Diskuse pod články

Členové klubu Agape mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16. 2. 2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

3. 2. 2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21. 11. 2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

Nejvzácnější dar

„Vzpomínáš si ještě na to světlo v očích, které měly, když si o nás četly?“ řekl hlas, který patřil prastaré ženě. „Bály se, že mě sežere drak a tobě se nepodaří mě zachránit!“ rozesmála se sípavě a rozkašlala se. Její útlou postavou projel třas, který nebyla sto zastavit. Plakala. Muž, který seděl naproti ní, se pomalu zvedl ze židle, rukama přitom vší silou zabíral do opěradel. Podařilo se mu vstát a se sykavou námahou se šoural ke své ženě. „Úkol náročnější, než zabít třicetihlavou saň!“ prolétla mu trpká myšlenka hlavou. Dostal se až k ní a položil jí svou vysušenou ruku na rameno. Vděčně ji stiskla.
„Ach Princi, proč jsme tak dopadli?!“ zdvihla k němu uplakané oči. Stál nad ní, a přestože byl životem schýlený k zemi, hlavou se téměř dotýkal stropu jejich ubohého nizoučkého příbytku, tmavé boudy. Okenní tabulky byly vymlácené, místo záclon hadry. V místnosti stála prosezená odřená židle a polámaná postel, ve které seděla Princezna. V rohu byl opřený viklající se stůl. Bez květiny, bez ubrusu, jen holá dřevěná deska, v rozích olámaná.
Když nic neříkal, odpověděla si sama: „Přestaly nás mít rády.“
Němě zírali na holou zeď, vzájemně se dotýkali, ale cítili se být sami.
„Žijí ještě vůbec nějaké děti?“ přerušila zase ticho Princezna.
Muž, který vypadal zcela ponořen do svých chmurných myšlenek, nakonec přece odpověděl: „Jako kdyby nežily. Jsou to jen kusy masa a kostí, stroje, které se bez zastavení šinou za svým cílem a nedívají se vlevo ani vpravo. Děti, stejně jako jejich rodiče, zemřely ve chvíli, kdy zavrhly lásku.“ Jeho rozvrásněná tvář nevyjadřovala žádné vnitřní napětí, ale oči se pod stínem vlasů leskly.
„Jak dlouho budeme ještě takhle přežívat?!“ povzdechla si hořce.
„Lidé možná mohou být bez lásky, ale my jsme na ní závislí; pohádkové bytosti jsou přece stvořeny z podstaty toho, že dobro a láska vítězí nad zlem. Jak můžeme existovat, když naší tvůrci, lidé, se sami této prastaré pravdy vzdali? Co nás zachrání? Co zachrání lásku?“
Poslední slova jí splynula z úst téměř neslyšně, ale její manžel na ně přece odpověděl: „Musejí se znovu naučit milovat.“
„A kdo je to naučí?“ opáčila stará žena zoufale. „Není mezi nimi už nikdo, kdo by vůbec tušil význam toho slova. My, pohádkové bytosti, jsme v sobě uchovaly poslední zbytek lásky, který na tomto světě existuje. Lásku, kterou do nás vložili lidé, když tvořili naše příběhy.“
Princ, kdysi velký a silný bojovník, se zimomřivě zachvěl a unaveně zavřel oči. Pomalým, vratkým krokem se dostal k nohám postele a posadil se na její roh. Seděli teď naproti sobě a sledovali se. Oba dva staří lidé měli od šera v místnůstce šedivou kůži, která byla jen stěží rozeznatelná od cárovitých šatů, visících na hubených tělech. „Jsi krásná!“ řekl Princ své Princezně a ona se zasmála. V jejím smíchu zurčel potůček a v jejích očích zazářilo modré nebe.
Muž znovu zavřel oči, protože se chtěl utopit v kouzlu vzpomínek; když je po nějaké chvíli otevřel, řekl rozhodně: „Má milá, my stejně zemřeme, protože i z nás láska pomalu vyprchá. Byla nám po tisíciletí dodávána lidmi, ale oni teď přestali milovat. Naší jedinou nadějí je, vrátit jim všechnu lásku, kterou v našem pohádkovém světě ještě máme, a doufat, že se najde někdo, kdo ji dokáže přijmout a znovu rozšířit mezi všemi.“
Princezna vyděšeně vdechla vzduch do plic. Věděla, že jestli se lásce nepodaří najít cestu do srdce člověka, rozplyne se do vzduchu, a už nezbude jediná neděje na její obnovení, ale svému muži řekla vyrovnaně : „Ano, to musíme udělat.“

Všechny pohádkové bytosti se sešly na jednom místě. Byly to jen ubohé přeludy toho, čím kdysi byly. Stály vedle sebe, všechny tak jak si je lidé vymysleli, nikdo se neodvažoval porušit mlčení. Věděly, že už za pár chvil se vzdají svého života a lásky. Stanou se jen stíny mezi kameny, bez minulosti bez budoucnosti. Jsou odkázáni na to, jak přijmou lidé jejich velký dar, jejich oběť. Jestli budou schopni začít znovu milovat a obnovit jejich pohádkovou říši, fungující na principu, že nejmocnější zbraní je vždy láska, a nebo, jestli všechno skončí zmarem a zapomněním.
První z nich se začali pohupovat, lehce kývali rameny ze strany na stranu a pomalu oddalovali paže od těla, dlaně měly otočeny vzhůru a prsty pohybovali tak, jako by jejich polštářky hladili vzduch. Přidávali se k nim další a další, až brzy celé společenství tančilo v houpavých pohybech; tváře měli obrácené k nebi a do jednoho se usmívali. Doteď vše probíhalo v tichosti, ale najednou se jako vlna zvedl tón, zvučel nad jejich hlavami a stále přibíral na intenzitě. Někdy byl tenký, až skoro neslyšitelný, ale okamžitě zas klesal do dunivých hloubek, které roztřásaly půdu pod nohama. Pohyb se se zvyšováním hlasitosti tónů zrychloval, až nebylo možné jej sledovat. Bytosti se už neusmívaly, teď umíraly. Vše vybuchlo v oslňující záři zlatého světla.
Na prostranství visely ve vzduchu šedivé cáry mlhy a v nich pluly bledé tváře s očima, které nic nevidí, ústy, která nepromluví a ušima, které nic neuslyší. Přeludy se rozplynuly.
Na Zemi, v lidském městě otevřela oči Holčička.

Byla nádherným osmiletým dítětem s úsměvem jak růžička a kolem tváří se jí vlnily zlaté vlásky. Byla oblečena v bílých šatech. Zamrkala a posadila se. Rozhlédla se kolem a uviděla jen šedivé domy, tyčící se nad ní, které ji přísně sledovaly ze své výšky. Jednolitá plocha betonové ulice protínala jejich řadu a pokračovala až tam, kam Holčička mohla dohlédnout. Všechno se těsnalo v bezbarvé mase a nikde známka života. Jen za zdmi jako by se stále dokola opakoval jednotvárný zvuk, který naplňoval celé město. Dívenka vstala a usmála se na všechno kolem, pak se uklonila nejbližšímu domu, který byl úplně stejný jako ten vedle něho, a ten zase jako by z oka vypadl svému sousedovi, a tak dál a dál.
„Dobrý den!“ řekla vesele a čekala. Řekli bychom si: Je to ale hloupá dívka, copak můžou domy mluvit? Ale nezapomeňme, že je to jen pár vteřin, co se poprvé nadechla, a nikdo jí nikdy neřekl, že s domy si popovídat nemůžeme. Navzdory této nevyvratitelné skutečnosti jí dům odpověděl: „Dobrý!“
Bylo to vysloveno hučivě a pomalu, jako by z hloubky sklepení a rozeznělo se to ozvěnou po všech ostatních domech.
„Máme krásný den!“ zasmálo se šťastně dítě. Chvíli to trvalo, ale pak zas přišla hučivá odpověď: „Neřekl bych, mně se zdá vše ošklivé.“
„Ošklivé?“ nechápala Holčička a chvíli si to slovo pro sebe opakovala.
„Co to znamená ošklivé?“ zeptala se. Nečekala bych, že domy budou nějak zvlášť upovídané, ale tenhle pravděpodobně ještě s nikým nemluvil a možná se chtěl vypovídat. Proto té zvídavé osůbce, tak nezvyklé v jeho světě, vysvětlil co je to ošklivé: „Vše kolem, co vidíš, je ošklivé, ale ty jsi ze všeho nejošklivější, protože nesplýváš s šedivostí mých zdí, tvůj hlas je tak pískavý a vůbec se nepodobá zvukům, které lidé obvykle vydávají, a když roztahuješ ústa a vydáváš ten trylkovitý zvuk, bojím se, že mi opadá omítka!“
Dítě, které do této chvíle znalo jen věci, které nás naučí láska, se poděsilo této řeči: „Ne! To není pravda, ty jsi ošklivý!“ vykřikla, ale na odpověď si už nepočkala a rozeběhla se pryč.
Utíkala a míjela jen ty stále stejné betonové krychle a zdálo se jí, jakoby z každého kouta hučelo to strašné slovo. Cítila, jako by kus v jejím těle byl nějak prázdnější, byla to první láska, kterou se snažila nabídnout, a když byla odmítnuta, tiše se rozplynula.

Když jí došel dech a musela se zastavit, zjistila, že je na pravidelném čtverhranném náměstí. Procházeli kolem lidé a upřeně se dívali před sebe. Nepromluvili, neusmáli se; ani pokývnutím hlavy nedali najevo, že by snad zahlédli někoho, kdo by jim byl blízký. V pravidelném šoupání nohou plynul dav kolem Holčičky. Usmála se, snad trochu váhavěji než předtím, ale byl to úsměv stejně upřímný a milý. Rozhodnuta se rozdat lidem, věnovat jim všechnu svou lásku, ze které byla utkaná, vykročila mezi ně. Ale hned první chodec v černém, dobře střiženém kabátu, kterému se připletla pod nohy, ji srazil na studenou zem. Zkrabatil čelo a vycenil zuby. Dlouhý zahnutý nos, který mu čouhal z tváře, ještě víc zbělal. Zabručel něco podrážděně k uzlíčku, choulícímu se pod jeho nohama, a pokračoval dál.
„Havran!“ napadlo dívku, aniž by předtím někdy toho černého ptáka viděla. Ve svém nitru ucítila něco, co tam původně nebylo; snad smutek, snad zlobu. Kus lásky jí zase prolétl mezi prsty. Kus lásky zbytečně obětované pro kamenné srdce. Už neměla takovou odvahu znovu vstát a usmát se, ale něco v ní ji nutilo, to udělat.

Propletla se opatrně a bojácně mezi spěchajícími lidmi a zahnula do uličky, která byla ještě špinavější a temnější. Domy v ní se k sobě úzkostlivě tiskly, a kdybyste zvedli hlavu, skoro ani nebylo vidět to šedivé, čím je v tomto světě nebe. Holčička vešla a byla ráda, že se může skrýt před lidmi, havrany. Za chvíli ale cítila úzkost z těsného, tmavého prostoru. Zpomalila a potom se zastavila úplně. Když se zaposlouchala, slyšela jen tlukot svého srdce. Padl na ni nevýslovný strach. Zdálo se jí, že ve stínech se pohybují divní tvorové a natahují po ní ruce. Šeptali a smáli se jí. Přitiskla si dlaně k uším a zoufale vykřikla. Dala se na rychlý útěk. Jen ven tady odsud, rychle pryč.
Nedívala se kolem sebe. Běžela k východu na náměstí, ale namísto toho, aby se dostala zpátky, vrazila vší silou do hromady hadrů, která byla naházená u slepého konce uličky. V panice si dívka nevšimla, že běží na druhou stranu. Nárazem ztratila rovnováhu a ocitla se znovu na zemi. K její hrůze se hromada pohnula a s bolestnými skřeky se z ní vyhrabalo něco, snad kdysi lidského, teď však odporně znetvořeného a pokřiveného. Holčička němě zírala na zčernalou tvář s děsivě rozšklebenými ústy.
Věc z hadrů po ní loupla už jen jedním okem a zaskřehotala: „Co chceš?“
Když promluvila, ucítila Holčička nesnesitelný zápach, že jen stěží mohla odpovědět: „Chtěla bych tě milovat.“
Věc chvíli jen zírala na to zvláštní dítě. Byl to po dlouhé, neskutečně dlouhé době, první člověk, se kterým mluvila.
„Také jsem bývala člověkem“ pomyslela si Věc najednou, ale pak trhla hlavou a vzpomínky se zbavila.
„Láska přináší jen utrpení, nechci, abys mě milovala!“ zachrčela.
„Ty ji znáš? Ty znáš lásku?!“ zvolala dívka a pocítila v sobě nádech naděje. Nervózně si přesedla a klekla si před Věcí do změklé hlíny.
„Pche,“ odfrkla si Věc „kéž bych ji nikdy nepoznala! Zničila mě, sežrala mě zaživa! Vyrvala mi kusy masa z těla, srdce rozcupovala na kousky!“
„Ne, to není pravda!“ vykřikla dívka nešťastně a rukama si zakryla tvář. „Láska nás učí létat, chodit po vodě, láska je nejsilnějším lékem na všechny nemoci srdce! Zemřeme bez ní!“
Věc se ve své hromadě chvěla, snad vzpomínala na to, když byla ještě člověkem. Žila ještě v době, kdy lidé ještě věděli, co to láska je. I ona milovala, hluboce a opravdově. Snad uměla i roztáhnout svá křídla a letět. Rozběhla se po hladině, ale najednou dostala zásah. Voda už neudržela její nohy a uzamkla ji pod svou hladinou.
Nikdy už nedovolila lásce, aby zahojila její rozdrásané srdce, stala se Věcí.
„Já se bojím milovat!“ zaskučela.
„Láska nás činí tak slabými, tak zranitelnými!“
Dívenka k ní pozvedla svou tvář a zašeptala: „Dovol mi to zkusit. Já, Láska, se ti odevzdám.“
Dlouho tam seděly tiše, v opuštěném koutku uprostřed města, mezi lidmi s černými dušemi. Láska a poslední ubohý pozůstatek lidskosti.
„Ne, jsem jen Věc, nepřijmu tě, Lásko! Jdi pryč, chci být sama!“ řekla nakonec Věc a zahrabala se zpátky do svých hadrů. Holčička osaměla a pocítila se zas o něco prázdnější.

Nedokázala odhadnout, kolik času uplynulo od chvíle, kdy poprvé zamrkala na tento svět. Přišla noc. Její temnotu rozháněly pouliční lampy, které svým světlem tvořily město, stejně šedivé, jako bylo za dne. Lidé, oblečení do havraního peří, zmizeli, aby se uložili ke spánku beze snů, spánku, podobného smrti. Holčička se pomalu loudala ulicí a rukou se při tom opírala o zeď. Hlavu měla skloněnou k zemi a broukala si smutně dětským hláskem. Kdyby se zase dostala k domu, který ji prve vylekal, už by mu nepřišla tak zvláštní, nepatřičná v jejich bezbarvém městě. Holčička zešedla. Šaty se ušpinily, kůže ztratila růžovost, vlasy ji zplihle visely přes ramena a byly jakoby vybledlé, bez života. Začala se podobat všemu kolem ve své bezvýraznosti. Už jen zbytky lásky zbývaly v jejím tělíčku, ale ty jí zářily na cestu a vedly ji stále dál za úkolem, který musela splnit.
Na rohu jedné z milionu stejných ulic stál kluk. Byl možná jen o půl hlavy větší než Holčička a okopával napolo opadlou omítku. Dívka se zastavila na druhé straně a dívala se na něj.
„Kdo jsi?“ zeptala se.
Chlapec se otočil, beze slova se shýbnul, nabral do rukou nakopanou drť a hodil ji proti dívence. Prudce otočila hlavu na stranu a chránila se pozdviženým loktem. Vlivem prachu se rozkašlala. Chlapec už zase pokračoval ve své demoliční činnosti.
„Proč jsi tak zlý?“ popotáhla uplakaně nosem a on se potěšeně uchechtl.
Jeho hlas zněl hrubě a provokativně, jako kdyby už dávno nebyl malým dítětem: „Jsem takový, jaký jsem!“ řekl. Znovu hmátl dolů po napadané omítce, ale tentokrát už byla Holčička připravená. Shýbla se k zemi a rukama si zakryla hlavu. Minul a na důkaz svého znechucení si odplivl. Holčička ještě stále seděla na bobku a křečovitě chránila své tělo před sprškou písku.
Když uslyšela, že odchází, narovnala se a zavolala za ním: „Nechoď pryč! Chci ti něco dát.“
Kluk se ani neotočil a pravidelným šoupavým krokem se vzdaloval, tak podobný v té chůzi dospělým lidem. Zoufalá se za ním rozeběhla a zezadu mu položila ruku na rameno. Chtěla otočit jeho tvář proti svojí a vysvětlit mu, jak velmi ho potřebuje,protože ho chce udělat nejbohatším člověkem v tomhle světě. Ale než mohla cokoliv říci, zatáhl jí prudce za vlasy na temeni, až zaklonila hlavu, a kousl ji do tváře. Dívka se stáhla a on se před ní vítězoslavně postavil. S potěšením a odborným zájmem sledoval, jak jí začíná vytékat z rány krev.
Oči se jí zvláštně zaleskly, tak jakoby perleťově, a na konečcích řas se začala chvět malinká perlička, která se chvilinku duhově třpytila a pak s téměř slyšitelným cinknutím spadla na tvář, kudy stékala dolů k ústům, a razila si cestičku nánosem špíny a prachu. Holčička neplakala z bolesti ani z nenávisti, kterou by snad mohla cítit k tomuto chlapci, ale rozplakala se nad tím, že jí nedovolil, aby se s ním podělila o svou poslední lásku, která teď v slzách opouštěla její tělo.
Kluk byl vážně překvapen tím, co vidí; kdyby ten výraz znal, pomyslel by si: „Taková krása!“
Ale takhle jen užasle zíral a mimoděk natáhl ruku k její tváři. Špinavým ukazovákem se dotkl slzy. Cítil ji příjemně hřejivou a hebkou. Slzička namísto toho aby stekla a rozpleskla se na chodníku, zastavila se na jeho prstu a pak se do něj vpila. Světlo, které ze sebe vydávala, pohaslo, ale teplo, které cítil, když se jí dotkl, se neztratilo. Naopak, postupovalo od prstu do dlaně, potom do ruky a stále výš, až se rozlilo celým jeho tělem.
V tichu šedivého města se najednou ozval tlukot. Chlapcovo srdce začalo bít a vhánět mu krev do tváří, až se nahlas rozesmál a začal tančit dokola po ulici.
Pak se najednou zarazil a rozhlédl se kolem: „Kde jsi holčičko?“ zeptal se úzkostlivě. Ale ulice byla prázdná, byl sám.
„Proč jsi mě opustila?“ zvolal a cítil se podražený, zneužitý.
„Ale vždyť jsem tady,“ ozval se mu náhle v nitru hlas „copak mě necítíš?“
„Kdo jsi?“ zeptal se, oči upíral do slepého okna protějšího domu.
„Jsem Láska a ty jsi mě přijal do svého srdce a tím jsi mě zachránil před vymizením z lidského světa. Musíš teď jít a dávat mě komukoliv, koho potkáš. Ale nenechej se odradit, lidé mě považují za něco zbytečného, příliš bolestivého. Ale všichni do jednoho, i když s kamennými srdci, po mě touží.“
Chlapec užasle poslouchal hlas, který mu rezonoval v uších, ale ještě stále byl na pochybách: „Vždyť tě mám v sobě jen slzičku, jak se mám ještě s někým rozdělit, abych o tebe úplně nepřišel?“
„Co na začátku byla jen slza, je teď celé moře. Láska je nevyčerpatelná, pokud je opětovaná. A s každým úsměvem, pohlazením, vlídným slovem, roste a sílí, až nebude nikoho, kdo by ji mohl porazit.“

Holčička splnila svůj úkol, pro který byla stvořena. Chlapec prosvícený láskou chodil od člověka k člověku. Lidé ho od sebe odháněli, ale přece jen se někteří otočili za světlem, které vydával a když zmizel z jejich pohledu, nezapomněli na něj. Naopak, toužili ho znovu spatřit, a on se k nim vracel, až byli natolik silní, že lásku mohli přijmout. Svět znovu ožil barvami a rozezněl se smíchem šťastných lidí, kteří znovu začali tvořit umělecká díla a psát pohádky s konci, ve kterých dobro a láska vždy zvítězí nad zlem.

 
Hodnocení
Aktuální hodnocení: 4,9 (14 návštěvníků)
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz