Diskuse pod články

Členové klubu Agape mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16. 2. 2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

3. 2. 2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21. 11. 2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

Jiří Sedláček - Velikonoční poselství otce Pia

     Páter Pio se narodil se 25.května 1887 v Pietrelcině, u Beneventa v jižní Itálii. 22. ledna 1903 vstoupil do noviciátu kapucínů a přijal řeholní jméno Pius. 22.1.1904 skládá první řeholní sliby, 22.1.1907 pak věčné sliby. Mezitím si doplnil středoškolská studia a začal studovat filozofii a teologii. V tomto období se objevily jeho zdravotní problémy. Přepadaly ho náhlé horečnaté stavy, při kterých stoupající rtuť trhala normální teploměry (při použití koupelnového teploměru mu naměřili teplotu 48 °C). Záhadné horečnaté stavy stejně náhle přestávaly. Vyčerpaný a vyhublý bratr Pio trávil celé měsíce doma u rodičů.
      Roku 1915 vstoupila Itálie do války. Páter Pius píše: Hrůzy války mi vrtají mozek… Myslím, že už dále nemohu…“. Modlil se, obětoval se Bohu pro lásku… 20.září 1915 dostal tzv. neviditelná stigmata. Pobýval tehdy na vinici u rodičů v malé slaměné chýšce, kterou si tam udělal pro chvíle modlitby a studia. Nebylo vidět rány, ale cítil bolest, jakoby měl proražené ruce, nohy a bok. ..
      Z jeho dopisu z roku 1918: Bože, od té doby přlo už dvacet roků… Viděl jsem ty hořké slzy, kterými jsem jako chlapec smáčíval své polštáře… Přál jsem si raději zemřít než nejít za tím hlasem… za tvým hlasem…“ Musel však zápasit se svou lidskou přirozeností. Psal: „…cítil jsem, jak se ve mně bijí dvě síly a trhají mi srdce. Svět mě chtěl pro sebe a Bůh mě volal žít novým životem… Ale kde jenom vzít sílu odporovat tomuto světu, který není tvým?… Pak jsi přel ty, podal jsi mi svou ruku a dovedl mě tam, kam jsi mě volal.“
      5. srpna 1918 zpovídal páter Pius chlapce-aspiranty. Najednou uviděl před svým duchovním zrakem tajemnou osobnost. Zmocnila se ho přitom veliká hrůza. Svému duchovnímu opatrovníkovi napsal: Osobnost měla v rukou cosi jako dlouhatánské kopí s ostrým hrotem a z hrotu sršel oheň. Všechno se odehrálo v jediném okamžiku – osobnost mi vši silou vrazila kopí do duše… Taktak jsem mohl zanaříkat, cítil jsem, že umírám… Chlapec, kterého jsem právě zpovídal, jsem poslal pryč, bylo mi tak zle, že jsem nebyl schopen zpovídat. A tato muka šla se mnou stále až do 7.srpna… Rána je v hloubi duše, stále je otevřená a stále bolí…“
      20.září 1918 dostává páter Pius viditelná stigmata. V říjnu 1918 píše svému zpovědníkovi: Jak jen Vám to na Vaši žádost vysvětlit, jak vůbec došlo k mému ukřování? Můj Bože, jak se cítím zmatený a malý, když mám vyjevit, co jsi uskutečnil na tomto bídném stvoření… Bylo to ráno 20.září. Modlil jsem se po mši svaté na chóru. Tu se mě zmocnilo cosi nevýslovného, jako když člověk odpočívá, cosi jako sladký sen. Tělo a duše se ocitly ve stavu nepopsatelného pokoje. I okolo mě echno hluboce mlčelo. Cítil jsem hluboký, hluboký mír a současně jsem byl ochoten dát Bohu všechno, úplně echno, ba přijmout ješi vlastní zničení. Toto vše se odehrávalo najednou, jakoby bleskem… Byl jsem před tajemnou osobností. Podobala se té, kterou jsem viděl 5.srpna večer. Lišila se od té jenom tím, že jí krvácely ruce, nohy a bok. Vidět ji naplňuje člověka hrůzou a nemohu vyjádřit, co jsem tehdy cítil. Cítil jsem, že umírám. A jistě bych byl i umřel, kdyby Pán nebyl přiskočil na pomoc mému srdci, které se divoce zmítalo v hrudi. Tajemná osobnost se potom vzdálila a já zpozoroval, že mám proražené ruce, nohy a bok, a že tyto rány krvácejí. Můžete si představit muka, která jsem cítil a cítím neustále, téměř den co den. Rána na boku krvácí ustavič, a to zvláště od čtvrtka do soboty…“

 
 
 
Ježíšova agónie v zahradě Getsemanské
 
Rozjímání padre Pia z Pietrelciny
 
Nejbožšjší Duchu, rozněť a zapal mě v rozjímání o Ježíšově utrpení, pomoz mi proniknout do tohoto tajemství lásky a utrpení Boha, který je oblečen do našeho lidství, trpí, je v agónii a umírá z lásky ke stvořenému! ... Věčný, Nesmrtelný, který se snižuje, aby podstoupil nesmírné mučednictví, potupnou smrt na kříži, uprostřed urážek, opovržení a týrání, aby zachránil stvoření, které jej urazilo a které se válí v bahně hříchu. Člověk si libuje ve svém hříchu a jeho Bůh je smutný kvůli hříchu, trpí, potí krev uprostřed strašlivé agónie ducha. Ne, nemohu vstoupit do tohoto širokého oceánu lásky a bolesti, pokud mne nepodržíš svou milostí. Ach, kdybych tak mohl proniknout do nejniternějšího zákoutí Ježíšova srdce, abych tam pocítil podstatu jeho hořkosti, která jej přivedla až na práh smrti v zahradě; kdybych jej tak mohl potěšit v opušnosti od svého Otce a sebe sama. Ach, kdybych se tak mohl s Ním spojit, abych s Ním odčoval. Maria, Matko bolesti, ať se smím spojit s Tebou, abych následoval Ježíše a sdílel jeho bolesti a tvá utrpení.
Můj anděli strážce, chraň mé schopnosti a udržuj je v rozjímání o Ježíšově utrpení, aby se nevzdálily daleko od Něj.

I.

Ke konci svého pozemského života Božský Vykupitel odešel se svými do Olivové zahrady, známé jeho učedníkům a také Jidášovi. Učinil tak poté, co se nám dal úplně jako potrava a nápoj ve svátosti své Lásky, a když nasytil své apoštoly svým Tělem a Krví, duší a božstvím. Po cestě, která vede z večadla do zahrady Ježíš učí své učedníky. Připravuje je na nastávající odloučení, na hrozící utrpení, a připravuje je, aby z lásky k Němu snášeli pomluvy, pronásledování i samotnou smrt, aby se podobali tomu, který je jejich vzorem.
"Budu s Vámi" a nemějte starost, učedníci, protože božský příslib neselže. Dostanete o tom důkaz v přítomné vážné době. Je tam, aby začal své bolestné utrpení. Místo, aby myslel na sebe má starost o tebe. Ach, jakou nesmírnost lásky obsahuje jeho srdce! Jeho tvář vyzařuje smutek a současně lásku. Jeho slova jdou z nejhlubší hlubiny jeho srdce. Jeho slova přetékají láskou, povzbuzením, útěchou, a v útěše dává své zaslíbení. Vykládá nejhlubší tajemství svého utrpení.
Ježíši, tato tvá cesta se vždy dotkla mého srdce se vzrůstající láskou, tak důkladnou i hlubokou pro ty, kteří milují, se vzrůstající láskou, která spěchá, aby se obětovala za druhé, aby je vykoupila z otroctví. Učil jsi, že není větší kaz lásky než položit život za své přátele. A nyní hodláš dát tuto pečkazu svého vlastního života. Kdo by nebyl zastrašen takovou obětí?
Když el do zahrady, Božský Mistr se vzdálil od svých učedníků a vzal s sebou pouze tři z nich - Petra, Jakuba a Jana, aby byli svědky jeho utrpení. Budou tito tři, kteří jej viděli proměného na hoře Tábor mezi Mojžíšem a Eliášem a kteří vyznali, že je Bůh, budou mít nyní sílu, aby uznali Bohočlověka v bolesti a smrtelné úzkosti?
Při vstupu do zahrady jim řekl: "Zůstaňte zde. Bděte a modlete se, abyste nepřli do pokušení!" Zdá se, že říká, buďte bdělí, protože nepřítel nespí. Vyzbrojte se předem proti němu zbraní modlitby, abyste nebyli zapleteni a přivedeni do hříchu. Je to hodina temnoty. Po tomto varování se od nich odlučuje na dosah a kleká si na zem.
Je nesmírně smutný; jeho duše je v zajetí nepopsatelné hořkosti. Noc pokročila a je jasná. Měsíc svítí na obloze, zanechává stíny v zahradě. Zdá se, jako by vrhal zlověstnou jasnost, předtuchu vážných a strašlivých událostí, které přijdou a které způsobují, že se krev chvěje a tuhne v žilách - zdá se, jako by byl poskvrněn krví. Vítr jako předchůdce přicházející bouře třese olivovými stromy a spolu s šelestem listí proniká ke kostem jako posel smrti, sestupuje do duše a naplňuje ji smrtelným zármutkem.
Nejstrašlivější noc, podobná už nikdy nebude! Ach Ježíši, jaký kontrast! Jak krásná noc byla při tvém narození, kdy andělé s radostí oznamovali pokoj a zpívali Gloria! A nyní se mi zdá, že tě se smutkem obklopují, drží se v patřné vzdálenosti, jako kdyby brali ohled na nejvyšší úzkost tvého ducha.
To je místo na které přel Ježíš, aby se modlil. Zbavil své nejsvější lidství síly dané jeho Božskou osobou, pokořené nevyslovitelným smutkem, vrcholnou slabostí, sklíčeností a opušností, smrtelnou úzkostí.
Jeho duch v tom plave jako v bezbřehém oceánu a každou chvíli se zdá, že se potopí. Před jeho duchem postupují všechna utrpení jeho nastávajících pašijí, která jako bystřina přetékající z břehů vlévá do jeho srdce mučení, násilí a ponořuje je do moře zármutku.
Nejprve vidí Jidáše, svého žáka, kterého tolik miloval a který jej prodává za několik mincí, který se hodlá přiblížit k zahradě, aby jej zradil a předal jej do rukou jeho nepřátel. Přítel, žák, kterého před chvílí nakrmil svým Tělem a Krví ... pokořil se před ním a umýval jeho nohy a tiskl je ke svému srdci. Líbal tyto nohy s bratrskou láskou, jako by pouhou silou lásky jej chtěl odvrátit od jeho bezbožného svatokrádežného záměru, nebo alespoň, když provedl šílený skutek, aby šel do sebe a připomenul si tolik důkazů lásky a snad litoval a byl spasen. Ale ne, jde vstříc své zkáze a Ježíš pláče nad jeho dobrovolným zavržením.
Vidí sám sebe spoutaného a vlečeného ulicemi Jeruzaléma, právě mi ulicemi, kterými pouze před několika dny prošel triumfálně oslavovaný jako Mesiáš ... Vidí se, jak je bit před veleknězem a prohlášen za hodného smrti. On, Tvůrce života, také se vidí jak jej vedou od jednoho soudu k druhému, k přítomným soudcům, kteří ho odsuzují.
Vidí svůj vlastní národ, jím tolik milovaný, který přijal tolik z jeho darů, jak jej nyní týrá s pekelným vytím a pískáním a s velkým pokřikem, žádajícím jeho smrt na kříži. Slyší jeho nespravedlivá obvinění, vidí se odsouzeného k nejstrašlivějšímu trápení; korunovaného trny, posmívaného, zdraveného jako falešného krále a bitého.
Nakonec se vidí odsouzen k potupné smrti na kříži, jak stoupá ke Kalvárii, umdlévá pod vahou kříže. Vidí se při příchodu na Kalvárii jak je oloupen o své šaty, napnut na kříž, nemilosrdně ukřován, vyvýšen na něm před zraky všech. Visí na hřebech, které způsobují nesnesitelná muka ... Ach, Bože, jak dlouhá agónie tří hodin jej bude drtit uprostřed urážek šíleného, nemilosrdného davu.
Vidí své hrdlo a útroby v ohni spalující žízně a jako přídavek k této agónii nápoj z octa a žluči. Vidí opušní svým Otcem a bezútěšnost své matky.
Nakonec potupná smrt mezi dvěma lotry; jeden jej přijímá a uznává za Boha a je spasen, druhý se rouhá a uráží jej a umírá v zoufalství. Vidí jak se blíží Longinus a jako projev poslední urážky a opovržení probodává jeho bok. Kristus hledí na dovršení ponížení v oddělení duše od těla.
Všechno, všechno, prochází před ním, trápí ho, děsí ho, a tento děs se ho zmocňuje a drtí ho. Chvěje se jako by byl otřásán silnou horečkou. Také se ho zmocňuje strach a jeho duch umdlévá ve smrtelném smutku.
On nevinný Beránek osamocen je vhozen vlkům bez jakékoliv pomoci. ... On, Boží Syn ... Beránek se dobrovolně odevzdal, aby byl obětován ke slávě toho Otce, který ho ponechal zuřivosti Božích nepřátel pro vykoupení lidského rodu; opušný svými žáky, kteří od něj hanebně utekli jako od nejnebezpečjší bytosti. On, věčný Syn Boží se stal předmětem smíchu svých nepřátel.
Ale, unikne? ... Ne, od samého začátku vše přijímá bez výhrady. Proč potom tento děs? Ach! Vystavil své lidství jako terč, aby na sebe vzal všechny rány Božské spravedlnosti uražené hříchem.
Jasně cítí ve svém obnaženém duchu vše, co musí protrpět; každý jednotlivý hřích musí odčinit každou jednotlivou bolestí a je drcen, protože odevzdal své lidství jako kořist slabosti, děsu a strachu.
Zdá se, jako by byl na vrcholu utrpení... leží rozprostřen s tváří na zemi před majestátem svého Otce. Svatá tvář toho, který se raduje z blaženého patření na Boží slávu, darovanou anděm a svatým v nebi, leží znetvořena na zemi. Můj Bože! Můj Ježíši! Nejsi Bohem rovným ve všech věcech svému Otci, který tě ponižuje tak, že dokonce ztrácíš podobu člověka?
Ach ano! Rozumím. Je to proto, abych se já, pyšný člověk, naučil, že k jednání s nebem se musím ponížit do prachu země. Je to, aby se napravila a odčinila má povýšenost, že se takto skláníš před svým Otcem. Je to proto, aby se zaměřil jeho soucitný pohled na lidstvo, které se vzpourou od Něj odvrátilo. Pro tvé ponížení odpouští pyšnému stvoření. K usmíření nebe a země se k ní snižuješ dolů, jako bys jí dával polibek míru. Ježíši, ať jsi blahořen a stále ať ti děkují všichni lidé za všechna tvá umrtvování a pokořování, kterými jsi nás usmířil s Bohem, s kterým jsi nás spojil v objetí své lásky!

II.

Ježíš se zvedá a obrací svůj smutný a prosebný pohled k nebi. Pozvedá ruce a modlí se. Můj Bože, jakou smrtelnou sinalostí je zalit ten obličej! Modlí se k tomu Otci, který, jak se zdá, odvrátil svůj pohled "a který se zdá být připraven udeřit jej svým mečem msty". Modlí se s plnou důrou Syna, úplně si je vědom svého postavení. Uvědomuje si, že On sám jako oběť za lidské pokolení nese vinu za urážku Božího Majestátu. Uvědomuje si, že On prostřednictvím svého života může uspokojit Boží spravedlnost a usmířit stvoření se Stvořitelem. A chce to udělat účinně. Ale přirozenost je zdrcena při pohledu na jeho hořké utrpení. Přirozenost se bouří proti oběti. Ale jeho duch je připraven k oběti a On pokračuje v zápasu celou svou silou. Cítí sklíčenost, ale vytrvává v sebeobětování. Můj Ježíši, jak můžeme od tebe získat sílu, když vidíme tak slabého a zdrceného?
Ano, rozumím. Ty jsi vzal všechnu naši slabost na sebe. A abys nám dal svou sílu, stal jsi se obětním beránkem. Je to k našemu poučení, že musíme klást svou důru pouze v tebe v životních bojích, dokonce i když se zdá, jako by se nebe pro nás zavřelo. Ježíš v agónii volá ke svému Otci: "Jestliže je to možné, odejmi ode mne tento kalich!"
Je to výkřik přirozenosti, která se ve sklíčenosti s důrou obrací k nebi o pomoc. Ačkoliv ví, že nebude vyslyšen, protože to tak Bůh chce, přesto se modlí. Můj Ježíši, proč to žádáš, když víš, že ti to nebude dáno? UTRPENÍ A LÁSKA.
Pohleď na velké tajemství. Bolest, která tě skličuje, žádá, abys hledal pomoc a útěchu, ale láska, která chce učinit za dost Boží spravedlnosti a vrátit nás Bohu, způsobuje tvůj výkřik: "Ne má, ale tvá vůle se staň!" Po této modlitbě Boží spravedlnost vyžaduje oběť nutnou k odčinění urážky Boha.
Jeho opušné srdce potřebuje útěchu. Opušnost, ve které se nachází, bitva, ve které bojuje sám, vyžaduje, aby hledal někoho, kdo by jej utěšil. Proto pomalu vstává ze země a klopýtá několik kroků. Přibližuje se ke svým žám, aby hledal útěchu. Oni - jeho důrníci, kteří s ním tak dlouho žili, by mohli dobře porozumět jeho vnitřnímu smutku. A s tímto očekáváním k nim jde. Oni jistě budou vět, jak mu poskytnout malou útěchu.
Ale jaké zklamání! Nalézá je v hlubokém spánku a cítí se ješvíc sám v bezbřehé samotě svého ducha. Přibližuje se k nim a něžse obrací k Petrovi, kterému říká: "Šimone, ty spíš? Ty, který jsi ujišťoval, že mě budeš následovat až k smrti?" Obrací se k ostatním a dodává: "Nemohli jste bdít hodinu se mnou?" Nářek Beránka určeného k oběti prýští ze zraněného srdce, které nesmírně trpí... samotné, bez útěchy. Přesto se zvedá jako z bitevního pole a zapomíná na sebe a své utrpení, má zájem jen o ně a říká: "Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení." Zdá se, jako by chtěl říct: Když jste tak rychle zapomněli na mě, který bojuje a trpí, alespoň bděte a modlete se za sebe.
Ale oni v polospánku stěží slyší Ježíšův hlas, sotva ho vnímají jako slabý stín, nejsou si vědomi jeho vzezření znetvořeného vnitřní agónií, která ho mučí.
Kolik velkorysých duší zraněných tímto nářkem bylo tvými společníky v zahradě a sdílelo tvou hořkost a tvou smrtelnou úzkost ... Kolik duší hem staletí velkomyslně odpovělo na tvé pozvání ... Ať toto množství duší je v této vrcholné hodině útěchou pro tebe a lépe než edníci sdílí s tebou úzkost tvého srdce a spolupracuje s tebou na vlastní spáse i těch ostatních. A uč, ať k nim patřím, ať ti také nabídnu nějakou úlevu.
Ježíš se vrátil na své místo modlitby a jiný obraz, strašlivější než ten první, se mu ukazuje. Všechny naše hříchy s jejich úplnou ošklivostí defilují před ním s každou podrobností. Vidí každou podlost a zlobu bytostí, které se jich dopoušjí. Ví, do jaké míry tyto hříchy urážejí a ponižují Boží majestát. Vidí všechny hanebnosti, neslušnosti, rouhání, které vycházejí z úst bytostí a jsou doprovázeny zlobou jejich srdcí, těch srdcí a těch rtů, které byly stvořeny, aby pěly chvalozpěvy a hymny požehnání Stvořiteli. Vidí svatokrádeže, se kterými kráčejí kněží a jejich věřící, kteří se nestarají o svátosti ustanovené pro naši spásu jako nutný prostředek k ní, a místo toho vytvářejí příležitost k hříchu a zavržení duší. Musí se obléknout do této nečisté spousty lidské zkaženosti a ukázat se před svatostí svého Otce, aby vše odčinil svými bolestmi, aby vzdal jemu všechnu slávu, o kterou Jej oloupili; aby vyčistil tu lidskou nečistotu, ve které si člověk libuje s opovržení hodnou lhostejností.
A to vše nedokáže způsobit, aby ustoupil. Jako zuřící moře jej tato spousta zaplavuje, objímá jej, utlačuje ho. Pohleď, jak stojí před svým Otcem, Bohem spravedlnosti, a jde vstříc plnému trestu Boží spravedlnosti. Hle, čistá podstata, svatost svou přirozeností ve styku s hříchem! ... Opravdu, jako by se sám stal hříšníkem. Kdo může změřit nechuť, kterou cítí ve svém nejvnitřjším duchu? A hrůzu, kterou cítí? Odpověď, opovržení, které cítí tak živě? A tím, že vzal vše na sebe nic nevyjímaje, je zdrcen tímto nesmírným nákladem, je utlačen, stržen dolů. Pokořen. Vyčerpán sténá pod tíhou Boží spravedlnosti, před svým Otcem, který dovolil, aby se jeho Syn nabídl jako oběť za hřích, jako zlořený člověk.
Mohl by setřást toto nesmírné břemeno, které ho drtí, mohl by se osvobodit od tohoto strašlivého břemene, pod kterým se chvěje - jeho vlastní čistota ho odmítá - právě pohled "mstícího se" Otce, který jej "opouští" v těchto temných, hnilobných vodách viny, vidí se být jimi pokryt - to vše jej vede k tomu, aby unikl hořkému utrpení. Odpor jeho Božství vůči hříchu přispívá ke konfliktu v jeho lidské duši. Vnuknutí mu radí, aby se zbavil břemene této potupy a odmítl samotnou myšlenku na ni. Ale myšlenka na neospravedlněnou spravedlnost a neusmířeného hříšníka převažuje v jeho srdci plném lásky.
Tyto dvě síly, tyto dvě lásky, jedna svatější než druhá, bojují o vítězství v srdci Spasitele. Která zvítězí? Bezpochyby chce nechat zvítězit uraženou spravedlnost. To vítězství nad vším ostatním a chce triumfovat. Ale jakou podívanou musí nabídnout? Pohled na člověka poskvrněného špínou hříchu! On svatý má se vidět poskvrněn hříchem, i když pouze navenek? To ne! To ho děsí, otřásá jím to, drtí ho to.
Aby našel podporu v tomto strašlivém zápase, odevzdává se modlitbě. Vrhá se na zem před majestátem svého Otce a říká: "Otče, odejmi tento kalich ode mne!" To je, jako kdyby říkal: Můj Otče, chci tvou slávu, chci aby bylo plně zadostiučiněno tvé spravedlnosti. Chci, aby byla lidská rodina smířena s tebou. Ale že já, který jsem sama svatost, bych měl vypadat jako hříšník? Ach, to ne! Odejmi proto, odejmi tento kalich, a protože můžechno, najdi ve svých nekonečných pokladech své svaté moudrosti jiné prostředky. Ale jestliže to nechceš: "Ne má, ale tvá vůle se staň!"

III.

A opět v této době modlitba Spasitele nemá žádný výsledek. Cítí se, jako by měl zemřít. S obtíží se zvedá od modlitby, aby nalezl úlevu. Cítí, že mu ubývají síly. Potácí se a snaží se jít ke svým učedníkům. Opět je nalézá spící. Jeho smutek se prohlubuje a Ježíš se spokojí pouze s tím, že je budí. Jaký zmatek museli cítit! Ale tentokrát Ježíš nic neříká. Zdá se mi pouze mnohem smutnější... Drží v sobě echnu hořkost a bolest této opušnosti a nevšímavosti. Zdá se, že svým mlčením projevuje svou vlastní slabost.
Ježíši, kolik bolesti vidím ve tvém srdci již etékajícím zármutkem. Vidím, že tvůj odchod od učedníků se ti zařezává do srdce. Ach, kdybych ti mohl poskytnout nějakou úlevu, nějakou útěchu. Ale protože nevím, co bych jiného mohl dělat, pláču po tvém boku. Slzy mé lásky k tobě a mého zármutku nad mými hříchy, protože vím o tvém utrpení, spojují se s tvými slzami. Mohou vystoupit k trůnu Otce a naklonit Ho k tomu, aby měl slitování s tebou a s tolika dušemi, které spí spánkem hříchu a smrti.
Opět se Ježíš vrací zarmoucen a oslaben na své místo modlitby. Spíš padá než se pokládá. Zmocňuje se ho smrtelná úzkost a modlí se intenzivněji. Otec obraci pryč svůj pohled, jako by byl nejnižší ze všech lidí.
Zdá se mi, jako bych slyšel nářek Spasitele: Ach, kdyby alespoň člověk, pro kterého snáším úzkost a pro kterého jsem připraven obětovat všechno, byl vděčný a odpověl na milosti, které pro něj získávám svým velkým utrpením kvůli němu! Kdyby jenom ocenil hodnotu ceny, kterou platím jako výkupné za něj ze smrti hříchu, abych mu poskytl opravdový život synů Božích. Ach, tato láska rmoutí mé srdce krutěji než popravčí, až budou trhat mé maso! ... Ach, ne! Vidí člověka, který z toho nechce mít užitek. Dokonce se bude rouhat této Božské krvi a nenapravitelně a neomluvitelně ji obrátí ke svému zavržení. Pouze někteří z ní budou mít užitek, více lidí se požene po cestě záhuby.
A ve velké úzkosti svého srce stále opakuje: "Quae utilitas in sanguine meo! Jaký užitek je v mé krvi!" Ale i myšlenka na těchto málo lidí nutí jeho srdce, aby vydrželo v tomto zápase a v jeho útrapách a smrti získalo pro ně palmu vítězství.
Nic nezůstává, k čemu by se mohl obrátit, aby nalezl útěchu - nebe je pro něj zavřeno. Člověk, ačkoliv leží a umírá pod tíhou hříchu, je nevděčný, nebere zřetel na lásku k Němu! Svíjí se v hluboké agónii, láska ho zaplavuje, mučí ho - jeho tvář je smrtelně bledá - jeho oči jsou mdlé, bezmezný smutek se ho úplně zmocňuje! "Má duše je smutná až k smrti."
Božská Krvi, samovolně proudíš z milujícího srdce mého Ježíše; záplavo bolesti, nesmírná hořkosti, stálá vytrvalosti, tlačí z toho srdce a potíš se z jeho pórů, vytékáš, abys zaplavila zemi! Božská Krvi, kéž tě smím sebrat, zvláště tyto první kapky. Chci tě držet v kalichu svého srdce. Je to nejpřesvěivější kaz, že sama láska prýštila z žil mého Ježíše! Chci tebou očistit sebe a všechna místa zamořená hříchem. Chci tě nabídnout Otci.
Je to krev jeho draze milovaného Syna, který přel na zem, aby ji očistil. Je to krev jeho Syna, Bohočlověka, který stoupá k jeho trůnu, aby uspokojil jeho spravedlnost uraženou našimi hříchy. Otec je nadmíru uspokojen.
Co říkám? Jestliže Otcova spravedlnost byla uspokojena, není Ježíš nasycen utrpením? Ne, Ježíš nechce, aby se zastavil proud jeho lásky k lidem. Lidé musí mít nekonečný důkaz jeho lásky. Ježíš musí vidět k jaké potupě musí dojít. Jestliže nekonečná spravedlnost Otce je měřena nekonečnou hodnotou jeho nejdrahocennější krve a jestliže je uspokojena, člověk musí mít zase hmatatelný důkaz, že jeho láska není nasycena utrpením a že se nezastaví, ale bude pokračovat k nesmírné agónii kříže, k potupné smrti na kříži.
Snad duchovní člověk může alespoň částečocenit lásku, která jej vede k agónii v zahradě. Ale kdo žije oddán hmotným věcem a hledá více svět než nebe, musí jej také vidět v agónii a umírat na kříži, aby byl pohnut pohledem na jeho krev a mučivou agónii.
Ne, jeho milující srdce není uspokojeno. Přichází k vědomí a znovu se modlí: "Otče, jestliže si nepřeješ, aby mě tento kalich minul, ne má, ale Tvá vůle se staň."
Od nyněka Ježíš odpovídá na výkřik svého milujícího srdce, na výkřik lidství, který pro spásu volá po jeho smrti. Ježíš se podrobuje a sklání svou adorující hlavu: "Otče, jestliže nechceš, aby mě tento kalich minul, ne má, ale Tvá vůle se staň."
Pohleď, jak On posílá anděla, anděle posla, aby utěšil Ježíše. Jaké pohnutky k útěše a k úlevě nabízí anděl silnému Bohu, Pánu vesmíru, Nepřemožitelnému, Všemohoucímu ... ! Ale on se stal předmětem utrpení, vzal na sebe naši slabost. Je člověkem, který trpí a je v agónii. Je to zázrak jeho nekonečné lásky, která jej nechává potit krev a prožít tuto agónii.
Modlitba k jeho Otci má dvojí motiv - jeden pro něj, druhý pro nás. Jeho Otec jej neslyší ne kvůli němu, ale protože chce, aby Ježíš zemřel za nás. Věřím, že anděl se uctivě klaní před Ježíšem, před Jeho věčnou krásou, nyní pokrytou krví a prachem, a s uctivou poctou sděluje mu útěchu odevzdání lidské vůle do Boží le a prosí ho kvůli oslavě Otce a ve jménu všech hříšníků, aby pil onen kalich, který mu byl nabídnut od věčnosti pro jejich spásu. Modlil se, aby nás také naučil, že když je v naší duši smutek tak jako v jeho, měli bychom hledat útěchu z nebe pouze v modlitbě, aby nám pomáhala při oběti.
On, naše síla, bude připraven nám pomáhat, protože chtěl vzít na sebe naše slabosti.
Ano, Ježíši, ty máš vypít kalich až do dna, ty jsi se nyní zaslíbil nejstrašlivější smrti. Ježíši, ať mne nic nemůže odloučit od tebe, ani život, ani smrt. Když následuji v životě, láskou spojen s tvým utrpením, ať je mi dáno vydechnout s tebou na Kalvárii, abych vstoupil s tebou do slávy; abych tě následoval v útrapách a v pronásledováních, abych byl hoden jednoho dne přijít milovat tě v nezastřené slávě nebe; abych ti zpíval hymnus díkůvzdání pro tvé velké utrpení. Ale pohleď! Ježíš se sám zdvíhá ze země, silný, nepřemožitelný jako lev v bitvě; pohleď nyní na toho Ježíše, který si toužebně přál tuto hostinu krve, "s touhou, kterou si přál", upravuje svou vznešenou hlavu, stírá krvavý pot z tváře a rozhodně jde ke vchodu do zahrady.
Kam jdeš, Ježíši? Nejsi ten Ježíš, kterého jsem viděl umdlévat ve své duši, kořist hrůzy, únavy, strachu, zastrašení, bezútěšnosti? Kterého jsem viděl se chvět a prohýbat pod nesmírnou tíhou zla, které tě chtělo přemoci? Kam jdeš nyní tak připraven, tak odhodlán, tak plný odvahy?
Ach, naslouchám mu! Zbraň modlitby mi pomohla zvítězit a duch překonal slabost přirozenosti. V modlitbě jsem získal sílu a nyní mohu čelit všemu. Následuj můj příklad a jednej s nebem se stejnou důrou, jak jsem to dělal já.
Ježíš se přibližuje ke třem apoštolům. Stále spí. Silné pohnutí, pozdní noční hodina, ta předtucha něčeho strašného - nenapravitelného - zdálo se, že se to blíží, a únava je přiměly k spánku, takovému spánku, který doléhá na každého, a zdá se, že je nemožné ho setřást, a při pokusu jej setřást každý do něj znovu upadá, aniž by věl jak. Ježíš má s nimi soucit a říká: "Duch chce, ale tělo je slabé."
Ježíš cítil s jejich slabostí a řekl jim: "Nyní spěte a odpočívejte." Chvíli čeká. Najednou s velkým úsilím otevřou oči. Potom Ježíš pokračuje: "To stačí. Hodina se přiblížila. Syn člověka bude vydán do rukou hříšníků. Vstaňme a pojďme. Pohleďte, ten který mne zrazuje, je blízko." ( Mt 26, 45-46 )
Ježíš se dívá na všechno s jeho vševědoucím pohledem. Jako by říkal: Vy, kteří jste moji přátelé a žáci, spíte, ale moji nepřátelé jsou vzhůru a zmocní se mě. Ty spíš, Petře, který jsi se cítil tolik silný, abys mě následoval až na smrt! Od počátku jsi mi dokazoval slabost. Ale buď klidný, já sám jsem se oděl do slabosti a modlil jsem se za tebe. A až poznáš svou chybu, budu tvojí silou a budeš pást mé ovečky ... Ty, Jane, také spíš! Ty, který jsi před několika hodinami v extázi mé lásky cítil tlukot tohoto srdce, ty také spíš? Vstaň, pojďme, už není čas ke spánku, nepřítel je u brány; to je hodina moci temnoty, ano, pojďme. Jdu dobrovolně, abych přijal smrt. Jidáš pospíchá, aby mě zradil, a já jdu pevným, jistým krokem. Nebudu klást překážku k vyplnění proroctví. Moje hodina přla; hodina velkého milosrdenství pro lidstvo.
A opravdu je slyšet zvuk kroků, načervenalé světlo pochodní proniká zahradu a Ježíš, následován třemi učedníky, jde kupředu nebojácný a klidný.



 
AKT spisu otce Pia (vyhotovila J. Brzobohatá, 4.4.2013)


Text AKT spisu otce Pia - HODNOCENÍ DÍLA AUTOMATICKOU KRESBOU 
(Kreba není očíslovaná, takže popis berte jen jako rámcový)
  
1 - 1. čakra: harmonizovaná a mnohočetně zesílena
2 - 2. čakra: harmonizovaná a mnohočetně zesílena
3 - 3. čakra: harmonizovaná a mnohočetně zesílena
4 - 4. čakra: harmonizuje, 10 vyzařujících paprsků (lístečků), zesílena mnohonásobně
5 - 5. čakra: harmonizuje, 9 vyzařujících paprsků (lístečků), zesílena mnohonásobně
6 - 6. čakra: harmonizuje, 14 vyzařujících paprsků (lístečků), zesílena mnohonásobně
7 - 7. čakra: jemnohmotná napojení do duševní a duchovní roviny: plně rozvinutá a
     harmonizující v duchovní úrovni, 2 provazce paprsků - zelený k vyzařování
     Ježíše Krista, černý do duchovní úrovně
9 - Propojení s energií Matky Země: 2 provazce - zelený skrze Ježíšovo vyzařování,
      černý skrze sebe
10 - Úroveň a napojení: viz dále body 15 – 16b
11 - Vedení a ochrana andělů z roviny fyzické střední a vyšší: 8 andělů
12 - Vedení a ochrana andělů z roviny astrální střední a vyšší: 8 andělů
13 - Přechod do roviny duchovní: 3 roviny spirál (navíc harmonizace v duchovní
       úrovni)
14 - Rovina duchovní: plně propojená
15 - Tvorba probíhá výrazným napojením a harmonizací: 4. čakry - plně skrze Ježíše
16 - Tvorba probíhá výrazným napojením a harmonizací: 5. čakry
16b - Tvorba probíhá výrazným napojením a harmonizací: 6. čakry
16c, 16d - Tvorba probíhá výrazným napojením: 7. čakry skrze vyzařování Jažíše
17 - Energie pozitivních napojení z fyzické úrovně: mnohočetné napojení (spirálek)
18 - Energie pozitivních napojení z astrální úrovně: mnohočetné napojení (spirálek)
19 - Vyzařování pozitivní energie do fyzické úrovně: 1 provazec 20 paprsků
20 - Vyzařování pozitivní energie do aury v astrální úrovni: 1 provazec 10 paprsků
       skrze Ježíše
21 - Záznam v Akaši: ANO, 20x zesílený, plus 1x přímé napojení na Ježíšův akašický
        záznam
22 - Záznam chybných vibrací a napojení v čakrách z nižší fyzické úrovně (viz 24-25):
       NE
32 - Je-li v tomto symbolu napsáno písmeno H, mohou mít vibrace tvorby
        harmonizující účinky: ANO, skrze vyzařování Ježíše
33 - Je-li tento symbol zakreslený s vycházejícími paprsky, dílo vysílá silné
        harmonizující a léčivé energie do roviny fyzické, astrální nebo duchovní (13x)
        a lze to pak samostatně a přesněji určit další kresbou: ANO, léčení skrze
        vyzařování Ježíše
34 - Tvorba je napojena na vůdčího ducha: ANO - přímo na Ježíše
35 - Při Tvorbě zachycena přítomnost Archanděla: ANO, 3x
36 - Při Tvorbě zachycena přítomnost vyšší duchovní energie: ANO
37 - Tvorba je napojena do záznamu vyzařování Lásky Ježíše Krista v Akaších:
        ANO – silný provazec paprsků (v kresbě vyznačeno zeleně)
38 - Symbol Akaši
39 - Dílo vyzařuje energii vycházející z duchovní úrovně: velmi silně (9 lístečků)
40 - Dílo vyzařuje trojnost energie autora (lásku, harmonii, aktivitu): působí jako silný
       léčivý zářič
41 - Dílo je plně propojeno do duchovní úrovně: ANO, silně (9x)
42 - Aura autora při tvorbě zesílena: mnohočetně
43 - Z díla vycházejí léčivé vibrace do fyzického těla: ANO, mnohačetné a silné (skrze
       velký počet v kresbě nejsou vyznačené)
44 - Z díla vycházejí léčivé vibrace do astrálního těla: ANO, mnohačetné a silné (skrze
       velký počet v kresbě nejsou vyznačené)
45 - Dílo je silným zdrojem léčivé energie v rovině jemnohmotné (duše, duch): ANO,
       silné - skrze vyzařování Ježíše
46 - Dílo je silným zdrojem léčivé energie pro fyzické tělo: ANO, silně
47 - Dílo obsahuje harmonizující vibrace: ANO, mnohačetné a silné (skrze velký počet
       v kresbě nejsou vyznačené)
48 - Rovina, ve které je zachycena harmonizující vibrace a energie pozitivních napojení
       Tvorby
49 - Rovina, ve které jsou zachyceny léčivé energie a vibrace Tvorby
50 - Symbol duchovní Prapodstaty                                                
 
Stručné zhodnocení Tvorby: 
Hodnocené dílo je ojedinělé a svým napojením se zcela odlišuje od „běžných“ analýz Tvorby. Je výrazně pozitivní s harmonizujícími i léčivými účinky a vyzařuje mimořádně silnou energii z duchovní úrovně. Z kresby je vidět přímé a silné napojení na vyzařování Ježíše Krista - toto jen dokazuje, že Páter Pio svůj život žil v plném odevzdání se Ježíšovi.
Toto dílo (a věříme, že podobně budou vycházet i jeho ostatní) může silně harmonizovat a léčivě působit na duše těch, kteří se jeho dílu otevřou.
 
Hodnocení
Aktuální hodnocení: 5 (24 návštěvníků)
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz