Nora Strádalová - Za francouzštinou a levandulí nejen na kole

Cesta autem z Prahy do Provance
Cestu tam jsem si rozplánovala pro jistotu na dva dny, protože jsem na místo musela dorazit v určitou dobu a nevěděla jsem, jak se mi po cestě bude dařit. Z Prahy jsem vyrazila v sobotu 22. července zhruba v 8:00 ráno, cesta přes Mnichov, Lausanne, Ženevu a Anecy byla bez problému a k večeru již ve Francii jsem začala hledat kolem silnice nějaký motorest. První byl zcela obsazený, druhý, který nebyl autem tak daleko a kam mě recepční poslal, stál 100 Eur/noc a ve třetím, již větším městečku bylo opět plno a bylo mi řečeno, že je zde poblíž v Chambery jakýsi šampionát a že zde nyní ubytování nenajdu. Octla jsem se tedy v dešti na ulici v jakémsi francouzském městečku, ale nechtěla jsem noc strávit v autě, protože kvůli kolu nebylo možné ani sklopit sedačky. Hledala jsem tedy dál a na radu poslední milé recepční jsem si našla hotel až v Grenoble a raději předem udělala přes booking.com hned rezervaci, abych opět nejela zbytečně. Grenoble byl ještě asi 70 km daleko a trochu mimo mou původní trasu, ale bylo to nejbližší větší město. Kromě bouřky se už také začalo rychle stmívat, ale naštěstí jsem hotel v Grenoble, kam jsem dorazila zhruba ve 21:30, relativně snadno našla. Do mé cílové destinace, městečka Aix-en-Provance, to už pak nebylo tak daleko a i když se cesta přes hory a malé vesničky táhla skoro dalšího půl dne, v neděli po 13:00 už jsem projížděla Aix-an-Provance na kole a zjišťovala, kde mám školu a jak město vypadá.
 
Atmosféra v Aix-en-Provance
Je pravda, že jsem čekala poklidnou malou vesničku se spoustou zeleně a fontánkami, jak mi bylo řečeno, ale extrémní turistický ruch se spoustou zahraničních turistů a aut mne opravdu dost nemile překvapil. Záměrně jsem si pro kurz nevybrala žádné velké město a volila spíše malé, ale i tak mne v první chvíli přepadla úzkost z toho, co v této hrůze budu celých 14 dní dělat. Typické byly úzké vyprahlé ulice při častokrát až čtyřicetistupňových vedrech, lemované sice krásnými a na první pohled malebnými kavárničkami, ve kterých se ale nedalo najíst, protože za jeden zeleninový salátek se sklenkou vína jsem v den příjezdu dala v přepočtu asi 600 CZK. Navíc mi docela dlouho trvalo, než jsem našla vůbec místo, kam bych se mohla i s kolem pohodlně usadit. Proto se mé další návštěvy místních restauračních zařízení omezily jen na několik káv (1 – 1,80 Eur za kávu).  Sice jsem si pak v dalších dnech říkala, že bych měla vyzkoušet nějakou místní specialitu, ale dva obchůdky, které mne hned od pohledu zaujaly a kde jsem si chtěla dát oběd, se posléze ukázaly jako jeden vietnamský a druhý italský, tak jsem si zkrátka vařila doma a nosila si jídlo do školy. Při pohledu na některé kolegy ze školy, jak k obědu pojídají nezdravé fast foody a zapíjejí je Coca-Colou, jsem se jen utvrdila v tom, že dělám dobře.
V nesčetných místních obchodech s oblečením a obuví se prodávalo předražené zboží. Co bylo za relativně normální peníz (10 – 35 Eur/ kus), byly haldy různých vesměs nehezkých šatiček dovezených kdesi z Indie, které se stejně nedaly normálně nosit. Hlavní třídu, na kterou jsem slyšela ódy, se mi nechtělo ani vyfotit, protože mi zase až tak zajímavá nepřišla. Je ale pravda, že byla lemovaná pěknými platany a ve srovnání s ostatními ulicemi byla velmi prostorná a člověk se zde mohl alespoň nadechnout.
 
Paní domácí v Aix-en-Provance
Pro lepší možnost komunikace ve francouzštině škola zajistila bydlení „v rodině“ u 61leté paní, jazzové zpěvačky, která žila sama a vypadala tak na třicet, a kde jsem měla možnost si sama vařit, čehož jsem kvůli vysokým cenám v restauracích ráda využila. S paní domácí jsme si bohužel moc nesedly a můj přístup do její kuchyně mimo snídani snášela dost nelibě, i když to tak bylo domluveno předem. V rámci jiných jazykových pobytů jsem bydlela „v rodinách“ v Itálii i v Rusku a vždy to bylo naprosto v pohodě. Toto bylo poprvé, kdy mne paní v den příjezdu uvítala hned tím, že mi rozhodně nebude pomáhat s kufry nahoru do třetího patra, že si musím boty dávat do svého pokoje, který musím zavírat, že po každém použití umyvadla a koupelny je musím umýt příslušným přípravkem, že jíst můžu jenom ve svém pokoji, že ráno musím být naprosto ticho, protože paní ještě spí, že nesmím dveře od bytu zabouchnout, ale tiše zavřít klíčem, že si mám postel na den zastýlat jakýmsi hadrem a jídlo do svého pokoje nosit na příslušném tácku. Příležitostně mi nezapomněla připomenout, abych po sobě čistila ještě lépe. Mé antipatie vůči této dámě vzrosty navíc tím, že neměla vůbec trpělivost s mou úrovní francouzštiny, mluvila rychle a mnohdy začínala hned anglicky, aniž by se mi věc nejprve snažila pomalu francouzsky vysvětlit. Jen první večer, po její „sprše různých nařízení“, mne přizvala sednout si k ní do obývacího pokoje, když večeřela a kdy jsme si francouzsky docela mile povídaly. To už se ale nikdy poté neopakovalo a musela jsem se více méně zavírat ve svém pokoji, aby ona měla svůj klid, což mi nezapomněla párkrát připomenout tím, že mi sama přišla zavřít dveře od pokoje, když jsem si v něm šustíc papíry skládala turistické mapy pro své cyklo-výlety. Jednou jsem také čekala, než vyjde z koupelny, abych se jí mohla něco zeptat, ovšem místo naděje na alespoň stručný rozhovor mi dveře od pokojíku přibouchla, aniž bych cokoliv stihla říct. Jindy měla připomínky i k mému programu a naznačovala, že jsem divná, když zde nechodím po muzeích a různých party jako ostatní studenti. Můj cíl byl ale uprostřed léta poznávat spíše krajinu a přírodu na kole, což paní nedokázala pochopit. Já naopak jsem nedokázala pochopit například její každovečerní zálibu ve sledování soap oper v TV.
 
Volný čas v Aix-en-Provance a kratší výlety do okolí
Po skončení vyučování, kde jsem byla ve skupině s Japoncem, zaměstnaným u Breitlingu, Američnakou již v důchodu, starší Španělkou, mladou Švýcarkou, Holanďankou pracující v Bruselu v neziskovce a černou Angličankou, jsem se buď věnovala domácím úkolům, procházela město, abych se v něm zorientovala, dokupovala potřebné potraviny v supermarketu nebo na tržišti, kde byly nejlevnější, dělala fotky, jednou navštívila pobočku továrny na výrobu mýdla anebo několikrát prošla místní knihkupectví, abych si pořídila turistické mapy pro mé cyklo-projížďky (menší oblast za 12 EUR). Do okolí jsem na kole z Aix-en-Provance vyrážela všemi směry.
 
Cézannův horský masiv St. Victoria
První volnou sobotu jsem nabalila chleby na celý den a v 7:30 vyrazila na kole kolem hory Svaté Viktorie (1 011 m), vápencového masivu východně od Aix-en-Provance, který byl nesčetněkrát zobrazen Paulem Cézannem žíjícím v této oblasti v 19. století. Ve městě, ve stejném kopci (Colline des Lauves), kde jsem bydlela, je k vidění i jeho nevelký ateliér. Cyklo okruh kolem hory byl zhruba na 60 km, jelo se výborně po asfaltce lemované voňavými borovicemi za poslechu cikád a s krásnými výhledy na samotnou horu, jen zhruba v polovině cesty bylo potřeba asfaltku opustit a překročit masiv na jeho severní stranu, ale i tak byla hliněná cesta s drobnými kamínky relativně dobře sjízdná. Okruh jsem zvládla rychle a tak jsem si na zpáteční cestě zajela ještě do přírodního parku Le Tholonet, kde ovšem cesty již sjízdné (alespoň pro mne) díky kopcům a kamenům mnohdy nebyly. Navíc panovalo extrémní horko (až kolem 40°C), které trvalo téměř po celou dobu mého pobytu, a proto bylo také velmi časté nebezpečí požárů. Provance je oblast extrémně suchá, pro mne až skoro nepříjemně vyprahlá, v létě téměř bez dešťů, bez vlhkosti, což je znát i na rázu místní krajiny. Často jsem míjela cedule s nápisy „nebezpečí požáru“ a turisté by se měli vždy informovat, zda je příslušná oblast vzhledem ke stupni tohoto nebezpečí přístupná. I s trasou přes přírodní park s jezery a klečí jsem byla zpět ve městě už ve 14:00 odpoledne, tak jsem ještě vyrazila asi na 30 km okruh do sousední vesnice Meyreuill, kde ale zajímavá krajina s vysokými úzkými tújemi a vesnickými domky s barevnými okenicemi typickými pro tuto oblast byla jen v části okruhu. Domů jsem se vrátila asi v 18:00 po více než 90 km s celkovým výstupem 1550 m.
 
Přírodní park Calanque a Marseille
V neděli jsem vyrazila autem asi hodinu cesty na jih k moři do národního parku Calanque u Marseille. Když jsem dorazila na parkoviště, vcelku nemile mne překvapil vysoký horský masiv, který bylo nutné vystoupat a zase sjet na kole dolů, abych se dostala přes park moři do přístavu Sormiou s plážemi. Mapu jsem nestudovala zase tak pečlivě a vůbec mne nenapadlo, že v této oblasti budou u pobřeží takové skály… Nicméně cesta byla po asfaltce, a i když prudké stoupání pro mne bylo v jednu chvíli nesjízdné, krajina s nízkým porostem a s výhledy na záliv byla nádherná. Trochu jsem si zoufala nad svou fyzičkou, když jsem potkávala ostatní cyklisty včetně starší dámy (nevšimla jsem si, že by někdo z nich v prudkém úseku i přes extrémní horko sesednul z kola…). Po návratu z Calanque jsem si ještě na kole zajela na východní pobřeží Marseille, které z jihu hraničilo s parkem Calanque a kde byly pláže. Projížďka po východní straně parku Calanque již nebyla na stoupání tak náročná a člověk se mohl kochat hezkými pohledy na moře. Po návratu na parkoviště jsem pak autem zajela ještě dále přes vesničku Cassis podél pobřeží k vesničce La Ciotat, kde jsem kolo vytáhla už jen na chvilku a vyjela kousek na kopec podél pobřeží. Cesta autem na útesu mezi Cassis a La Ciotat byla krásná a řekla jsem si, že se sem ještě nějaký volný den musím vrátit a projet to celé znovu na kole.
 
Cap Canaille
Podle svého předsevzetí jsem se na místo vrátila a absolvovala jeden z nejhezčích odpoledních cyklo-výletů, i když byl jen na 23 km s celkovým výstupem asi 630 m. Útes kolem pobřeží mezi městečky Cassis a La Ciotat, jihovýchodně od Marseille, se jmenuje Cap Canaille a je prý se svými 394 m nad mořem nejvyšším mořským útesem Francie.  Přímořské Cassis, kde jsem nechala auto, je turisticky extrémně navštěvované, a klidně bych si ho nechala i ujít, kdyby mi nebylo řečeno, jak je krásné... Hlava na hlavě, spousta aut a mraky lidí vláčící s sebou matračky, osušky a lehátka na pláže, což mne zcela odpuzovalo. Přístav na nábřeží obložený restauracemi bylo problém pro davy lidí projet na kole, a když jsem si v jednom bar restaurantu chtěla dát vodu, nerudný číšník mne s kolem vyhodil. Z přímořského Cassis nahoru na útes Cap Canaille byl kopec extrémně prudký a relativně dlouhý a i když byl po asfaltu, tak jsem musela na kus v tom čtyřicetistupňovém vedru sesednout z kola. Nahoře už nebylo stoupání tak náročné a projížděla jsem se po útesu s úžasnými pohledy na okolní přírodu, moře i obě vesnice. Byla jsem opravdu ráda, že jsem se nenechala odradit varováními jak paní domácí, tak ve škole anebo náhodného kolemjdoucího, že je stoupání (navíc v tom vedru) velmi náročné, protože nakonec patřil k těm nejzajímavějším. Nahoře na útesu jsem dokonce potkala další tři cyklisty, jeden pár a jednoho muže, který cestoval sám, tak jsem si alespoň nepřipadala jako totální exot.
 
Vesnička Ventabren a přírodní park Luberon
Jedno odpoledne po škole jsem se vydala směrem na západ (okruh zhruba na 50 km) do vesnice Ventabren. Bylo opět extrémní horko, kolem 40°C, vítr teplý jako fén, krajina vyprahlá a až na vyčnívající stavbu akvaduktu Roquefavour (prý z 1. století), který je údajně nejvyšším kamenným akvaduktem na světě a zároveň druhou nejvyšší římskou stavbou světa (údaj z internetu…), jsem nenarazila na nic až tak zajímavého. Těšila jsem se, že si ve Ventabrenu dám konečně studenou vodu (nejlépe perlivou), protože cesta v horku bez stínu byla náročná, ale bohužel zde po vystoupání kopce do vesnice bylo k mému překvapení naprosto vše zavřené, jako v mnoha jiných vesničkách, kterými jsem i jiné dny projížděla. Proto jsem neustále s sebou vozila pro jistotu 2 litry vody, i když často byl ve vesnicích pro pocestné k dispozici alespoň vodovod nebo fontánka s pitnou vodou. Ve Ventabrenu jsem si nenápadného vodovodu vyčnívajícího ze zdi, který mne v tom horku zachránil, všimla zcela na poslední chvíli.
Další odpoledne jsem navštívila přírodní park Luberon, cca půl hodiny cesty autem na sever od Aix-en-Provance, kde jsem na kole projela asi 30 km opět v extrémním horku a celkem nastoupala jen asi 500 m, přičemž cesta byla po asfaltce a s krásnými výhledy na sice zcela vyprahlou, zato ale sympatickou místní přírodu s jehličnany.
 
Třídenní cyklo-putování za levandulovými poli po skončení kurzu
První den – na jih od horské vesničky Sainte Jalle
Potom, co jsem ráno sbalila všechny věci, abych opustila byt paní domácí a vydala se na své vytoužené cyklo-putování z další destinace, obula jsem své cyklistické boty, na kterých se mi právě v tu „nejlepší chvíli“ utrhla přezka, takže nešly vůbec utáhnout. Na kupování nových nebyl čas ani chuť, tak jsem stáhla botu alespoň gumicukem, který jsem náhodou nechala v brašně na kole. Tato „oprava“ naštěstí po celé tři následující dny fungovala dostatečně. 
Z Aix-en-Provance jsem se přemístila asi 200 km na sever více do hor, což mi ale autem po úzkých a klikatých horských silničkách zabralo nečekaně zhruba 3 hodiny (místo plánovaných dvou). Když jsem dorazila do vesnice Sainte Jalle, rezervovaný apartmán (30 Eur/noc) jsem nemohla v úzkých uličkách najít a v jednu chvíli jsem se až zalekla, že v nich autem uvíznu a nebudu moct ani dopředu ani dozadu (byly opravdu extrémně úzké). Čas běžel, tak jsem hledání apartmánu nechala na večer a konečně se vydala kolem 12:00 na plánovanou cyklo túru.
Slunce pálilo, ale po asfaltu se jelo dobře a až zhruba v polovině cesty mne čekalo překročení horského pásma, kdy jsem musela opustit asfaltku a zabočit do hor, kde nebyla ani noha, ale i tak má maximální výška byla jen 1 116 m. Dalo mi to zabrat, protože cesta byla nesjízdná, je ale možné, že nějaký cyklo-expert by extrémní stoupání po kamenité cestě dal. Jinudy to ale nešlo, protože objetí celého horského masivu by bylo moc dlouhé a navíc bych minula levandulová pole s krásnými výhledy na nevšední krajinu. Nicméně převážná většina levandulí už byla sklizená, takže uchvacující pohledy na „chlupaté fialové řádky“ se nekonaly, i když dle francouzských webových stránek o levandulových polích měla levandule kvést až do 10. srpna (bylo 5. srpna…).
Na cestě zpět jsem projížděla sympatickou vesničkou La Roche-sur-le-Buis, kde mne překvapil místní farmář v teplé flísce, teplých ponožkách a teplákách, přičemž bylo téměř 40°C. Hlavní tah touto vesnicí byl neobvykle uzoučký s domy porostlými popínavými květinami.
Ke konci trasy jsem měla možnost kochat se opět nádhernou krajinou prosvětlenou pozdně odpoledním sluncem při cestě do malé horské vesničky Rochebrune s kamenným kostelíkem, kde se se mnou dala u kašny s pitnou vodu do řeči paní a velmi mne potěšilo, že se mnou byla ochotná alespoň krátce komunikovat francouzsky. Tento výlet byl zhruba na 63 km s celkovým výstupem 1361 m. Záměrně jsem neplánovala nijak extra dlouhé úseky, protože jsem nevěděla, jaká bude cesta, jak budu zvládat a co mne kde potká…
 
Druhý den – na sever od vesničky Sainte Jalle        
Ráno bylo trochu zataženo a pršelo, tak jsem vyrazila až kolem 9:30, když přestalo. Hned na začátku mne čekal asi 11 km kopec s výstupem asi 600 m (prvních 6 km bylo na výstup ale nejhorších) a poté zhruba stejně dlouhý sjezd přes vesnici Rémuzat. Poté následoval další o něco kratší kopec do průsmyku opět s následným krásným dlouhým sjezdem, kdy jsem poprvé vytáhla větrovku. Rovinka byla až v závěru celé asi 67 km dlouhé trasy s celkovým výstupem 1 400 m a jejím nejvyšším bodem v 988 metrech nad mořem. Tentokrát se jelo skoro pořád po více či méně dobře upraveném asfaltu, cestě mimo asfaltku přes oblast Berliéres jsem se po včerejší zkušenosti s kamenitým terénem raději vyhnula. Tentokrát to ale bylo možné a asfaltka byla jen o něco málo delší než by byl zkrácený úsek mimo ni. V závěru cesty asi 10 km od domova jsem si ve vesnici Sahune v malém obchůdku dokoupila potraviny. Můj jednoduchý apartmán disponoval kuchyňkou, tak jsem si v klidu mohla udělat snídani i večeři a připravit také svačinu na celý den, což bylo velmi pohodlné. Ve včerejším čtyřicetistupňovém vedru bych zde sice ocenila alespoň větrák nebo klimatizaci, protože v místnosti bylo kromě prosklených vstupních dveří jen malé okénko jako ve věznici. Hutný vzduch se ani nehnul, v místnosti bylo téměř nedýchatelno a večer jsem kvůli tomu nemohla usnout, ale při pokusu nechat otevřené vstupní dveře na mne na zápraží vykoukla velká macatá ropucha, tak jsem raději nechala zavřeno... Člověk neví, co by v noci mohlo napochodovat dovnitř. Na dnes se naštěstí o něco ochladilo a v místnosti už bylo příjemně.
 
Třetí den – jihozápadně od horské vesničky Les Omerges
Ráno jsem vstala už v 5:30 a připravila svačinu na celý den, naložila věci do auta, uklidila apartmán, předala klíče majiteli a vyrazila do další zhruba hodinu jízdy autem vzdálené destinace, odkud jsem měla naplánovaný další cyklo-okruh. Po cestě jsem ještě dokoupila potraviny na večeři a další den. Tentokrát jsem parkování našla snadno, bylo přímo před hotýlkem, který se mi velmi líbil. Byl jednoduchý, s přilehlou teráskou a malým barem přímo v recepci s  příjemnou obsluhou, obklopený horami za 32 Eur/noc (bez klimatizace, která stejně nebyla potřeba, ale včetně mýdla, ručníků a povlečení). Ráda bych se sem ještě někdy vrátila a projela si na kole trasu směrem na východ od hotelu, na kterou už letos nezbyl čas.
Dnes jsem se vydala směrem na západ, kde mne z počátku čekalo větší stoupání průsmykem Col du Négron opět s krásnými výhledy na okolní vrcholky hor. Asi ve třetině trasy jsem se pro zpestření rozhodla sjet z asfaltky a pokračovat lesem, ale nenarazila jsem zde na nic obzvláště zajímavého, jen jsem si nadělila nesjízdné stoupání po kamenité cestě lemované trním, od kterého jsem měla poškrábané nohy a navíc jsem se málem nedostala zpět na silnici, protože kolem ní už v tu chvíli vedl plůtek. Dnešní trasa byla celkově na nevšední výhledy na místní přírodu chudší a zpočátku mi krajina připomínala spíše tu naši. Když jsem projížděla městečkem St. Christol, narazila jsem zde na malý bar se zahrádkou, kde jsem si mohla odložit i kolo a dát si doping v podobě kávy za 1,20 Eur. K mému potěšení jsem paní u pokladny rozuměla francouzsky i sumu, kterou mám zaplatit, což se po mém roce a půl učení francouzštiny nestávalo vždy. Další úsek mimo asfaltku byl opět po kamenité cestě a velmi špatně sjízdný, kde na mne navíc u jednoho stavení vyběhl pes, ale naštěstí žádný kousanec do nohy nenásledoval. Druhý uštěkaný pes byl již přivázaný na řetězu. Tentokrát jsem opět míjela krásná levandulová pole, ale jako obvykle již sklizená… Projížděla jsem sympatická malebná městečka Sault, Aurel a Ferrassieres, kde jsem v posledním konečně chtěla doplnit zásoby vody, ale zrovna jsem nenarazila ani na bar ani na kašnu či vodovod s pitnou vodou. Už jsem měla jen na dně láhve a po chvíli jsem vjížděla do dalšího průsmyku s přiléhavým názvem Col de l´Homme Mort (průsmyk „mrtvého muže“). Nechtěla jsem se pro vodu ale už nikam vracet, tak jsem šetřila a nakonec stoupání do průsmyku nebylo ani tak zlé, jak jsem se obávala. Při sjezdu jsem se opět mohla těšit z krásných výhledů na krajinu a v závěru trasy, která byla na 78 km s celkovým výstupem 1288 m a jejím nejvyšším bodem 1237 m nad mořem, už mne čekal jen jeden střední kopec.
 
Návrat domů
Ráno 8. srpna jsem se už těšila, jak si dám kávu v místním sympatickém baru na recepci, ale z hotelu jsem směrem do Česka vyjížděla už krátce po 6:00, kdy byl bar ještě zavřený, tak jsem udělala „kafé-pauzu“ až zhruba po hodině jízdy horami v malé vesnici v baru u silnice, kdy přede mne číšník u pultu kromě kávy beze slova postavil (nebo spíše narafičil) i čerstvě upečené croissanty s čokoládou. Za celou dobu pobytu jsem neměla ani jeden, tak jsem neodolala… Dále se jelo docela dobře, hory jsem minula asi po 3 hodinách jízdy, kdy se zcela zatáhlo a začalo pršet a s malými přestávkami pršelo po celou cestu domů až do Česka.
Mírně jsem supěla opět u mýtných bran ještě ve Francii, kdy automaty nebraly bankovky a neustále mi je vracely zpátky. Vzhledem k dešti jsem přes otevřené okénko u auta měla už promočenou celou polovinu těla, jak jsem se opakovaně snažila vsunout zcela zmáchané bankovky do automatu, ze kterého se ozýval mužský hlas, který „radil“, že mám bankovky vsunout do otvoru. Nedařilo se a tak jsem stiskla jakési tlačítko „první pomoci“ a ozval se tentokrát ječivý hlas ženy, které kvůli silnému dešti nebylo vůbec nic rozumět. Poznala jsem jen, že se jednalo o ženský hlas. Snažila jsem se ji přimět, aby mi někdo přišel pomoct, ale ona po chvíli zmlkla a nic se nedělo. Bylo mi už zcela jedno, že blokuji jednu bránu a fronta aut, která se za mnou utvořila, se pomalu rozptylovala do jiných bran a tak jsem v hustém dešti rezignovaně čekala, zda se někdo z obsluhy objeví a přijde pomoct. Zdálo se ale, že by mne tam klidně v autě nechali čekat celý den, tak jsem ještě zapátrala a zkusila najít nějakou další suchou bankovku, kterou by automat „polkl“. Našla jsem ještě papírových 5 Eur a zkombinovala je s mincemi a naštěstí „kovový bezcitný nepřítel“ vše schroustal a otevřel mi závoru. V ten moment jsem měla vztek na všechny Francouze a byla jsem ráda, že už budu mít za chvíli od jejich nefunkčních mýtných bran pokoj. Pak následovala ještě jedna, pro kterou jsem sušila zmáchané bankovky na kolenou, ale naštěstí se stihly vysušit a automat bankovku přijal. Naopak jsem v bráně narazila na jiného nešťastlivce, který se před závorou mořil a od kterého naše fronta musela po chvíli vycouvat, protože s „kovovým nepřítelem“ zápasil jako já.
Celou zpáteční cestu až do Prahy (cca 1300 km) jsem už bez dalších zádrhelů zvládla asi za 14,5 hodiny včetně 30 minut na přestávky.
 
A na závěr
Celý výlet mi umožnil nejen první vyzkoušení francouzštiny v praxi a poznání krásných koutů jižní části Francie, ale i nová setkání se zajímavými lidmi během kurzu a možnost vzájemného sdílení názorů. Překvapilo mne, jak se Francouzi velmi zajímají o ochranu životního prostředí, udržitelný rozvoj i zdravou výživu, přičemž mají ve slovníku například termín „flexitarián“, což je tzv. „přizpůsobivý vegetarián“, který je ochoten své stravovací návyky přizpůsobit situaci anebo slovo „locavore“, převzaté z angličtiny, které označuje člověka, který dává přednost potravinám z vlastního regionu. Z dob někdy před dvaceti lety jsem měla Francii v paměti jako zemi, kde na mne nikdo anglicky nepromluví, i kdyby anglicky uměl, ale nyní, aby je člověk skoro přemlouval k tomu, aby i v těch nejzapadlejších horských vesnicích se mnou francouzsky mluvili …

Fotogalerie

DSC00128DSC00161DSC00169DSC00194DSC00196DSC00203DSC00216DSC00223DSC00226DSC00227DSC00241DSC00255DSC00257DSC00259DSC00260DSC00291DSC00319DSC00322DSC00325DSC00344DSC00353DSC00361DSC00363DSC00371DSC00379DSC00384DSC00398DSC00400DSC00402DSC00450DSC00462DSC00472
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz