Svatováclavské obrazy

Olšanský hřbitov
Podzimní slunce, zbarvující listy stromů do žlutooranžového odstínu, nás provází cestou na Olšanský hřbitov, místo posledního odpočinku mnoha významných českých osobností. U brány nás očekává náš průvodce, aby nám na naší pouti pomohl lépe vnímat svět, který všem leží tak blízko, a který přitom na své životní cestě tak často mnozí opomíjejí. Jeho důstojná postava s námi v lehkém pohybu bezčasovosti míjí náhrobky a pomníky, na kterých čteme jména známých postav českých dějin, jejichž odkaz patří k základním kamenům naší národní pokladnice. Osvícenští básníci a buditelé, lékaři, vědci, ale i herci a sportovci, pro které byl pojem vlast součástí jejich osobního cítění. A čím hlouběji do minulosti se noříme, tím důstojnější postavy nám defilují před našimi zraky. Za jakých podmínek museli tito zde přítomní obhajovat svoje češství a vůbec nároky českého národa na vlastní svébytnost? A kolik z jejich odkazu dnes předáváme my našim vlastním dětem při budování jednoho z pilířů mostu Věčnosti? Děláme tuto práci poctivě, aby i náš mostní pilíř vydržel při osudových zkouškách, anebo už dávno podléháme oné neblahé domněnce, že národ se tak nějak udrží sám a není třeba se starat o více než jen o záležitosti osobního charakteru? A věříme vůbec ještě na nějaké mosty, které mohou překlenout bouřlivé vody a přivést člověka až do bran Věčnosti?
Jak je možné, že právě tam, kde se mnohdy nouze schází s utrpením, se rodí ty nejzářivější charaktery lidských duší a míra obětavosti dalece přesahuje fyzickou i duševní hranici lidské bytosti? Jak se stane, že právě bída otevírá v člověku pocit sounáležitosti a z bolestné ztráty se rodí soucitnost? A proč právě mravnost a čistota duše vede člověka do stavu pokoje a citové naplněnosti? To jsou věru otázky, které člověka dnešních dnů, žijícího víceméně v dostatku a zabezpečení základních potřeb, nezbytně vedou k pocitům jakési mravní vyprázdněnosti a pozvolného úpadku naší současné společnosti. Zdá se, že nám už ani nedochází, že v naší době významné vzory kladných postav nahradily spíše duchaprázdné figury bulvárních deníků a s nimi pak symboly nadnárodních firem a jejich značek. Dnešní sounáležitost končí tam, kde začíná levnější cenová nabídka, a soucitnost se pomalu topí v moři vystresovaných jedinců, kteří ve stavu duchovní prázdnoty, stahují pod hladinu nakonec sebe a i ty ostatní kolem dokola. A čím více se nitro člověka vzdaluje od svého pevného základu, tím více se pak klátí jako třtina ve větru v tomto chaotickém světě. Avšak přesto dál o sobě tvrdíme, že naše společnost je zdaleka ta nejvyspělejší a její výdobytky jsou naprosto nenahraditelné. A přitom by někdy stačilo, aby si člověk představil, jak stojí tváří v tvář lidem, kteří si i v dobách naprosté nejistoty a nouze dokázali podržet svoji víru, neklesli ve své mravnosti, a i přes mnohé oběti předali svým následovníkům cenné poklady pro jejich život budoucí.
 
Hrob pana léčitele Kočího je prostý, pokrytý věčně zeleným břečťanem, a z údajů uvedených na pamětní desce vysvítá, že už ho na druhý břeh následovali mnozí jeho blízcí. Zdání opuštěnosti ale není překážkou k tomu, aby zde člověk najednou neucítil nesmírný pocit laskavosti, který pan Kočí stále ze sebe vydává. Mravní přísnost, kterou musí dát každý rodič svým dětem jako páteřní základ, a potom moře laskavosti, aby dítě nikdy neztratilo svoji víru ve spravedlnost a milostiplnou naději. Zde si musí člověk jenom povzdechnout, jak dalece se výchova moderních dětí odchýlila i od těch nejjednodušších a nejpotřebnějších základů.
Zapálili jsme u hrobu pana Kočího svíčku a položili k němu jednu rudou růži, a i když by nás o to pan Kočí sám od sebe nikdy nepožádal, myslím, že by si jeho osobnost zasloužila, aby ho k jeho hrobu přišli pozdravit i další lidé. Klid a laskavost, které z jeho duše stále vyzařují, mohou být pak odměnou pro ty, kdo si s čistou myslí najdou k tomuto místu cestu.
 
Levý Hradec
V malé vesničce Žalov, deset kilometrů za Prahou, se na místě původní pohanské svatyně nachází kostelík svatého Klimenta, jehož základy položil pravděpodobně sám kníže Bořivoj. V podzimním ránu se ještě zvedá opar z blízké Vltavy a celé místo obklopuje jakousi aurou výjimečnosti. I v jeho prostotě lze na tomto hradisku stále cítit vznešenost dávnověku a pevnost rodícího se křesťanského národa. V minulosti kostela je kromě jiných zapsán i významný akt, totiž posvěcení svatého Vojtěcha jako krví prvního českého biskupa nově se rodící Kristovy obce. Sám svatý Vojtěch je přitom mimořádnou postavou našich dějin, ve své velikosti naprosto nedoceněnou.
Málokdo z nás si totiž asi umí představit, jaké to je pro člověka na svou dobu mimořádně vzdělaného a v hluboké víře ponořeného, když tento ve svém přesvědčení usiluje o proměnu zavedených zvyků v mnohem osobnější prožitek Evangelia. A nelze se přitom domnívat, že snad byl svatý Vojtěch pouze urputný ve svém snažení, aniž by bral ohledy na to, v jakém prostředí a v jaké době se zrodil. Tento fanatismus byl svatému Vojtěchovi cizí, a přesto se i při zohlednění daných podmínek musel jednoznačně ocitnout ve sporu s mnohými představiteli tehdejší společnosti a byl chtě nechtě označován jako ten, kdo boří zavedené zvyklosti a mravy.
 
Neboť právě mravní řád byl jednou z důležitých otázek, které si kladl svatý Vojtěch za cíl, ale v této věci je třeba pochopit, jakou mravnost měl svatý Vojtěch vůbec na mysli. Neboť to, co označujeme jako mravní řád, nelze ztotožňovat s nějakým puritánstvím, zúženým dokonce pouze na sexuální život jedince, a ani nelze říci, že mravnost snad znamená život zcela bez hříchu. Mravnost je stav lidské duše a otázka mravního řádu úzce souvisí s vnitřní svobodou člověka, a v rámci širšího celku i se svobodou a pevnými základy celé společnosti. A toho si musel být svatý Vojtěch ve své době a při své duchovní zralosti dobře vědom. Skutečnost, že káral nemravné zvyky své doby, nebyla z jeho strany pouhá touha o nějakou očistu od zavedených obyčejů, ve snaze vylepšit snad intimní zvyklosti tehdejšího obyvatelstva. Svatý Vojtěch musel už tehdy dobře chápat, že mravnost národa zcela úzce souvisí s pevností jeho duchovních základů a s tím také jednoznačně i s jeho další budoucností. Bylo by proto moudré a nám všem jistě i přínosné, abychom si odkazy našich světců brali více k srdci a řídili se jimi, když tvoříme mosty z naší minulosti do své další budoucnosti.
 
Budeč
Kostelík na Budči je nejstarší dochovanou křesťanskou stavbou na území našeho státu a v podstatě i jedinou, která zůstala z tohoto původního přemyslovského hradiska. Historie Budče přitom sahá až do pravěku, a bylo to trvale osídlované místo ve zdejší krajině. Celé prostranství kolem kostela má velmi silnou a pozitivní energii, vznáší se tu duch světla a pokoje, což pravděpodobně pramení už z doby, kdy zde pobývala kněžna Ludmila a její vnuk Václav. Ostatně, když se zde člověk ponoří do paměti minulosti, možná že v krátké chvilce zahlédne malého chlapce, který je obklopen mihotavou zlatou září. Takové dítě se přitom už rodí se svým posláním a je i nezbytně chráněno Vyšší Prozřetelností. Proto je celkem jisté, že výchovu a vzdělání malého Václava zprostředkovávali přesně k tomu určení lidé. Kromě samotné kněžny Ludmily, jejíž úloha spočívala spíše v zabezpečení chodu zdejšího knížecího hradiska, se v blízkosti Václava objevovali lidé s velmi vysokým duchovním napojením, a i když už dnes neznáme jejich jména, je naprosto jisté, že patřili k těm jedincům, kteří budoucímu knížeti pomohli otevřít cestu k důstojnému naplnění jeho osudu a vůbec osudu celé země.
Je také velmi pravděpodobné, že na hradisku Budči byl vychováván i mladší Václavův bratr Boleslav spolu ještě s dalšími dětmi knížecí rodiny. Jeho vláda, kdy se ke své knížecí koruně dostal bratrovraždou, by nebyla ani zdaleka tak úspěšná, nebýt právě výchovy na Budči. Ve své vládnoucí roli Boleslav I. ani trochu nepřipomíná nějakého slouhu Francké říše. Dokonce by se mohlo zdát, že právě vina z účasti na bratrově smrti, jež byla podnícena a instruována cizí mocností, byla Boleslavovi pohnutkou, aby vůči Frankům postupoval s co možná největší neústupností, a zároveň mu mohla být motivací k tomu, aby vybudoval co nejsilnější základy vlastní české státnosti. A kdo ví, na koho kníže Boleslav nejvíce myslel při odchodu z tohoto světa. Protože pokud to byla myšlenka na Boha, tak to pak jistotně musela být i myšlenka na bratra, a s ní spojená prosba o odpuštění.
 
Katedrála – Kaple svatého Václava
Přicházíme do podvečerní katedrály a spolu s naším průvodcem vstupujeme do světa utkaného z jiné, skvostnější matérie. Třpytící se vlákna, po kterých plují hvězdy a na kterých se snáší požehnání k lidským duším, nám dává poznat, že se ocitáme na prahu Světa Světel. Vznešenost tu pohlcuje marnost, Milost se povznáší nad bezcitností a Duch Nebeského Království stoupá nad jakýmkoliv projevem povrchní lhostejnosti. Jsme ve světě, kde se ještě i dnes čeká na příchod krále, korunovaného Věčností a nesoucího na své hlavě Korunu Svatováclavskou.
Náš průvodce nás doprovází do slavnostně vyzdobené Svatováclavské kaple, kde v tichých modlitbách očekáváme na příjezd ostatků českého knížete. Někteří moderně smýšlející lidé se tomu přitom diví a nevěří, že by snad lebka kohokoliv mohla mít nějakou magickou moc. Snad kdyby ale tito věřili alespoň na anděly, tak by i jim průvodce ukázal, že v kapli nečekají v tiché důstojnosti jenom přítomní poutníci, ale že při oltáři po pravici sochy Václavovy stojí císař a král Karel IV., a po levici sochy světce přemyslovská dcera Anežka Česká. A za nimi potom celý zástup těch, kteří kdy nesli v sobě alespoň kapku české duchovní krve a národní hrdosti. I oni totiž čekají na návrat krále a při jeho příjezdu pak všichni poklekají. V jejich gestu ale není jen oddanost vůči vládci a úcta k jeho osobnosti. Ti, kdo zde čekají na návrat krále, velmi dobře vědí, že s jeho příchodem se pojí i nastolení Věčného Řádu, Moudrosti a Spravedlnosti, a že jeho přítomnost potvrzuje i existenci našich duchovních kořenů a hluboké staleté zkušenosti. Je to velmi silný okamžik, prožitek potvrzující živoucnost našich duší a sounáležitosti s něčím, co přesahuje nás všechny tady na zemi, ale i v Království Nebeském.
 
Prosme proto všichni spolu ještě jednou s autorem Svatováclavského chorálu:
 
Svatý Václave, vévodo české země,
kníže náš, pros za nás Boha,
Svatého Ducha,
Kriste eleison!
 
 
Text:   Alžběta Kováříková
Foto:  Jan Ištvánek
 

Fotogalerie

1234567891011121314151617
© 1997 - 2020 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz