Bloudím světem nepoznán,
nevšímám si, nevnímám.
Bloudím dál a dál,
stoupám výš a výš,
ale pořád sám, tak sám ...
Čas plyne a já s ním,
bloumám, co jsem vlastně byl?
Ďábel sám snad mi klepe na dveře,
teď času mnoho mám,
sám, tiše v koutě rozjímám.
Maličkostmi jsem pohrdal,
velkým věcem rozuměl
a ty malé věci, zlomily mne v půli.
Vždyť ony řídily ty velké.
A já přesto spal jsem dál
a v noci žil svůj sen.
Tak bylo to po věky věků
a bude ještě dlouhý čas.
|
Co noha nohu mine,
den kráčí dál a dál.
Tolik lásky je opodál
a ty si nevšímáš.
Tolik krásy je opodál
a ty nevnímáš.
Kráčím temnou ulicí,
na konci je světlo.
Jsem zraněn, copak žádám moc?
Nikdo nepřichází na pomoc.
Sníš, zapomínáš.
Tolik smutku zanecháš.
Popoháněn životem,
ty kráčíš dál a dál.
Duše už tě opouští
a ty teď si vybavíš,
kolik věcí jsi zapomněl.
Kolik zmatku jsi zanechal.
A přesto nás opouštíš...
Protože život plyne dál.
Nemůže ti radit, sic moudrý je.
Nechá tě v nekonečném spánku a putuje dál...
Putuje za další zmatenou duší,
co žádá o pomoc ...
|