Diskuse pod články

Členové klubu Agape mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16. 2. 2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

3. 2. 2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21. 11. 2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

Jiří Sedláček - Cesta k probuzení v duchu v prostoru působení sil dobra a sil „zla“

Ježíš řekl:„Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v duchu a v pravdě“  
 
Z těchto slov plyne, že náležíme svou duchovní podstatou Bohu, ta má být probuzena a rozvinuta v životě zde na Zemi, a to vírou, která má svůj charakteristický projev, a tím je láska. Prohlubující se víra je projevem milosti Boha k člověku, který se k Bohu svou vnitřní podstatou, svým duchem, obrací. Kdo má víru, ten má i lásku. Není možné se k lásce donutit, je výsledkem duchovního směřování životem, které buď je, anebo není.
    
Zde na Zemi se nacházíme v působení sil dobra a sil „zla“. V tomto působení vlivů kladné a záporné polarity máme příležitost vnitřně zesílit, najít svou duchovní stabilitu. Ježíš Nazaretský mluví o životní cestě, o Království, které není z tohoto světa, vyzývá nás k víře a k lásce. Znamená to, poznat zde, v tomto životě, pravý smysl své existence, svou duchovní podstatu, najít víru, která projevuje lásku. To jsou hodnoty, které nás povedou, v prostředí působení těchto polarit, k probuzení v duchu. Jsou to hodnoty natrvalo spojené s pozemským životem, který žil Ježíš Nazaretský zde na této Zemi. Jsou to hodnoty duchovní dimenze jenž prolínají do světa hmotného, hodnoty jenž stojí ve své čisté podobě nad rámcem „reality“ tohoto světa, nade vším tím co vnímáme svými smysly. Zde na této Zemi máme tu příležitost přijmout a prožívat hodnoty vyšší dimenze Bytí, duchovní hodnoty, ty nás následně spojí s hodnotou duchovní dimenze, s hodnotou věčnosti. Kristus zde žil život, který je pohybem Ducha ukotveného v rovině věčnosti. Vše, co zde prožil a vykonal, je obrazem duchovní svobody. Tato, zde žitá duchovní svoboda je nám předložena jako možnost. Budeme-li ji sledovat, a to za všech okolností, i těch těžkých a nejtěžších, budeme se vnitřně měnit. Nastane probuzení v duchu, jenž nás kvalifikuje do Království o němž mluví Ježíš. Týká se to těch, kdo si Ježíše Nazaretského všimli. Ti jsou živými v duchu, ti k Němu přilnou, ti poznají Jeho cestu a ti najdou svou vnitřní proměnu.
 
Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Království božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“
 
Zrození z vody je žitá rovnováha a harmonie v duševním těle člověka, která uvádí do rovnováhy a harmonie fyzické tělo člověka. Prostor hmotného světa, tedy i fyzické tělo člověka, jsou vodou. (Viz. Křišťálové jezero a sedm barev duhy / tj.vody /, které viděl Jan ve zjevení, sedm energetických center v systému energií člověka, 7 x 7 let ve vývoji k Abrahámovi, který se Bohu líbil / pro vývoj jenž pokorně nastoupil / … aj. ). Voda dostává odpovídající kvalitu (míru čistoty) dle nastavení ducha. Slova: „Nenarodí-li se kdo z vody“ tedy znamenají, nebude-li jeho voda - jeho tělo, resp. duše - očištěna duchem napojeným na Ducha, nemůže vejít do Království ( tzn., že doposud nezačal žít hodnoty Ducha ve fyzickém těle, tedy není hoden - schopen či uzpůsoben -  překročit práh hmotnosti a vejít do věčnosti).
Zrození z Ducha je iniciováno vůlí nadřadit hodnoty Ducha nad hodnoty hmotného světa. Je-li duch otevřen, tj. v rozhodnutí pro hodnoty Ducha, uplatňuje-li ve svém životě hodnoty Ducha, krok za krokem, dle svého sílícího poznání, najde nový život. Bude zrozen z Ducha, bude náležet Duchu, vejde do Království.
 
„Milujte se navzájem, podle toho poznají, že jste mými učedníky,budete-li se zachovávat v lásce“
 
Srdce je centrem spojení člověka s jeho duchovní podstatou. Je centrem přes které se projevuje kvalita naší vůle. Je branou skrze kterou projevujeme své pozitivní i negativní postoje k životu, k lidem ve svém okolí. Je branou skrze kterou máme možnost pozitivně působit na okolní svět. Jen skrze čistotu a průchodnost této brány je možné nastoupit vývoj vpřed. Není-li v této rovině čisto, není možné poznat a pochopit vývoj v rovinách stojících vibračně výše nad touto rovinou. Konáme-li ve vůli podřídit se Boží síle, která je projevem Prapodstaty všeho Bytí, tj. s pokorou, tak je to Ono, co nás zesíleně podporuje a živí a uschopňuje ke skutečné oběti, k pohybu jenž znamená předávám a žiji proto, abych předal, tzn. pomohl.
     Pokud je tato brána volná a otevřená ( skrze vnitřní obrácení člověka jako duchovní bytosti k Duchu ), může skrze ni pronikat energie ducha člověka, ten je v takové chvíli spojen s Duchem Tvůrcem. Pokud je tato brána zanesena osobními touhami a lpěním, které působí duševní clonu, tak se přes ni nemůže dostat Boží světlo k druhým.Veškerá osobní lpění a veškeré touhy po svém vlastním způsobu v přístupu k životu, po vlastní individualitě ( po nevědomém egu ), vedou k určitému vnitřnímu setkání člověka s realitou, již si sám ve svém odklonu vytvořil. Mají tedy svůj smysl. Je na člověku, jak dlouho bude muset vrstvit míru svých omylů a chyb než v konfrontaci s následky svých vlastních nedokonalostí pochopí, že nemá být „úspěšným“ v rozměrech světa který opouští Prapodstatu všeho Bytí a vytváří si tak iluzorní realitu skýtající jen duchovní a duševní nouzi a trápení, ale spočívajícím v prostoru jenž náleží Prapodstatě všeho Bytí, v prostoru jenž skýtá plnost a skutečné bohatství života.
     Veškerá osobní lpění a veškeré touhy po svém vlastním způsobu v přístupu k životu nám tedy brání ve vývoji na jehož konci je duchovní svoboda, prostor duchovní stability a jednoty s Prapodstatou všeho Stvoření. My toto Světlo Prapodstaty v takovém stavu ulpívání nemůžeme přijímat a předávat, a tak se nemůžeme účastnit na Božím díle. Předávat znamená růst, budovat, posilovat, spoluutvářet. S takovým přístupem každého jednotlivce lidstvo směřuje a jednou vstoupí na vyšší úroveň života. Vše co prožíváme vnitřně se promítá i do celku jehož jsme součástí, kvalita našeho způsobu myšlení a cítění, tak posiluje anebo oslabuje duchovní stav lidstva jako celku.
     Ve stavu duchovního probuzení jde o přirozenou cirkulaci duchovních energií těch nejvyšších kvalit, ty se vzájemně ve své čistotě doplňují a prostupují. Jde o nekonečný Proud pohybu Ducha kterému nebrání myšlenky a postoje zatížené nižšími sklony charakteru, který je poznamenán odklonem od Boha. Spojení s Duchem může nastat jen ve stavu hlubokého vnitřního přesvědčení o Něm, ve stavu hlubokého vnitřního přijetí principu dobra jako jediné cesty jenž má naplňovat a jenž naplňuje mé vědomí. Věřit, znamená také: následovat princip dobra jako jediné možné východisko, jako jedinou možnou cestu. Pak je potřeba chtít vidět princip dobra a k němu se stále přiklánět. Každý den přináší mnoho příležitostí k potvrzení toho, kým ve skutečnosti jsem.
     K těmto hodnotám Ducha je možné se přiblížit. Poznáváme je a označujeme je, v určitém základním rozměru, jako ctnosti. Člověk se pohybuje zde na této Zemi jako duchovní bytost v systému energií několika úrovní. Do nich je jako duchovní bytost zapojen. Stává se tak víceúrovňovou duchovní bytostí. Viz. obraz Adama a Evy v Ráji symbolizující duchovní rozměr vědomí člověka, tj. stav duchovní bytosti ukotvené v rovině věčnosti. Člověku bylo (je) dovoleno vystoupit z Něj, není vyhnán jak se chybně pře(d)kládá, ale má příležitost vyjít z Ráje, je vyslán, aby poznal „kvalitu“ života ve svém „vzdálení se“ od Boha, a tak nalezl ve strádání vděčnost! Ta je prvopočátkem duchovního probuzení, ta iniciuje probuzení ve všech dalších úrovních duchovního těla člověka jako duchovní bytosti. Ta je prvotním předpokladem k překonání roviny hmotnosti v níž se nachází náš život.
     Vděčnost je první duchovní hodnotou (ctností), je určitým Hybatelem pro duchovní rovinu Bytí. Vděčnost náleží duchovnímu prostoru, a tak situuje člověka, který ji prožívá v duchovní rozměr, v duchovní vědomí. Z této kvality ducha v rovině první, vyrůstá kvalita duševní, a tou je radost a chuť do života, chuť poznávat a učit se. Radost vyrůstající z vděčnosti je v této souvislosti určitým předpokladem k růstu zpět k duchovnímu rozměru bytí, kdo ji projevuje, projevuje v určitém odstínu víru. Kdo se skutečně raduje, ten prožívá následek ctnosti. Kde je vděčnost (tj. důvěra) s ohledem na Boha, tam je i radost z jednoty, tj. vzestup, tam nemůže nectnost, která vrství nevědomost. Vděčnost nás učí smyslu pro duchovní prostor, člověk tak nachází věrnost své duchovní čistotě, kterou poznává, svým prvotním duchovním instinktům, své přirozenosti, svému duchovnímu probuzení.
     Úcta je druhou duchovní hodnotou. Přirozeně plyne z vděčnosti. Je-li v životě člověka objevena skutečná vděčnost ( jinak řečeno, touha ducha ) a je-li taková vděčnost i žita, stává se jakýmsi pozitivním pohonem pro vztah k druhému člověku. V úctě od muže k ženě a od ženy k muži se odehrává výměna duchovních energií, vzniká inspirace která je hlubokým vjemem vedoucím k odpovědnosti vůči Tvůrci. Člověk si uvědomuje tvůrčí princip života ve hmotě, a tak je svou účastí v úctě k druhému zapojen a situován v duchovní rozměr bytí.
     Třetí duchovní hodnotou je cit harmonie se vším živým. Takový cit se následně vyvíjí z přirozené úcty k druhému. Člověk jej poznává ve vztahu s každou živou bytostí, s druhým člověkem, kde je veden láskou, tj. touhou předávat a podporovat. V takové intenci svého jednání poznává svobodu pohybu všech živých bytostí, svobodu ducha člověka a touží jej v takovém stavu podporovat. Uvědomuje si, že jedině tak může u všech živých bytostí a u toho druhého člověka, docházet k jeho rychlejšímu vývoji, k jeho hlubšímu poznávání.
     Čtvrtou duchovní hodnotou je vyzařování pozitivní energie lásky ke všemu stvořenému. V takovém postoji je možné vnímat sílu myšlenky a citu, který se stává skutečností. Je-li čistá myšlenka podpořena vírou v Intenci: „Vím, že Podstatou života je velké Dávám, tedy to, že vše je již celistvé a dokonalé, že vše je již v Celistvosti stvořené a pro Celistvost podporované“. Tzn. stane se dle mé víry skutečností to, v co věřím, to, co ve své pozitivitě druhému přeji, to, jak jej vidím. Jsem-li schopen věřit na dobro v člověku, jsem také schopen jej vidět celistvě, tj. zcela zdravého a šťastného se smyslem pro dobro a víru v Boha. Jde o pozitivní postoj, který je stavem ducha, který předává duchovní energii. Jde o stav ducha, který je prostředníkem Božího pořádku, a tak ve svém duchovním zakotvení předává duchovní energii, tj. léčivou sílu.
      Pátou duchovní hodnotou je úcta a pokora k Bohu, k jeho Řádu. Zde, v rovině páté, projevuje člověk svou osobnost, tj. schopnost projevit skutkem dobro. Může to znamenat, ve spojení s šestou duchovní hodnotou, kterou je věrnost k boží moudrosti spojená s vyciťováním boží vůle, schopnost dát stranou tlak a nižší pohnutky přicházející z roviny dějů příčiny a následku, z roviny astrální, a zachovat tak svou úctu a pokoru k Bohu, k jeho řádu. Znamená to, žít v důvěře ve vyšší vedení, v kontakt s jemnohmotným světem, v jeho energii a podporu. Úcta a pokora před Bohem jsou tak další duchovní kvalitou jenž nás zapojuje a situuje v duchovní rozměr.
     Šestou duchovní hodnotou je láska k boží moudrosti spojená s vyciťováním boží vůle v osobním životě. Duch vždy projevuje postoj, v každé situaci jsme v určitém postoji. Charakter, tj. kvalita ducha, utváří charakter, tj. kvalitu postoje. Je-li duch probuzen, tj. v propojení s Duchem, jedná v kvalitě vím, jsem přesvědčen, tedy jednám, není-li duch probuzen, není-li v propojení s Duchem, nejedná v kvalitě vím, jsem přesvědčen, tedy jednám, ale v intencích mimo prostor této Jednoty a Přesvědčení náležejících prostoru sil dobra.V šesté rovině se projevuje schopnost následovat hlubší duchovní hodnoty a poznání a uplatňovat je každodenně ve svém osobním životě.
     V těchto několika energetických úrovních tak projevujeme míru svého duchovního probuzení. Z této míry probuzení ducha se odvíjí kvalita jeho pohybu ( jednání ) v těchto jednotlivých rovinách ve Stvoření, v jeho osobním životě. V duchovním pohledu na člověka jako víceúrovňovou bytost se jeví být tyto postoje určitým vyšším základem pro jeho duchovní uvědomění, pro jeho vlastní trvalejší a trvalé spočinutí v duchovním rozměru Bytí. Těmito postoji je možné se nechat inspirovat a hlouběji je poznávat ve svém životě, přes svou touhu po neustálém vnitřní spojení s Bohem, v rovině sedmé. A tak samostatně a zcela svobodně utvářet svůj další život v proměňující se tvořivosti kladné části polarity této dimenze, která je trvale podporována a živena Tvůrcem.
   
„Blaze chudým v duchu, jejich je Království nebeské“
 
Jednoduchost je cestou. Jednoduchým přístupem je vědomí o své vlastní duchovní podstatě, o síle ducha jenž stojí svou silou nad všemi řešeními, komplikacemi, strastmi a úskalími světa hmotného. Ty vznikají právě v důsledku odklonění se od cesty důvěry v Boha.V tomto postoji je možné si uvědomit: Poznávám sílu a platnost svobodné vůle, přes ni mohu trvale prožívat, v hlubokém klidu a pokoji, vědomí naplněné hlubší kvalitou čisté vůle, čisté myšlenky a čistého citu. Spolu s tímto postojem se začíná utvářet:
 
1/ víra která přerůstá v přesvědčení  
2/ přesvědčení které se stává přirozenou tvořivostí, duchovním uvolněním  
3/ skutek jenž je projevem žité víry a z ní plynoucí pozitivity - lásky.
 
Je to koloběh pohybu energií které vyrůstají trvale jedna z druhé a navzájem se trvale podporují. Jsme-li v rozhodnutí (tj. v uvolnění) pro tuto posloupnost, pro toto vnitřní nastavení, a konáme-li v něm, jsme volní pro čistou inspiraci z vyšších světů duchovních. Jak dlouho udržíme svou potřebu schvalovat dobro, tak dlouho bude trvat naše spojení s vyššími světy čisté duchovní inspirace, a tak dlouho bude pro nás otevřena ta možnost poznávat, pociťovat, vnímat. To jsou chvíle nabývání zkušeností, chvíle jenž posouvají náš vnitřní život směrem vzhůru.
     Víru v Boha je možné spatřit jako průběžně trvající důvěru ve vyšší dimenzi Bytí, v světy lásky a dobra. Kdo takto průběžně důvěřuje, ten podle své důvěry také jedná. Jeho jednání proto bude vždy obsahovat klid a mír a z nich plynoucí, již zmiňovanou, čistotu vůle, mysli a citu. Tak vzniká propojení skrze víru. Takové propojení je neochvějné, nic jej nepřekoná. Takové propojení je životem nad rámcem reality hmotné dimenze, znamená život zde na Zemi náležející Prostoru duchovní dimenze. Může to znamenat, např., skládám trpělivě maličkosti svého duchovního přístupu k životu, jednu vedle druhé, důvěra a klid jsou tím rozhodujícím činitelem jenž utváří tempo mého přístupu k životu. Tak se utváří vztah k životu zde na Zemi, který nese vibraci probuzeného ducha, vibraci která přitahuje energie Ducha Tvůrce, tj. vibrace, jenž v duchu hluboce probouzejí, inspirují a vedou k poznání.
 
„Věřit Bohu znamená, spolehnout se na to v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“
 
Píše apoštol Pavel v listů Židům.Věřím, může také znamenat, jsem přesvědčen, že On je se mnou, stále si uvědomuji jeho vyzařování, každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu. Ježíš Nazaretský mluví o Bohu jako o svém Otci, On je v trvalém Prožitku Jednoty s Ním. On za svého pozemského života v Těle trvale ví, že Bůh Otec dává člověku vše co je pro něj skutečně dobré. Dává to najevo způsobem svého života, svými slovy a svými skutky (viz. vzkříšení Lazarovo, slova: „Otče děkuji ti žes mne vyslyšel. Věděl jsem sice, že mne vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že tys mne poslal“). Každá prosba zde na Zemi vyřčená, k Bohu směřovaná, bude vyslyšena a naplněna, jeví-li se duchovnímu světu jako smysluplná, vede-li k probuzení v duchu, k víře. K víře nás může přivést i cit lásky vycházející z touhy skutečně pomoci, z touhy kterou cítím, jelikož vidím utrpení těch které uzamyká nevědomost. Neochvějná síla touhy jenž vychází ze skutečného citu lásky nás uvede do poznání, že Bůh Otec Dává v plnosti. Domnívám se, že kdo dojde k takovému poznání, tj. prožije, takové poznání, ten se k Bohu navrací, ten je ve svých skutcích zrozen z Ducha. Kdo takové skutečnosti nevěří, je z Ní, pro své vlastní rozhodnutí, vydělen.
     Takové vím, znamená, já sám to vše dobré v jednom okamžiku přijímám a dávám. Buď tak konám, anebo tomu svými sklony v povaze, bráním. Neexistuje nic mezi tím. Mohu spatřovat tento svět krásným, protože je to Bůh Otec kdo mne tímto světem provádí a vše mi vyjevuje a ukazuje v tom skutečném světle, anebo tento svět v takové kráse nikdy nespatřím, protože jsem to já, kdo se jeho vedení trvale, v různých proměnách pokleslého charakteru, brání. Bůh Otec nám již dal a trvale nám dává plnost víry, plnost lásky a plnost zdraví. Jen na nás je, abychom to přijali, abychom vešli do živého vztahu s Ním, abychom se s tím dobrým co nám dal naučili žít. Tzn. abychom opustili všechno to, co takovému životu v přítomné a průběžně trvající víře, radosti a lásce, jinak řečeno pozitivitě, brání.
     Žiji v srdci pro Boha znamená, jsem zde pro Něj a pro člověka. Jde o stav vědomí, který je zde pro člověka připraven. Tento stav vědomí, stav svobody pohybu probuzeného ducha, je nám všem dostupný a všem dosažitelný. V něm se můžeme pohybovat. Nabízí se myšlenka: Každý z lidí má svou duchovní podstatu, jinými slovy, je dítětem. V tomto zorném úhlu pohledu jej mohu vnímat a dle toho k němu přistupovat. Tzn. dát stranou všechny předsudky a všechny převzaté modely chování. Jednotícím prvkem vyššího přístupu k veškerému okolí je živá důvěra. Veškeré myšlenky důvěru obsahující náleží kladné polaritě, tedy posilují a inspirují. Důvěra sama sytí člověka duchovní energií. Takto posílen, stává se člověk schopným rozpoznat dobro a zlo, takto posílen má tu schopnost a potřebu vložit se tam, kde má být pomoženo, kde se vytváří situace k poznání a k pochopení duchovních hodnot jenž jsou člověku vlastní. Vždy jde o návrat k prvotním instinktům ducha které člověk ve svém odklonění ztratil, každý den se utvářejí jen takové situace, které směřují k tomuto jedinému pravému a smysluplnému probuzení a poznávání.
   
Pohyblivost reality hmotné dimenze
 
Spatřuji, že náš duchovní vývoj se odvíjí vždy v určitých okruzích či rámcích, strukturovaných dle výše nabitého vědomí člověka. Každý okruh má svůj základ který spočívá na hodnotách jenž každý z nás přijal do podvědomí, jež prožívá. Jelikož jde vždy o náš duchovní růst, jsou nám vyšší Prozřetelností předkládány životní situace a okruhy kde jsme schopni se ještě zachytit svou mírou projevované pozitivity, aktivity a harmonie! Jsou to situace, lidé, okolnosti …aj., kde máme v charakteru ještě přetrvávající morální a lidskou sílu projevit dobro. Jsou to situace, kde jsme v minulosti minuli hlubší pozitivitu, aktivitu a harmonii. Tyto situace nás vracejí zpět do okruhů lidského života kde jsme výrazněji chybovali. Máme tak příležitost najít lepší konce svého přístupu k životu (může to být partnerský život, rodina … nebo vztah k lidem v širším okolí aj.). Tím, v těchto jednotlivých okruzích náležejících pohybu ducha, rosteme. Tato skutečnost probíhá v zákonu přitažlivosti stejnorodého, v něm se odvíjí náš další a další duchovní vývoj. Lidé v našem okolí jsou tak součástí dokonalého božího plánu stanoveného nám pro náš vlastní život a životní štěstí, které spočívá v duchovním prožívání života. Oni nám přinášejí svým způsobem pohybu ducha ve hmotnosti energie, které vytvářejí příležitost k přiklonění se k vyšším morálním hodnotám a k hodnotám Ducha, k jejich rozpoznání.
 
Skrytá podstata myšlení utváří náš život
 
Veškerý vývoj lidských bytostí zde na Zemi se odehrává skrze projevenou kvalitu jednání. Ta nás propojuje do odpovídajících rovin jemnohmotného světa, jenž je nad rovinou hmotnou a jenž je Podstatou utvářející charakter všeho hmotného.Vše co se objevuje zde v rovině hmotné má svůj základ v rovině jemnohmotné. Impulsy myšlenkové a citové, jsou konkrétními počátky jednotlivých dějů jenž přicházejí následně k centru našeho vnímání. Na tyto podněty jsme nuceni reagovat. Veškeré myšlenky se kterými se denně spojujeme tím, že je přidržujeme ve své mysli, mají svou určitou podstatu. Vyplývají z kvality vůle, kterou neseme. K ní se pojí kvalita duchovní inspirace - myšlenky. Myšlenku následuje skutek. Ten je-li v souladu s Řádem přivádí energii a naopak.
    Rozhodujícím pro náš vývoj k duchovnímu vědomí je úroveň prožívání hodnot Ducha, tedy naše vůle, s ní spojené myšlenky a následný způsob jednání. S kvalitou této posloupnosti  souvisí míra schopnosti po odhlédnout od věcí, situací a všech jejich okolností odehrávajících se v tomto hmotném světě! Cestou k probuzení v duchu je vědomí o podstatě věci, tj. poznání jinak osvícení, které iniciuje čistota srdce - vyciťování. Duch bdící, řídící se vyciťováním, se vždy drží hodnot Ducha, jejichž základem je důvěra v Boha, ve vyšší vedení a vyšší podporu. A naopak duch spící, řídící se rozumem ulpívajícím ze strachu na pohybu okolností jenž mají svůj základ v hmotném světě, tyto vyšší hodnoty duchovní nevidí a jich se nedrží, tzn. jedná z nevědomosti, ve svém neprobuzení, proti principu sil panujících ve Stvoření. Tím se sám trvale staví v působení sil dobra a sil zla do pozice „Ukaž kdo jsi“. Tak má před sebou, v určitém konkrétním sledu událostí, stále tu příležitost najít princip dobra a jej se pevněji a trvaleji přidržet. Tak se odehrává vzestup. Čím déle udržíme vyšší vibraci svého ducha v „nepřízni“ těchto sil (oběť z lásky), tím rychlejší bude náš vzestup, tím výrazněji se objeví vyšší inspirace, vyšší poznání, které samo osobě znamená vyšší úroveň vědomí člověka.
 
Zákon tíže a uvolnění pro věčnost
 
Lidský duch se v rovině hmotnosti pohybuje v šesti rovinách. V každé z nich má tu příležitost projevit svou duchovní kvalitu. Pokud je plně probuzen, nevytváří si v zákonu příčiny a následku k hmotnému světu žádná pouta. Pokud není probuzen v duchu, jeho jednání obsahuje vždy větší či menší sklony poutat se na věci či okolnosti tohoto světa.
    Z listu apoštola Jakuba: „Kdo chybuje v jedné věci, je neúplným ve všech“. Celistvost v přístupu k životu je plným duchovním probuzením. Je vlastní tomu, kdo je zrozen z Ducha, to znamená: je spojen čistotou svého ducha, již projevuje zde na Zemi, s Duchem Tvůrcem.
     Skutečná moudrost obsahuje vždy lásku a je aktivitou, to znamená je v pohybu, je projevena. Tato trojnost se objevuje ve všech šesti zmiňovaných rovinách, v duchovní a duševní rovině, a v každé z nich má svůj charakteristický projev. Odklonem od principu trojnosti v každé z jmenovaných rovin člověk ustupuje z Řádu stvoření směrem ven, a tím si působí sklon k zatížení na okolnosti vznikající v prostoru mimo Řád stvoření, v prostoru iluzorním (astrálním). Kdo vstoupí svým odklonem od hodnot Ducha mimo vyšší prostor duchovních rovin, ten se pohybuje v intencích světa astrálního kde se setkává s podněty které mu dávají tu možnost najít cestu zpět. Je nám dáno prožívat vždy jen takové nesnáze a příkoří které jsme schopni zvládnout. Máme v nich najít patřičná poučení vedoucí k vzestupu.
     A tak je člověk ve svém pochybení v pohybu mezi hmotnými věcmi a v působení sil určitých vyšších i nižších kvalit jenž jej podněcují k jednání, k růstu. Svobodný duch je registruje a vnímá jako následek myšlenkových vzorců. Ví, že člověk se svým způsobem myšlení a jednání podílí na proporcích a charakteru věcí jenž ho obklopují. Dle míry své pozitivity je schopen v nich spatřovat jejich skutečný význam, jejich skutečnou podstatu. Vidí svou odpovědnost k Tvůrci a tak si uvědomuje souvislosti v situacích a v jednání každého jedince, které vždy odpovídají hodnotě jeho duchovního směřování! Uvědomuje si podmíněnost vztahu člověka k hmotným věcem.
     Dojde-li na osobní vztah, tj. připoutanost: 1/ ke konkrétní věci 2/ ke konkrétnímu způsobu vztahu k druhým lidem, k rodině, k partnerovi 3/ k vlastní individualitě 4/ ke konkrétní citové závislosti 5/ ke konkrétnímu vyhraněnému postoji (mentalitě), 6/ ke konkrétní charakteristickému přístupu k životu bez odpovědnosti k Bohu, stane se, že člověk již není v čisté duchovní přirozenosti, resp. nevidí a nepoznává tu vzácnou příležitost najít svou duchovní podstatu, přes tento „vztah“ ji nemůže v objevit. Podlehne-li pokleslému charakteru (biblicky pokušení), je tak vytvořen určitý vadný aspekt v přístupu k životu, je tak vytvořena určitá dílčí clona, která brání jeho duchovnímu probuzení a prožívání.
     Svět zla kterému člověk ve své nevědomosti podlehl a podléhá, kterému věnuje svou energii, se k člověku následně vrací a vtíravě mu vnucuje svá řešení a své sklony. Předkládá mu jako alternativu vadná řešení a chybná rozhodnutí ke kterým člověk sám, ve své nevědomosti, již dříve v různých odstínech svého jednání „dospěl“. V takové chvíli je na člověku aby zachoval dobré přesvědčení, svou intuici a cit stojící na svědomí.
     Připoutanost ke konkrétním věcem nebo lidem, které si člověk oblíbil vzniká i proto, že u něj byly přítomny či přítomni ve chvíli, kdy našel na své cestě v odklonění, tj. v nevědomosti, z jiného důvodu určité momentální uvolnění. Tyto věci nebo lidé se stali na okamžik jistou suplující „skutečností“ jenž zastínila skutečnou Důvěru vedoucí k poznání. Staly se na okamžik podpěrou která zbavuje strachu. Avšak nejsou to hmotné věci a ti druzí v nevědomosti chřadnoucí lidé, co člověka posiluje, ale Prapodstata všeho bytí. Ta nás trvale podporuje na cestě k poznání, k duchovnímu probuzení. K ní se obrátit a v ni věřit znamená, obdržet energii. Obdržet energii znamená vidět a cítit, prožívat, poznávat a tvořit ve svobodném uvolnění v duchu, se smyslem pro vnitřní rovnováhu a klid. Poznáme-li, že životní štěstí se nachází v uvolnění pro duchovní prostor a ve svobodě, která je tvořivým a živým dialogem s Bohem Otcem, budeme jako děti.
 
 
 
Hodnocení
Aktuální hodnocení: 4,5 (13 návštěvníků)
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz