Po příjezdu do Indonésie
Do Indonésie jsem letěla z Prahy (v 6:00 ráno) přes Frankfurt a Singapur až do Semarangu, hlavního města oblasti centrální Jáva, kam jsem dorazila následující den asi v 11:00 dopoledne místního času (plus 5 hodin). Cesta včetně čekání na letištích tedy trvala zhruba 24 hodin. V Semarangu jsem si na doporučení známé pro jistotu předem rezervovala hotel, který jsem po troše hledání nakonec našla. Taxikář, který nemluvil anglicky, se mi nabízel za přítele, během cesty po mne opakoval indonéské názvy a smál se mé výslovnosti. K hotelu mne ale vzhledem k jednosměrkám v centru města nedokázal dovézt, tak jsem si raději vystoupila, protože jinak bych s ním po městě kroužila snad ještě další půlhodinu (cena za taxi z letiště byla cca 80 Kč). Věděla jsem, že hotel už není daleko. Tam, kde mne zanechal, to nebylo vůbec nijak vábné, dokonce o něco horší než mé původní očekávání a byla jsem ráda, že není večer. Hotel jsem nakonec našla s pomocí kolemjdoucího hocha, který byl velmi ochotný, sám mne oslovil, zda mi může pomoci a mluvil dobře anglicky. Hotel byl v zapadlé ulici nedaleko řeky - stoky plné odpadků v poměrně špinavé a neudržované části města. Ostatně o udržovaném městě vůbec nemohla být řeč, o něco málo lépe to vypadalo jen v místě, kde byla největší památka města „Thousand Doors = Lawang Sewu“, původní sídlo holandské železničářské společnosti (rok otevření 1907). Při příchodu do hotelu mne „uvítaly“ dvě spící dámy na zemi za hotelovou recepcí, resp. jen dva páry dámských nohou trčících z pod stolu. Klíče od pokoje mi vydaly až na upozornění jejich kamarádky, která seděla opodál a která je vzbudila. Pokojík (v přepočtu asi za 360,- Kč) s klimatizací a zde ještě teplou vodou byl relativně čistý. Ještě tentýž den jsem se ve městě krátce sešla s Nandou, dvacetiletou vedoucí projektu zahalenou v šátku, která na místo setkání přijela na motorce se svou kamarádkou. Domluvily jsme si sraz na další den v sídle neziskové organizace, kde mělo dopoledne pro dobrovolníky proběhnout zahajovací setkání s prvotními instrukcemi. Ráno v 6:00 mne v hotelovém pokojíku překvapil kdosi klepající na dveře. Bylo to právě ve chvíli, kdy jsem přemýšlela, kde zde asi bude snídaně a zda je zde vůbec k dispozici. Ve dveřích se objevil pán s tácem, na kterém byly teplé tousty, termoska s vodou, čaj a instantní káva. To bylo opravdu milé a zcela nečekané překvapení, které jsem ani v lepších hotelech nezažila. Po úvodním setkání v neziskové organizaci a společném obědě, kdy jsme si v místní pouliční restauraci daly nedobrý salát asi za 13 Kč a k tomu smaženou obilnou placku za 2 Kč, nás řidič z neziskové organizace asi po dvou hodinách cesty dovezl na místo projektu, do horské vesnice Gedongsongo.
Projektová náplň
Činnost na projektech může být různorodá od čistě fyzické práce až po práci s lidmi. Moje náplň práce měla být podle popisu projektu na internetu environmentálně zaměřená, ale nakonec bylo vše trochu jinak… Na možné změny i jinou mentalitu jsme byli již ostatně v rámci „Předodjezdového setkání“ připraveni. Původním cílem projektu měla být především osvěta místním ve vesnici Gedongsongo ohledně uvědomělejšího chování vůči přírodě (například recyklace odpadu apod.). Místní na takový způsob myšlení nejsou zvyklí a odpadky většinou odhazují tam, kde je zrovna napadne. Gedongsongo je místní turistická lokalita ve střední Jávě, na jižní straně hory Ungaran ve výšce cca 1 200 m, kde se nachází pět menších hinduistických chrámů ze 7. – 8. století. Ve vesnici Gedongsongo je vstup do celého placeného areálu, kde od jednoho chrámu s čtvercovým půdorysem k druhému je vzdálenost až několik set metrů. Lokalita není známá všem Indonésanům, jak jsem později zjistila, ale přesto je hojně navštěvována a to především o víkendu anebo svátcích, kdy je pak koncentrace odpadků v okolí chrámů o to větší. V popisu projektu nebyla činnost, která se měla vykonávat, nijak detailně popsaná a „kampaně na ochranu životního prostředí“ jsem si neuměla nijak konkrétně přestavit. Po několika emailech s místní organizací mi ale bylo jasné, že to s tou osvětou zase tak horké nebude a že má práce bude mít mnohem menší smysl, než jsem původně očekávala. Navíc to vypadalo na docela časté hry s místními malými dětmi, do kterých se mi vůbec nechtělo. To už jsem ale byla přihlášená a mým odhlášením jsem situaci místní organizaci nechtěla nijak komplikovat, protože i tak jsme byly i s vedoucí projektu jen čtyři účastnice, což jsem se ale dozvěděla samozřejmě až na místě. Podrobnější informace ale stejně nebylo možné z tamní neziskové organizace dříve dostat. Všeho všudy jsme se tedy na tomto projektu sešly: 26letá Belgičanka Audrey, která studovala historii, 25letá Indonésanka Siska, zdravotní sestra, dále vedoucí projektu 20letá Nanda studující angličtinu, která z nás mimo jiné anglicky uměla nejhůř… a já. Nanda byla i organizačně poněkud slabší a podle toho vypadal celý projekt... Práce bylo málo, předem ohlášený harmonogram vůbec neseděl, daný program se měnil ze dne na den anebo v horším případě z hodiny na hodinu a byly velké časové prostoje. (Jeden příklad organizace našeho programu: jednoho dne jsme všechny vstaly po 5:00, abychom byly připravené na zametání parkoviště u chrámu v 6:30 společně s místními ženami. Připravené a nastoupené vyrazit jsme se dozvěděly, že se zametání přesouvá na 8:00. Krátce před 8:00 se místní ženy shromáždily podle plánu u našeho domu, abychom společně vyrazily. Po chvíli nám oznámily, že už je vše zameteno a tedy akce odpadá…). Ze začátku mi takový přístup dost vadil, ale nakonec jsme s Nandou dospěly alespoň částečně ke kompromisu. Snažila se pochopit, co nám vadí, celý 14denní projekt jsme kvůli špatně připravené práci o dva dny zkrátily, vložily jsme jeden celodenní výlet k vyhlášeným památkám Borobudur a Prambanan a domluvila jsem si ještě jedno volné dopoledne, kdy jsem vylezla na přilehlou horu Ungaran (2 050 m). Naše náplň práce byla různého druhu: několikrát jsme byly v místních školách a podle věku dětí jsme se více zaměřily buď na prezentaci o Česku a Belgii anebo s nimi hrály hry a připravovaly pro ně různé soutěže. Učitelé myslím měli radost, že jsme přišly zpestřit vyučování a obvykle nás pohostili místními pochutinami. S dětmi z místní školy jsme také sbíraly odpadky kolem chrámů a trávily s nimi někdy odpoledne i v našem domě. Zajímavá byla návštěva regionálního rádia ve městě Semarang, kde jsme měly rozhovor o našem projektu v živém vysílání pro mládež a kam jsme z vesnice cestovaly místní dopravou skoro 3 hodiny. Bohužel jen jednou jsme učili místní majitele koní (asi 10 mužů) angličtinu, i když byli velmi motivovaní a měli zájem o intenzivnější studium. (V areálu chrámů se turisté často nechávají vozit na koních a proto je zde kůň jedním ze zdrojů obživy. Jinak se obyvatelé vesnice živí zemědělstvím.) Jednou jsme také pomáhaly rodině protrhávat rostlinky chilli papriček na poli, aby rostly co nejvíce do výšky a občas jsme pomáhaly v kuchyni paní domácí. Také jsme pro rodinu připravily ukázku českého a belgického jídla (za mne to byly bramboráky a za Audrey palačinky, i když konkrétně s Belgií zrovna moc společného nemají…). Nanda pro nás pro zajímavost zorganizovala návštěvu místní mešity, školy koránu pro děti i místní květinářské farmy. Škoda jen, že práce pro nás byla velmi neefektivně koordinována, i když prospěšných činností, které jsme pro místní komunitu mohly udělat, bylo dost…
Hostitelská rodina a život v domě
Kromě chilli farmáři pěstují zelí, česnek, kávu, fazole, salát a jiné plodiny, přesto překvapivě zeleninu moc nejedí a místo toho často servírují rýži (bílou anebo smaženou), smažené nudle, smažená volská oka, smažený tempeh anebo smažené tofu. Očekávala jsem zdravou výživu, ale naopak místní jídlo je převážně smažené a přesolené s minimem zeleniny a ovoce, i když jsou to pro ně velmi levné potraviny. Zeleninový salát nebo polévku připravila občas rodina, u které jsme bydlely, až na naše přání a trochu ovoce jsme si dokoupily na místním trhu. Žily jsme v domě společně s manželským párem a jejich těhotnou dcerou a manželem. Pán domu byl zaměstnancem společnosti, která se starala o místní chrámy, jeho manželka vařila pro penzion, který vlastnili a zároveň připravovala jídlo i nám. Dcera pomáhala matce s vařením anebo manželovi na poli. Jejich druhá dcera bydlela se svým manželem a dvěma dětmi ve vedlejším domku. I když byla rodina na místní poměry dobře situovaná, takové výdobytky civilizace jako je lednice anebo pračka samozřejmě doma neměli. Podlaha v kuchyni byla hliněná, kromě elektrického vařiče využívali i tradiční oheň na zemi. V koupelně byl malý bazének, který ale sloužil jen jako nádrž na vodu, nikoliv jako klasická vana. Voda se nabírala menší plastovou nádobkou a tou se polévalo (v místním jazyce se takový proces mytí nazývá „mandi“). Naše koupelna dle Sisky ale byla na indonéské poměry nezvykle špinavá a musím potvrdit, že i veřejné záchodky např. na benzínové pumpě byly o několik řádů čistější. Záchodky jsou zde turecké. Na předchozích dovolených jsem se jim vždy vyhýbala, ale zde jsem si na ně po čase tak zvykla, že mne až zklamalo, když mne na letišti uvítalo zase prkýnko. Turecký záchod má totiž mnoho výhod... Teplou vodu zde nemají, ta je jen ve větších městech a to ne všude. V níže položených oblastech je teplota během dne i přes 35 °C, takže studená voda nevadí, ale zde ve vyšších oblastech (1240 m) bylo venku přes den kolem 25 °C a ráno a večer doma už jen kolem 17 °C.
V domě nám čtyřem dobrovolnicím byl vyčleněn malý pokojík cca 3m2 a protože jsem očekávala, že v něm v noci bude zcela nedýchatelno, lehla jsem si do svého spacáku před něj do předsíně, kde byl vchod i do kuchyně. Hned první noc mne někdy kolem půlnoci probudil prudký náraz do dveří vedoucích z venku do kuchyně. Byla to přijíždějící motorka, jejíž ostré světlo z reflektorů se mi zabořilo přímo do obličeje. V první chvíli jsem si myslela, že jde o nějaké přepadení, ale přitom jen standardně dorazil domů otec rodiny se svým zetěm. Vůbec jsem si nevšimla, že motorky mají v kuchyni své stálé parkovací místo. První noc mi také přišel jako docela nesnesitelný modlitební budíček z blízké mešity někdy okolo čtvrté hodiny ranní. Po čase jsem si ale i na pravidelné modlitby zvučící vesnicí několikrát denně zvykla a až jsem obdivovala Sisku i Nandu, jak pravidelné modlitební chvíle dodržují. Vynechat bylo nemyslitelné, a když nebyla modlitba možná v předepsaném čase, nahradily ji ihned, jak to šlo. Se Siskou i Nandou jsme měly také společné diskuse na téma islámského terorismu. Podle nich jde o chybný výklad koránu a žádného normálního věřícího by takové nesmysly, které jsou proti správné islámské víře, nikdy nenapadly. Také dodaly, že obdobně v křesťanství lze najít spoustu vychýlených sekt, které se mylně domnívají, že jejich učení vychází z bible. Víra Sisky i Nandy zcela respektovala druhá náboženství. Sama jsem se ještě na studiích v Německu přátelila s Mojgan z Iránu, která tam studovala medicínu, a když jsme si sdíleli své postoje k Bohu a víře, byly velmi obdobné. Nenávist vůči jiným náboženstvím nebo etnikům u ní vůbec nepřipadala v úvahu, byla velmi srdečná a obětavá a o to víc je mi nepříjemné, když někdo islámské věřící obecně zatracuje.
Výšlap na přilehlou horu Ungaran (2 050 m)
V rámci projektu byl povolen jeden volný den, který mohl dobrovolník strávit podle svého. Už doma při pohledu na mapu mne blízká hora lákala, ale ostatním účastnicím se na ni nechtělo. Samotnou mne ale Nanda, která se za mne cítila zodpovědná, pustit nechtěla a povolila mi výstup jen s průvodcem, ve výsledku příbuzným rodiny (v přepočtu za cca 500 Kč na půl dne), který bydlel opodál a původně si řekl ještě asi o 200 Kč více (pozn.: průvodce i nosič v jedné osobě na Semeru dokonce na celé 2 dny byl za 800,- Kč). Doma měl na hliněné zemi ohniště a kousek vedle v dalším prostoru na zemi rozestlanou velkou matraci a vedle ní moderní hifi věž s obrovskými reprobednami, televizí a válendou. Jeho sestra, se kterou jsme bydlely, se s úsměvem snažila ospravedlnit původní vyšší částku tím, že prý jde o charitativní příspěvek na výstavbu nové cesty, kam budou brzy umisťovány nové patníky. Zcela jistě tam ale žádná nová cesta po dobu několika dalších let nebude… Než jsem mohla vyrazit, bylo ještě potřeba podepsat okolkovaný papír, že výlet je na mou zodpovědnost. Ve 4:00 ráno jsme se tedy s průvodcem v předem dohodnutý den vydali směrem na vrchol. Zhruba 25letý mladík avizoval, že cesta nahoru přímo z vesnice je uzavřená a nepoužívaná a že ji tedy budeme muset trochu hledat. Chtěla jsem jít sice klasicky po standardní cestě ze základního tábora vzdáleného několik kilometrů od vesnice, ale domluva s místními zde byla obtížná a doprava kamkoliv rovněž, tak jsem to nechala být (do škol a kam jsme potřebovaly, nás Nanda se Siskou vozily na motorkách). Potom co jsme prošli upravený objekt s chrámy, cesta byla zcela zarostlá liánami sahajícími až daleko nad hlavu. Vůbec jsem neviděla, kam šlapu, i když jsem měla čelovku a několikrát jsem se po cestě propadla do jakýchsi děr. Doufala jsem, že to takto zarostlé nebude až nahoru. Museli jsme přelézat různé kmeny a často stoupat jako po vysokých schodech z kamenů nebo kořenů stromů nahoru. Liány a různé vysoké porosty byly navíc mokré a i když ve vyšších polohách bylo k ránu jen asi 6°C (dole bylo 18°C), v tílku a tričku s delším rukávem mi zima nebyla. Krok průvodce byl totiž relativně svižný, že jsem ani nestačila po rozednění dělat fotky. Když jsem se chytala různých trav, vzpomněla jsem si, jak Siska před cestou vyprávěla, jak jí bratr po jednom z výletů na sopku vytahoval z těla několik suchozemských pijavic. Když mi lijány neustále „olizovaly“ obličej a krk, tak jsem si jich na sobě při pohledu na mé promoklé rukávy a travinami poškrábané mokré ruce představovala desítky. Naštěstí jsem ale po návratu žádné obdobné návštěvníky na mém těle nenašla. Na nohách jsem měla návleky, které jsem si původně pořídila proti prachu na sopce, ale zde se mi hodily i proti mokru, případným živočichům a špíně. Už po cestě začalo svítat a nahoru jsme dorazili za světla. Cesta trvala asi 3 hodiny místo průvodcem avizovaných 4 – 5 hodin. Na vrcholku bylo poměrně dost lidí a někteří zde i stanovali. Ještě jsem se nestačila ani vydýchat a pořádně se rozhlédnout a už se mne chytla nějaká slečna, že si mne chce vyfotit a pak následovali i další… Už jsem na to bylo zvyklá, v asijských zemích je to běžné chování místních a chápu, že se tak často s Evropany nesetkají, a proto využívají příležitosti, aby měli na památku fotku s bílým cizincem. Na vrcholku nebyla taková zima (15°C), protože nás již ohřívaly sluneční paprsky. Nicméně můj průvodce měl džíny, tudíž byly zcela mokré, a ač měl na rozdíl ode mne relativně teplou bundu, klepal se zimou. Pokochala jsem se pohledy na krajinu, udělala pár fotek, snědla müsli tyčinky a po chvíli jsme se společně vydali zase dolů stejnou cestou. Zpět do vesnice jsme dorazili kolem 10:00 a holky dole byly překvapené, že jsme to tak rychle zvládli. Ze společného programu mi mnoho neuniklo, protože děvčata byla v procesu praní svého prádla a Audrey na několik minut pomáhala umývat koně v placené veřejné umývárně, která byla jen přes ulici od vchodu do našeho domu. Byla jsem ráda, že jsem tento výlet absolvovala, protože jsem ho pojala jako drobnou přípravu na výstup na Semeru (3 600 m), nejvyšší sopku Jávy, která mne čekala po skončení projektu.
Konec projektu a počátek cestování na vlastní pěst
Po skončení workcampu mě Nanda nechala odvézt pracovníkem z neziskové organizace autem zpět do města Semarang do jejich kanceláře, kde jsem mohla jednu noc přespat a pohodlně se dostat pěšky na druhý den ráno na letiště. V předvečer odletu jsem měla ještě čas a tak jsem vyrazila koupit impregnaci na boty, protože mělo celý následující týden pršet a v mém plánu byl trek na Semeru, měla jsem potřebu se pořádně připravit. Do nákupního centra jsem se dostala pomocí aplikace GRAB, kterou mi doporučila Nanda. I přes silný provoz ve městě jsem na taxi-motorce (tzv. ojek) byla v nákupním centru za 15 minut (cena cesty 20 Kč), kde jsem pořídila impregnaci za dvojnásobek peněz než bych ji dostala v v Česku. GRAB jsem si velmi pochvalovala, komunikace s řidiči šla výborně, a i když začali bahasa (oficiální jazyk Indonésie), domluvili jsme se. Stačilo jim jen napsat, kde se nacházím a řidič obvykle dorazil na místo. Zpět do kanceláře to fungovalo stejně dobře. Ráno mne čekal vnitrostátní let v 6:00 do města Surabaya, hlavního města provincie Východní Jáva. Na letišti byla drobná komplikace s vydáním palubní vstupenky, protože bylo potřeba nejprve zaplatit poplatek za její přerezervaci (asi 200 Kč), kterou jsem musela udělat kvůli předčasnému ukončení projektu. Po čekání na úředníky a vystání příslušných front ale vše klaplo. Let na východ trval zhruba hodinu, ale k sopce to bylo přesto ještě dva dny cesty. Těšila jsem se, že si na letišti v Surabaya dám něco dobrého, ale pouliční jídlo bylo jen smažené nebo se spoustou cukru a navíc drahé (např. nezdravý malý koláček s šálkem kávy skoro za 100 Kč). Tentokrát zklamala i aplikace GRAB, protože jsme se s řidičem na letišti nedokázali najít, a proto jsem využila standardní taxík (cca 130 Kč), kterým jsem se dostala na autobusové nádraží Purabaya a odtud pak za 40 Kč za asi další tři hodiny autobusem do města Malang. Tam bylo nutné někde sehnat lékařské potvrzení, že mohu výstup na Semeru absolvovat, jak jsem se dočetla v turistickém průvodci Lonely Planet. Jak a kde ho sehnat, už ale v průvodci uvedeno nebylo…
Putování za lékařským potvrzením
Z autobusového nádraží Arjosari v Malang jsem se pak opět pomocí GRAB dostala do turistického centra (taxi 50 Kč), kde mi bylo řečeno, že takové potvrzení mi vydají asi za 30 Kč v každé nemocnici ve městě a ukázali mi cestu k jedné z nich, kam jsem se pěšky vydala. Bylo teplo a cesta městem pěšky, i když bez většího báglu, který jsem nechala v turistickém centru, nebyla nijak příjemná. Zjistila jsem, že mne z turistického centra poslali zcela na opačnou stranu a v nemocnici, kam jsem zhruba za 30 minut pěší chůze dorazila, si s mým dotazem na recepci moc nevěděli rady. Potvrzení mi prý vydat nemohou a mám to zkusit za rohem na pohotovosti. Obešla jsem blok a vešla do jakési místnosti, kde kolem dokola leželi různě obvázaní a hekající pacienti připojení na přístroje. Zcela volně jsem se zde procházela s malým baťůžkem mezi lůžky, aniž bych někomu z pobíhajícího personálu vadila. Všiml si mne až jeden pracovník, zda to byl lékař, nevím, který se zeptal, co potřebuji a odvedl mne do místnosti hned u vchodu do ambulance, kde leželi další pacienti. Nicméně ani zde mi nebyli schopni vydat potvrzení a poslali mne do další nemocnice, která byla odhadem minimálně další půl hodiny pěšky odtud zase tím vedrem kolem páchnoucí silnice a nijak vábného okolí. Vyrazila jsem a po nějaké chvíli jsem si na chodníku všimla nápisu se jménem nějakého lékaře. Při představě putování městem do další nemocnice s nejistým výsledkem jsem zabočila k domu lékaře, a ač byla neděle, zaklepala jsem na dveře. Otevřel bosý muž v ušmudlaném triku a teplákách s koštětem v ruce a kýblem u nohou. Řekla jsem, že hledám toho doktora na cedulce. „No to jsem já, dnes sice neordinuji, ale pomůžu Vám, co potřebujete?“, ptal se mladý lékař (37 let). Vysvětlila jsem, o co mi jde a lékař mne pozval dál. Za vchodovými dveřmi byly motorky, nějaké židle a vzadu v místnosti recepce jeho ordinace. Zeptal se na váhu, věk, zda nemám vysoký tlak, zda kouřím, piju, beru nějaké léky anebo mám nějaké problémy, vypsal papír, na kterém uvedl, že jsem zdravá a že na sopku mohu a ještě mne upozornil, že je tam velká zima. Podepsal, orazítkoval a na závěr si mne ještě jako exemplář z Evropy vyfotil. Když jsem mu za tuto službu chtěla zaplatit, jen odpověděl: „já jsem doktor, já peníze nepotřebuji“ a dal mi ještě svou vizitku s telefonním číslem, abych mu mohla kdykoliv zavolat, kdyby bylo cokoliv potřeba. S papírem jsem šla vítězně zpět do turistického centra pro svůj batoh, kde potvrdili, že potvrzení je v pořádku. Ten den jsem se ve městě ještě někde snažila vyměnit peníze, protože jsem tušila, že v horách už to nebude možné. Oběhla jsem několik bank a směnárnu, ale vzhledem k tomu, že byla neděle, byly všechny zavřené, tak jsem to musela odložit na ráno.
Dále cestou k aktivnímu vulkánu Semeru (3 600 m)
Odebrala jsem se do nejbližšího cenově přijatelného hotelu (400 Kč pokoj s klimatizací, mřížky proti hmyzu na okny a včetně snídaně), abych se už nemusela vláčet ve vedru daleko s těžkým batohem. Konečně po dlouhé době relativně teplá sprcha. Večer do pokoje škvírou pod dveřmi nakráčel na můj vkus ohromný asi deseticentimetrový brouk a procházel se hbitě po pokoji. Naštěstí ho ale napadlo vylézt na dveře a naprosto bez problémů po nich šplhal nahoru. Využila jsem situace, pootevřela jsem je a „kamarád“ je přešplhal na druhou stranu. Rychle jsem za ním zavřela a ucpala dolní škvíru. Docela se mi ulevilo, protože při představě, že se může takto pohodově procházet v noci nejen po mé posteli, ale i po mne, mi nebylo zrovna nejlépe. Varianta, že bych ho chytla a vynesla ven totiž vůbec nepřipadala v úvahu… Ráno mne čekala vcelku přijatelná snídaně, i když opět rýže a nudle, při které se se mnou dala do řeči starší místní dáma, učitelka, která si s manželem vyjela na pár dnů, aby oslavili své 30. výročí svatby. Po snídani jsem se konečně vydala do směnárny, která měla být údajně otevřená od 8:00, nicméně když jsem tam dorazila, dveře byly sice otevřené, ale místní zřízenec, který tam přespával, mi řekl, že otevírají až v 9:00. Odebrala jsem se tedy do banky přes ulici, kde jsem do otevření musela chvilku počkat, ale stálo to docela za to. Už když jsem čekala za roletovými dveřmi před vchodem do banky, slyšela jsem za nimi různé povely a skupinové pokřiky zaměstnanců jako při nějakém vojenském cvičení. Pod vyjíždějící roletou v 9:00 se k mému překvapení objevilo snad 20 párů vedle sebe v řadě postavených nohou, které roleta postupně odhalovala od bot až po hlavy postav. Usmívající zaměstnanci nás čekající jednohlasně pozdravili, uklonili se a odebrali se každý na svá pracoviště. Čekající klienti včetně mne je následovali. Zaměstnanci byli velmi úslužní, ochotní, nabízeli kávu a paní na přepážce se se mnou dala do řeči a vyptávala se, kam a odkud cestuji, jak se mi v Indonésii líbí, co si myslím o lidech apod. Z banky, kde jsem se díky chování úředníků cítila jako prezident zeměkoule, jsem vyšla se svým obrovským batohem na ulici a mávla, jak jsem byla poučena, na kolemjedoucí malý linkový autobus (tzv. angkot). U řidiče se ujistila, že jede na autobusové nádraží Arjosari, ze kterého jsem pak chtěla pokračovat dál do vesnice Tumpang na další spoj. Tentokrát jsem ale na nádraží na další minibus, angot, musela dlouho čekat. Zde není jízdní řád, ale minibus jede tehdy, až se sejde dostatečný počet lidí. Na zastávce jsem byla první… Po necelých dvou hodinách jsme byli už tři a řidič byl ochoten vyrazit. Po další hodině jízdy mi řidič naznačil, že mám vystoupit (věděl, kam mám namířeno). Poněkud nejistě jsem se vydala do neznáma a hledala stanoviště džípů, kterým jsem se mohla dostat dál. Když jsem ho našla, přistoupil ke mne ochotný mladík, který se chystal společně se svou přítelkyní a dalšími dvěma Indonésany rovněž vystoupat na Semeru, jak jsem se po chvíli dozvěděla a právě čekali na dalšího, který by doplnil potřebný počet lidí, aby zamluvený džíp mohl vyrazit do základního tábora v horské vesničce Ranu Pane (2 000 m). Tentokrát jsem měla štěstí, za chvíli jsme vyrazili, aniž bych někde musela shánět další spolucestující do džípu, z čehož jsem měla předtím trochu obavy. Celkem nás jelo ale asi sedm a džíp mne tak přišel v přepočtu zhruba na 120,- Kč. Já s řidičem a dívkou v předu, ostatní kluci na korbě. Mladí Indonésané byli velmi milí a otevření a hned mi nabídli, že se k nim mohu připojit a cestovat s nimi. Nabídli mi i místo u nich ve stanu, používání jejich vařiče a odpadla by tím i nutnost najmout si průvodce. Nabídka to byla lákavá, tak jsem souhlasila. Tvrdili mi, že nahoře v horách se nedá dokoupit jídlo a že v základním táboře je vše extrémně drahé, tak kvůli mne ještě zastavili v samoobsluze, abych si dokoupila jídlo a vodu na celé dva dny. Moc se mi to nezdálo, protože v Lonely Planet jsem se dočetla, že v základním táboře je možné společně s pronájmem průvodce, nosiče a stanu zakoupit i balíčky jídla (rýže s kuřetem), tzv. PAK TASRIP, který je možné objednat přímo v home stays (ubytování v místních rodinách nabízené turistům). Toto mi potvrdili i v turistickém centru v Malang. Nicméně jsem si radši vzala nudlovou polévku, chléb, arašídové máslo, energetické tyčinky, sáčky s instantní kávou a vody. Po cestě už trochu pršelo. Džíp nás nechal asi 1,5 km cesty od základního tábora, kam jsme pak museli ještě dojít.
Základní tábor v Ranu Pane (2 000 m)
V základním táboře jsme vyřídili potřebné formality (registrace po předložení kopie pasu, vyplnění několika formulářů, platba za vstup do národního parku na 2 dny necelých 700,- Kč), přičemž mé lékařské potvrzení bylo nutné, ale bylo bez problému uznáno. Dále jsme museli absolvovat povinný cca 30 minutový briefing, který byl v indonéštině a obnášel potřebná poučení před výstupem na sopku. Já jsem pak obdržela „výcuc“ v angličtině asi během tří minut. Vzhledem k tomu, že skupina chtěla vyrazit ještě na noc s tím, že výstup budou mít zřejmě na 3 dny, rozhodla jsem se dále cestovat sama. Nechtěla jsem se vázat na skupinu a být limitována jejich tempem, protože mne tlačil čas a zároveň jsem měla v plánu stanovat jen jednu noc. Neměla jsem tolik teplého oblečení na výměnu, kdybych zmokla, a navíc jsem někde musela ještě nechat asi polovinu věcí ze svého batohu, které jsem měla zabalené na celý pobyt, a na sopce nebudou potřeba. Rozloučila jsem se se skupinou a po briefingu jsem se vrátila do přilehlé horské vesnice (cca 10 minut cesty), abych našla svůj home stay včetně zmíněného PAK TASRIP. Tento název měl být dle Lonely Planet napsán přímo na domech, kde tuto možnost nabízejí, a takových možností mělo být ve vesnici mraky. Nicméně jsem našla pouze jeden dům s touto nabídkou a ten byl navíc zavřený. Když jsem si dříve ověřovala v základním táboře, zda mají PAK TASRIP a co to znamená, bylo mi v rozporu s informací z Lonely Planet řečeno, že to je jméno majitele domu, který nabízí ubytování turistům. Dům jsem našla, ale ubytování turistům v něm rozhodně nikdo nenabízel. Ptala jsem se tedy místních, kde se mohu vyspat, a ukázali směr, kterým mám hledat Mirel. Myslela jsem, že to je jméno majitele dalšího domu, kde mne ubytují, ale posléze jsem zjistila, že to je název ubytovny. Paní na recepci neuměla anglicky, takže komunikace byla poněkud obtížná. Ukázala mi jeden vcelku obstojný pokoj, a když jsem se ptala na cenu, napsala mi tři výrazně odlišné pod sebe s nějakým textem (350,- kamar bano; 250,- atos; 40,- lesahan). Vůbec jsem nechápala, co tím myslí. Má být jedna cena za pokoj, další za nosiče, za balíček s jídlem nebo za půjčení stanu? S paní jsem se nedokázala domluvit a tak jsem volala Sisce, aby mi to přeložila. Zmatená Siska vysvětlila, že jedno z toho znamená prý „nahoru“ a jedno „bez nohou“. Došlo mi tedy, že se asi jedná o tři různé pokoje za různé ceny a požádala jsem paní, aby mi je ukázala. Paní souhlasila a vedla mne po dřevěných schůdkách kamsi nahoru, kde byl velký prostor bez ničeho, jen nijak extra vábný koberec a pak malinký uzavřený prostor s matrací na zemi. Klasická místní koupelna, turecký záchod a kýbl se studenou vodou, která se dala dopustit dle libosti, byla společná. Otevřený prostor mi byl skoro sympatičtější než matrace v oddělené malé špeluňce, ale nevěděla jsem, kdo ještě dorazí, tak jsem raději vzala střední variantu – uzavřenější prostor. Paní jsem ještě poprosila, aby mi k večeři uvařila nudle, které jsem si koupila, protože bez vařiče mi stejně byly k ničemu. V tuto chvíli mi už bylo jasné, že žádný PAK TASRIP včetně všeho potřebného na výstup mi zde nikdo nenabídne a že na nějakou rýži s kuřetem nebo teplé kafe za časného rána před výstupem na sopku se rozhodně těšit nemohu. Zbývalo tedy ráno půjčit stan a zaplatit nosiče, protože stan, spacák, karimatku, vody, jídlo na dva dny a další osobní věci jsem po horách vláčet sama nechtěla. Stačil mi pohled na zcela zničeného padesátiletého Filipínce, který jako jediný další host této ubytovny dorazil po setmění a plynulou angličtinou vyprávěl, jaký byl výstup. Potvrdil extrémní zimu nahoře a nutnost šlapat po čtyřech v závěrečné fázi výstupu. Navíc si stěžoval na extrémní bolest nohou a názorně ukázal, v jakém postoji kvůli bolesti šel poslední fáze cesty (ohnutý a shrbený, jako kdyby měl bolesti v zádech nebo nucení na toaletu). Svým vyprávěním mne Filipínec, který se rozložil v otevřeném prostoru na koberci, pochopitelně moc nepovzbudil. Odebrala jsem se do „koupelny“ s ještě studenější vodou než v Gedongsongo, kde jsem očistu s naběračkou i při cca 17°C již nacvičila a připravila jsem si věci na dva dny do hor. Zbytek věcí jsem chtěla nechat zde v ubytovně, kde byl po celou dobu ohromný zápach z venku, kde zřejmě pálili PET lahve a další odpadky. V půdním prostoru, kde jsme spali, se zápach ještě více koncentroval a místo krásného horského vzduchu, na který jsem se těšila, jsem měla spíše obavu, zda se do rána tím zápachem nepřiotrávím. Ráno už bylo na půdě 15°C, paní dole servírovala opět nasi goreng (smaženou rýži), ale i když to po zdravotní stránce se vší solí, přepáleným olejem a kořením zřejmě nebylo nic moc, byla docela chutná. Po snídani jsem kolem 7:00 vyrazila opět do základního tábora, abych si půjčila stan a našla nosiče. V jedné kanceláři úředníků dohlížejících na národní park ještě pospávali po zemi mladí lidé. V další kanceláři ještě spali i oba úředníci. Svou přítomností jsem je ale probudila a ptala jsem se jich na možnost nosiče. Potřebovali pomalejší ranní rozjezd (po WC, pak v klidu káva, pomalá cigareta a teprve poté byli ochotni se mnou komunikovat). Nějakého nosiče snad měli, ale prý si na něj musím počkat, než dorazí z vesnice. Mezitím jsem si šla půjčit stan, což v celku nebyl problém a doufala jsem, že bude komplet a nebude děravý. Na nosiče už jsem čekala dlouho a stále nebyl v dohledu a pracovník parku mi přišel říct, že mi prozatím dají někoho jiného a ten původní nás pak dojde. Nicméně ani tento plán nevycházel a tak jsem si řekla, že to zvládnu bez něj. Vrátila jsem se opět do vesnice, abych si vzala batoh a do něj přeskládala všechny věci, které budu na dva dny potřebovat. Do tašek, které jsem původně měla pro nosiče, kteří nosili velké vaky s věcmi, jak jsem na internetu viděla, jsem naskládala zbytek věcí, které jsem nechala v penzionu a vydala se zpět nahoru. Když jsem pak v kanceláři přidala do batohu stan a potěžkala ho, trochu jsem zapochybovala, zda je to dobrý nápad, vydat se na sopku sama bez nosiče. V tu chvíli stál vedle mne také jeden chlapík, který se usmíval a potěžkal si batoh také. Jeden ze zaměstnanců parku stál opodál a řekl: „To je Tvůj nosič“ a ptal se ještě, zda mám vařič a oznámil, že nosič neumí anglicky. Na žádné vaření jsem samozřejmě vybavená nebyla, protože jsem předpokládala, že to vše bude v balíčku PAK TASRIP, o kterém se psalo v Lonely Planet. Chtěla jsem nosiči, který se jmenoval Rioto, zaplatit předem, ale zaměstnanec parku mi doporučil předat peníze až druhý den. Na můj dotaz, zda by mne byl po převzetí peněz schopen nechat někde v lese, nejistě přikývnul.
Výstup na Semeru – 1. den
Placení jsem tedy nechala na později a vydali jsme se na cestu, po které bylo zpočátku mnoho odboček, tak jsem byla ráda, že se mnou šel Rioto, který zároveň sloužil jako nosič i průvodce v jedné osobě. Sama bych s velkou pravděpodobností v lese bloudila a byla rozhodně dost nejistá, zda jdu správně, i když v Lonely Planet bylo psáno, že průvodce není potřeba a „just follow the crowd“ (jen následujte dav lidí), jenže v září už tady bylo lidí opravdu dost málo. První část cesty vedla deštným pralesem v mlze a zhruba po 2,5 hodinách jsme došli k dalšímu tábořišti u jezera Ranu Colombo, kde jsem dala svačinu (chleba a arašídové máslo) a vydali jsme se dál do cílového tábora v Kalimati. Zatímco Rioto (s mým batohem na zádech) v obyčejných holinkách, teplákách a mikině, s malou igelitkou s jídlem v ruce, po celou dobu cesty nejedl ani nepil. Po nějaké době už jsme míjeli hloučky dalších turistů, kteří se povalovali kolem cesty a odpočívali. Z jednoho hloučku dál v lese najednou slyším vykřikovat své jméno. Byli to mí přátelé, kteří se mnou jeli v džípu a které jsem pak opustila, protože jsem se na ně z časových důvodů nechtěla vázat. O pár metrů dále na mne opět někdo volal mým jménem. To byla další část skupiny z džípu. Bylo to milé, že se ke mne takto hlásili, Indonésané obecně jsou velmi otevření, milí a přátelští, i když se samozřejmě najdou výjimky. Cesta ubíhala dobře, počasí přálo, pršelo minimálně. Neustále jsme směřovali směr Kalimati, kam jsme měli ze základního tábora dorazit zhruba za 6 hodin. Odpoledne už byl průvodce s batohem unavený a čekala jsem více já na něj než on na mne, tak jsem mu vzala alespoň igelitku s jídlem. Cesta začala vést již extrémně do kopce a po kořenech stromů, mezi kterými z boku již prosvítala láva. To mi přišlo velmi podezřelé, protože tento ráz cesty spíše odpovídal již cestě vedoucí z Kalimati nahoru na sopku. Ptám se tedy Riota, zda je Kalimati před námi anebo za námi a pomáhám si přitom rukama. Rioto ukázal za námi, jak jsem se obávala, tak mne zatrnulo a s mírným zděšením jsem rychle začala přemýšlet, kolik mi zbylo vody, protože v dalším táboře, kam jsme směřovali, už nebyla žádná a vracet se dolů už jsem v žádném případě nechtěla. Měla jsem 0,5 litru vody a 0,5 litru vitaminového slazeného nápoje. Bylo asi půl čtvrté odpoledne a musela jsem s tímto vydržet až do dalšího dne dopoledne, tedy celou cestu nahoru na sopku a zpět do Kalimati, kde jsem vodu mohla přikoupit. Rioto po cestě nahoru už odpočíval opravdu mnoho, tak jsem mu nabídla, že si bágly vyměníme, já vezmu velký a on můj malý batůžek. K mému mírnému překvapení ani náznakem neprotestoval, ale sama jsem unavená nebyla, tak to šlo, i když už jsme pak brzy dorazili do dalšího tábora Acropolo, kde byla další možnost přenocovat. Zvažovala jsem, proč Rioto nezastavil už v Kalimati a proč jsme šli dál? Jak budeme v Acropolo spát, když nemá ani spacák? Postupně mi ale začalo docházet, že se chce asi vrátit do Kalimati sám, kde nocují i ostatní a kde mají nosiči nějaké své místo a já budu spát ve 3 000 m v lese zcela sama. V Acropolo totiž nebyla ani noha, bylo to jen trochu širší místo po cestě na sopku, kde se vůbec dal postavit stan. Po pár metrech výše už les končil a pokračovala jen cesta prudce nahoru po sypké lávě, kam mi Rioto ukázal, že mám ráno (resp. v noci s čelovkou) jít dál. Postavili jsme tedy společně stan, vlezla jsem si do něj, abych si připravila věci na noc a na ráno na výstup a když jsem se pak rozhlédla ven, Rioto už nikde nebyl. Bez jediného slova zkrátka zmizel a tak se tedy potvrdilo mé tušení, že bude spát dole s ostatními. Kolem páté už se začalo postupně stmívat. Navlékla jsem skoro vše, co jsem měla, protože jsem se obávala, že bude v noci kolem nuly, jak jsem se při přípravách dočetla. Když jsem ale vlezla do spacáku, bylo mi spíše horko a některé vrstvy jsem zase sundala. Večer bylo asi 15°C. Ve stanu bylo hrobové ticho, po dlouhé době žádné zpěvy z mešity, žádné zpěvy ptáků ani hlasy jiných zvířat, ani šustění listí stromů, jen občas bylo slyšet plachty stanu, jak se třou o sebe, když do nich zafoukal vítr. Nařídila jsem si mobil na 1:30, abych to nahoru stihla do východu slunce a snažila se usnout.
Výstup na Semeru (Mohameru) – 2. den
Kolem půl jedné už mne ale probudily první hlasy turistů, kteří stoupali nahoru, a světlo z jejich baterek se opíralo do mého stanu, u kterého si udělali odpočívárnu. Ke vchodu do stanu bylo těžké se dostat z cesty a tak přes stěny stanu jsem se dozvěděla, že z Kalimati vyšli už v jedenáct večer. Řekla jsem jim, že za chvíli vyrazím také a že je dojdu. Posnídala jsem opět chleba s arašídovým máslem, oblékla jsem se (ráno ve stanu bylo krásných 11°C oproti očekávané nule), připravila jsem věci s sebou, a když jsem vylézala ven, k mému milému překvapení se objevil Rioto. Přišel mne vzbudit. Zeptal se, kolik je hodin, kývnul a dal mi najevo, že mám jít nahoru, že zde počká. S nasazenou čelovkou jsem vyrazila vstříc sopce. Před sebou v kopci se vlnila světýlka čelovek lidí, kteří už šli nahoru mezitím, co jsem byla ještě ve stanu. Světýlky se to hemžilo i daleko pode mnou a musím říct, že bez těchto světýlek by mi zde v noci na kopci bylo asi trochu úzko. Pokračovala jsem dál, pod nohama láva podkluzovala a občas jsem musela použít všechny čtyři. Ostatní turisté odpočívali poleháváním po kopci, ale říkala jsem si, že kdybych se zastavila, tak asi zmrznu. Světýlka nahoře přede mnou bylo obtížné rozeznat od hvězd, ale jejich počet postupně ubýval, protože jsem pomalu všechny předešla a zhruba po dvou hodinách jsem došla dva kluky, kteří byli nahoře v čele. „To jsem já, já jsem se s Tebou bavil u stanu“, říkal jeden z nich a dále jsme už pokračovali nahoru společně. Už jsem začínala mít docela dost, ale podle nich to nahoru bylo asi ještě hodinu. Po nějaké době ho slyším volat: „puncak“, což znamená vrchol, kam jsme dorazili první asi ve 4:20 a čekali ještě necelou hodinu, než se rozední. Nahoře byla ukrutná zima, protože foukal studený vítr a díky propoceným spodním vrstvám oblečení jsem byla za chvíli promrzlá na kost, i když jsem měla větrovku, rukavice i čepici. Jak bylo trochu více vidět, udělali jsme pár fotek, pokochali se pohledem a šli zpátky dolů, kdy po chvíli už na svahu bylo teplo, jak se do něj opíralo slunce a ustal vítr. Skoro dole nám už šel naproti Rioto. Sbalili jsme stan, který jsem tentokrát nesla, a pokračovali dolů. Když jsme dorazili do Kalimati, slyšela jsem opět z houští své jméno. Mí kamarádi, kteří ale nahoru nedorazili, protože prý měli úraz, se v kopci otočili a šli zpátky dolů. V Kalimati zřejmě čekali na ostatní, než se vrátí. Udělala jsem dobře, že jsem nešla s nimi, protože se zpět do Ranu Pane vrátili zřejmě až k večeru anebo následující den ráno. Podle místních průvodců jsou ale Indonésané na tomto treku v průměru o 4 – 5 hodin pomalejší než Evropané a prý to není dáno jejich fyzičkou, ale jejich mentalitou. V Kalimati jsem dokoupila vodu, ale asi jen půl litru a než jsme zhruba kolem 13:00 dorazili zpět do Ranu Pane, měla jsem pořádnou žízeň, i když jsem ještě kromě stanu nesla tentokrát Riotovi celou 1,5 litrovky vody. Stan byl špatně skladný, těžko se nesl a ke konci cesty už jsem byla docela unavená a hladová. Dole jsem zaplatila Riotovi, vrátila stan a pokračovala dále do vesnice pro zbytek věcí. Po cestě mne ještě Rioto, který se vracel na motorce domů, vzal do penzionu.
Pokračování do Cemoro Lawang ke kráteru Bromo
U paní jsem si dala opět nasi goreng (smaženou rýži asi za 15,- Kč), sbalila své věci a vydala se dál s těžkým báglem do Cemoro Lawang (2 200m), což bylo možné jen džípem anebo na motorce. Už relativně vysílená jsem šla asi 1,5 km na stanoviště motorek a doufala jsem, že najdu takovou, kam budu moci dát velký a těžký bágl. Taková motorka, jakou jsem si představovala, ale nebyla, tak jsem usedla na stroj, který se nabízel. Řidič vypadal vcelku schopně, tak jsem si řekla, že to zvládneme. Za moto-taxi (ojek) po mně chtěl asi 300,- Kč, ale od paní z penzionu jsem věděla, že ceny jsou běžně nižší, tak jsem usmlouvala asi na 200,- Kč. Můj malý baťůžek si vzal řidič na prsa a přiměla jsem ho, aby si můj velký bágl vzal ještě na záda, protože jsem měla obavy, že s ním na motorce spadnu. I když se řidič posunul zcela dopředu mimo sedačku až na nádrž, bylo tam díky velkému batohu tak málo místa, že jsem na hrbolaté cestě měla pocit, že jak neustále nadskakuji, jednou namísto motorky dosednu až na cestu. Doufala jsem, že hrboly brzy skončí a bude normální cesta, ale místo toho jsme po chvíli projížděli téměř pouští, kde jsme klouzali v písku, motorka se často bořila, podkluzovala a chcípala. Raději jsem veškeré obavy a negativní myšlenky vyhnala z hlavy a upřela jsem se na to, že v pořádku dojedeme a že už tam budeme. Projížděli jsme krásnou krajinou vedle sopečných masivů a zhruba po hodině, i když trasa byla jen asi 10 km, jsme byli na místě. Řidič mne vysadil před hotelem, který doporučil Filipínec, nicméně měli plno. Na ulici mne oslovil mladík a ptal se, zda mi může pomoct a nabídl ubytování hned vedle v „home stay“. Smluvili jsme obstojnou cenu (zhruba 320,- Kč/noc) za pokoj se sprchou a Wi-Fi, nicméně teplá voda netekla, jak mladík sliboval. Ceny v Cemoro Lawang, turistické lokalitě hojně navštěvované Evropany, které jsem po celou dobu pobytu až dosud prakticky nespatřila, již byly vyšší.
Cemoro Lawang, vyhlášené Bromo a bezprostřední okolí
Na druhý den jsem se pěšky vydala ke kráteru Bromo, jedné z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí Indonésie, vyobrazené dokonce na titulní straně turistického průvodce Indonésií Lonely Planet. Trochu jsem se zamotala v přilehlé pouštní krajině, takže místo plánovaných 45 minut mi cesta z pokoje ke kráteru trvala o poznání déle, nicméně jsem si „měsíční krajinu“ kolem vulkánu alespoň dosyta užila. Po obědě (nasi goreng za 30 Kč,-) jsem se ještě vydala na nedaleký vrchol hory Penanjakan (2 770 m, 2 hodiny cesty tam), kde tou dobou nebyla ani noha a odkud je za jasného počasí výhled jak na kráter Bromo, tak i na sopku Semeru v pozadí. Bohužel jsem ale Semeru kvůli mlze neviděla. Tu jsem viděla až na druhý den ráno, kdy jsem se na Penanjakan vydala znovu. Ráno ve 4:00 před svítáním mne můj pronajímatel pokoje Ivan vzal na motorce (za 240,- Kč) nahoru jinou cestou mezi mraky džípů, kteří směřovali stejným směrem. Bez báglu už byla cesta na motorce o mnoho lepší, i když jsem měla díky jeho rychlé jízdě docela obavy. Na hoře už byly davy snímkuchtivých turistů čekajících na první sluneční paprsky, které by probarvily sopečnou kalderu. Tentokrát sice byla vidět Semeru, ale v mlze zase zůstalo celé údolí s kráterem Bromo, takže jsem typické indonéské sopečné panorama neviděla pohromadě, ale i tak to stálo za to. Cesta zpět (10 km) byla díky ucpané silnici trochu ubíjející a až po návratu ze snídaně v hotýlku vedle mého pokoje (nudle, nasi goreng, ovoce za 65,- Kč) jsem si všimla, že poušť na mém obličeji při jízdě na motorce zanechala zcela černé šmouhy od prachu.
Cesta zpět domů
Viděla jsem vše, co jsem si naplánovala a zbýval čas už jen na cestu domů. Smyla jsem prach na obličeji, sbalila věci a odebrala se na autobusové nádraží, kde jsem opět nějakou dobu čekala, než byl dostatečný počet lidí, abychom mohli odjet. Po zhruba hodině jízdy malý autobus (angot za cca 60,- Kč) s dalšími asi 12 mladými lidmi většinou z Evropy, dorazil do městečka Probolingo, kde bylo potřeba přesednout na větší autobus směřující do města Surabaya. Jak jsem vystoupila, nabízel mi jeden zástupce turistické kanceláře jízdenku na můj autobus za 75 000,- indonéských rupií (cca 120,- Kč) a tvrdil, že to je jediný autobus a že jiný zde nejezdí. Měla jsem ale informaci, že by jízdenka měla stát 35 000,-, tak jsem hledala dál. Na autobusovém nádraží, které bylo přes ulici, se mne hned chytl další muž a velmi „chtěl pomoci“ a opět radil, kam mám jít a kde stojí můj autobus. Byl tak „ochotný“, že mne k němu dokonce i dovedl. Byla mi až podezřelá jeho ohromná péče. Na autobusu byla napsaná opravdu správná destinace, ale cena jízdenky byla opět 75 000,- rupií, což mi přišlo divné a oponovala jsem, že cena má být 35 000,-. Průvodčí se na mne ještě rozkřikl, že si mám jet standardním autobusem bez klimatizace, který má několik zastávek, ale že prý ten jeho jede přímo. Jeden kolemjdoucí cenu potvrdil, tak jsem tedy nastoupila. Také mi přišlo divné, že průvodčí chtěl zaplatit hned, ještě než jsme se rozjeli. Obvykle se zde prodávají jízdenky až za jízdy. Chtěla jsem se ještě zeptat cestujících, kolik stojí lístek, ale nechtěla jsem rušit, když jsem viděla, že si každý hledí svého a dívá se do mobilu. Zaplatila jsem tedy, dostala jsem jakýsi lístek a rozjeli jsme se. Po nějaké době k mému údivu přišel nový průvodčí a chtěl po mne 35 000,- indonéských rupií za jízdné. Podávám mu lístek a vysvětluji, že jsem za něj již zaplatila 75 000,- a že již nic platit nebudu. Tentokrát jsem se už skutečně zeptala spolucestujícího, kolik ten lístek má opravdu stát. Potvrdil, že 35 000,-. Pochopila jsem, že pravý průvodčí stojí přede mnou, nicméně další peníze už nevyžadoval. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem této autobusové mafii naletěla, ale i na indonéské spolucestující, kteří zcela jasně viděli, že ze mne mafián tahá peníze a lže. Do města Surabaya jsme dorazili asi po 2,5 hodinách jízdy v doprovodu videa s otřesným vystoupením jakési mladé indonéské zpěvačky poskakující po jevišti s odbarvenými vlasy v kraťasech a lebkou na tričku. Ještě na autobusovém nádraží jsem si dala k pozdnímu obědu opět nasi goreng (smažená rýže), protože tam nic lepšího k mání nebylo. Když jsem dorazila s pomocí GRAB (cesta za 35 Kč) do hotelu za necelých 400,- Kč, kde dle jeho popisu na internetu měla být restaurace i wifi (ani jedno nebyla pravda), recepční se mne zeptala: „A dáte si k snídani nasi goreng anebo kuře?“ Maso jím sporadicky, tak jsem volila opět bezmasé... Nasi goreng za 40 Kč, letos doufám již poslední, následovalo ještě na letišti, kde jsem chtěla ochutnat i místní jávanskou kávu, ale bohužel i na můj druhý pokus byl i v této kavárně opět rozbitý kávovar, tak jsem poslední rupie dala za klasické preso. Mé dobrovolničení i výstup na Semeru se zdařily podle plánu, tak jsem na zpáteční let Singapur – Frankfurt – Praha usedala spokojeně a s sebou domů si vezla plno zážitků, nových dojmů a zkušeností, o které jsem se alespoň částečně pokusila nyní podělit.