Diskuse pod články

Členové klubu Agape mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16.02.2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

03.02.2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21.11.2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

Vlasta Zedníková - Tonda a Jasmínka

Ne, nedejte se zmást. Nebude to milostný příběh. I když láska v něm hraje velikou roli. Takto jsem pojmenovala svá morčátka, o kterých bych vám teď moc ráda napsala.


TONDA

Byl podzim, začátek října roku 2010. Manžel mě vezl autem do práce a zajel až na firemní parkoviště. Bylo šero a reflektory osvěcovaly jen malou část dvora. Náhle se dotkly malé, bílé hromádky. Co to je? Polystyren nebo kus hadru? Jenže hromádka se pohnula a začala rychle prchat před nepříjemným hlukem a ostrým světlem. Ale nebylo kam se schovat. Tak se to prchající bílé stvoření přikrčilo u plechové haly. Šla jsem se podívat na toho malého návštěvníka, co je zač. Morčátko. No, ale kde se tu vzalo? Obytné domy tu nejsou. Srdce se mi sevřelo. Musí mu být zima. Ráno bylo sotva pár stupňů nad nulou. Kožíšek má sice pořádný, ale venku být určitě nemůže. Bylo velice plaché a při každém náznaku přiblížení se dávalo na zběsilý útěk. Mám všechna chlupatá zvířátka moc ráda, ale tohle je učiněný divoch. To se jen tak chytit nenechá.


Vešla jsem do firmy a oznámila nález. Ihned začaly padat nápady, kde se tam vzalo a co s ním. Odešla jsem do své kanceláře, ale zvířátko mi nešlo z hlavy. Zaplavila mě lítost. Ještě tak, aby ho chytla kočka. Raději jsem si šla uvařit kávu. Dumám si tak pro sebe nad voňavým mokem, když se ozvalo zaklepání na dveře. "Tak vám nesu toho malého tuláka", oznámila mi suše paní z reklamačního a podává mi krabici. Mně? Proč mně? Co já s tím budu dělat? Odklopila jsem klopy krabice a bylo to. Koukám na vyděšená, kulatá očka, částečně krytá rozčepýřenou chocholkou. Zaplavila mě něha k tomuto malému stvořeníčku. Začala jsem na to malé mluvit a zároveň jsem si pro nás pro oba mumlala. Copak asi tak morčátka baští? Vůbec netuším, tak jsem mu nalila trošku ohřátého mlíčka do víčka od zavařovačky. Okamžitě je vylízal a vzápětí přebytek tekutin vypustil do rožku krabice. No prima, ale co dál? Ještě chvíli jsem dumala, ale už se ve mně zrodilo odhodlání. Postaráme se o něj. A tak byl nový člen naší domácnosti na světě.


Odpoledne jsme nakoupili celou výbavu a malého tvorečka přivezli domů. S velkým nadšením jsem mu vybavila celý jeho nový domov. Nasypala piliny, do misky dostal krmení a seno a na bok jsem zavěsila lahvičku s vodou. Už jsem se těšila, jak se na to na všechno ihned vrhne a bude projevovat nadšení. Chvíli jsem ho lovila v krabici, ale jemu se evidentně nechtělo opustit bezpečí krabice. Nakonec se to podařilo. Přenesla jsem jej do klece a kochala se pohledem. Okamžitě zalezl do rohu a naprosto se nehodlal pohnout. Chvíli jsem ještě čekala, že se pustí do všech těch dobrot, ale měl jiný plán. Sedět a ani se nehnout. No, dobrá. Však tě hlad donutí změnit názor. Šla jsem si po svém a občas ho pohledem zkontrolovala. Nehybná socha. Stále stejný rožek klece, jen v misce ubylo krmení. No vida, chutná mu.

Večer jsem dostala úžasný nápad. Vezmu si ho do náruče a vynahradím mu všechno to venkovní strádání. To se mu přece musí líbit. Prý jsou morčátka velcí mazlíci. Tak jdu na to. Šáhla jsem do klece, ale morčátko zřejmě nemělo náladu na nějaké něžnosti. Hbitě se mi zakouslo do prstu. Vyjekla jsem a zalila mě zlost. Tak já na tebe tak hezky, starám se o tvé dobro a ty takhle? Zavřela jsem dvířka klece a uraženě odkráčela k televizi. Na vteřinu jsem zalitovala, že ho tu máme. Co s ním, když se nenechá ani pohladit.

A tak šel den po dni. Krmila jsem to malé, bojovné morče, ale do ruky jsem se je neodvážila vzít. To kousnutí jsem si ještě moc dobře pamatovala. Jenže, jestli s ním máme něco pořídit, chce to trpělivost a pomaličku si na sebe zvykat. Zkrátka, chce to od nás od obou důvěru. Já musím věřit, že už mě nekousne a to malé zase, že mu prostě nechci ublížit. Postupně si zvykal na náš pach, spojoval si jej s krmením a pomalinku se uklidňoval. Po pár dnech se jej pokusil manžel vzít do rukou a to malé se nechalo. Sedli si spolu k televizi a já začala žárlit. Ach jo, vždyť přece já jsem doma měla jako malá křečky a přímo jsem je milovala. Jak to, že teď mám doma morčátko a nemohu je ani pochovat? Využila jsem jeden večer situaci, kdy manžel u televize usnul a sebrala odvahu. Šáhla jsem do klece a to malé si vzala do dlaní. Příliš se nebránilo a bylo krásně teplé. Byla jsem nadšená. Hladila jsem je a zcela spontánně mě napadlo. Tonda. Bude se jmenovat Tonda. Nevím proč, jako by mi to snad samo řeklo. Prostě Tonda. Legrační je, že vlastně vůbec nevíme, jestli je to kluk nebo holka. Ale, vždyť je to jedno.


Od teď to byl Tonda, Toníček. A krásný Toníček. Dlouhé bílé vlásky mu při ležení kolem tělíčka dělaly vějíř. Kolem pravého očka měl dlouhý černý flíček, takže vypadal poněkud nesymetricky. A na hlavičce mu roztomile trčela rozetka. Koupili jsme dokonce i kartáček na pročesávání jeho dlouhých vlásků. No, popravdě, při prvním pročísnutí nám dal ihned najevo, že takové věci tedy trpět nebude. Tak jen tak opatrně jsem mu občas načechrala tu jeho parádní rozetku a ještě pročísla hřbítek. Ale to už taky bylo vše. Pokud jsem mu zajela na boky či zadeček, ihned zoubkama projevil svůj názor. Naštěstí vždycky do kartáčku.


Po pár dnech jsem zjistila, že mám nejspíš na Toníčka alergii. Když jsem jej měla v náručí, chvilku vydržel, ale pak se ihned přesunul na můj krk, pod bradu. Tam se přimáčkl a zůstal tam ležet, dokud jsem jej nevrátila do pelíšku. Jenže pokaždé mi na krku naskákala svědivá vyrážka. A já marně přemýšlela, co jsem snědla nebo vypila. Ale totéž jsem zjistila na zápěstích. Při jakémkoliv kontaktu s Toníčkem se mi objevila vyrážka. Ach jo, rezignovala jsem. Tak od teď si to mazlení bude užívat jen můj manžel. A na mně zbývá krmit a uklízet pelíšek. Jo a ještě koupání. Ale to bylo moc fajn. Sice poprvé nevěděl, co se s ním děje a chtěl vyskočit z umyvadla, ale pak si na to postupně zvykl a koupání měl moc rád. Seděl v umyvadle v bublinách březového šamponu, malé tlapičky opřené o mou dlaň a světe div se, nechal si pod vodou šáhnout i na bříško a řádně vydrbat kožíšek. Pak jsem jej zabalila do osušky a dalších dvacet minut si užíval v měkkém teple.


Za čas jsme zjistili, že má velmi dlouhé drápky a tak jsme usoudili, že to zvládne jedině veterinář. Ten přece ví, co a jak. Byla jsem taky zvědavá, jak si poradí s tím, že si Toníček rozhodně nenechá na tlapky sáhnout. Ale vyvedl nás z omylu. S naprostou bravurou jej uchopil, ostříhal mu jednu tlapku a zbytek jsme museli pod jeho dohledem zvládnout sami. Prostě nás to učil. Ale jednoduché to tedy nebylo. Toníček se vzpíral ze všech sil a udržet ho při stříhání, byť jen na krátkou dobu v klidu, byl vskutku nadlidský výkon. Ale povedlo se.


A tak Toníček žil s námi. Ještě trošku vyrostl, no spíš zmohutněl. Krmila jsem ho opravdu poctivě a dostával samé vybrané lahůdky. Obzvlášť miloval okurku hadovku. Po té se mohl doslova utlouct. Kdykoliv a v neomezeném množství. A ještě pampelišky, včetně květů. Neuvěřitelnou rychlostí v něm mizel stonek a nakonec mu v tlamičce skončil i květ. Vždycky pak měl žlutý čumáček od pylu. Jezdíval s námi na chalupu. Měl tam své místečko pod botníkem, který byl zakrytý závěsem. Když chtěl, mohl si zajít do své klece na zrníčka nebo na seno. Ale jinak většinou tábořil pod botníkem. Dala jsem mu tam starou hadru, na které spokojeně trůnil. Když byl zvědavý, cože se to venku děje, nikdy nevylezl hned celý. Jen pohnul závěsem, maličko ho nadzdvihl a objevily se jen přední tlapky. Chvíli rozvážně čekal a pak vykoukl čumáček s vousky. A teprve nakonec se objevila celá hlavička, ihned připravená zase zmizet, kdyby náhodou. Ale pokud jsme zamávali nějakou dobrotou dostatečně blízko, neodolal a natahoval čumáček tak dlouho, až se celý vysoukal. Uchopil zoubkama lahůdku a okamžitě zmizel v bezpečí svého království. Ráno chodíval na předložku ke kuchyni, kde seděl u dveří, hlasitě pískal a domáhal se plátku okurky.


V teplé letní podvečery zůstávaly dveře na dvůr otevřené a to byl pro Toníčka jasný pokyn. Jít prozkoumat, co se tam venku děje a očichat všechny ty úžasné vůně. Nikdy nešel ven sám. Vždycky nějak věděl, že už tam někdo z nás je. Teprve pak se vydal na průzkum. Asi se cítil více v bezpečí. Ale když už jsme si tam sedli nebo aspoň jeden z nás, Toníček přišel a sedl si pod židli. Spokojeně mžoural do zapadajícího sluníčka a když už bylo víc šero, odvážil se sejít z kamenné terásky na trávník. Panečku, to bylo něco. Všechno tak krásně vonělo a tolik pochoutek naráz. Jen si stačilo vybrat. Je libo sedmikrásku nebo raději pampelišku? Všechno po ruce a úplně čerstvé. Pokud ucítil nějaké nebezpečí, okamžitě zarejdoval pod židli a hledal ochranu. Ale za chvíli se uklidnil a pokračoval ve svých výpravách.


Jednou jsem s ním takto spokojeně relaxovala na zápraží a kochala se prvním silným výhonem nově zasazené růže. Už bylo vidět i malé poupě a já se těšila, jak se rozvine. Najednou se stonek začal chvět, pak kymácet a naráz se skácel. No to snad není možné! Vstala jsem a došla těch pár kroků k záhonu. V mulči seděl Tonda a pilně okusoval právě skolenou pochoutku. Chtěla jsem se zlobit, ale nešlo to. Byl tak roztomilý. Sice jsem mu vyčinila, ale spíš dobrácky a jen tak pro formu. Růže pak během pár dnů vyhnala dalších několik výhonů a za krátko všechny vykvetly.

Podél zdi nám rostlo psí víno. Vytvářelo na zemi hustý porost a zelené listy tvořily neprostupný prales. Ale jen pro nás. Pro Toníčka to byl ráj. Kde se nachází, bylo poznat pouze z pohybujících se listů. Toníčka vidět nebylo. Potíže nastávaly pouze s večerním návratem domů. Tondovi se na dvorku líbilo a krytý bezpečím vinných listů, se rozhodně vrátit pod botník nechystal. A začaly lovy beze zbraní. Systematicky, krůček za krůčkem jsme postupovali každý z jedné strany a snažili se nezbedu ulovit. Ale byl ve svém živlu a my příliš pomalí. Zdálo se, že už, už a frnk, byl pryč. Když nic nepomáhalo, rozhodli jsme se pro jinou taktiku.


Seděli jsme na židli a čekali, až si přijde za námi sednout. Což o to? Někdy opravdu přišel, ale chytit jej nebylo snadné. Prchal jak mohl a zdálo se, že se tím i baví. Pak už byla jediná možnost. Opustit židle, jít do chalupy a nechat otevřené dveře. To měl být pro něj jasný pokyn, že ochránci zmizeli a je třeba se vrátit. Většinou to během pár minut pochopil a vrátil se domů. Pak už jen následovalo společné mazlení u televize. Toníček jednomu z nás spokojeně seděl na klíně a spal.

Má alergie na něj postupně odezněla. Ale on zůstal stále stejně obezřetný a při sebemenším neuváženém pohybu, se ihned ohnal zoubkama. Nekousl, ale varoval. Kdo ví, co si prožil, než za námi přišel. Čas běžel a spousta věcí se v mém životě změnila. Zůstali jsme s Toníčkem sami. I když jsem to tak původně nechtěla, nakonec jsem byla ráda. Stali se z nás nerozluční parťáci a já byla moc ráda, že jej mám. Znala jsem jeho nálady a on znal mé. Vždycky, když jsem se necítila nejlíp, věděl to a byl velice přítulný a mazlivý. Naučili jsme se vzájemně respektovat a bylo nám spolu dobře. Milovala jsem jeho pískání, jakmile jsem vstoupila do dveří. Nikdy jsem nezapomněla mu sehnat i uprostřed zimy aspoň něco zeleného, protože zelené krmení miloval.


Nějak jsem si to neuvědomovala, ale uběhlo pár let. Bílé vlásky Toníčkovi začaly prokvétat stříbrem a stal se z něj starý pán. Stále byl čiperný a vesele se mi proháněl po kuchyni. Možná méně často jak dřív, ale stále si to užíval. Přešel podzim a nastal adventní čas. Toníček začal víc odpočívat a pospávat a už se mu nechtělo přecházet z boudičky do klece a zpět. Už zůstával jen v kleci. Měl ji na zemi a mohl se kdykoliv jít projít. Ale už nechtěl. Stále mu chutnala okurka, stále mu chutnalo zelené krmení. Jen tak nějak méně baštil a více spal.


Bylo pár dnů před Vánocemi. Málo sluníčka a krátké dny. Cítila jsem v sobě zvláštní smutek. Tím víc jsem si uvědomovala tu blízkost malého chlupatého tvorečka a byla šťastná, že ho mám. Nějak jsem tušila, že se jeho čas chýlí. V duchu jsem prosila, ať je se mnou aspoň ještě tyto Vánoce. Potřebovala jsem cítit něčí blízkost. Nastal Štědrý den. Jako zázrakem jsem si večeři i celý sváteční večer užívala v milé společnosti. Vyzářila jsem poděkování a vděčnost.


Další večer, na Boží hod vánoční, jsem si s Toníčkem sedla k pohádkám. Měla jsem po procházce a byla ráda za trochu tepla a horkého čaje. Toníček se mi v náručí chvěl a byl takový odevzdaný. Velmi dlouho jsem jej měla v náručí. Jemně jsem ho hladila a říkala mu, jak moc ho mám ráda. Zároveň jsem si uvědomovala, že se mi splnilo mé přání a Toníček je stále se mnou. Pak jsem jej vrátila do pelíšku. Poděkovala jsem se slzami v očích za splnění svého přání a pak poprosila Ducha všech morčátek, ať si Toníčka vezme k sobě, jestli má nějaké strádání nebo bolest.


Stalo se. Ráno na Štěpána už mě nevolalo žádné pískání. Nikdo už po mně nechtěl plátek čerstvé okurky. Stála jsem u klece, neschopna plakat. Uvařila jsem si čaj, ukrojila vánočku, pomalu snídala, jako by mi to stále ještě nedocházelo. Chlupatá kulička ležela v kleci, už bez pohybu a čekala na svou poslední cestu. Opatrně jsem jej zabalila a sešla k autu. Po cestě mě přemáhaly vlny pláče. Zavezla jsem jej do firmy, kam za mnou před více jak šesti lety lety přišel. Země nebyla zamrzlá. A tak jsem jej uložila mezi dva kopce růží, které jsem tam před rokem zasadila. Teď už jsem brečela naplno. Nemohla jsem to zastavit. Slzy mi tekly proudem. Naposledy jsem jej pohladila a rozloučila se. Zůstala ve mně tupá prázdnota.


S odstupem času si uvědomuji stále víc a víc, jak moc mě ten malý uzlík ukazoval mě samou. Jak přesně odrážel mé nálady, emoce. Jak bez zaváhání odhalil, kde mi může pomoci a neprodleně zahájil léčení. Po svém, po zvířátkovsku. Vyškrábal se mi až pod bradu, zalehl a bolavé místečko léčil. Jak přesně jsem v něm najednou uviděla samu sebe. Ostražitou, nedůvěřivou. Připravenou k okamžitému útěku. Připravenou k okamžitému výpadu, aby mně náhodou někdo neublížil. Stále schovanou před okolním světem, protože se mi svět zdál nepřátelský. A jak pomalinku jsme se spolu učili vzájemné důvěře. Zdá se to být neuvěřitelné, ale kdybych tohle nezažila na vlastní kůži, asi bych tomu taky nevěřila.


A tak se učím pomalinku věřit okolnímu světu. Učím se nebýt stále tak ostražitá. Pokouším se zůstat a nesnažit se okamžitě utéct nebo se ihned schovat. Myslím, že jsem pochopila, co mi přišel říct. Jsem vděčná, za tohle poselství a jen žasnu, jakými neuvěřitelnými cestami jsme vedeni sami k sobě. Jaký neuvěřitelný koncert událostí a setkání se kolem nás den po dni odehrává. A je jen na nás, zdali jsme ochotni jej vnímat a porozumět jeho poselstvím.

O Jasmínce zase někdy příště....
 
Hodnocení
Aktuální hodnocení: 5 (13 návštěvníků)
© 1997 - 2021 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz