nebo strom. Nejníže jsme klesli do 1900 m n.m., kdy jsme přejížděli nějakou polovyschlou řeku. Čím níž, tím bylo více políček, čím větší nadmořská výška, tím vyprahleji.
Jediným větším zážitkem dne byl asi 12tiletý kluk, který ač bos, tak v zimní roztrhané bundě a s holí v jedné ruce a ranečkem běžel vedle nás několik kilometrů do kopce a žebral peníze. Na něm bylo vidět, jak mají Etiopané běh v krvi. Hoch běžel tak ladně a bez zjevné námahy, že to bylo až neuvěřitelné. Téměř se nezadýchal, přestože vytrvale opakoval: „Give me money“ (dej mi peníze). I když jsme byli ještě v Česku nabádáni jedním profesionálním průvodcem, abychom nikdy a za žádnou cenu nikomu nic nedávali, tady se nám kluka zželelo a dali jsme mu zbytek chleba od snídaně. Ještě dlouho běžel s námi, jedl u toho chleba a stále vytrvale žebral. Ztratili jsme ho až ve sjezdu, ale když jsme se pochvíli ohlédli, viděli jsme ho, jak to nevzdává a snaží se nás dohonit. Být atletickým vyhledávačem talentů, určitě bych z něj vytrénoval budoucího mistra světa.
Možná se někdo pozastaví nad tím, proč jsme byli nabádáni být „lakomími“ ale má to docela rozumné vysvětlení. Dát někomu něco v místech, kde je více lidí, je čirý nesmysl – dáte jednomu, přiběhnou další tři. Dáte i jim, jenže jich v zápětí přiběhne deset a tak se to geometrickou řadou stále zvyšuje. Není možné tedy obdarovat všechny. Zbytek lidí (a bude jich logicky většina) bude naštván, protože dát jen někomu a jinému ne, je mnohem horší než neobdarovat nikoho. Spíše tedy místní lidé, a i většinou děti, pochopí, když ukazujete prázdné ruce s posuňky, že nic nemáte. V případě jednotlivce je to proto, aby si černoši nezvykali, že co běloch, to peníze nebo propiska. Je to na první pohled tvrdé, ale má to svoji logiku.
Toto pravidlo jsme jen porušovali prázdnými dvoulitrovými pet láhvemi. Tyto jsou zvláště na vesnicích velmi ceněné a pro nás bylo často mnohem jednodušší se takto zbavit nejdotěrnějších děcek, navíc jsme nemuseli hledat odpadkové koše, které stejně asi v Etiopii neexistují.
V 15.30 hod. jsme přijeli do města Bure, kde jsme chtěli původně zůstat, ale bylo ještě dost brzy s tím, že dalších 36 km do dalšího městečka máme za chvíli ujeté. V hospodě na křižovatce, kde jsme dali pivo, se s námi dal do řeči místní mladý učitel. Krkolomnou angličtinou se nás ptal, jak se nám líbí v Etiopii a chtěl mermomocí znát naše pozitivní i negativní pocity, aby to prý mohl ze své funkce později napravit. Tak jsem si postěžoval na to, že naprosto všechna děcka od 3 do 18 let a minimálně 30% populace dospělých po nás chtějí peníze. I kdybychom chtěli (to, že nechceme, jsem raději zamlčel), tak nelze obdarovat všechny, nehledě na to, že těch pár birrů jejich situaci stejně nezmění. Chtěl po mně kontakt, aby si mohl se mnou dopisovat, ale vysvětlil jsem mu, že není první, kdo mě o toto žádá a že není v mé moci si s někým psát (e-mail sem ještě nedorazil). Tak se s námi smutně rozloučil a říkal, že v dalším městě, kam jedeme, je pěkná zima. Z toho jsme usoudili, že to bude zase pěkně vysoko.
Původně jsme si mysleli, jak poslední dnešní vzdálenost lehce zvládneme, převýšením se to dost zkomplikovalo. Asi na půli vzdálenosti jsme míjeli větší vesnici, kde byla i ubytovna, ale říkali, že nemají ani kapku vody na umytí. Dali jsme si tedy jen pivo a jeli dál. Tedy chtěli jet dál. Zdeněk totiž neustále zastavoval a fotil si lidi. Kdyby jen fotil – on si je různě stavěl, aby docílil dobré fotky. Tvrdil, že je teď večer na focení nejlepší světlo a že si to nenechá ujít, i za cenu dojetí do cílového města Injibara po tmě. Já jsem z něj skoro rostl, protože jsem nechápal jeho posedlost po portrétech. Každého člověka si natáčel ze všech stran a fotil 10x než byl vždy spokojený. Pochopil jsem to pak až doma, kdy jsem viděl tyto fotky a zpětně tak uznal, že zdržení mělo smysl.
Do Injibary jsme tak dojeli se setměním v 19 hod. S problémy jsme sehnali a uhádali nocleh bez sprchy, ale aspoň s kýblem vody na opláchnutí. Nakonec i kdyby zde sprcha byla, stejně by to ani nešlo – se setměním prudce klesla teplota vzduchu a lít na sebe studenou vodu při 10°C je nad mé, a určitě i nad Zdeňkovy síly. Takhle jsme si jen lehce opláchli ruce, nohy a hlavu.
Hned naproti jsme si dali v restauraci výborné skopové s chlebem (výjimečně místo injary) a jak jsme už dávno zjistili, cenu jsme si museli ujednat předem. Kdyby ne, tak se pak černoušci snaží navýšit ceny několikanásobně. Stejně i tak to pak zkoušejí, ale stačí trochu zvýšit hlas a trvat na svém, a pak je vše v pořádku. Většinou se ani neurazí a rozejdeme se s úsměvem a podáním rukou.
Dnes jsme celý den „obdivovali“ nebo spíše se podivovali nad tím, v čem místní ženy nosí vodu. Jsou to obrovské keramické nádoby, která každá prázdná váží min. 20 kg. Malé holky nosí poloviční.

Fotogalerie

P1020478P1020483P1020486P1020505P1020512P1020515P1020516P1020526P1020538P1020542P1020547P1020548P1020553P1020555P1020557P1020575P1020584P1020586P1020595P1020597
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz