Když procházím se v krásném lese,
vzpomenu si na tebe má lásko.
Tak rád bych tě obejmul,
však jsi tak daleko
a i přesto tvá tvář září i na dálku
chci vyprávět ti alespoň pohádku.
O bojovném rytíři,
který tebe hledá a už proputoval kus světa.
On pozná tu dívku podle očí,
v níž se zlaté jiskry točí.
Stačí se do nich zadívat
a to světlo na mne přeskočí.
Jenom jeden pohled tvůj rozzáří srdce mé
a ono už nebude kamenné.
A duše zazáří štěstím,
pokleknul bych před tebou
a vzal tě do náruče,
láskou by zahořelo mé srdce.
V tajemném obětí bych pohlédl k nebesům, protože splnil se můj sen, být láskou omámen.
Nelze žít bez duchovní ženy,
vždyť ona dává tolik něhy.
Jenom taková žena člověka promění,
on však musí zůstat nohama na zemi.
Neboť by mohl láskou odletět a andělům v nebi o tom vyprávět.
Až k Nebeské Matce a ještě více vzhůru, pozdravil by Otce u Nebeského trůnu.
A Matka Boží by ho k srdci přivinula
a dolů na zem by to nepustila.
Však on má na Zemi ještě něco vykonat,
až potom bude volný jako pták.
On bojovník silný, musí poznat ženskou duchovní krásu, aby mu dala do srdce více jasu.
Je jiný než jeho bratr,
má bojovné srdce, nežilo se mu na zemi hladce.
Na sobě poznal veškeré utrpení,
jeho tvář se zocelila,
jeho duši připravila na boj proti temnu, už nasazuje si rytířskou helmu.
Až svolá z Blaníku své přátele,
až země bude se třást pod kopyty koní,
tu vysvitne slunce, budeme připraveni k duchovnímu boji.
