Zdeněk Prchlík - Nebeskému Otci

Když v podivném zmatku myslím na tebe můj Pane.
A v mém srdci malomyslnost vzkvétá.
Vzhlížím k tobě Hospodine a v duši mé září velká touha.
Tehdy vzhlédnu k tobě i když se mi zdá ,že žiju v hrobě.
Vnímám duši svou ,ona chce vzlétnout za tebou.
Mé srdce zavibruje a září ,když pohlédneš na mne ,jako bych viděl úsměv na tvé tváři.
Ty mě znáš Pane ty víš co mi schází ,chci vidět tvé světlo ,tu krásnou zlatou záři.
Rozumem jsem tě poznat chtěl,rozumem a touhou změnit cestu svou,chtěl jsem se sám probít temnotou.Ego mé mě dále vedlo ,já dále chyboval,myslel jsem si ,že všechno krásné už v sobě mám.,už viděl jsem nad sebou svatozář.
O jak jsem se zmílil,když z falešnou lucernou hledal jsem tvou tvář,já líbit se chtěl lidem ,co všechno umím a znám.
O ducha svatého jsem neprosil,chtěl jsem tu krásu ve svém nitru vytvořit.
Už jen o jedno prosím promněn srdce mé a ono už nebude stažené.
Stačí mi jen to srdce mít ,to aby mohlo láskou zazářit.
A prosím dej ducha svatého všem ,kdo tě prosí,at vedeš nás všechny dnem i nocí.
Bez tvé milosti nejsme nic,dej každému do srdce i houslový klíč.
A učin nás nástrojem svým,vždyt ty jsi ten dirigent,ty jsi náš Otec ,náš Spasitel.
At ta tvá hudba prozvoní celé stvoření,at z duší lidí odejme každé trápení.
aby už každý ze tvé lásky žil jako tvůj Ježíš, božský,milosrdný Syn.