Diskuse pod články

Členové klubu Agape mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16. 2. 2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

3. 2. 2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21. 11. 2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

Vlasta Zedníková - Potkala jsem Život

Potkávala jsem ji roky. Občas. Bydlely jsme ve stejném domě. Vysoká, příjemná žena. O něco mladší, vždy usměvavá. Vyzařoval z ní klid. Dívala se mi zpříma do očí a já měla pocit, že nahlíží do mé duše. Trošku mě to znervózňovalo. Bývám před světem dost uzavřená, ale zároveň jsem měla chuť v její blízkosti setrvat. Její pole sálalo klidem a bezpečím.
Občas jsem vídala její dvě děti. Vysokou, velmi štíhlou dívku a mladšího chlapce. Na dnešní dobu nezvykle dobře vychované. A občas jejího muže. Pohledného sportovce, který se vždy rád zastavil a něco milého prohodil. Zkrátka, příjemná rodina.
Trošku mě překvapilo, když jsem paní zahlédla s těhotenským bříškem. No teda, troufají si. V dnešní době a tři děti? Ale cítila jsem, že děti jsou pro ně požehnáním. Za pár měsíců už vysoká dívka vozila brášku. Zamyslela jsem se nad tím, jak je krásné, když se potkají dva lidé, kteří spolu souzní a jaký je to dar pro děti, když mohou vyrůstat v takové rodině.
Malý Šimon už dávno nejezdí v kočárku, ale na kole a všichni nějak rychle vyrostli. Občas jsem je zahlédla, jak nakládají kola na střechu svého velkého auta a jedou si užít volné dny. Šimon už má určitě deset a paní je stále stejná. Stále stejně krásná a klidná. Ani její muž se nemění. Prý běhá maratóny. Jak to všechno zvládají?
Loni v zimě jsem se definitivně rozhodla se odstěhovat. Bylo mi líto jen toho, že jsem se nestačila sblížit s touto příjemnou rodinou. Ale mně seznamování trvá dlouho a také dlouho trvá, než se někomu otevřu. Tak to už asi nestihnu.
Byl konec dubna. Den před stěhováním jsem potkala pána. Živě se zajímal o volný byt a možnost pronájmu. Trošku mě překvapil. Ale co, jsou velká rodina a možná by se jim hodil další volný prostor. A zároveň mi nabídl svou pomoc. Byla jsem překvapená. Nechtěla jsem ho obtěžovat, ale ta pomoc mi opravdu přišla vhod. V devět večer jsme naložili věci, které jsem nechtěla svěřit do rukou stěhovákům a jeli. Trošku mě zlobilo koleno a chození po schodech mi dělalo potíže. Ale pán ani na chvíli nezaváhal a všechny věci mi sám nanosil do nového bytu. Byla jsem mu velmi vděčná. Pozvala jsem ho i jeho paní na návštěvu, až budu zařízená.
Týdny utíkaly. Byt už byl zařízený a já se stále nemohla rozhoupat, abych jim zavolala. Vždycky bylo něco „důležitějšího“. Začalo dlouhé a velmi horké léto. Napsala jsem pánovi e-mail. Neodpověděl. Pak jsem ho potkala v domě. Byla jsem vyzvednou poštu.
„Ano, jasně, určitě se domluvíme“ a zmizel. Na paní jsem kontakt neměla a bylo mi hloupé pána „nahánět“. Třeba o návštěvu ani nestojí. Pustila jsem je z hlavy.
Na podzim jsem ji potkala u parku. Stále stejně klidná a usměvavá.
„Tak co, kdy se za mnou přijdete podívat?“, neodolala jsem pozvání.
„Přijďte oba, i s manželem. Ať se podíváte, jak nakonec bydlím“, měla jsem radost z našeho setkání.
Zahleděla se na mě a tiše pronesla: „To už nepůjde. Manžel se před týdnem odstěhoval.“
Nemohla jsem tomu uvěřit. Cože? A proč? Co je to za nesmysl?
Spadly mi růžové brýle. Najednou vidím ve tváři smutek a obrovskou únavu. Jak dál? Co bude dál?
„To je mi moc líto“, na víc jsem se nezmohla, „opravdu moc líto“.
Ještě pár konejšivých slov. Ale pomohou vůbec? Spadl domeček z karet. A já myslela, že je to nedobytný hrad.
„Ozvu se.“ Slíbila jsem a vzala si telefonní číslo.
Trvalo mi to tři měsíce. Šárka přišla. Světlé vlasy kontrastovaly s černým oblečením. Posadila se v obýváčku na zem, záda opřená o nízkou komodu a se sklenkou růžového začala vyprávět. Bylo toho hodně, ale nezatěžovalo to. Slova pomalu odplouvala a odnášela sebou zklamání a žal, jen málo výtek.
„Kdo ty vlastně jsi, ženo?“, dívám se Šárce do očí a obdivuji její sílu.
„Mám dva bratry. Já jsem z dvojčat, víš“, poodkrývá něco ze své rodiny. Maminka nám umřela brzo a táta odešel, když mi bylo čtrnáct.“ Jen tiše sedím a nemohu najít slova.
„Vychovával nás starší bráška, ale vlastně jsme mu pomáhali my. Měl hodně problémů a my ho často tahali z bryndy“, začínám tušit, odkud se v této bytosti bere tolik obětavosti, citu a lásky. Takovou školu života zvládnou opravdu jen vyjímeční lidé.
Uvolněně naslouchám zpovědi a jsem vděčná za toto setkání. Vnímám své pocity a cítím, jak mi tato žena klepe na srdce. Zaplavuje mě radost a vděčnost. Všechna má „trápení“ se najednou rozplývají a už nejsou důležitá. Vlastně najednou nejsou trápeními, ale jen malými nepříjemnostmi. Cítím radost a něhu, když jí na rozloučenou líbám na obě tváře a stojím při tom na špičkách.
„Děkuji. Děkuji Ti živote za toto setkání.“
 
IMG_0007.JPG

 
 
Hodnocení
Aktuální hodnocení: 5 (13 návštěvníků)
© 1997 - 2019 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz