Cykloráj uprostřed Středozemního moře - Sardínie

Letenky jsou na Sardinii od září již levné a pěkné počasí zde trvá až do konce října. Není tedy co řešit a po krátkém rozhodování vyrážím 27.9.2008 na týdenní okruh po dalším z italských ostrovů.
Balil jsem se až hodinu před odjezdem a podle toho to i vypadalo. Kromě plavek jsem zapomněl i spoustu jiných věcí, což mi na jedné straně ulehčilo zavazadla, na druhé mi vlastně ani nic podstatného nechybělo. Fakt, že jsem jel celý týden v jednom dresu, jsem ani nezaregistroval, helma byla již horší, ale nakonec jsem to přežil i bez ní.
Cestu jsem začal v Olbiu na severovýchodním pobřeží, kam mě dopravilo letadlo z Prahy. Město je to malé, centrum je od letiště vzdáleno jen 3 km. Jelikož už byl večer, na první noc jsem plánovaně zvolil hotel s tím, že si zde mohu uschovat i přepravní tašku na kolo.

I když bylo na druhý den po ránu jen 14°C, teplota se rychle vyšplhala přes 20°C, abych po další chvíli odložil i vestu a jel jen v dresu. Mířil jsem směrem na jih, vítr jsem měl v zádech, slunce svítilo, výhledy kolem dokola nádherné – co více jsem si mohl přát?
Přestože jsem si zvolil jednu z hlavních silnicí – č.125 – překvapilo mě, jak málo aut po ní jezdilo. Alespoň jsem se mohl nerušeně kochat okolím. Po levé ruce jsem měl většinu času moře a nesmírně nádherné pobřeží, po pravé drsnou sardinskou přírodu. Záměrně píši drsnou, protože obdělaná plocha je zde neskutečně malá a tak téměř celý ostrov vypadá asi stejně jako před tím než sem přišli první farmáři. V této oblasti to byly většinou kamenité kopce, řídce porostlé nízkými keři.

Po 100 km jsem dojel do ospalého města Orosei, kam mě přivál vítr snad už ve 14hod. Sardinské vesnice a městečka na mě zatím působily celkem „fádně“, s nostalgií jsem vzpomínal na pozoruhodné uzoučké a kamenité sicilské uličky se starými kamennými domy. Tady to byla „klasická“ jižní Evropa a kdyby nebylo malinkého kamenného kostelíku St. Antonia ve zmiňovaném městečku, ani bych neměl potřebu někde zastavovat. Aspoň mě nic nezdržovalo.
Jenže to, co chybí vesnicím a městům, zde plně vynahradí příroda. I když to jsou z větší části kopce, scenérie je pokaždé jiná. Z Orosei už silnice stoupala jen vzhůru, aby se zastavila až v nadmořské výšce 1017m n.m. Jízda do kopce mi nevadila, protože jsem celou dobu výskal v duchu nadšením. To vše jen při pohledu kolem sebe. Nejzajímavější na této části bylo to, že téměř po celou dobu jsem měl po pravé straně údolí, ležící v nulové nadmořské výšce a každým šlápnutím se pocit závratě při pohledu dolů zvyšoval. Tady když auto sjede ze silnice…, raději ani nedomýšlet. Hory jsou zde zalesněné a převládají borovice. Večer jsem našel nádherný kemp, resp. zastavení pro turisty se stolky, lavicemi a krby ke grilování. Vše zdarma, navíc jsem tu byl jediným hostem. Jen teplota mohla být o něco vyšší – večer i druhý den ráno bylo jen 8°C.

Jenže to pak stačilo dlouhým sjezdem dostat se z hor dolů a opět to byla zase jen jízda v dresu a kraťasech. Bohužel ale po rovině. Sice to rychle ubíhalo, ale až do města Villasimius to nebylo nijak moc zajímavé. Co jsem však nenašel na 130 km rovinky, se mi z Villasimia dostalo na pár kilometrech přehršel. Jel jsem v kopcích a navíc kolem nesmírně krásného pobřeží. Co na tom, že to bylo jen nahoru a dolů, po nezáživné rovince opět moje cesta měla smysl. Neskutečný počet malých pláží mezi skalami, to bylo něco pro mě. Úplně jsem si představoval, jak zde trávím dovolenou. Každá plážička by mohla jít do katalogu jakékoliv cestovní kanceláře jako upoutávka na nalákání turistů. A to moře – světle tyrkysové a dokonale průhledné! Už jsem se viděl, jak se v něm ráchám. Jedinou nevýhodou byl na tomto úseku zvýšený provoz, což se k velkému počtu letovisek ani nedalo divit.

Cagliari je největším sardinským městem a jelikož velká města nevyhledávám, ale záměrně se jim vyhýbám, stejné jsem udělal i zde. Cagliari jsem se obloukem vyhnul, zvýšenému provozu však ne. Trvalo mně snad 30 km než jsem jel zase po té „své“ silnici s nepatrným množstvím aut. Po relativní rovince jsem se pak dostal do městečka Gúspini, odkud jsem měl zamířeno do národního parku, rozprostírajícího se asi 400 výškových metrů nad pobřežím Costa verde, tedy zeleným pobřežím.
Opět to byla dobrá volba. Hustě zarostlé kopce byly pastvou pro mé oči. Už dlouho jsem se necítil tak povzneseně jako tady. Tmavozelený porost tvořily ostnaté stromy, které byly u sebe tak natěsno, že by se mezi ně vůbec nedalo vejít. Tak tady bych nechtěl zatmět. Na silnici jsem byl úplně sám (když nepočítám dva skotské cyklisty) a dokonce jsem pak tento – asi 30 km dlouhý - úsek zpětně vyhodnotil jako nejkrásnější z celé cesty po Sardinii.

Když jsem navečer sjížděl dolů k moři, zahlédl jsem maličkou vesnici u pobřeží. Neváhal jsem a sjel úplně dolů. Vesnice byla jako po vymření a ani když jsem se hodně snažil, nezahlédl jsem jediného člověka. Všechny domy měly pozavíraná okna okenicemi, asi to bylo jen letovisko pro lidi z města na víkend. Zřejmě jako u nás mají lidé chalupy. Utábořil jsem se na verandě jednoho domku a odešel se koupat. Voda byla průzračná a ještě teplá. Místečko by nemělo chybu, kdybych o chvíli později nenašel v obou pláštích zabodaných 14 malinkatých, ale tvrdých ostnů, které všechny propíchly i duše. Až do pozdního večera jsem hledal a lepil všechny ty mrňavé dírky, kudy vzduch neuvěřitelně rychle unikal. Lepil jsem tak dlouho, až mně došly záplaty. Jako kdyby něco nadprůměrně krásného muselo být vyváženo i něčím méně příjemným.
Do většího města – Oristano – to bylo jen 35 km, takže jsem tam druhý den ráno v pohodě dojel s tím, že jsem musel po cestě přední kolo jen dvakrát přifoukávat. Nové duše i záplaty jsem koupil hned v prvním cykloobchodě.
Na město Cuglieri (483 m n.m.) jsem se díky jeho nadmořské výšce těšil, nakonec z toho byl dost nezajímavý výjezd do nepříliš zajímavého města. To městečko Tinnura o pár kilometrů dál bylo už o něčem jiném. Každý druhý dům je zde pomalován výjevy ze života a vše vypadá tak plasticky, že z dálky má člověk pocit, že jde opravdu o trojrozměrný svět. Podle knižního průvodce je podobných měst na Sardinii více. I další město na pobřeží – starobylá Bosa – na mě dýchlo jakousi zvláštní a velmi příjemnou atmosférou.

Večer jsem pak strávil na nejkrásnější pláži mého života. Snad ani na fotkách jsem nic tak působivého neviděl. Opět to byla malá bílo žlutá pláž ohraničená vysokými útesy. Škoda jen, že se muselo dolů scházet 70 výškových metrů po uzounké cestičce a schodky mezi skalami, že tam nešlo snést i kolo. Naštěstí v místech, kde jsem nechal kolo a věci, už někdo v minulosti vyčistil a srovnal místo od kamenů tak, že se zde dal postavit stan.
Silnice pak další den vedla podél pobřeží ve skalách asi 50 km. Neustále se vlnila nahoru a dolů, a i zde jsem si blahořečil, že tudy mohu jet. Provoz byl v těchto místech nulový a o neskutečném panoramatu, které mě po celou dobu provázelo, bych mohl mluvit jen v superlativech. Toto skončilo ve městě Alghero, které má podle průvodce být „nejkrásnějším“ sardinským městem. Píší o něm jako o druhé Barceloně. Tak jsem si ho trochu projel, aby se neřeklo, i když jak stále tvrdím, velká města nemusím, byť by byla sebekrásnější.

I nadále jsem pak pokračoval podél severního pobřeží přes města Porto Torres, Castelsardo a Santa Teresu zpátky do Olbia. Čas se krátil, cesta byla sice zajímavá, ale ne až tolik jako v předchozích dnech. Možná za to mohlo trochu zhoršené počasí, které přišlo předposlední den mého pobytu na ostrově. Jeden den s přestávkami pršelo, druhý den začal foukat tak silný a ledový severní vítr, že i když jsem jej měl v zádech, ani mě to v něm nebavilo jet. Hlavně jsem se však trochu bál, aby mě některý z poryvů neshodil pod některé z míjejících aut. Ač jsem tedy měl v plánu i poslední den kopírovat pobřeží, vzal jsem to nejkratší cestou po hlavní silnici, do teplíčka zamluveného hotelu v Olbii.

Ani jsem se proto nezastavil u jednoho z nuragů, což je jedna z památek, za kterou turisté do Sardinie přijíždějí. (Nuragy jsou věže postavené z kamenů bez použití malty či jakéhokoliv pojiva, se širší, většinou kulatou základnou. Vysoké jsou od 3 do 20 metrů a některé se prý stavěly i několik století. Pocházejí většinou z období 2000 let před n.l. a jejich význam je dodnes opředen záhadami. Na Sardinii je jich kolem 7000.)

Celkově však hodnotím Sardinii jako jeden z cyklisticky nejkrásnějších středozemních ostrovů a veliký počet cykloturistů, které jsem na cestě potkal, to jen potvrzuje. Kdybych chtěl někoho nalákat na krásy cykloturistiky, asi bych ho – jako na první výlet – vzal sem. Určitě bych pak měl jistotu, že putování na kole propadne stejně jako před mnoha lety i já.
 
Kliknutím zobrazíte větší verzi mapky
 
Statistika: 900 km, 8680 nastoupaných výškových metrů/7dní
Výdaje: zpáteční letenka 5200 Kč (jedni kluci, které jsem potkal na kolech, mi říkali, že mají letenky za 2500 Kč!), útrata 200 Euro, celkem i s cestou na letiště a zpět 10500 Kč, (na letištích při odbavení jsem kupodivu neplatil žádné příplatky za kolo).
 
Doporučené rady:
• Mapa: Marco Polo 1:200 000
• Je lepší objíždět ostrov po směru hodinových ručiček, protože to je pak většinu času vítr v zádech. Sardinie je veliká asi jako Morava, podle toho lze volit okruh i počet dní. Nejzajímavější je však objet ostrov dokola, což provádí naprostá většina cyklistů. I tímto způsobem se totiž dostane člověk do vnitrozemí.
• Pivo je lepší kupovat si supermarketech za 1 Euro, neboť v hospodách (a navíc jen třetinka) stojí 5 Euro, ostatní potraviny včetně jídla v restauracích jsou jen lehce vyšší než u nás.
• Ceny ubytování: kempy kolem 8 Euro/noc, B & B (ubytování se snídaní) 25-35 Euro, hotely od 40 Euro, nejromantičtější a nejkrásnější jsou ovšem bezplatné noclehy ve stanu uprostřed nedotčené přírody, odkud člověka nikdo nevyhání.

Fotogalerie

100_3486100_3483100_3473100_3394100_3417100_3429100_3452100_3486100_3494100_3529100_3541
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz