Diskuse pod články

Členové klubu Agape mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16.02.2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

03.02.2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21.11.2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

Vlasta Zedníková - Kůň

Vznešené a nádherné zvíře. Zvíře, které dokáže číst v duši člověka. Zvíře, které má v říši zvířat mimořádné postavení a kterému byla do vínku dána, jako velký duchovní dar, jasnovidnost. S neobyčejnou přesností dokáže vycítit člověka dobrého nebo zlého, vnímá věci, o kterých my lidé nemáme ani tušení. Pokud jsme schopni tuto velkolepost zvířat vnímat, je na nás, abychom se vždycky postarali o jejich blaho a zabránili jejich zbytečnému utrpení.
Před lety jsem se nechala přemluvit na poněkud netradiční víkend. V předhůří Orlických hor si jeden čecho-siuxský indián vybudoval ranč. Člověk se srdcem na dlani. Pro koně žil a koně miloval. Sbíral je na těch nejnemožnějších místech. Po různých farmách a jezdeckých oddílech. Zkrátka tam, kde už pro ně nebylo místo a chtěli se jich, třeba i pro nějaký zdravotní hendikep, zbavit. Svážel je na svůj ranč a tam, den po dni, trpělivě léčil jejich duše i těla, která si nesla stopy zranění. A když si byl jistý, že už koníček na své bolístky zapomněl, pořádal pro děti i dospělé víkendové pobyty. A tito vděční koníčci pak trpělivě vozili víkendové návštěvníky po všech cestách i necestách, po loukách i brodech, po rozsáhlých pastvinách i lesními cestami a spláceli tak péči, která jim byla věnována.
Pravdou je, že jsem se koní vždycky bála. Jsou tak obrovští. Přiblížit se k ohradě, byla pro mě testem odvahy. A podat jim na dlani kousek tvrdého chleba nebo jablíčko, tak to už, prosím, po mně nechtějte vůbec. Co když mi spolkne celou ruku? Ne, ne. Kdepak. To ani nebudu zkoušet. Tak to byl můj postoj těsně před tím, než padl návrh na třídenní putování s koňmi. A ten návrh padl z úplně jednoduchého důvodu. Můj muž byl koňák duší i srdcem. A já si myslela, že když už spolu podnikáme úplně všechno, tak tohle musím zvládnout taky. Jak bláhové!
Do toho víkendu byl ještě celý měsíc a tak jsem hrdinně souhlasila. A aby toho nebylo dost, ještě jsem se tím všude chlubila. A pyšně přijímala obdivné pohledy, že tedy něco takového JÁ zvládnu. Poctivě vzato, že jsou to obdivné pohledy, jsem si myslela jenom já. Ony to byly spíše nevěřícné pohledy, protože mé okolí velmi dobře vědělo, že já a kůň se respektujeme na vzdálenost alespoň několika metrů. A čím dál, tím líp. Ale sednout na koně. Cha,chááá. Jenomže já si tím masírovala své egíčko a v koutku duše se utěšovala, že to nějak dopadne. Ale navenek to přiznat? Ani náhodou.
V pátek ráno jsme naložili do auta potřebnou koňskou výbavu. Pro mě jezdecké kalhoty, chapsy a hlavně helmu, kdybych se náhodou poroučela k zemi. Můj muž měl kompletní westernovou výbavu a když se posadil na koně, vypadalo to, že se v sedle narodil. Přijeli jsme na místo a rozhlíželi se po nádherném údolí, s řekou a zříceninou hradu na skalním ostrohu. Kouzelné místo. Atmosféru divokého západu dokreslovala indiánská týpí, ve kterých jsme se ubytovali. Nebylo to úplně pohodlné, zato velmi originální. Stále ještě jsem se cítila dobře, plna nadšení z nových podnětů. Krásně zpívali ptáci, sluníčko nám opékalo tváře a koně nebyli v dohledu. Úplná idyla.
Nebylo nás moc a tak vzájemné seznamování proběhlo celkem rychle. Siux, jméno jsem už zapomněla a tak mu můžeme říkat třeba Jarda, nám vysvětlil program celého víkendu a vyrazili jsme se seznámit se svými koníčky. Cestou jsem se snažila hodně mluvit, abych aspoň trošku přehlušila své obavy. Ale cesta k ohradám byla na můj vkus příliš krátká. A tak jsem najednou stála tváří v tvář stádečku koní. A k mému velkému zděšení, jsme si měli jít sami, každý zvlášť vybrat svého koníčka a chytit jej za uzdu. Bože, prosím, pomoz mi. Ať se něco stane. Potřebuji toho nejmenšího a nejhodnějšího a nejposlušnějšího koníčka. Můj muž se, pohledem zkušeného koňáka, rozhlédl, vybral mi koně a přivedl mi ho. Jarda se jen podivil, protože to byl jeho kůň, kterého nikdy nepůjčuje. Přeměřil si mě pohledem a svolil. Ještě mi zdůraznil, že mám veliké štěstí, protože ten kůň je učiněný zázrak a stěží bych mohla mít lepšího. Ovanula mě pýcha, že mám zase něco nej. Mé ego se tetelilo a já s ním.
Vzali jsem koně za uzdy a vedli je osedlat. Což o to, zatím to ještě šlo. Kůň mě poslušně následoval a já si připadala velmi důležitá. Míjeli jsem skupinku cyklistů a ti nás obdivně sledovali, jak vedeme své koně. Rázem jsem se, ve své pýše, zařadila mezi ostřílené koňáky. Osedlání koně jsem nechala prozíravě na svém muži, protože jsem ani v nejmenším netušila, jak na to. Stáli jsem u svých osedlaných koní a přijímali základní pokyny. Jarda hbitě, jako pravý indián, naskočil na koně a rychle se rozjel. A pak téměř na místě se zase zastavil. Koníček poslouchal na slovo, ale slova slyšet nebyla. Oni byli prostě jedno. Srostlí do sebe a tak slov nebylo zapotřebí. Jarda nám ukazoval nevídané kousky. Rychle seskakoval a pak stejně rychle naskakoval. Všechno s takovou lehkostí, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. To zvládnu, v duchu jsem si myslela. Ty koně nejspíš sami ví, co mají dělat. A tak tomu svému do toho nebudu mluvit a on už bude vědět co a jak.
Všichni nasedli a já zůstala stát u toho svého. Marně jsem přemýšlela, jak se asi tak mám dostat nahoru, když stěží dosáhnu na hrušku sedla. Jarda mě chvilku pobaveně pozoroval, pak seskočil a doslova mě vyhodil do sedla. No, prima. Sedím. Sice jsem trochu nejistá, ale snad na mě dají pozor. Jarda nám ukázal, jak dát pokyn, aby se koníček rozešel, pak rozběhl a jak jej uvést do cvalu. Dobře, to si snad zapamatuji. Ale stejně půjdu raději celou dobu jen co noha nohu mine. To bude nejbezpečnější. A tak se celá skupina pomalu rozešla po louce k lesu.
Najednou mě zavalila panika. "Jardo, počkej! Jak se to zastavuje?" Jarda přibrzdil svého koně a s povzdechem se ke mně otočil: "To není TO, ale kůň! Předvedl nepatrný pohyb a kůň stál jak přibitý. Aha, vypadá to jednoduše. Dobře, to zvládnu. Šli jsme lesní cestou, když nás Jarda přiměl se rozejít po lese, mezi stromy a naučit se koníčka ovládat. Vést ho vlevo, vpravo, pokusit se obrátit, zastavit a znovu se rozejít. Koníčci byli trpěliví a poslouchali velmi pěkně. Mé nadšení rostlo. Ten koník opravdu dělá všechno, co mu naznačím. To je paráda.
Cestou zpět do indiánského ležení se stala taková nepříjemnost mé švagrové. Šli jsme v řadě za sebou. Koukám na houpající se zadek koně přede mnou a v duchu jsem někde hodně daleko. Najednou se ten kůň přede mnou poroučel k zemi. Co to dělá? Co mám dělat? Pomoc! Poplašeně se ve mně něco zatřepotalo. No, coby? Prostě si usmyslel, že se vyválí v bahně a pramálo ho zajímalo, že má sedlo a v sedle jezdce. A tak se bez jakéhokoliv varování sesunul do veliké kaluže. Naštěstí se švagrové podařilo v poslední chvíli vyvléknout nohy z třmenů a rychle poodejít. Kůň si na sebe rozkošnicky natíral chladivou směs vody a bláta a až teprve na přísný pokyn Jardy se neochotně zvedl, že tedy bude pokračovat dál v té nudné chůzi Ó, ty můj zlatý koníčku. Ještě, že ty takové věci neděláš. Děkuji, děkuji, děkuji. Vrátili jsme se do tábora, nakrmili je a zavedli zpět na pastvinu. Sláva! První den mám úspěšně za sebou. Nespadla jsem, kůň mě poslouchá a ještě jako bonus nemá ani chuť se válet v blátě. Zvládám to výtečně.
Po noci strávené v nezvyklém hotelu, jsme se odebrali k jednoduché snídani pod korunami stromů. Sluníčko svítilo ostošest, z hrnků voněla káva a my si pochutnávali na dovezených zásobách. Dopoledne jsme měli volno a tak jsem si užívala nic nedělání a sluníčka. Po obědě nastal ten vytoužený okamžik, alespoň pro všechny ostatní, a znovu jsme osedlali koně. Čekala nás dlouhá projížďka nádhernou přírodou Orlických hor. Což o to? Prostředím jsem byla naprosto uchvácená. Miluji hory a miluji přírodu. Ale poctivě řečeno, zneklidňovalo mě to obrovské živé zvíře pode mnou. Dokud jsme jenom šli v řadě za sebou, ještě to šlo. Ale kůň přede mnou neustále zpomaloval a můj kůň měl zase chuť do něj narážet, případně ho za jízdy kousat do ocasu. Jarda nám jasně zdůraznil, že koně musí mít mezi sebou rozestupy, jinak se můžou začít pošťuchovat. No, to mi tedy scházelo. Ta dívčina přede mnou zcela evidentně svého koně nezvládá a ten se courá podle své chuti. A já musím neustále toho svého brzdit, což mi zrovna dvakrát moc nejde. Tahala jsem jej za uzdu, ve snaze ho přibrzdit, ale jemu se to ani trochu nelíbilo. Pofrkával a občas se na mě tak podivně podíval. Začal jsem cítit velkou nervozitu a taky vztek na tu holku, protože mám kvůli ní potíže. Měla jsem dojem, že se proti mně spiknul celý svět.
Přestala jsem sledovat tu krásu kolem sebe a jen úzkostlivě hlídala rozestup mezi našimi koňmi. Jinak bych si dozajista všimla, že jedeme po nádherné, mírně stoupající louce, která přímo vybízela k cvalu. Jarda nezaváhal a zavelel. Všichni koníčci se rozběhli tou kvetoucí nádherou a užívali si radosti z volnosti a pohybu. Naštěstí jsem dopředu dostala školení, že při takovém pohybu je nutné tzv. vysedat. O což jsem se poctivě snažila. Zřejmě to nevypadalo příliš pohledně, ale bylo to účinné. Jinak bych měla místo zadku sekanou. Modlila jsem se, aby už to skončilo. Nevěděla jsem, jestli mám dýchat nebo vysedat. Obojí nějak nešlo dohromady. Byla jsem v takovém napětí, že jsem nebyla schopna se uvolnit a přijmout rytmus svého průvodce. Chudák kůň. Musel si myslet, že veze pytel erteplí. Naštěstí každý začátek má i svůj konec. Koně náhle zvolnili a zařadili se za sebe.
Pomalu jsme projížděli krásnými loukami, ale občas jsme taky museli přes silnici. Pokyn byl jednoduchý. Nechat přejet auta a jeden po druhém přejít na druhou stranu. Realizace trošku náročnější. Teď se teprve krásně ukázalo, jak málo umím tomu koni naznačit, co chci. Naštěstí byl zcela zjevně mimořádně inteligentní, protože nedbal na mé chabé pokusy o vedení a silnici zcela bezpečně překonal sám. A já s ním. Stále jsem se po cestě snažila o zvládnutí povelů, ale myslím, že celkem zbytečně. Už mě měl přečtenou a dělal si, co chtěl. Jen ho zřejmě štvalo, že ho neustále tahám za uzdu. A já to nechápala. Čím víc jsem se ho tahala za uzdu, tím víc si dělal, co chtěl. A dával mi jasně najevo, že toho má dost. Procházeli jsme okolo vysokého betonového sloupu a nebylo tam příliš místa. Všichni bez potíží prošli. Můj kůň se rozhodl udělit mi první lekci. Natočil se tak šikovně, že při průchodu jsem si málem rozdrtila nohu o beton. Byla z toho obří modřina, ale noha zůstala celá. Jarda nás zpovzdálí pozoroval, ale zatím nekomentoval.
Naše putování pokračovalo a já toho začínala mít dost. Všechno mě bolelo a kůň si dělal, co chtěl. Bylo mi horko, všude okolo hejna much a já měla žízeň. Jediné, po čem jsem toužila, bylo sesednou a zmizet. Jenže plány skupiny byly jiné. Užít si koníčků dosyta. Vešli jsme do stinného lesa. A protože den před tím zapršelo, byl tu velice příjemný chládek. Šli jsme rozmoklou lesní cestou a já byla ráda, že nemusím v tom blátě pěšky. Koňům to pořádně klouzalo a měli co dělat, aby se udrželi na nohou. Občas si některý téměř sedl na zadek. Scházeli jsem do mělkého údolí a vrstva rozměklé půdy se zvětšovala.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že Jardu napadne zavelet. Koně, jak jeden muž, vyrazili tryskem rozbahněnou cestou vzhůru úbočím. Všude okolo nás hustý les, úzká cesta a pádící koně. Povolily mi nervy. Rvala jsem mu uzdu, aby zastavil a proudem mi tekly slzy zlosti. Před očima mi lítaly hroudy bláta, koňské podkovy, vlající ocasy a větve vzrostlých smrků. Byla jsem hrůzou bez sebe. Kůň se nedal zastavit a já myslela, že je to má poslední hodinka. Zavřela jsem oči a brečela a brečela. Pocítila jsem tak obrovskou nenávist k tomu pádícímu zvířeti, jakou snad v životě ne.
Ve chvíli, kdy jsem to úplně vzdala, koně zvolnili, přešli v klus, pak v pomalou chůzi a vydýchávali se. Bylo mi to úplně jedno. Image jezdce ze mě úplně spadla. Nenáviděla jsem všechno a všechny a toužila jsem zmizet z povrchu země. Jen aby nikdo neviděl, jak moc jsem to nezvládla. Můj muž se ke mně přitočil, aby se zeptal, jak jsem si to užila. Vzteky jsem nebyla schopna ani mluvit. Za chvíli ke mně popojela i švagrová, ale já chtěla jediné. Pryč! Dejte mi všichni pokoj! Už jsem neměla sílu držet na tváři usměvavou masku. Tak moc jsem byla naplněná nenávistí, až se mi dělalo špatně od žaludku.
Tohle nemohlo zůstat bez odezvy.
Koně šli pomalým houpavým krokem a já rezignovaně seděla v sedle. Domů, domů. To jediné zaměstnávalo moji mysl. Blížili jsme se k lávce přes řeku, která tekla kolem našeho indiánského ležení. Konečně. Jak já se těšila, až budu moci sesednout. Nikdy dřív jsem si tak moc nepřála zrychlit čas. Koně opatrně, jeden po druhém, postupovali po úzké lávce a zvládali to bravurně. Bylo vidět, že tudy nejdou poprvé. Ještě bylo třeba se na konci lávky vyhnout železnému sloupku a pak už naše kýžená louka. Tolik jsem se těšila na konec cesty.
Předčasně. Můj koník si ještě moc dobře pamatoval mé neurvalé tahání uzdy a namířil si to přímo ke sloupku. Tentokrát mi vyrobil modřinu na druhé noze. Zřejmě abych to měla pěkně symetrické. Bolelo to jako čert. Zalila mě bolest a lítost nad sebou. Já jsem taková chudinka. A vůbec nikdo si toho nevšímá. Ještě jsme zavedli koně do řeky, aby si namočili a zchladili kopyta a vrátili se do tábora. Večerní krmení, zavedení na pastvinu, všechno jen mechanicky. A obrovská, neskutečná únava. Byla jsem jak přejetá parním válem. Chtěla jsem jen zalézt do nějakého koutku a spát. Jenom spát.
Ale to mi nebylo dopřáno. Nemohla jsem usnout. Celý den se mi do nekonečna přehrával v hlavě. A tak jsem si aspoň začala přát. Pořádnou bouřku, průtrž mračen nebo trvalý déšť. Možná by bylo dobré i krupobití. Prostě cokoliv, co by znemožnilo nedělní vyjížďku. Nad ránem jsem vyčerpáním usnula a probudilo mě až bubnování deště do stěn týpí. Hurá. To je nádhera. Jen ať ještě přidá. To je ono. Ani mi nevadilo, že odevšad čiší vlhko a chlad. Pod okrajem stanu nevlídně profukovalo a cesta do sprch znamenala namočení se až po kolena. Ale co. Hlavně, že prší. A vy koníčci, papááá. Už vás nechci ani vidět. Za vydatného deště jsme se všichni sešli s náčelníkem. "No, lidi, vypadá to všelijak. Jedenáctá rozhodne." pronesl věštecky Jarda a přesunul se do hospůdky na grog. Ostatní ho zklamaně následovali. Jen já ne. Tedy, taky jsem ho následovala, ale rozhodně ne zklamaně. Jen jsem ještě přidala na svých motlitbách za období dešťů. Spokojeně jsem popíjela horký nápoj a dělala zkroušené obličeje, abych zapadla mezi ostatní.
Člověk míní a ..... Za pět minut jedenáct přestalo pršet a za dalších deset minut vykouklo sluníčko. No to snad ne! Už jsme byli skoro sbalení k odjezdu a teď tohle. Moje dobrá nálada mě rychle opustila. Jarda vyšel ven, zhodnotil situaci a rozhodl: "Jedem." Všichni, až na mě, zajásali. Horečně jsem uvažovala, jak se z toho vyzout. Nepodařilo se. Buď pojede celá skupina nebo nikdo. Oči všech se do mě zabodly a já to vzdala. Pojedu. Než jsme osedlali, stačil mi ještě můj kůň šlápnout na nohu. Zřejmě malé upozornění, že už si nic nenechá líbit. Začala mnou prostupovat lehká panika a dostavil se strach. Na tohle zvíře, mé dobře nacvičené úsměvy, rozhodně neplatí.
Vyjeli jsme. Co mi bylo platné, že se celá příroda, očištěná deštěm, skvěla ve své největší nádheře. Země krásně voněla, ptáci zpívali o překot a všechno se radovalo ze sluníčka. Jen já viděla všechno černě. Toužila jsem to aspoň nějak přežít. Nějak přežít. Pálil mě zadek z nezvyklého posedu a ochromoval strach. Narůstala ve mně nechuť ke všemu a ke koňům zvlášť. Vlastně hlavně k tomu pod mým sedlem. To on se nechová podle pravidel. To on mně stále ubližuje. To ON.... Ach, já bláhová. Kdybych jen tušila, co si těmito myšlenkami chystám.
Vyjížďka pokračovala. Od řeky jsme strmě vystoupali až na krásnou stezku, která se zařezávala do úbočí. Vyhlídka na celé údolí brala dech a dokonce i já jsem se na chvíli uvolnila a pozorovala tu krásu. Ano, tenhle výhled stojí za to. Koně šli spořádaně za sebou a zřejmě už i trošku únavou, po sobě ani nechňapali. Sešli jsme zpátky k řece a přebrodili na druhou stranu. Tady byla také krásná cesta, ale pro změnu vedla řídkým, listnatým lesem. Řeku jsme odhadovali už jen podle záblesků.
Cestu před námi zatarasil vyvrácený strom. Možná následek páteční bouřky. Projet po cestě bylo nemožné. Snad by se pod ním protáhl kůň, ale s jezdcem určitě ne. Jarda vedl svého koně obratně příkrou strání a ihned, jak to šlo, se vrátil na cestu. Otočil se a vyzval nás k témuž. Jeden po druhém zdolávali jsme překážku. Teď přišla řada na mně. Vedla jsem koně, tak jako moji předjezdci, a doufala, že to zvládne. Zvládl, ale po svém. Z naznačeného směru se rychle vrátil na cestu a namířil si to přímo pod vyvrácený strom. Jako z mlhy jsem zaslechla vyděšený výkřik a můj pud sebezáchovy to vyřešil za mě. Pustila jsem uzdu a ve vteřině jsem ležela zády na koňském hřbetě. Cítila jsem, jak mě rvou větve stromu a strhávají mi oblečení i brýle. Jedna větev mě nevybíravě rýpla pod žebra. Když už jsem myslela, že víc nevydržím, prošli jsme. Úplně otřesená jsem sklouzla z koně do něčí náruče. Jarda se mnou třásl a ptal se, jestli žiju. Ano, ještě stále žiju. Navzdory tomu šílenému zvířeti.
Na cestě do tábora se můj muž ode mě nehnul. A já byla vděčná za trochu pozornosti. Došli jsme. Nakrmili koně a vedli je zpět na pastvinu. Nevím, co všechno mi tenkrát vířilo hlavou. Ale úplně přesně to musel vědět můj kůň. V nejméně očekávané chvíli se mi prostě zakousl do levého loktu. Už vím, co je to nesnesitelná bolest. Složila jsem se na louku jak podťatá. Během pár vteřin mi ruka narostla do rozměrů zápasníka sumo. A bolela. Bolela ještě následujících čtrnáct dnů. Tomu tedy říkám pořádná lekce.
Po návratu jsem pro jistotu zašla na rentgen, jestli je všechno na svém místě. Bylo. Jen na otázku lékaře, cože se mi to stalo, jsem popravdě řekla: "Kousl mě kůň". Po nevěřícném úžasu se dostavil hurónský smích a doktor se sestrou nebyli k uklidnění. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo vztekat. Vždyť oni se mi smějí. A přímo do obličeje! Přes bolest a cukání v ruce jsem se přidala k nim.
Začala jsem tím, že nás kůň vnímá všemi smysly. Že nám rozumí. Čte naše myšlenky. Cítí dobro a cítí také zlo. Jenže tohle všechno vím až teď. Tenkrát jsem to nevěděla a vlastně ani vědět nechtěla. Proč bych se měla starat o to, co si myslí? Jaké hrozné chvíle jsem musela tomu úžasnému zvířeti způsobit svou nenávistí a záští? A proč? Proč vlastně?
Tady je má odpověď.
Chtěla jsem si na něco hrát. Dělat ze sebe něco, co mi není vlastní, co nejsem. Chtěla jsem naplnit roli dokonalé manželky. Nebyla jsem poctivá. Ani ke svému okolí, ani k sobě. Chtěla jsem dostát tomu, co jsem si myslela, že jsem. Abych udržela, tu pracně vybudovanou, vnější tvář. Jak jinak to mohlo dopadnout? Jak se do lesa volá, tak se přece z lesa ozývá. Taková základní pravda a já ji chtěla nějak obejít.
A tak jsem si přivolala svou lekci. Pěkně bolestivou. Ale ač se mi to nepřiznává lehce, tak velice zaslouženou a nezbytně nutnou. Co by mě jinak, pyšnou na rozjetý tank svého života, který válcoval všechno kolem sebe, mohlo donutit aspoň trochu přibrzdit? Když už ne zastavit? Chybami se člověk učí. A já své poučení dostala, přestože jsem je naplno pochopila až s odstupem času. Ale na jeho síle to neubralo. Když se nacítím zpět do těch okamžiků, uvědomuji si tu sílu svých rozbouřených emocí. Konečně snad chápu tu bezmoc a zoufalou obranu toho zvířete, které se nemohlo jinak bránit. V duchu jsem se již tomu koníčkovi omluvila, mockrát. Teď už jen mohu doufat, že má prosba za odpuštění doletěla až k jeho jemným ouškům. Že mi snad odpustil a že v něm snad nezůstala nepěkná vzpomínka na jednoho šíleného člověka.

Ještě maličkost. Při odjezdu jsem Jardovi přiznala, jakou mám hrůzu z koní. Nevěřícně na mě zíral. „Tak proč jsi přijela?“
„Chtěla jsem udělat radost svému muži“
Polkl a pronesl: “Myslím, že začnu rozdávat medaile pro statečné manželky“.
 
Hodnocení
Aktuální hodnocení: 5 (10 návštěvníků)
© 1997 - 2020 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz