Setkání dříve narozených.
Sešli jsme se pospolu, abychom dali vale smutku.
Nic člověk na tom nezmění i kdyby měl sto skutků.
Spravedlivě se nám to měří, ať mnozí nevěří či věří.
Když narodí se dítě, to všichni radují se a jásají.
Jak roste, vkládají do něj všechnu naději.
Nastanou školní léta, která moc v lásce nemáme,
ale až dospějeme, rádi si na ně zavzpomínáme.
Být platný sobě i vlasti, je třeba překonat studentské strasti.
Teprve ten pravý život nastane, kdy spoléháme jenom na sebe.
Přijdou i naše první lásky a rodičům přibývají vrásky.
No a zas nové děti se rodí, v rodové linii to takto chodí.
Z rodičů znovu jsou kmeti a kolem nich je houf dětí.
S vnoučaty rádi si hrají a na své mládí vzpomínají.
Kolik už bylo generací, to člověk sotva kdy zjistí.
Možná, že z jedné matky jsme kdysi vzešli
a zřejmě jsme všichni jak tu jsme, příbuzní a blízcí.
Když dohoří svíce a člověk odejde z tohoto světa,
zůstane po něm možná jen tato věta.
Však láska, naděje i víra, ta nikdy neumírá.
Děkujme, že jsme se mohli prarodiči stát,
poznat jak krásné je své vnuky milovat.
Děkujme za celou velkou rodinu i za své přátele,
bez nich by život neprobíhal moc vesele.
Vězte, že chvíle, které jste prožili společně, vůbec nebyli zbytečné.