Diskuse pod články

Členové klubu Agape mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16.02.2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

03.02.2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21.11.2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

Vlasta Zedníková - Pro radost i zamyšlení

ÚSMĚV

První, vstřícný dotek s druhým člověkem. Bázlivý, suverénní, přátelský, šťastný, dětsky naivní, úsměv. Úsměv, který umí pohladit. Mimické gesto, které tak hluboce ovlivňuje komunikaci mezi lidmi.
Po několika studených a deštivých dnech vykouklo sluníčko a jalo se zahřívat prokřehlou zemi. Všechno nastavovalo své tvářičky těm životadárným paprskům a s nadšením sklepávalo poslední kapky. Teplo, teploučko. Takový den si přímo říkal o výlet na kole. Neodolala jsem. Má oblíbená trasa kolem přehrady zvítězila. Rozkošnicky jsem šlapala do pedálů a vdechovala čerstvý jarní vzduch. Jaká příjemná změna po těch dnech pod deštníkem a s nepříjemným větrem v zádech. Objela jsem si přehradu a sjela po strmé cestě pod přehradní hráz. Zatoužila jsem po chvíli odpočinku. Volná lavička mě zlákala. Tak si tu sedím a nastavuji tvář sluníčku.
"Cyklisti taky odpočívají?" Ne úplně vstřícný tón. Proč? Nikomu nic nedělám! Otevřela jsem oči. Přede mnou vysoká, starší dáma. Turistické boty a hole, dlouhá černá sukně, kolem krku šátek a příjemně pastelový svetřík. Na hlavě tralaláček. Musím uznat, že je to zjev nevídaný, impozantní. "No, odpočívají. Aspoň já ano. Snad jsem vyjímka." Usmála jsem se. Dáma hned dodala: "Všichni jenom pořád někam spěchají a jezdí jako blázni." Já ne a spokojeně se usmívám dál. Pozdravila a odešla. Ještě chvíli jsem lenošila. Pak jsem sedla na kolo a pokračovala dál. Dámu jsem potkala znovu na mostku. Šla rozvážně středem. Nechtěla jsem zvonit, tak jsem sesedla. Zahlédla mě a ustoupila stranou.
"Moc vám to sluší", neodolala jsem. Na široké tváři se rozzářil úsměv. "Myslíte? Ale to je jen takové, obyčejné". Kdepak obyčejné! Nádherné. Dáma z minulého století. Jak mně taková zjevení dokážou překrásně naladit. Na cestu mě doprovází úsměv a měkké, teplé oči: "Dávejte na sebe pozor. Ať se vám nic nestane. Dávejte na sebe pozor."
Další ráno, které slibovalo nádherný den. Kam asi tak pojedu? Pálava? No, jasně. Dlouho jsem tam nebyla. Rychlý oběd a sedám do auta. "Dlouho jsem s tebou nebyla", sděluji svému autíčku. Vyrážíme. Státní svátek, cesty jsou volné. Pálava se rýsuje proti modrému nebi. Mé oblíbené parkoviště v Klentnici je dnes téměř plné. Ale místečko pro mé malé autíčko tu je. Parkuji a poprvé v životě jdu zaplatit parkovné. Cedule vybízí zajít k parkovacímu automatu. Auto 30 Kč, BUS 100 Kč. Záleží na počtu hodin. Bližší údaje tu nejsou, tak snad to chápu správně. Prostě zaplatím 30 Kč a je to. V peněžence mám jen padesátikorunu. Nevadí, automaty přece vrací. Jsem naplněna odhodláním ke splnění poctivého úkolu, zaplatit.
Kdo jste tam někdy byli, tak víte, že je to plácek na okraji vesnice bez jakékoliv úpravy a upřímně netuším, za co tu platím. Ale budiž. Vhazuji 50 Kč. Zmáčkněte zelené tlačítko a čekejte na lístek. Dobrá. Automat není z nejnovějších, počkám. Lístek pomalinku leze z otvoru. No, a teď bych ráda dostala nazpět! Tak dávej! Mačkám všechna tlačítka, vlastně obě, ale on mlčí. Nic. Zblajzl minci a vrátit zpět se rozhodně nechystá. Nevěřícně zírám na lístek. Mám zaplaceno do dalšího dne až do oběda. Co bych tu tak asi, krucinál, dělala? Mám chuť napsat varování pro všechny poctivce, ať si velmi pečlivě odměří, kolik tam chtějí dát. V opačném případě si mohou předplatit parkovné možná i na celý rok předem. Vydávám se na cestu a jemné roztrpčení ve mně přetrvává. Pak jsem se začala smát. Tak jsem teď prostě jen zaplatila i za ta má všechna předchozí parkování. Takže se vlastně vůbec nic neděje. Všechno je v pořádku.
Pouštím padesátikorunu z hlavy a stoupám po úzké cestě. Země je hojně nasáklá deštěm a trošku klouže. Otevírá se mi dobře známý výhled na Novomlýnské nádrže a malé vesnice kolem. Nejspíš se možná koukám i do Rakouska. Na obzoru jsou zdvižené kopce. Je tady moc krásně. Vlevo na louce je žlutý koberec dokvétajících petrklíčů a sem tam jakési modré chomáče kytek, které vůbec neznám. Skláním se k nim. Nevoní, ale jsou tak jemňoučké. Takové modrounké krajkoví, které je cudně podpíráno zelenými lístky. Ach přírodo, ty teda umíš zázraky.
Těsně vedle nohy mi leze poměrně velký černý brouk. Trošku neohrabaně, ale neochvějně vpřed. No bodejť by ne. Těžké krovky zrovna neumožňují brake dance. Šine si to ale přímo přes cestu. Ty trumbero! Zalez si do trávy! Tady tak akorát přijdeš k úrazu. Copak nevíš, kolik je tu dnes lidí? A kdo z nich se dívá pod nohy? Mám bohužel pravdu. Z nějakých důvodů se všichni tihle černí bachráči rozhodli pro pohodlné cestování po pěšině a spousta z nich už nikdy nikam dál nedojde. Asi to tak má být. Kdo ví? Je mi to trochu líto.
Došla jsem mladou rodinku. Rodiče pomalu kráčí po cestě a snaží se odpočívat a vypustit všechny starosti. Žádné zbytečné pohyby, žádné zvláštní kochání se okolím. Jen jdou, možná každý se svými myšlenkami. Ze skupinky se stále odpojuje malý, tak šestiletý, klučina. Oči bystré jak ještěrka, neustále se rozhlíží a vybízí rodinu k témuž. Jeho sestra jej posměšně sleduje a ze svých třinácti-čtrnácti let se rozhodně něčeho takového nehodlá účastnit. Malý poskakuje po cestě jako kůzle a neúnavně sbírá tyhle černé brouky. Každého si položí na dlaň a důkladně prohlédne. Popojde pár kroků a pak brouka opatrně položí mimo cestu. Chvíli napjatě sleduje, zda si to namíří tím správným směrem, okamžitě připravený jej opravit, a pak sbírá dál. A dalšího, a dalšího. Je jich tu opravdu hodně. Každý musí být zachráněn! Jaká nádherná snaha. Doufám, že si toho ti malí váží.
Jednoho položil na veliký kámen. Ale brouček tu leží na zádech a ne a ne se převrátit. Malý mu pomáhá. Už je to v pořádku. Brouk se dává do pohybu a ze své nechtěné vyhlídky padá do trávy a mizí v zeleném bludišti. Klučina se hbitě obrací a dobíhá rodinu. "Hledejte další!" pokřikuje nadšeně. Tady je jeden. Bere jej do dlaní a volá: "Mami, mami, nastav dlaň!" Matka se ani nezastaví a, už po několikáté, obrací dlaň k příjmu dalšího poutníka. Pak jej hází mimo cestu.
"Může mít brouk otřes mozku?", konečně se, do broučí epizody, zapojuje i mladá dáma. "No, může", rozvážně odpověděla hlava rodiny. Zůstala jsem stát. A pak se smát. To přece není možné. Otřes mozku? Nejsem tedy zrovna znalec hmyzí sféry, ale mám dojem, že mozek opravdu nemají. Snad spíš nervovou soustavu, ale mozek? Už jsem byla dost blízko a nedokázala jsem skrýt svůj úsměv. To mě vážně pobavilo. Mladá matka se ke mně natočila obličejem a usmívala se. Možná také dávala ve škole větší pozor. Vyměnily jsme si úsměvy plné porozumění a pochopení. Nebylo, co a proč dodávat.
Zanechala jsem je broukům a pokračovala prosvíceným lesem. Ty jarní barvy jsou neuvěřitelné. Přímo konejší všechny smysly. Zklidňují a smiřují se vším. Potkávám spoustu výletníků. Jednotlivce i celé skupiny. Teď zrovna míjím jednu a prostě musím zůstat stát. Na zádech jedné z žen je poměrně malý batoh s nepoměrně velkým psem. Vypadá spokojeně, ale já nechápu. Jak se něco tak velkého může poskládat do něčeho tak malého. Přední i zadní nohy mu kolem hlavy trčí ven. Jakoby paní nesla skoleného srnce. Olizuje se a po očku mě sleduje. No, a co já? Začala jsem se hlasitě smát. Paní se ke mně s údivem obrátila a pes zmizel za jejími zády. Jen chlupaté, visící uši jí dotvářely účes. Nemohla jsem přestat. Zase něco, co jsem ještě neviděla. Nádhera.
Po krátkém zastavení na Dívčích hradech jsem vystoupala po hřebeni k vysílači. Občas mě cestou někdo pozdravil, usmál se. Bylo to příjemné. Oplácím stejným. Někdy jsou ty úsměvy tak vřelé, že žasnu. Ale je to přirozené. To jsou prostě vřelí lidé. Jsou tady mezi námi, aby se usmívali, aby hladili, aby svým úsměvem prosvěcovali okolí. Každý takový úsměv zaseje do naší dušičky něco hezkého, co nás postrčí trošku výš. Je moc dobře, že tu jsou.
Na louce pod vysílačem jsem se na chvíli uložila do trávy mezi drobné kvítky. Bosé nohy přitisknuté k zemi. Studeně foukalo, ale tady na zemi, bylo dobře. Ukládala jsem si do paměti obrázky a epizody dnešního dne. Jak moc zajímavého se děje, když je člověk trošku vnímavý a na chvíli propustí spěch a shon. Cestu dolů mi zpříjemnilo bečení jehňátek, která se dožadovala podvečerního krmení.
Vracela jsem se domů. Auto jsem zaparkovala na vzdálené ulici, protože najít parkovací místo před domem, je někdy obtížné. Dnes mi to nevadilo. V pěkném naladění a s vidinou dobré večeře, stojím před domem. U schodiště sedí, v kruhu svých třech dětí, muž a spravuje jeden uvolněný schodištní stupeň. Místo, aby se někde bavil, opravuje domovní vstup. "Jste neobyčejně šikovný a zdatný muž", pochválila jsem jeho úsilí a přidala úsměv. Pozdravil a celkem nejistě zdvihl oči: "I když jsem vás tak posledně v tom e-mailu utřel?" "Utřel?", vrátila jsem se na chvíli zpět. Já to tak nevnímala. Ale hlavně to není žádný důvod, abych ho nemohla teď pochválit. To přece spolu vůbec nesouvisí. Byl překvapený. Viditelně se mu ulevilo a ještě přidal nějaké vysvětlení ke svému ostřejšímu písemnému projevu. Ne, není důvod se k tomu vracet. Začal se usmívat. A já jsem cítila, jak z něj něco spadává. Ještě chvíli jsme zdvořilostně konverzovali, a já vnímala, že konečně po tolika letech, je ta atmosféra mezi námi jiná, vstřícnější, uvolněná. Příjemná. Zanechala jsem jej jeho bohulibému úsilí a těšila se na tvarohový koláč.
Jak málo někdy stačí, aby úsměv napravil něco porouchaného. Nic nás nestojí. Vždycky jej máme k dispozici. Teplý a hřejivý. Nejjednodušší komunikaci mezi lidmi. Úsměv. Upřímný, srdečný úsměv. A tak se usmívejme. Kdykoliv to jen bude možné. Usmívejme se a zkrášleme někomu jeho den. A taky ten svůj. Myslím, že ten kouzelný úsměv povznáší oba dva. A tak dávejme, rozdávejme. Není, proč s nimi šetřit. Ale je, proč rozdávat. Důsledky ani nemusíme znát. V tu chvíli nejsou důležité. Mnohdy nevíme, proč se najednou usmějeme. Není třeba to zkoumat. Je třeba se jenom usmívat. Usmívat. Dáváme sobě i druhým.
Tak se usměj, člověče, a třeba zjistíš, že svět je nádherné místo a čím více se usmíváš, tím je svět krásnější. Naplňme svět úsměvy a zaplavme svět tím, co z těch úsměvů prýští. Láskou. Láskou ke všemu a ke všem. To je přece krásné poslání. To je přece to nejdůležitější poslání.

 


JEŠTĚ NĚCO?

Rok 2017. Podivný, naplněný událostmi, které se daly jen stěží přehlédnout. Třásly s námi a od základů měnily nás, naše místo na Zemi, naše místo na Slunci. Prý Rok Kohouta. Co je to za podivné stvoření, které si s námi takto zahrává? A proč? Proč nás prostě nenechá být. Jak ráda bych si v poklidu hrabala na tom svém dvorečku! Nic neřešila, nic neměnila, nikam se neposouvala, jen prostě pěkně v teploučku a ve svém klídečku byla. 
Ale to ne. Přišel si odkudsi a pánovitě obsadil mé království. Kohout! Rozhlíží se po novém teritoriu a zcela bez zábran a bezostyšně si bere co chce. Hrabe a klove si kde chce a co chce. A vůbec se neohlíží na to, že já jsem tu měla svůj pořádek, své teploučko. Drzoun jeden drzá. Sice jsem se pokusila mu naznačit, že takhle to tedy určitě nebude, ale pán se ani neotočil. Ani se neobtěžoval mi věnovat jediný pohled. Raději se bedlivě rozhlíží a rozhrabává vše, co se mu připlete do cesty. On je tu teď pán! Tak jaképak, copak?
Prošla jsem změnami snad úplně všeho. Nedobrovolně, ale zato důkladně. Jako by ten letošní rok mi nedovolil ponechat si nic z minulosti.
Jako by mě nabádal: "Neboj se a všechno to pusť! Mám pro tebe něco lepšího. Ale dokud se nepustíš, nemůže přijít nic nového."
No jo furt! Kolikrát jsem tohle četla. To je přece jasný! Ale proč se mám všeho pustit zrovna já? Ať se pustí ti druzí. Já to tady nějak..... No, zkoušela jsem s ním licitovat. Ale bylo mi to málo platné. Prostě si usmyslel, že teď je ten nejlepší a správný čas. Čas na změnu. Ale to se musím ve svém vyprávění vrátit o malý okamžik zpět. Ne o moc, jen o dva roky.
S přítelem jsme uvažovali o společném bydlení. A tak jsem poctivě běhala a sháněla. Má vize byla domeček. Nejlépe v Brně. Přiměřené velikosti, nepříliš drahý, v tichém a klidném místě, s malou zahrádkou, s prostorem pro studio, no prostě nějaký úžasný dům snů. Snů bylo hodně, ale takový dům prostě nebyl. Vždycky tam bylo nějaké veliké ALE. Nevzdávala jsem to a hledala dál a dál. Vždycky už se zdálo, že už, už....a najednou nic. Bublina splaskla. Ubíhaly měsíce a mé nadšení vystřídala obrovská únava a stres. Přestala jsem hledat.
Bydlím kousek od Lužánek a moc ráda se tam procházím. Vypadají jinak, než za mého dětství. Krásně upravené, plné kytek, dětí, psů, maminek s kočárky i mladých lidí s kytarami. Po obvodu neustále běhají skupinky i jednotlivci a dotvářejí celkový kolorit. Je tu prostě krásně. Pár kroků odsud, jen přes silnici, začíná ulice Schodová. Vždycky mi připadá, že po ní stoupám do nebe. Je tajuplná, zvláštní. Brněnský Montmartre. Neznám stejnou. A vede přímo do Černých polí. Do míst, kde jsem se narodila. 
Uklidňuje mě tichá vyrovnanost rodinných vilek a malých zahrádek. Bydlela jsem tu dost dlouho, aby se do mě nasál duch těchto míst. Stále slyším ten zvuk křupajícího písku pod koženými podrážkami bot mého dědy, který nás neúnavně vodil do školy. Den co den. Jak já mu záviděla ty kožené boty, které tak nádherně křupaly při každém kroku. A teď se tu procházím, sama, a s tichou radostí nakukuji do oken a předzahrádek. Jako ozvěna mě provázejí tiché kročeje a cítím teplo té velké, teplé dlaně, která mě jistí na cestě do školy.
Něco mě sem neodolatelně táhne. Je to jen nostalgie? Chuť se někde v bezpečí schovat? V důvěrně známém prostředí? Kdo ví... Ale spolehlivě mi to pomáhá. Uvolním se, uklidním. Procházím se tu dopoledne, odpoledne cestou z práce nebo i třeba pozdě večer. Pokaždé stejné a pokaždé jiné. Občas na pár chvil zůstávám stát před svým rodným domem. Je přestavěný, už jej úplně nepoznávám. A zmizela i předzahrádka, kde jsem obdivovala obrovské červené tulipány, které děda tak rád pěstoval. Je to už víc jak třicet let, co odešel. Ale má láska k nim zůstala. Jaké by to bylo bydlet třeba někde tady? Jen tak lehounce sním. Jenže ty domy jsou obrovské a co bych si s nějakým takovým počala? Ale stejně mi to nedává spát. Mám to tu tak ráda.
Je rok 2016. Šla jsem z práce. Půlka února. Na chodnících neuklizený rozbředlý sníh. Nevadilo mi to. S chutí jsem vdechovala vlhký vzduch. Elegantní kozačky klouzaly při každém dokročení a v botách jaro. Zamyšleně jsem sledovala co nejbezpečnější cestu, když jsem málem vrazila do nějaké paní.
"Ahoj! Co tady děláš?", překvapeně se dívám do očí Hanky. Pamatuje si, když jsem se narodila. Když mi bylo deset, odstěhovali jsme se. Znovu jsem ji uviděla, když za mnou přiběhla na porodní sál. Zrovna jí dovezli na kojenecké oddělení mého čerstvě narozeného syna. Párkrát jsem ji ještě zahlédla v nemocniční jídelně, kam jsme z práce chodili na jídlo. A teď tu stojí proti mně. Hned jsem využila příležitost a zeptala se na možnosti nějakého bydlení. Nevěděla. Jen se tak neurčitě zmínila, že u ní v domě bude "výhledově" volný byt. Ale zatím tam bydlí devadesátiletý tatínek. Byla jsem trošku zklamaná. Tak ráda mám věci hned. Ale co, asi to tak má být, a tak jsem to pustila z hlavy.
Občas ke mně ještě zavanula touha po jiném bydlení, ale jen jako takový lehký závan. A jednou s ním ke mně připlulo i poznání. Vždyť já vlastně vůbec nechci shánět žádné společné bydlení. Přála bych si najít něco moc krásného, ale pro sebe. Něco, co by v tuto chvíli lépe vyhovovalo mým potřebám. No teda, to je změna! Úplně to se mnou zatřáslo. Vždyť já jsem nejmíň třikrát stála před podpisem smlouvy ke koupi nějaké nemovitosti. Ještě, že kolem mě neúnavně poletoval můj Anděl strážný a vždycky mě z té šlamastyky dostal.
"Ach kamaráde. Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčná."
Stále jsem ale cítila potřebu nějaké změny, takový neklid. V pravidelných vlnách ke mně přicházel a nenechával mě na pokoji. Tak jsem se alespoň pustila do proměny stávajícího bytu. Nastal konec listopadu. Měsíc do Vánoc. Pozvala jsem malíře a celý jej nechala vymalovat. Přestěhovala jsem nábytek, změnila dispozice. Atmosféra bytu se úplně proměnila. Znovu jsem pociťovala radost a chuť se sem vracet. Znovu mě těšilo pracovat s prostorem, který jsem už tak důvěrně znala. Stačilo pár maličkostí a zase jsem dýchala v rytmu svého bytu. 
Jenže, pak přišel ON. Rok 2017 a s ním OHNIVÝ KOHOUT. Velkopansky roztáhl křídla, zakokrhal a pustil se do svého díla. Nic, vůbec nic nenechal bez povšimnutí a svými ostrými drápy rozhrabával vše, co už nemělo zůstat na svém místě. Ta jeho důkladnost byla nemilosrdná.
Koncem února jsem opustila místo ve firmě, kde jsem pracovala 26 let. Nebylo jednoduché po tolika letech odejít z rodinné firmy a bez vidiny, co dál.
Začalo jaro a ve mně stále více sílilo přesvědčení, že už ani nemohu zůstat v současném partnerském vztahu. Byla jsem unavená, cítila bezmoc a rezignaci. Snad jsem doufala, že se samo něco změní, že třeba ten druhý pochopí, nebo že se stane nějaký zázrak. Stal se! Konečně jsem pochopila, že nemusím zůstávat v ničem, co mi už nevyhovuje. Snad jen, abych sama před sebou měla nějaké alibi, chtěla jsem zajít za kartářkou, aby mi řekla, co a jak. Legrační, že? Hodit na druhého tíhu svých pochybností. Naštěstí neměla čas. A tak jsem před svým dalším velkým rozhodnutím zůstala stát sama. Stal se další zázrak. Našla jsem v sobě sílu, s tím skončit. Rozhodla jsem se. Nesmírně se mi ulevilo. Sklepala jsem ze sebe obrovskou zátěž. Svět se zdál najednou barevnější, lehčí, veselejší. No páni! Proč jsem to neudělala dřív? Že by takový malý strášek, že zůstanu na věky věků sama?
Poprvé jsem jela na dovolenou sama. K moři. Náramně jsem si to užila. Jasně, že jsem se bála. Ale ten výsledek byl excelentní. Sice jsem byla bílá vrána a podezřívavě si mě všichni měřili, ale mně to bylo vážně úplně jedno. Užila jsem si každou vteřinu své svobody. Léto jsem strávila na kole a procházkami s foťákem. To je neuvěřitelné, kolik krásy je všude kolem. Snad tisíckrát jsem byla v Lužánkách, ale pokaždé tam bylo něco nového. S velikou chutí jsem se s foťákem plížila za keři a stromy, nebo jen tak nedbale ležela na trávě, ale přitom bystře pozorovala své okolí a lovila ty nejúžasnější záběry z té krásné každodenní obyčejnosti. Občas jsem zabrousila i do Černých polí. Jen tak, prostě pro tu atmosféru. Má rodná ulice byla totálně rozkopaná. Zmizel chodník i silnice a v jámách se těžkopádně pohybovaly obří stroje. Hluk a prach. Chudáci lidi, kteří tu bydlí.
Ale hned jsem si uvědomila, že něco podobného prožívám já. Tři kompletní rekonstrukce bytů v průběhu několika měsíců. A rok před tím rekonstrukce bytu nade mnou a naproti mně. Ten byl obzvláště výživný A tak jsem se začala sama sebe ptát. Proč? Proč už tak dlouho snáším hluk, prach a nepohodlí. Potřebuji klid, pro svou práci i odpočinek. A všechno mě odsud naopak vyhání. To je podivné. Proč zrovna teď, když jsem se tak pěkně smířila se svým bytečkem a znovu jsem se v něm začala cítit dobře?
Byla sobota, půlka listopadu. Šla jsem se projít. Přes Lužánky, ulicí Schodovou a už jsem zase byla v Černých polích. No vida. Tak oni už dokončují práce. Ulice je upravená, silnice i chodníky na svém místě, zbývá jen pár dodělávek. Jdu po naší ulici a mám pocit, jako bych nebyla sama. Je to podivné, ale zastavuji se u některých domů a tiše rozmlouvám se svým dědou.
"Tak co tomu říkáš? Ti to tady změnili, viď? Jestlipak to tady ještě poznáváš?", povídáme si spolu a pomalu procházíme stará známá místa.
Následující den jsem měla neuvěřitelně silný vjem o bydlení v Černých polích. Když jsem se do té představy ponořila, srdíčko se ve mně zatetelilo a splašeně se rozběhlo za svým snem. Zalila mě jásavá radost. No ale co s tím? O ničem konkrétním nevím. Snad ta Hanka.... Ale ta to má jistě už pronajaté, na co by čekala. Tatínek už odešel před rokem a když mi tenkrát volala, tak jsem ji odmítla. No, tak co teď? Nechala jsem to být, ale červíček už hlodal. No dobře. V pondělí se za ní stavím a zeptám se. Ať mám v duši klid. Najednou mi ani nevadilo, že bych šla do podnájmu, a ne do svého.
Nebyla doma. Do schránky jsem jí hodila vizitku se vzkazem. Ozvala se večer. Neuvěřitelné se stalo skutečností. Byt byl stále ještě volný. Díky víc jak roční rekonstrukci silnice a chodníků, nebyla ulice přístupná, a tak se nemohla začít oprava bytu. Ach andílci. Jak vy to děláte? Šla jsem za ní hned druhý den. Hanka mi otevřela branku a já prošla malou předzahrádkou. Za dveřmi na mě dýchla vůně domova. To je nádhera. Něco teplého mě zahřálo u srdce. Ale jsem realistka. Kdo ví, jak bude vypadat ten byt? Půl století se tam nic nedělalo.
Konečně stojím v předsíňce v prvním patře a s úžasem se rozhlížím kolem sebe. Otevřené dveře mi umožňují nahlédnout do pokojů. Je tu starý nábytek a všechno je takové uprášené, omšelé. Tady se prostě zastavil čas. Ale v tuhle chvíli je důležitější můj pocit. A ten je velkolepý. Ten prostor je nádherný. Od první vteřiny se tu cítím jako doma. Starými dřevěnými okny sem přes uprášené záclony svítí sluníčko. Malá kuchyňka s nádhernou terasou. Okna jsou otočená na jih a do zahrádky. Samostatný velký pokoj, ve kterém už teď vidím své studio. Pracovna, která mě láká tvořit a relaxovat. Otevírám dveře na terasu a s úžasem se dívám na Špilberk a celé Brno, které tu přede mnou leží jako na dlani. Tolik krásy a všechna se mi tady a teď nabízí. Souhlasím. Ani nemohu jinak. Tenhle byt je splněný sen.
Po téměř půl století se vracím domů, na stejnou ulici, jen o pár metrů dál. Do domu s krásným číslem 8. Čekal na mě a dočkal se. Jsem tady. Znovu prožívám tu přenádhernou radost, kterou jsem cítila, když jsem se tenkrát před deseti lety stěhovala do svého bytu. Budu jej opouštět s velkou vděčností a láskou. Bylo mi tam krásně. Ale čas mě postrčil dál a já mu s důvěrou naslouchám. Pouštím krásné, aby mohlo přijít ještě něco krásnějšího. S pokorou se skláním před velkolepostí Božího řízení. Ta je prostě nezměrná.
"No, tak co tomu říkáš, Kohoute? Už jsi spokojený? No tak, odpověz mi!", dorážím na toho malého, ohnivého drzouna.
Nezúčastněně se prochází kolem mě a jen tak po očku sleduje své dílo. Zdá se být spokojený. Ale kdo ví, co se mu ještě honí hlavou? Občas se zahledí do dálky, snad aby se ujistil, že na nic nezapomněl. Ale já jsem ve střehu. Přece jen, pár dnů mu do konce jeho kralování ještě zbývá.



 

Hodnocení
Aktuální hodnocení: 5 (11 návštěvníků)
© 1997 - 2020 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz