Je to možné? Jsi to ty? Dotýkám se tě myšlenkami, svými pocity….a stále si nejsem jistá….Jsi někdo jiný. Jsi krásný a nepoznatelný. Tichý a pokorný. Silný a nespoutaný. Dotýkám se tě a stejně někde v hluboko ve svém srdci vím, že tě nikdy nemohu poznat zcela. Jsi blízký i vzdálený.
Čistá krůpěj rosy, skanutá na povrch Země odkudsi z dalekých výšin. Právě teď, tady a teď. Třpytíš se ve své čistotě a bolesti. Proč? Proč jsi tady? A proč jsem tady já? Mohu se tě dotýkat? Dovolíš to?
Aspoň to zkouším. Bojím se té čistoty. Čistoty, která mě tak neuvěřitelně přitahuje a láká. Objevuji tebe. A skrze tebe objevuji sebe. Kdo já jsem? Odkud jsem přišla a kam směřuji?
Dívám se do tvých očí a cítím hluboké rozechvění. Miluji? A mohu? Ano, mohu. Ale zároveň se bojím….
Co když vyjde Slunce a tu rosu vysuší? Co mi po ní zbude? Vzpomínka. Krásná, pokorná a tichá …..
A já bych snad chtěla víc….opravdu? Nevím. Bojím se jít dál, bojím se zůstat stát. Chtěla bych se rozběhnout vstříc tobě, vstříc sobě, vstříc Bohu…..
Tak kde jsi? Kde tě mohu najít, zasutá vzpomínko na Lásku…
