Nora Strádalová - Za výukou ruštiny na Krym

Přílet 24.7. 2016
Letiště v Simferopolu je relativně malé, administrativní budova je nízká jednoduchá, přičemž pásy na zavazadla se objeví hned po vstupu do haly. Záhy po vyzvednutí zavazadla jsem zjistila, že se nikomu nedovolám (žádný signál po celou dobu pobytu, i když jsem měla zajištěný roaming), což Anja, která mne na letišti čekala, jen okomentovala slovy: „No, jste na Krymu, sankce“. Později jsem si tedy pořídila místní simku, kterou bylo možné k mému údivu koupit jen proti předložení pasu, ze kterého úředník opsal naprosto vše, přičemž určitě vůbec netušil, co píše, např. MěÚ Černošice, který pas vydal. Tato podmínka se ovšem týká všech, nejen cizinců. O několik dní později se také ukázalo, že kvůli sankcím nelze vybrat z karty žádné peníze a to jsem oběhla snad všechny tamní banky.  Nicméně tato skutečnost mne nijak zásadně nevyvedla z míry, protože jsem měla nějakou zálohu v eurech s sebou. Anja, původně z Charkova, obchodnice s nemovitostmi, zhruba 40 let, vdaná za člena sevastopolské skupiny Primorskij Park (možno shlédnout na youtube), během cesty do cca 70 km vzdáleného Sevastopolu, kde jsem bydlela, vyprávěla o pociťovaných negativech připojení Krymu k Rusku. Například menší příliv turistů a to z více důvodů: obavy z tamní situace, ale hlavně i komplikace při cestování přes Ukrajinu (přerušení železničního spojení), a proto nejschůdnější cestou, jak se na Krym dostat, je letecky. Dále růst cen, které jsou mnohdy srovnatelné s cenami v Moskvě a to převážně v turistických oblastech, přičemž úroveň služeb a zázemí tomu stále neodpovídají, a proto dovolená na Krymu už není lákadlem pro původní cílovou skupinu, která sem dříve hojně jezdila. Asociace Krymu s levným relaxem pro nenáročného turistu (obvykle ruského či ukrajinského) je vzhledem k rostoucím cenám již minulostí. Například zcela obyčejný relativně malý zeleninový salátek s trochou rýže + voda vychází na 475 rublů, tj. cca 180 Kč (1 rubl je cca 0,38 Kč), přičemž tamní průměrný plat je prý cca 25 tis. rublů/ tj. zhruba 10 tis. Kč.  Anja dále dodává: „Nic se za ty dva roky nezměnilo k lepšímu. Dříve zde byl nepořádek, ve kterém se každý vyznal, dnes jsou ale pořád samé změny, ve kterých se nikdo nevyzná. Přibylo velké množství nových aut, ta jsou zde levná na rozdíl od bytů, za to jsou teď na silnicích časté zácpy. Na tak velké množství aut jsme nebyli zvyklí“. Během jízdy poukazuje na nedávno opravené silnice, po kterých se už opět nedá jezdit. Sama si všímám obrovských kráterů na hlavní cestě mezi Simferopolem a Sevastopolem, přičemž cesta ve městě není mnohdy ani osvětlená. Ačkoli je Anja oficiálně Ukrajinka, tvrdí, že to není tak podstatné, protože sama pochází ze smíšeného rusko-ukrajinského manželství a její sestru zkrátka zapsali jako Rusku a ji jako Ukrajinku. „Všichni jsme byli jedna rodina, jak můžeme dělat nějaký rozdíl“, dodává. Nicméně Anja byla prvním a posledním člověkem zde na Krymu, se kterým jsem se setkala, který nebyl s připojením poloostrova k Rusku spokojen. Všichni ostatní mluvili spíše o „budoucích pozitivech, sociálních jistotách a zářných zítřcích…“.
Po zhruba dvou hodinách jízdy jsme dorazily do Sevastopolu, do místa mého bydliště, kde mne již čekala Ljudmila, v jejímž bytě jsem bydlela. Ljudmila, Ruska tělem i duší, velký patriot, šedesátiletá učitelka ruštiny, byla pravým opakem Anji a situaci naopak viděla spíše růžově. Sama pak později potvrdila, že mi chce ukázat Krym v tom nejlepším světle. Nejednou se po večerech zmiňovala o tom, co se kde bude stavět nového a jaké má Rusko plány na zlepšení životních podmínek na Krymu a jaký příliv investic Krym čekají. „Až dokončí most, bude to lepší“, věří. I ona je ze smíšeného rusko-ukrajinského manželství, jako snad všichni, se kterými jsem zde mluvila. Sama ale říká, že již ve školní třídě u nich bylo minimálně 6 národností a nikdo nedělal žádný rozdíl. „Všichni národnosti na Krymu spolu žili v poklidu, každý si mohl svobodně udržovat svou kulturu, zvyky, nebyl vůbec žádný problém, až dnes se to mění.“ Byla velmi komunikativní a překvapilo mne, jak se se mnou sdílí o svém životě, o svých myšlenkách a o tom, co právě v této životní etapě prožívá, jakoby ode mne očekávala nějakou radu. Povyprávěla jsem jí o svém životě, o svých postojích a vztahu k Bohu, což jí bylo vcelku blízké a druhý den sama řekla, že ji mile překvapilo, jak si i navzdory odlišnému způsobu života můžeme rozumět, což mne také potěšilo.

Výuka ruštiny a společné výlety
Cílem mé návštěvy Krymu bylo zlepšení jazykové úrovně, což se určitě alespoň trošku povedlo. Kromě toho, že jsem měla možnost neustále hovořit s místními či Ljudmilou, majitelkou bytu, zaplatila jsem si každodenní individuální kurz (45 min/ 10 EUR) s Lenou, kterou jsem našla přes internet a která mi zprostředkovala i ubytování. Lena, 44 let, rozvedená učitelka ruštiny se dvěma dětmi a nyní s výrazně nadprůměrným platem 60 000 rublů, „za časů Ukrajiny“ jako učitelka vydělávala 15 000 rublů. Pracuje ve škole, která patří pod ruské ministerstvo obrany.  „Všichni zaměstnanci ministerstva obrany mají mnohonásobně vyšší platy než ostatní“, dodává. I Lena byla s připojením Krymu k Rusku spokojená, i když na můj dotaz, co se zde za tu dobu zlepšilo, říká, že nic. „Hlasovali jsme pro Rusko, protože chceme hlavně mír, všichni máme obavy z nepokojů na Donbase a také si nedovedu představit, že by místo ruské vojenské základny, která je nyní již několik let v Sevastopolu, zde najednou byla základna americká.“ Lena byla fajn, dobře jsme si rozuměly a společně docela i nasmály, a protože v době mého pobytu byly školní prázdniny, mohla se mi věnovat a absolvovat se mnou pár výletů, což jsem samozřejmě ocenila, protože mi v tu chvíli byla průvodcem i učitelkou v jednom a navíc zdarma. Na druhou stranu mi ale sama také nejednou děkovala, že jsem ji vytáhla, protože nebýt mne, tak by se k cestování po okolí zřejmě „nedokopala“.

Výlet do Bachčisaraj
S Lenou jsme do Bachčisaraj vyrazily relativně brzy ráno vlakem.  Vlak byl čistý, cesta příjemná, tedy rozhodně příjemnější než cestování standardním městským autobusem – „maršrutkou“. Kromě toho, že maršrutky byly vždy velmi nacpané, za jízdu se platí vždy při vystupování přímo řidiči (15 rublů). V srpnových dusivých vedrech, kdy se v přeplněném autobuse nedalo ani dýchat, natož ještě hýbat či dělat cokoliv jiného, bylo pravidelné hledání mincí a prodírání se celým davem s velkým foťákem, baťůžkem a případně dalšími taškami s knihami či jídlem až k řidiči, téměř nad mé síly. Tento systém není ale krymskou specialitou, ale funguje i v Moskvě, Petrohradu či Kaliningradě, tedy předpokládám v celém Rusku. Když jsme v pohodlném vlaku dorazily do Bachčisaraj, tak jsem při pohledu na místní obyvatele, neudržované budovy a ulice s prastarými autobusy, měla v tu chvíli pocit, že jsme se vrátily v čase do minulého století. V Bachčisaraj, který je zhruba v polovině cesty mezi Sevastopolem a Simferopolem, je kromě tatarského chrámu, jehož prohlídku jsme již bohužel nestihly, kláštera (viz foto 1 a 2) i krásná příroda (viz foto 3). Na Krymu je výborné víno, je zde mnoho vinohradů a proto jsme s Lenou zašly i na degustaci (8 vzorků za 350 rublů, tj. cca 130 Kč (viz foto 4). Mimo tuto ochutnávku jsem zde v restauracích či kavárnách zkusila ještě Drevnij Chersoněs, Monte Ruž a Krymskuju Rivieru, vše polosladká červená vína a všechna výborná. Jedna láhev vína Drevnij Chersoněs vyjde na 500 rublů. Po cestě z Bachčisaraj do Sevastopolu jsme ve vlaku narazily na bývalého námořníka, cestujícího do Sevastopolu na svátek vojenského námořnictva, který je zde velmi populární. Tento potomek rusko-ukrajinského páru byl společně s jedním ze svých sourozenců zapsán na matrice jako Ukrajinec a jeho dva další sourozenci jako Rusové. Na otázku kým se vlastně cítí být, odpovídal neurčitě: „Byli jsme všichni jedna rodina. Tehdy za Sovětského svazu nikdo nedělal rozdíl.“ Sám je rovněž spokojen s připojením ke Krymu, i když přišel o práci, rozhodně nechce být ve státě vedeném vládou Petro Porošenka. „Za Ukrajiny Krym nikoho nezajímal“, dodává, „nyní má Rusko záměry, jak Krym rozvíjet.“ Dále se k nám na zpáteční cestě připojila mladá Ukrajinka z Charkova, která přijela na návštěvu za příbuznými: „Vše je u nás levnější než zde, ale máme také nižší platy, žijeme v poklidu, tak nějak přežíváme.“ K aktuální situaci dále dodala: „Vůbec nechápu, jak se mohlo pro Rusko vyjádřit tolik lidí, když všichni jezdí v té době na brigády k nám na Ukrajinu. Z mých přátel nikdo nevolil, všichni seděli v Charkově.“ Pán vytáhl ze své aktovky sidr, jablečný alkoholický nápoj vcelku nezajímavé chuti a popíjejíc jsme celou cestu diskutovali na různá témata včetně „osmašedesátého“ v tehdejším Československu (viz foto 5). Atmosféra byla družná, i když měl každý na věc jiný názor a přišlo mi fajn, že se dokážeme tak zainteresovaně bavit, i když jsme každý z jiného konce světa a nikdy předtím jsme se neviděli.

Výlet do Batilimanu a k mysu Ayya
Další výlet, který jsme s Lenou podnikly, byl zároveň do hor i k moři (viz foto 6), kdy se k nám připojila i její neteř, šestnáctiletá Nasťa, budoucí novinářka, jedničkářka a příležitostná modelka (viz foto 7). I Nasťa je ráda, že Krym je ruský a dodává: „Už máme i elektriku, více nepotřebujeme, jsme spokojení. Zavřeli nám zde McDonalda, ale to myslím nikomu nevadí.“ Během zimních měsíců zde byla elektrika jen několik hodin denně a jako vzpomínka na „zlé časy“ visí na stromech světla ještě od Vánoc (viz foto 8). Potom co jsme vystoupily z autobusu odjíždějícího zhruba v 7:00 ráno ze Sevastopolu, vyškrábaly jsme se na pobřežní útes Kuš Kaja tyčící se nad vsí Batiliman, ze kterého byl nádherný výhled do okolí a opět jsme sešly dolů až k moři (viz foto 9 - 11), které zde bylo výjimečně čisté. Po výšlapu ve vedru jsme si pak užívaly koupání po zbytek odpoledne včetně posezení u mého oblíbeného vínka (tentokrát Krymskaja Rivijera). Po celou dobu pobytu zde neklesly odpolední teploty pod 30°C, tak jsem byla ráda, že si konečně mohu dosyta užít čisté moře na ucházející pláži. Později odpoledne za námi ze Sevastopolu (zhruba 30 km) ještě přijely maminka Nasti s kamarádkou, aby nás odvezly domů, protože zpět na autobus, to bylo ještě docela kus cesty. Obě učitelky na prvním stupni, rovněž spokojené s připojením poloostrova k Rusku. „Jsme proti vládě Petro Porošenka, proti jeho politice a hlavně, aby tady nebyla válka jako na Donbase, toto si zde myslí všichni. Pokud si máme vybrat mezi Ukrajinou a Ruskem, tak radši volíme Rusko. S Ukrajinci máme dobré vztahy, sama jsem ze smíšeného rusko-ukrajinského manželství, máme tam mnoho příbuzných. Hlavně ale chceme mír“, komentují aktuální situaci obdobně jako většina ostatních, se kterými jsem zde přišla do styku.

Výlet do Jalty a na Aj-Petru
Sama jsem podnikla výlet do Jalty, oblíbeného lázeňského městečka s pěknou promenádou u moře (viz fota 12 - 13). Jalta byla vždy hojně navštěvována turisty, proto do této lokality plynulo více investic než do jiných míst a bylo to znát: moderní obchody s upravenou fasádou lemovaly celou pobřežní promenádu osázenou palmami či jinými stromy. Bylo zde čisto a restaurace se zahrádkami a výhledem na moře lákaly k jejich návštěvě, a proto jsem si jednu vybrala a vyzkoušela místní brynzu, která mi ale chutí připomínala spíše náš smažený hermelín, nicméně bylo to dobré stejně tak jako červené víno (tentokrát Drevnij Chersoněs). V blízkosti Jalty (zhruba 8 km odsud) je i známý hrádeček Lástočkino Gnězdo (viz foto 14), kam se dá pohodlně dojet lodí. Cesta parníkem do Lastočkina Gnězda, při které byla možnost prohlédnout si celé pobřeží, trvala zhruba hodinu.
Ještě než jsem dorazila do Jalty, zastavila jsem se na hoře Aj-Petra, kam se dá dostat také lanovkou z vesničky Miskhor, která je téměř po cestě. V Miskhoru jsem měla domluvenou schůzku s paní, která prodává duchovně zaměřené knihy Lazareva. Bylo mi řečeno, že do vesnice je to od zastávky autobusu jen 20 minut, ale hned jak jsem z něj vystoupila, viděla jsem ukazatel na lanovku a bylo mi jasné, že po silnici v tom vedru půjdu minimálně hodinu… Paní sdělenou informaci o 20 minutách cesty poté jen doplnila slovy: „No to ale musíte vědět, kudy lesem jít…“. Po nějaké době ale u silnice zastavilo auto. Čtyři chlapíci ve středním věku, přičemž dva z nich do půl těla, se na mne svým prořídlým chrupem zubili, když jsem otevřela dveře od jejich auta. Myšlenka dalšího ťapkání ve vedru po relativně frekventované silnici mne rovněž nelákala, tak jsem s nimi nejdříve zapředla krátký rozhovor a poté nasedla. Dva dělníci z Uzbekistánu, jeden z Jalty a jeden z Ukrajiny (viz foto 15), všichni spokojení s připojením Krymu k Rusku: „Mám teď menší plat, ale nikdo toho nelituje“, sdílí se jeden z nich. Pracovali v Miskhoru na stavbě, kde mne vysadili a posléze jsem se nakonec po několika telefonátech našla i s paní a koupila si od ní v rámci zlepšování jazykové úrovně několik dílů „Diagnostiky karmy“ v ruštině. Také u ní jsem vyzvídala, co si o situaci myslí. „Všichni jsou takto spokojení, proti Rusku hlasovali jen nacionalisti. Na Ukrajině máme příbuzné a ti se mne ptali, zda zde máme co jíst... Ale vidíte sama, máme zde všechno“, dodává. Poté jsem dále pokračovala lanovkou na horu Aj-Petra, ze které jsou krásné výhledy na okolní přírodu i moře (viz fota 16 – 19). Lze odsud podniknout i příjemné pěší výlety do horské přírody, ale místní turistické trasy nejsou obvykle značené a navíc jsem neměla tolik času, tak jsem se jen prošla kolem, prohlédla si tatarské obchůdky (viz foto 20 - 23), ochutnala místní sladkosti (viz foto 24) a objednala si k tomu preso, nicméně přinesli klasického turka. Ale tatarské cukrovinky až na „gumové druhy“ jsou vesměs moc dobré a šťavnaté. V jedné z restaurací jsem také vyzkoušela tatarské jídlo Dymlama (různé druhy vařené zeleniny za 350 rublů nepočítaje pití a přílohu), ale to mne naopak vůbec nezaujalo. Obdobně jako paní z Miskhoru okomentoval aktuální situaci i řidič dodávky, který mne za 350 rublů vezl dále do Jalty: “Všichni jsme spokojeni, hlavně ne porošenkovu vládu, všichni jsme Slovani, musíme držet pohromadě.“
 
Výlet do Balaklavy a Fiolentu
Do Balaklavy, krásného menšího pobřežního městečka jižně od Sevastopolu (cca 15 km od mého místa bydliště), se dá pohodlně dostat městským autobusem s jedním přestupem. Bylo mi řečeno, že prvním autobusem mohu vystoupit na konečné, nicméně při rozhovoru s řidičem jsem záhy zjistila, že to byla mylná informace a tak jsem využila chvilky a opět sondovala, co si takový řidič autobusu o aktuální situaci na Krymu myslí: „Jsem přesvědčen, že dnes 80% by volilo pro Rusko, nic není ideální, ale alespoň začali opravovat silnice“, reaguje na můj dotaz. V Balaklavě se návštěvníci mohou z různých restaurací na nábřeží kochat pohledem na malebný přístav plný lodí, čehož jsem také využila a po krátkém výletu na přilehlý kopec, ze kterého je krásný výhled na celou zátoku (viz fota 25 - 29), jsem v jedné z nich usedla a čekala na parník u dobrého vínka (tentokrát Krymskaja noč). Z Balaklavy jezdí spousta lodí do okolí na různé pláže či další místa (viz fota 30 – 33). Já jsem se odtud vydala do Fiolentu, kde je pláž v krásném prostředí (viz foto 34 - 37) a snad nejčistší moře, ze všech míst, které jsem zde navštívila. Fiolent na mne opravdu velmi zapůsobil, což bylo zřejmě dáno nejen krásnými útesy na pobřeží, ale i přítomností kláštera, ke kterému se musí od moře vyjít cca 800 schodů a dále už pak jede autobus zpátky do města.

Sevastopol a lidé
Sevastopol, přístavní město, které podle mne není turisticky tak lákavé jako jiná již uvedená místa (viz fota 38 – 41). Je zde relativně pěkné nábřeží (viz foto 42 – 43), ale jinak také vcelku dost špíny a odpadků – viz foto 44 – 45. Jsou tu také pláže, ale ne písčité, obvykle s kamínky, a když je v pozadí např. nevzhledné sídliště či kontejnery s povalujícími se odpadky kolem, pláž poněkud ztrácí na půvabu (viz fota 46 – 50). Obecně pláže na Krymu, které jsem viděla, jsou spíše menší a na přelomu července a srpna obležené lidmi. Ani jedna z nich nebyla písčitá, jak mi bylo před odjezdem řečeno s tím, že po nich budu moci běhat. S dlouhými písčitými plážemi např. poblíž Kaliningradu (Zelenogradsk), v Itálii či Mexiku, kde se běhat skutečně dá celé hodiny, se to vůbec nedá srovnat. Po těchto plážích, a to nejen kvůli kamínkům, se rozhodně běhat nedá. Uvítala jsem ale fakt, že na Krymu v moři, ale ani na souši nejsou žádná člověku nebezpečná zvířata ani hmyz. V moři pouze medúzy a to jen v určité období a z hmyzu snad jen klíšťata, která také zrovna nebyla aktivní. Nejsou zde ani žádní nebezpeční hadi, z hmyzu žádný komár, zkrátka nic, jen občas moucha a to navíc zcela výjimečně. Co mi také přišlo zvláštní, bylo velmi hlasité krákání vrány každé ráno uprostřed léta. Jedná se ale o jiný druh než je u nás v zimních měsících – viz foto 51.
Lidé jsou ale všude na Krymu nejen v Sevastopolu velmi vstřícní, nicméně se samozřejmě najdou i protivné výjimky. Obyvatelé Krymu jsou prý zvyklí na turisty a jsou za ně rádi, a proto vždy ochotně pomohou. Nejednou mne doprovodili, kam jsem potřebovala anebo ukázali nová zajímavá místa, např. místní jacht klub, kam je dle ruských zákonů vstup pro každého zdarma. Lidé jsou zde velmi srdeční, otevření a komunikativní. Jsou schopni se během velmi krátké doby svěřit s peripetiemi celého svého života a s problémy, které je trápí. Také mne v jedné restauraci překvapilo, že se mne paní u vedlejšího stolu zeptala, zda si může zapálit. S tím jsem se v Česku ani nikde jinde ještě nesetkala. Jedním z negativ možná naopak může být postoj, že to, co je za mými dveřmi, se mne netýká a podle toho také vypadá zdejší prostředí: zanedbané ulice, oprýskané a neopravované domy, nepořádek a odpadky. Nemilé jsou na Krymu i veřejné toalety, které jsou obvykle suché, turecké, mnohdy navíc bez dveří, někdy dokonce i bez postranní přepážky, tedy jen díry v zemi vedle sebe. Místní mě sami několikrát předem upozorňovali na jejich nelichotivý stav, abych se nelekla. Na téma těchto toalet jsme si s Lenou dělaly společně i legraci a např. když byla uvnitř čistá omítka, dokázaly jsme to patřičně ocenit a označily jsme jej „VIP“. Lena také dodávala historky např. o významné ruské potápěčce, která uměla pod vodou zadržet dech několik minut, což bylo pro tyto toalety obzvláště výhodné J. Co se dále týče mentality místních, udivovalo mne trošku jejich zcela poddajné chování bez jakékoliv nervozity či vnějšího náznaku nevole v naprosto natřískaných autobusech v těch největších vedrech nebo jejich poklidné a tiché vystávání v dlouhatánských frontách v obchodě.
V každém případě jsem často u obyvatel Krymu cítila jakousi zvláštní hloubku, cit, porozumění či lidskost, která je možná dána mnohdy relativně obtížnými podmínkami, ve kterých žijí. 

Odlet 3.8. 2016
Poslední den mého pobytu mne opět vyzvedává Ukrajinka Anja ve 3:30 v noci, aby mne odvezla na letiště. Tentokrát ji doprovází i její manžel, člen již zmíněné sevastopolské kapely. Když jsem se zmínila o tom, že jsem se zde nesetkala kromě ní s nikým, kdo by nebyl s připojením k Rusku spokojen, manžel zavtipkuje a dodává: „Anja, kdyby mohla, tak bude chodit oblečená v ukrajinské vlajce…“. „A co Vy?“, ptám se. „No to já tak ne, ale musím se podřizovat“, směje se. Zhruba po dvou hodinách jízdy mne vysazují na letišti a loučí se slovy: „Zase přijeď“. Procházím bezpečnostní kontrolou, vyndávám z baťohu zbylou vodu, že ji vyhodím, nicméně úředník s klidem prohodil: „To si vezměte s sebou“, takže si s mírným překvapením beru svou nedopitou vodu z domu až do letadla…
 

Fotogalerie

123456789101112131415161718192021222324252627282930313233343536373839404142434445464748495051
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz