Vše ve vesmíru vibruje a radostně zpívá, jenom člověk na to zapomněl, jak tyto energie vnímat.
Pozoruj sebe sama co vyzařuješ, jak mluvíš a jak posloucháš svou duši, jaké myšlenky pouštíš do svého srdce ?
Poslouchej tu vibraci Pána a dávej pozor co říkáš, jakou vibraci svým slovům dáváš.
Každý člověk dostal tu schopnost od Stvořitele, může poznat co se v jeho nitru děje, je tam klid a vnitřní mír, nebo zmatek a napětí ?
Poznáním sebe sama je klíčem k vnímání vnitřního hlasu, cit vždy ukáže cestu vzhůru, jenom tato cesta je správná, člověk se nemá vrtat v jednohmotném houští, jen vzhůru, tam dostat se duch touží.
Nemá být v člověku nějaké tajemství, klíčem k poznání jsou boží zákony.
V tomto krásném pozdějším Stvoření je třeba prožívat a žít podle božího vedení.
Ve vděčnosti jenž začíná radostí, se každá temná myšlenka a emoce ve světle rozpustí.
Být dětským a radovat se stále, ta vděčnost pronikne až do duchovního ráje.
Vždyt ´ vše v přírodě, každá květina, každý strom šumí láskou a jemně vibruje, tak to Stvořiteli zářením jakoby děkuje, jenom člověk nezná ten koloběh záření, a vibrací, nezná boží geomerii, stále v bližních vidí chyby, stále by rozumem vladl celé přírodě, stále chce jenom brát , však to nedokáže nikdy, a to měl být na Zemi Pán.
S přírodními bytostmi ztratil spojení, těm měl dávat duchovní proud, vážit si jejich rad, a v přírodě sílu Matky Země s láskou obejmout.
Však nelze jenom přijímat, je třeba dávat, dávat přírodě duchovní proud.
Láskou radostí a vděčností produchovnit celou zemi, v tom jásavém prožitku která jde rychle vzhůru až ke Stvořiteli.
To je ta pravá Bohoslužba, přijmi člověče boží vibraci a jemný boží proud, nech ho ve svém srdci zažehnout, však to otevřené srdce si nemůžeš nechat jen pro sebe, to světlo září na Boží Svět, prozáří přírodu a vrátí se zpátky do Nebe.