Venku je déšť a klepe do dveří.
V trávě se choulí z pampelišky pápěří.
Zářivá barvička brzy uvadla
a její semínka do trávy zapadla.
Až zase příští jaro přijde,
žluťoučká rostlinka opět vzejde.
Pak plno sluncí bude v trávníčku
a vykouzlí nám úsměv na líčku.
Věčný to koloběh života člověka,
kterého tíží občas i samota.
Samota radosti mnoho nedá,
proto si přátele k sobě hledá.
I příroda je věrná přítelkyně,
kde najde člověk útěchu.
Když po celý den pilně pracuje
a často bývá ve spěchu.
Znavené tělo usedá do trávy
a vnímá kolem vůně jemné.
Možná i uslyší tichá slova Matky Země:
" Tak pojď, mé dítě blíž,
ať volání mé uslyšíš.
Mne někdy trápí velice,
že stále bereš z mého krajíce.
Jako bych bezedná byla
a všechny stále nasytila.
Je potřeba i chránit
a darů Božích více si vážit.
Vždyť nejsou nekonečné,
to jiné dary jsou tu věčné.
Jen moudrost a láska stálé dary jsou,
člověku pravé štěstí přinesou.
Tak probuď se ze svého spánku
a hýčkej dary v jarním vánku.
Vše se pak v dobré obrátí
a Ráj na Zemi se navrátí.