Pouť ke svaté Hildegardě z Bingenu

První den naší dovolené jsme navštívili vesnici Tetín, která je známá jako místo pobytu a i skonu naší první české světice kněžny Ludmily. Ve vesničce stojí hned tři kostely a základy zdejšího osídlení sahají až daleko do minulosti. Provází tady zkušená paní průvodkyně a půvabná krajina spadající do přírodní rezervace doslova láká návštěvníky k větším procházkám. Tetín přitom nemá ve své minulosti zapsánu jen kněžnu Ludmilu jakožto svoji nejvýznamnější obyvatelku, protože zde svého času přebývaly i mnohé další významné osobnosti. V místech dnešní farní budovy žil v době renesance kronikář Václav Hájek z Libočan a v pozdějších letech vesnici navštěvovali mnozí čeští obrozenci, jako například František Čelakovský, František Rieger a další.
https://www.muzeumtetin.cz/turisticke-informacni-centrum/historie/
 
O několik kilometrů dále směrem na Plzeň leží malé městečko Starý Plzenec, které také patřilo k sídlům prvních Přemyslovců, a zde se nacházejí jedny z nejstarších sakrálních staveb v českých zemích. My jsme navštívili Kostel svatého Jana Křtitele a poté jsme vyšli na kopec k Rotundě svatého Petra a Pavla. Ta bývá každou první sobotu v měsíci pro zájemce otevřená, ale nás horké počasí zmohlo natolik, že jsme se k ní dostali až po zavírací hodině. Ale i tak jsme si udělali alespoň pár krásných fotek a prohlédli si hrad Radyně ležící na protějším kopci.
https://www.staryplzenec.cz/historicke-mesto/cirkevni-pamatky-1/
 
Nejvýznamnější památka, kterou jsme v české zemi během naší dovolené navštívili, je zcela jistě Relikviář svatého Maura. Je uložen, a přísně střežen, na zámku Bečov. Ze své zkušenosti mohu říci, že jde o předmět vyzařující velmi silnou energii, což může vnímavý návštěvník pociťovat jako tepelné vlny, které z relikviáře proudí. To nám ostatně potvrdila i zdejší slečna průvodkyně, a jedno z našich dětí vidělo během návštěvy v blízkosti relikviáře několik bílých postav, pravděpodobně duchovních strážců této vzácné památky.
Relikviář svatého Maura má velmi pohnutou historii a bylo to nepochybně řízení vyššího osudu, že se tento nádherný předmět neztratil někde za západními hranicemi. Je jen trochu škoda, že čas na prohlídku vzácné památky je omezen na zhruba deset minut a tudíž je velmi vhodné si před samotnou návštěvou něco málo o relikviáři přečíst, aby se člověk už dopředu takříkajíc „naladil“ na jeho vyzařování. Tohle se mně osobně na našich poutích často děje, totiž že ještě před samotnou návštěvou daného místa už ke mně proudí vyzařování z určitého vzácného sakrálního předmětu nebo vnímám „myšlenky“ světce, k jehož hrobu jsme se vydali na pouť.
Relikviář svatého Maura se nesmí fotit, a to ani bez blesku, proto vkládám odkaz na stránky zámku Bečov. Citliví jedinci i skrze fotografii mohou vnímat jeho vyzařování a otestovat si tak výjimečně magické působení relikviáře.
https://www.zamek-becov.cz/cs/becovske-poklady/relikviar-svateho-maura
 
Po zámku Bečov jsme navštívili ještě premonstrátský klášter Teplá. Tento církevní komplex založil šlechtic Bedřich Hroznata jako odpustek za neúčast na třetí křížové výpravě. Klášter má za sebou bohatou historii a jeho zdi působí dodnes velmi monumentálně. Ve zdejším kostele je hrobka samotného zakladatele kláštera a duchovní otisk Bedřicha Hroznaty je zde stále přítomen. Z jeho vyzařování jsem vnímala snad až jakousi urputnou snahu, upozadit co nejvíce slabosti lidské povahy a raději upřednostnit hodnoty nadzemské, prezentované v daném případě budováním a ochranou zdejšího kláštera. Ostatně sám Bedřich Hroznata zemřel v zajetí lupičů, když odmítl možnost, aby jeho život vykoupili spolubratři z majetku kláštera. Člověk si přitom v duchu pomyslí, jakou houževnatost a oddanost víře v sobě měli lidé žijící v minulých staletích, které ale přitom mnohdy považujeme za méně vzdělané a nevědoucí. Jenomže pravda je taková, že jejich vzdělání a morální zásady daly jejich životům takovou plnohodnotnost, o jaké se nám v našem století ani nesní.
http://www.klastertepla.cz/klaster/historie-klastera.html?showall=1
 
K dalším skvostům české sakrální architektury patří klášter Kladruby, ležící pár kilometrů západně od Plzně. Jeho zakladatelem byl český přemyslovský kníže Vladislav I., který svěřil klášter benediktinskému řádu. Kníže je v místním kostele i pohřben a mně osobně se tento klášter líbil asi nejvíce ze všech, které jsme na naší pouti navštívili. Ačkoliv byl v průběhu času jeho vzhled upraven a byl přestavěn barokními mistry Santinim a Dientzenhoferem, zůstal v něm přesto výrazný otisk z doby raného středověku a dech života nejvýznačnějších přemyslovských králů a knížat. V jeho zdech pobývali kromě samotného Vladislava i pozdější vládci Václav II. nebo třeba Karel IV., protože kláštery sloužily také k bezpečnému odpočinku při cestách českých králů po jejich tehdejších državách.
https://www.klaster-kladruby.cz/cs
 
Poslední klášter, který jsme navštívili už na cestě domů, byl Želivský klášter založený roku 1139 knížetem Soběslavem I. Původně patřil klášter benediktinům, později však přešel do majetku řádu premonstrátů. I tento klášter patří do okruhu sakrálních památek, na kterých se podepsala ruka geniálního stavitele J.B.Santiniho, a proto určitě stojí za to klášter při vhodné příležitosti navštívit. V současné době navíc probíhá v jeho prostorách výstava věnovaná pronásledování církevních řeholníků v letech komunistické ideologie a uveřejněné dokumenty s fotografiemi jsou skutečně velmi působivé a hlavně poučné.
Během našeho pobytu v Pňovanech jsme si vyhradili dva dny na cestu do Eibingenu, kde je pochována mimořádná žena a světice, Hildegarda z Bingenu. Její osobnost už po delší dobu přitahovala moji pozornost a to nejen proto, že to byla pozoruhodná léčitelka, ale stejně tak i pro její duchovní vhledy a inspirace. Okamžik, kdy jsem se pevně rozhodla uskutečnit tuto pouť, pro mne nastal v malém venkovském kostelíku v jihomoravských Čejkovicích, kde loni probíhaly bylinkové slavnosti. A protože společnost Sonnentor používá ve svých bylinných směsích i recepty svaté Hildegardy, bylo u této příležitosti v kostelíku vystaveno několik málo fotografií a písemných dokumentů, vztahujících se k této výjimečné ženě.
Mne na výstavě zaujala jedna z těchto fotografií a to obrázek relikviáře, v níž jsou ostatky svaté Hildegardy uloženy. Z obrázku vyzařovalo nadpozemské světlo, podobné tomu, které člověk vnímá při pozorování Kaple svatého Kříže na Karlštejně nebo třeba Relikviáře svatého Maura. To už se má touha navštívit Hildegardu z Bingenu rozhořela naplno a zbývalo jenom promyslet, jak a kdy se vydat na tuto cestu. Do Bingenu je to od nás z Moravy poměrně dost daleko, a tak jsme se rozhodli, že si zároveň uděláme malou dovolenou v Plzeňském kraji, odkud už to do Porýní nebude tak velká vzdálenost.
Moje počáteční obavy z toho, že ujet během dvou dnů tisíc kilometrů bude dost náročné, se přitom vůbec nenaplnily. Cesta po německých dálnicích nám uběhla velmi rychle a manžel to dokonce vyhodnotil tak, že pět hodin jízdy v Německu mu ubralo méně sil, než cesta z Prahy do Brna po naší D1, kdy jsme si občas připadali jako v nějaké lepší rozvojové zemi. Nehledě na větší disciplinovanost německých řidičů oproti některým našim spoluobčanům, kteří jsou při jízdě po dálnici skutečně ohrožujícím faktorem většině ostatních cestujících.
 
První zastávkou na naší pouti ke svaté Hildegardě byl klášter Eberbach, který byl odnoží významného cisterciáckého sídla ve francouzském Citeaux. K tomuto řádu se váže osobnost svatého Bernarda z Clairvaux, významného středověkého teologa a myslitele, který žil ve stejné době jako mnoho dalších mimořádných evropských osobností. Kromě jiných svých aktivit podněcoval francouzské šlechtice k účasti na II. křížové výpravě, které se tehdy zúčastnila i francouzská královna Eleonora Akvitánská, pozdější královna Anglie a matka Richarda Lvího Srdce.
Klášter Eberbach je dodnes hodně přitažlivé místo, jehož věhlas pomohlo rozšířit i filmové zpracování románu Umberta Eca „Jméno růže“, které se v prostorách kláštera natáčelo. Navíc se v celé oblasti Porýní pěstuje velmi kvalitní víno a klášterní komplex Eberbach není žádnou výjimkou. To je zřejmě i důvod, proč je klášter poměrně hojně navštěvován, i když z českých a moravských milovníků vína jsme tu nepotkali žádného.
https://kloster-eberbach.de/en/eberbach-monastery/
 
V pozdním odpoledni jsme dorazili do města Eibingen, nad nímž se na kopci rozprostírá benediktinské opatství pojmenované po Hildegardě z Bingenu. Jedná se o novorománský komplex staveb, kde je řád benediktinů plně aktivní jak ve svých duchovních záležitostech, tak stejně i v oblasti hospodářských činností. Místní kavárnička nabízí skvělé občerstvení v podobě různých koláčů nebo chleba pečeného podle receptů samotné Hildegardy, a samozřejmostí je vynikající káva a čaj. Hned ve vedlejším obchodě pak najde návštěvník krásné upomínkové předměty, různé knihy, kalendáře nebo výtisky Hildegardiných receptů. Vše připravené s láskou a vysokou mírou kultivovanosti a pečlivosti.
https://www.abtei-st-hildegard.de/
 
Z kláštera svaté Hildegardy jsme se v čase přicházejícího podvečera přesunuli do městečka a našli v něm starý kostel, v němž leží ve zlatém relikviáři uloženy ostatky svaté Hildegardy. Jednoduchá výzdoba kostela dává vyniknout záři sakrální památky, ale to není ještě to nejvíce dech beroucí, co lze na tomto posvátném místě najít. Mohu-li mluvit sama za sebe, tak mě vyzařování relikviáře svaté Hildegardy a především pak energie jejího ducha, který zde působí, naprosto ohromilo. To už jsem věděla s jistotou, že celá naše dlouhá pouť k jejímu hrobu skutečně stála za to, protože působení ducha této ženy je i více než osm set let po její smrti naprosto výjimečné.
Z ducha svaté Hildegardy vychází taková energie, že člověk v přítomnosti relikviáře doslova cítí světelné vlny, které uzdravují jeho mysl i tělo. Úroveň duchovního napojení této ženy přitom musela být, nebo lépe řečeno stále je, naprosto mimořádná. Když jsem stála u relikviáře, zkusila jsem v duchu zachytit něco z vyzařování svaté Hildegardy automatickou kresbou, ale ruka se mi nejprve roztočila ve velkých soustředných spirálách a pak mi tužka úplně vyletěla z ruky. Po obou stranách relikviáře jsem také zaznamenala dvě vysoké zachvívající se bílé postavy, které pravděpodobně udržovaly ochranou moc nad posvátným předmětem.
 
Samotná osobnost svaté Hildegardy pak na mne působila jako nesmírně vstřícná a otevřená žena, ovšem s takovým přesahem napojení, které se vyskytuje jen velmi výjimečně. Vzpomněla jsem si přitom na Leonarda da Vinci, který měl také otevřené vhledy do mnoha velmi vysokých úrovní, díky kterým pak ve své práci dokázal předběhnout svou dobu o staletí a ještě navíc do ní otiskl něco z věčné nesmrtelnosti. A také jsem si vybavila knihu “Otevření duchovního oka“, protože i duše svaté Hildegardy měla podobnou schopnost aktivovat zde v našem hmotném světě cenné střípky skutečného Života.
Vzhledem k atmosféře celého místa jsem proto také čekala o něco více návštěvníků toužících spatřit cennou relikvii, ale v kostele jsme byli takřka úplně sami až na dvojici žen, které mluvily některým z balkánských slovanských jazyků a přišly ke svaté Hildegardě s pokornou prosbou o požehnání a uzdravení. Proto jsme si také mohli prožít celou naši kontemplaci v absolutním klidu a takřka soukromé atmosféře. Mně osobně to dalo nesmírnou posilu ve víře a jsem velice vděčná, že jsem mohla stanout u hrobu ženy, jejíž život i dílo je potvrzením toho, jak vysoce může vystoupat lidský duch, když následuje cestu Páně.
 
Druhý den našeho pobytu v Eibingenu jsme se ráno ještě zašli rozloučit se svatořečenou paní Hildegardou a poté jsme se místním trajektem přeplavili na protější břeh Rýna. Kousek od Eibingenu se totiž nachází Disibodenberg, kde Hildegarda z Bingenu prožila více než dvacet let svého života. Uprostřed lesů blízko vesnice stejného jména lze navštívit pozůstatky kláštera, který nás ohromil svou velkou rozlehlostí. Já jsem na Disibodenbergu čekala nějakou menší sakrální stavbu, ale mohutnost zdejších kamenných základů svědčí o tom, že zde svého času musela stát dokonce trojlodní chrámová budova. Doplněna okolními stavbami, včetně špitálu, strážní věže nebo černé kuchyně. Nejsilnější energie přitom byla cítit právě v bývalém špitálu, který mi hodně připomínal ruiny Panenského Týnce. I zde se v prostoru kamenných zdí roztočí člověku spirály v dlaních a cítí energii stoupající skrze zemské spojení až do oblačných výšin. Možná i proto je Disibodenberg poměrně hojně navštěvován a navíc tudy prochází jedna z větví svatojakubské cesty do Compostely.
 
Poslední zastávkou na naší cestě po Německu bylo město Mohuč, do jejíž „církevní náruče“ spadalo České království v dobách před ustanovením arcibiskupství v Praze. Mým přáním bylo najít ve zdejší monumentální katedrále náhrobek Petra z Aspeltu, který byl hlavou mohučské arcidiecéze v letech 1306-1320, a k jehož pravomocem patřila mimo jiné korunovace českých králů. Ostatně byl to právě on, kdo položil královskou korunu na hlavu Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského, a o pár let později také pokřtil novorozeného císaře Karla IV.
Petr z Aspeltu je jednou z velmi významných postav českých dějin. Byl kancléřem české země v dobách jejího velkého rozmachu, kdy zemi vládl dědeček Karla IV. Václav II., a po smrti tohoto mocného krále zažil ještě další tři panovníky českého národa. Petr z Aspeltu přitom prokázal naší zemi neocenitelné služby, král Václav si jeho rad nesmírně považoval, a stejně dobře sloužil kancléř i Elišce Přemyslovně a Janu Lucemburskému. O to víc je pak smutnější fakt, že jméno Petra z Aspeltu upadlo u nás tak trochu do hlubin vzdálené minulosti. Možná i proto jsem měla v mohučské katedrále dojem, že jsme po dlouhých staletích první Češi, kteří se přišli poklonit jeho památce a poděkovat mu za služby, které našemu království kdysi prokázal.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_z_Aspeltu
 
Dva dny cestování po německé půdě nám uběhly velmi rychle, ale když jsme se vraceli zpět do české země, měli jsme pocit, že jsme na naší pouti byli mnohem déle. Čas je zřejmě opravdu jen určitý pojem, pro jehož kvalitu a kvantitu je více než jeho rozsah určující spíše obsah. My jsme navíc měli po dobu našeho putování velkou ochranu nad sebou, za což vždy všem našim průvodcům moc děkujeme. A za možnost, setkat se na našich poutích s tak mimořádnými prožitky a duchovním obohacením, jsme pak všichni neskonale vděčni.
 
Text:   Alžběta Kováříková
Foto:  Jan Ištvánek
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Fotogalerie

123456789101112131415161718192021222324252627282930313233343536373839404142434445464748495051525354555657585960616263
© 1997 - 2021 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz