Ohridské kláštery

Jednou z našich posledních cest byla pouť po krétských klášterech. Tu jsem už popsala v jiném článku a vracím se k ní teď proto, že když jsme se z ní vrátili zpátky domů, nabyla jsem určitého vnitřního dojmu, že nás v budoucnu čeká ještě jedna taková cesta, která tuto mozaiku našeho putování uspořádá do celistvého kruhu poznání a pochopení.
To bylo na jaře roku 2023 a když se přiblížil podzim, začala jsem se rozhlížet po levných letenkách do vybraných lokalit. Měla jsem velké přání navštívit ještě jednou Jeruzalém, také jsem snila o cestě do Arménie. Obě místa mi přišla natolik vysoce duchovní, že by byla vhodným zakončením našeho mnohaletého putování. Nakonec jsme se ale rozhodli pro Ohrid s tím, že letenky do Jeruzaléma nebo Jerevanu koupíme až někdy příště. Po pár týdnech ale začalo být jasné, že to příště bude až za velmi dlouho, zdali ještě vůbec kdy. Nicméně naše putování do Ohridu ukázalo, že vysoké duchovní hodnoty může člověk nalézt i v méně známých krajinách, kde mnohá místa také můžeme označit jako „svatá“. Jako třeba právě ohridské kláštery v Severní Makedonii.
 
Na cestu do Makedonie jsme se vypravili první říjnový pátek a měli jsme v plánu strávit tam celý týden. Zpáteční letenky nás stály i se všemi poplatky necelé tři tisíce korun, ubytování v Ohridu je mimo sezonu velmi levné, a to i přímo v historické části města. Já na našich cestách vždy vybírám místa, která jsou mimo hlavní turistickou oblast a jsou typické spíše pro místní obyvatele. Což se nám v Ohridu splnilo snad na sto procent, pouze s tím rozdílem, že jsme se vrátili v čase asi o padesát let zpátky, kdy se mnohé přímořské vesnice v oblasti bývalé Jugoslávie začaly postupně vylidňovat. Jejich obyvatelé si buď stavěli nové domy přímo na pobřeží anebo často odcházeli pracovat a žít do zahraničí. Ve vesnici se pak z mnohých domů stávají postupně ruiny, které nikdo neopravuje, a i jejich okolí působí značně neutěšeně. Část starousedlíků ještě někdy ve vesnici přebývá, ale i ti mnohdy používají tuto oblast jako spíše chatovou se zahradami, kterých je na pobřeží samozřejmě mnohem větší nedostatek. Z některých domků se pak postupně stávají apartmány pro turisty, kde za velmi dobré peníze najdete veškerý základ, jako je teplá voda, vařič a čisté postele. Týdenní pobyt zde mnohdy vyjde na zhruba stejné peníze jako jedna noc v apartmánech u nás doma.
Nedostatky v nabízeném komfortu ale místní obyvatelé bohatě vynahrazují svou srdečností a pohostinností. Makedonská kuchyně je nesmírně chutná, potraviny jsou všeobecně levnější než u nás doma, a to dostanete všude v restauracích nejméně dvojnásobnou porci jídla. Za celou dobu našeho pobytu jsme nikde neměli na stole pokrm, který by nám vysloveně nechutnal a ani jsme nezaznamenali nějaké střevní obtíže. Voda v Ohridu teče přímo z hor, je zde velké množství studní s výbornou kvalitou vody, která je bohužel u nás doma už spíše řídkou výjimkou. Jediné, co Makedonii jako celek trochu hyzdí, je nevyřešené odpadové hospodářství a odlišný vztah k ochraně životního prostředí. Na rozdíl od sousedního Srbska, které bylo skutečně mnohem lépe udržované a třeba kontejnery na tříděný odpad stály skoro všude, v Makedonii se tento přístup ještě moc nezavedl. Skládky a rozházené odpadky jsou zde k vidění na mnoha místech, a to i oblastech vysokohorských jezer, které jsou zařazeny do chráněného území Severní Makedonie. Je to trochu škoda, ale dá se předpokládat, že i do těchto míst osvěta jednou dorazí a tak, jak si tuto oblast péče o krajinu osvojilo Srbsko, Chorvatsko a potažmo kdysi i Česká republika, může nádherná makedonská krajina jednou také vypadat mnohem upraveněji a čistěji.
 
V sobotu ráno jsme se vypravili na prohlídku prvních vybraných klášterů v ohridské oblasti. Já sama jsem už v předcházející večer začala vnímat velmi silnou duchovní energii, která se doslova vznáší nad celým ohridským zálivem a není to dané pouze mnoha kostely dole ve městě nebo velkými kříži, které jsou rozestavěné na okolních kopcích a v noci svítí jasným světlem. Vnímala jsem zde působení ještě jiné mimořádně silně působící duchovní síly a sama jsem začala být zvědavá, kde přesně se zdroj této duchovní energie nachází. Pro první den našeho putování jsem ale vybrala cestu mimo ohridský záliv, snad abychom se nejprve trochu naladili a také otevřeli zdejšímu duchovnímu ovzduší.
Jako první jsme navštívili klášter svaté Paraskevy, který se nachází přímo v kopcích nad Ohridem. Je to velmi pěkné místo obklopené zdejšími lesy s nádherným výhledem do okolí. Tato světice je uctívána v několika balkánských pravoslavných zemích, od Srbska, přes Makedonii až třeba po Bulharsko. V klášteře jsme byli po ránu takřka sami, ale jinak jsou zdejší chrámy stále navštěvované nejen poutníky a návštěvníky z jiných zemí, ale i místními, kteří jsou k náboženské víře vedeni už od dětství. Zde je víra stále nedílnou součástí života člověka i se všemi aspekty, které tuto zbožnost v lidské společnosti doprovázejí. Například to, že v kostele ani na jiných posvátných místech se nekrade a ani nijak jinak se tato místa neznesvěcují. A nejde ani tak o to, že by po takovém prohřešku následoval nějaký fyzický trest z rukou místních. Lidé zde intuitivně stále věří tomu, že podobné hříchy trestá Prozřetelnost sama, respektive, že takový člověk se svými špatnými skutky sám připraví o možnost přijímat Její milosrdenství a dary.
Další z klášterů, který bychom doporučili navštívit, je Klášter svaté Panny Marie, ležící poblíž malého městečka Jankovac. Má velmi pěknou zahradu, o kterou pečují zdejší mniši a jak se jeden z nich vyjádřil, jsou tyto zahrady odrazem jejich vlastní duše. Podobná místa také patří k těm nejupravenějším v celé oblasti a téměř vždy je to práce mužských obyvatel klášterů nebo jejich pomocníků z řad venkovských obyvatel. Ženy se v mužských klášterech objevují pouze jako návštěvnice bohoslužeb. A platí pro ně pravidla v oblékání, která vyžadují dlouhou sukni místo kalhot. Kraťase ani rifle nejsou tolerovány, v těch vás do klášterního komplexu vůbec nevpustí.
Klášter svaté Panny Marie leží na trase z Ohridu k Prespanskému jezeru, kam jsme směřovali na sobotní oběd. Je to velmi pěkná dovolenková oblast, která měla už po sezoně, ale právě pozdní léto nebo možná spíše začínající podzim je tu nejlepší čas k poznávání místní krajiny. V létě jsou tu teploty znatelně vyšší, a protože celá oblast leží v nadmořské výšce stoupající od 800 metrů výše, je třeba i myslet na ochranu pokožky před silným UV zářením.
Na zpáteční cestě od Prespanského jezera jsme ještě chtěli navštívit malý Klášter svatého Jana Křtitele, který leží uprostřed místních jabloňových sadů. Nastavit si klášter do hledání v navigaci je naprosto zbytečné, mnohem lepší způsob orientace v krajině je dobrá mapa, schopnost určit světové strany a komunikace s místními obyvateli. My jsme Klášter svatého Jana nakonec našli, ale až po mnohém bloudění místními zemědělskými cestami. Na druhou stranu ve zdejších sadech právě probíhala sklizeň jablek a každý ze sadařů nám nejen ochotně poradil, kam na cestě dál, ale ještě nám nabídl košík jablek zdarma. Úžasná pohostinnost a vstřícnost. Bloudit ještě o něco déle, dostaneme nakonec asi i večeři a několik panáčků rakije k tomu😊.
Kostel svatého Jana Křtitele byl bohužel zavřený, a tak jsme se vydali k poslednímu z chrámů, které jsme ten den chtěli navštívit. Nese označení „vinný klášter“ a nachází se nedaleko od Ohridu. Příjezdová cesta ke klášteru není moc upravená, ale samotná budova vinařství je opravdu moderní a pěkná. V nabídce navíc najdete vína z celé Makedonie a výběr je opravdu velmi bohatý. Vinařství není otevřené moc dlouho, snad čtyři nebo pět let, ale jisté je, že první jeho návštěvníci přijeli z České republiky. Tak jsme si dopřáli také malou ochutnávku a tím jsme ukončili náš první den putování po klášterech ohridského zálivu.
 
Na nedělní ráno jsme měli naplánovánu cestu do nedaleké vesničky Kališta, která svým pobřežím navazuje na Ohrid. Ve zdejším klášterním komplexu se nachází malý kostelíček vytesaný v jeskyni, který pochází ze čtrnáctého století. Já jsem se po vstupu do jeho nejhořejšího patra cítila být obklopena nějakou nehmotnou, ale přesto zjevně přítomnou energií, která na mne velmi silně duchovně působila. O něco později jsme pak vstoupili do místního Kostela narození Panny Marie, kde právě probíhala nedělní bohoslužba. To byl také velmi intenzívní prožitek, protože místní bohoslužebný jazyk je jen nepatrně upravený od časů Cyrila a Metoděje, kteří ve stejné řeči a dosti podobným způsobem vedli bohoslužby u nás na Veligradu. V Kaliště jsme se v podstatě vrátili do naší vlastní minulosti, o více než tisíc let zpátky. Doslova jsme vstoupili do živého obrazu Velké Moravy a pro mne osobně byl tento bohoslužebný obřad skutečně mimořádným zážitkem.
V Kaliště jsem si také vzpomněla na magický sen, který se mi už kdysi dávno před lety zdál. Kráčela jsem v něm městem plným slunce a světlých domů. Na ulicích jsem potkávala mnichy pravoslavné církve typické jejich oděvem a pokrývkou hlavy. Ve snu jsem došla až na pobřeží, kde jsem chtěla po schůdcích sestoupit k vodě. Nevšimla jsem si přitom, že nad mou hlavou visí větve nějakého trnitého keře, do kterého se mi zapletly vlasy. Už jsem byla blízko u hladiny, když tu se na vodě objevil prudce jedovatý had. Chtěla jsem ve snu uskočit, ale zapletené vlasy mne nepustily zpátky, a tak mne had uštkl. Do nohou a doprostřed čela. Běžela jsem proto hned pro pomoc, ale ve městě mi řekli, že mohu být klidná, že mne hadův jed neotráví.
Sen jsem si tehdy nechala vyložit a výklad zněl celkem jasně. Nástrahy temna mohou člověka ohrozit jen po jeho šestou úroveň čakry. Pokud má ale člověk dostatečně silné duchovní napojení a je otevřený v sedmé čakře proudům Světla, může všemi nástrahami temnot úspěšně projít. Takže měl být sen určitým návodem, oč by měl člověk ve svém životě usilovat, aby zůstal uchráněn hadího jedu (tedy poškození těla i duše). A na tento sen jsem si vzpomněla, když jsem kráčela po nábřeží Kališty a ve stejném zlomku vteřiny, kdy mi vytanul sen na mysli, se ve vodě přede mnou objevil úplně stejný had. Jenom to nebyl had jedovatý a neútočil na mne, nýbrž pokojně plul po hladině azurové vody. Musím říci, že mne synchronní obraz snu a hada naprosto zaskočil a pochopila jsem v tu chvíli, že náš pobyt v ohridském zálivu není žádný nahodilý výlet, ale už dlouho dopředu očekávaná cesta. Což mi ostatně následující události i potvrdily.
 
Ještě téhož dne jsme se v odpoledním čase vypravili do staré části města Ohridu, kde jsme navštívili několik památek zařazených do dědictví UNESCO. Patří k nim velmi dobře zachovalé antické divadlo, pevnost císaře Samuela tyčící se nad městem, ale především chrámy a památky z doby křesťanských prvopočátků. Přímo na pobřeží na strmém skalním útesu se nachází krásný Kostel sv. Jana z Kanea, zdobený cennými freskami. My jsme se bohužel až dovnitř chrámu nedostali, protože zde právě probíhala svatba, ale malebné okolí kostela a nádherný výhled na Ohridské jezero nám i tak přinesly velké potěšení.
Kousek nad Kostelem sv. Jana z Kanea se nachází pozůstatky ranně křesťanské baziliky, postavené zhruba v pátém století, kdy se město Ohrid ještě nazývalo Lichnidos. Celá oblast byla už tehdy významným bodem v byzantské říši a velkolepost tamních staveb dodnes připomínají skvostné mozaiky v základech křesťanských chrámů. Do těchto míst také přišli někdy na konci devátého století učedníci Konstantina a Metoděje, z nichž se Kliment Ohridský nejvýrazněji zapsal do dějin tohoto města a vůbec celé tehdejší historické epochy.
Kliment Ohridský po vyhnání učedníků z Velké Moravy působil na mnoha místech, včetně pobytu u carského dvora v tehdejším Bulharsku. Právě bulharský car Boris a posléze i jeho nástupce car Simeon velmi podporovali Klimenta v jeho misijní činnosti a svěřili mu do správy území kolem dnešního Ohridu, včetně části Albánie. Svatý Kliment v těchto místech pak nejen že vybudoval nový klášterní komplex, ale vzhledem k tomu, že šlo o velmi vzdělaného člověka, založil zde také věhlasnou univerzitu, svým významem dalece přesahující rámec tehdejší bulharské říše. Do dnešní doby se dochovaly i mnohé písemné památky tohoto velmi plodného autora, který celým svým působením podpořil rozvoj tzv. „zlatého věku bulharské kultury“.
V ohridském Chrámu sv. Klimenta a Pantelejmona jsou dodnes uloženy ostatky učedníka našich věrozvěstů, svatého Klimenta z Ohridu. Při návštěvě tohoto místa jsem se setkala se skutečně velmi silným duchovním působením duše člověka, jehož symbolizovala především mimořádná vzdělanost. Vnímala jsem to tak, že sv. Kliment byl sám o sobě doslova „chodící universitou“, a že rozsah jeho znalostí opravdu dalece přesahoval dobu, v níž žil. Přesto však musím konstatovat, že Chrám sv. Klimenta s jeho hrobem nebylo ještě podle mého vnímání ono centrum té mimořádné duchovní energie, kterou jsem cítila vznášet se nad celým ohridským zálivem. Patřilo k ní, to bezesporu, ale duše, která podle mne vyzařuje v těchto místech zdaleka nejsilnější duchovní energii, leží v chrámu vzdáleném od Ohridu ještě několik kilometrů dolů směrem na jih.
 
Na počátku týdne jsme se vypravili do Kláštera sv. Nauma a na toto místo jsme se pak ještě jednou vrátili, proto si nechám popis klášterního komplexu až na konec svého vyprávění. Budu pokračovat úterním ránem, kdy jsme se vrátili do staré ohridské čtvrti pod Samuelovou pevností a vstoupili do dalších prvokřesťanských staveb, zbudovaných ještě za časů byzantských císařů. Patří k nim bezesporu Kostel sv. Bohorodičky Přeslavné ze čtrnáctého století, v jehož těsné blízkosti se nachází i galerie starých a velmi cenných ikon. Mnohé z nich pochází právě z výše uvedeného chrámu, a i dnes si podle jejich dochované krásy může člověk představit, jaké velkolepé stavby se zde v Ohridu kdysi skvěly včetně své zářící vnitřní výzdoby. 
Další z neopominutelných památek v Ohridu je Bazilika sv. Sofie, kde jsme se mohli pokochat neméně krásnou výzdobou původních dochovaných fresek. K dispozici jsme měli i poměrně erudovaného průvodce, který nám přiblížil mnohé z historie samotného chrámu i města. Podobných bazilik je na světě pouze sedm, kromě ohridské k nim patří soluňská Bazilika Cyrila a Metoděje, konstantinopolská Agia Sofia (dnes už mešita) a další čtyři stavby nalézající se na území Turecka. My jsme zatím viděli pouze dvě z nich, ale i tak můžeme potvrdit, že se jedná o mimořádně krásné a působivé sakrální památky.
Po návštěvě chrámových památek jsme se v odpoledním čase vydali na prohlídku rušnější části města s mnoha obchody nabízejícími nepřeberné množství suvenýrů. Symbolem města je ohridská perla a podle množství těchto bělostných kuliček, jimiž pouliční krámky doslova přetékají, se může zdát, že ohridské jezero vyplavuje na svůj břeh místo písku jen samé perly. No, pravda bude asi trochu někde jinde, i přesto ale můžeme doporučit ženám milujícím krásu perel navštívit některé z kvalitních šperkařství v tomto městě. My jsme našli jedno, kde se perly a drahé kameny zpracovávají do opravdu úchvatných kousků, což mohla potvrdit i naše kamarádka, která s námi tentokrát cestovala a která se také výrobou šperků zabývá. Kromě samotných perel se ve šperkařství vystavují i filigránové ozdoby, zpracované skutečně mistrovským způsobem, jejichž cena přitom není až tak závratná. 
V uličkách staré části Ohridu se nachází i první Gutenbergova dílna na území Balkánu, která dodnes předvádí ruční výrobu papíru s pomocí starých technologií. Je to maličký krámek, který opravdu stojí za podívanou. Navíc se zde dají zakoupit pěkné suvenýry v podobě přetisku částí evangelií na ručně vyrobený papír.
 
Ve středu ráno jsme se vydali směrem k albánským hraničním horám do městečka Debar a Rajchica. Cestou jsme projížděli část národního parku s nádhernými tyrkysově zbarvenými jezery, jejichž okolí však bohužel často hyzdilo množství odpadků. Skládky nacházející se v tak těsné blízkosti nevšedních přírodních krás jsou pro nás těžko pochopitelné, ale ve zdejší mentalitě je stále ještě silně zakořeněný zvyk, nestarat se o to, jak lépe naložit se smetím a nepotřebnými věcmi. No, snad lze doufat, že si Makedonci cenu svých přírodních krás jednou plně uvědomí, protože skutečně mají turistům co nabídnout, a zdejší poměry se začnou postupně měnit.
Ve městě Rajchica se nachází Klášter sv. Jiří Vítězného. Je to jeden z mála ženských klášterů v této oblasti a jako jiné, jemu podobné, měl takovou jemnější, vlídnější energii. V mužských pravoslavných klášterech vládne určitě větší přísnost, zřejmě i kvůli samotné povaze soužití několika mužů na jednom vymezeném prostoru. Klášter Rajchica procházel zrovna rekonstrukcí a zároveň zde probíhala výstavba nového domu pro poutníky, což je velmi dobrý způsob sblížení stránky pozemské se stránkou duchovní. I u nás takové ubytování mnohé kláštery nabízí a sama jsem tuto možnost při svých cestách už vícekrát využila.
O kousek dál na sever od města Debar se nachází jeden z nejvýznamnějších makedonských klášterů, který nese název svatého Jana Křtitele. Celý klášterní komplex je značně rozsáhlý, stavbou a polohou v horách nám trochu připomněl naše české hrady. Toto poutní místo patří k často navštěvovaným, lidé sem ve velkém počtu chodí zapalovat svíčky, pomodlit se a také si nabrat léčivou vodu, jejíž pramen je zde na nádvoří všem k dispozici. Zajímavostí zdejšího poutního místa je fakt, že leží velmi blízko u albánských hranic, kde přímo v protilehlých kopcích stojí velká mešita. Hlas muezzina svolávající islámské věřící k modlitbám se nesl přes celé údolí až ke zdem kláštera, kde se pak prolínal se zvukem tamějších zvonů.
Mně osobně se v klášteře nejvíce líbily fresky zdobící jeho vnější stěny, které mi trochu připomínaly evropské výtvarné umění. Tváře světců neměly nějaký jednotný unifikovaný výraz, jak se mnohdy u sakrálních obrazů objevuje, ale působily více osobitěji a tím i lidsky přitažlivěji. Tak jako jinde v klášterech se ale i zde nesmělo ikony fotit a vůbec nějak zachycovat vnitřní výzdobu chrámů. Požadavek je to celkem pochopitelný a asi nejen kvůli tomu, že blesky fotoaparátů ikonám a obrazům škodí.
Co mne osobně v mnoha klášterech a vůbec v celé oblasti překvapilo, byla velmi dobrá znalost angličtiny, a to i u mnoha mnichů a mnišek. Skutečně jsme se ve všech klášterech a chrámech domluvili s tím, že jsme často při našich debatách přecházeli z anglického jazyka do ruského, což bylo místním i hovorově bližší. I písmo pro nás nebyl problém si přečíst, respektive alespoň pro ty účastníky naší pouti, kteří měli ruštinu ve škole ještě za povinný jazyk. Kdo by to byl tehdy na základní škole řekl, jak se nám bude komunisty vnucovaná ruština jednou hodit v klášterech Severní Makedonie nebo vůbec kdekoliv, kam se za pravoslavnými památkami vypravíme. To bych toho Lenina v básních citovala ještě o něco horlivěji😊.
Cestou zpátky jsme se zastavili v místní restauraci na horského pstruha. Tato ryba je spíše symbolem Ohridu a nabízí ji všechny restaurace ve městě, my jsme si ji ale dopřáli tady u vysokohorského jezera Debar a pstruh byl opravdu skvělý. Tak jako zdejší káva, víno, zelenina nebo ovoce. A nesmím zapomenout na jemně hořký likér Pelinkovac, který jsme si u jídla dávali jako digestiv. Vynikají jsou i zdejší polévky, které ovšem patří ke snídani, nikoliv k obědovému menu. Stojí za to polévky ochutnat, my jsme vyzkoušeli hovězí a rybí a mně osobně, která mám polévky opravdu ráda, obě moc chutnaly.
 
Text:    Alžběta Kováříková
Foto:   Jan Ištvánek, Jiří Kovářík 
 
 

Fotogalerie

1234567891011121314151617181920212223242526272829303132333435363738394041424344454647484950515253545556575859606162
© 1997 - 2024 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz
Tyto webové stránky používají k poskytování svých služeb soubory Cookies. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů Cookies.