Ustaly mrazy. Všechno schoulené se začíná narovnávat a zkoumavě obhlíží utrpěná zranění. Nejistě se rozhlíží kolem sebe, jestli už nastal ten správný čas. Čas na co? Ve vzduchu se vznáší podivná vůně. Vůně naděje, vůně něčeho nového, vůně zjitřeně vonící země. Těžká a vlhká, ze které se rodí jaro. Vítr přináší závany nových počátků. Začíná nový cyklus rození.
Přichází každý rok, neměnný, s neúprosnou přesností. Vždycky nás rozechvívá něčím novým, něčím nepoznaným, rozteskňuje a pobízí. Překvapeně a nejistě vykukujeme ze zachumlaných šál.
Syrová opravdovost všeho kolem naplňuje nadějí. Něco opouštíme a něco nového vítáme. Každý rok přichází stejný impulz. Můžeme se jím nechat prostoupit a něco nového v sobě zažehnout.
Ustaly mrazy a já, jako každý rok, vyhlížím první znamení jara. S údivem žasnu nad každým kornoutem schoulených tulipánů, zlatých hlaviček talovínů a bledou krásou sněženek. Kde jste se tu tak najednou vzaly? V tom studeném a podivně šedivém trávníku, nehostinném záhonku, vedle studených, betonových obrub. Vaše nezdolná síla je dojemná. Připraveni čelit pálivým mrazíkům, se skromnou sebejistotou rostete slunci vstříc.
Vdechuji syrovou vlhkost a vracím se do svého dětství, do první třídy. V červeném kabátku, pleteném baretu s bílou bambulí a velikou aktovkou, poskakuji po chodníku a s nadšením nahlížím do každé předzahrádky a pozoruji ty malé zázraky. Všechno je tak čerstvé a voní příslibem něčeho nového, krásného. A já se tolik těším. S radostí se točím na patě a zapomínám na celý svět. Snad možná právě proto, že jsem se v tomto čase narodila, jej tolik miluji.
Miluji nové začátky. Čehokoliv. Ještě si moc dobře pamatuji, jak nedočkavě jsem vítala každý školní rok. Těšila se na každou novou učebnici, listovala stránkami a opájela se obrázky a neznámými pojmy. Tolik nových věcí. Jaké krásné vzrušení. A stejné jsem prožívala na konci zimy. Bude už jaro? Nebo už začalo? Vzduch voněl čímsi nepopsatelným, tajemným. Bála jsem se o každý křehký kvítek, o každý zelený lupínek. Chtěla jsem na ně dýchat a zahřívat je. A co ti ptáčci? Neměli by mít aspoň nějaké kabátky? Krásně naivní dětství.
A teď je zase ten čas. Čas nových začátků. Jaro se jen velmi ostýchavě rozhlíží a bázlivě se pokouší zahřát promrzlou zemi. Ale už se nedá zastavit. A příroda to ví. Ještě za šera se ozývají nadšené hlásky ptáčků a zvěstují všem, že se něco chystá. Zima sice ještě občas švihne bičíkem a na kalužích vykouzlí ledové krajkoví, ale to už jen tak, ze zvyku. Ještě naposledy, a trošku rozmarně, urovnává své přetěžké suknice a ze záhybů vytřásá poslední zbytky sněhu. Ale už moc dobře ví, že její vláda končí.
V duchu se přenáším zpět a znovu jdu stejnou ulicí. Stejný čas, stejný příslib jara. Studená země jen neochotně vydává své poklady. A já, v srdci ztišená, jdu stejnou cestou, po stejném chodníku a zvědavě nakukuji do předzahrádek. V rozích se ještě krčí kupičky špinavého sněhu. Ale na místech, políbených prvními teplými paprsky, vykukují zelené přísliby jara. Už, už, už se to chystá…. Už jen pár dní. Něco nového přichází.