Tento příběh je pravdivý a osoby v něm vystupující skutečně existují. A jestli snad ne, je to i pro mě velké překvapení a nevím, zda se s tím kdy vyrovnám.
Příběh začal před několika lety, ale předcházel mu celkem nudný život vypravěče, který kdy mohl, lehl si na postel a odpočíval. Vlastně to dělá dodnes, ale teď už vědomě. Ten nudný život pro něj byl přece jen už nudný moc a tak si řekl, že by si ho mohl něčím zpestřit. Přemýšlel, jak by toto zpestření mělo vypadat a jak tak přemýšlel (samozřejmě na posteli), usnul a zdál se mu zvláštní sen:
Byl členem posádky kosmické lodi, která vesmírem putovala z planety Země jihovýchodním směrem. Směr byl přesně nastaven a zafixován už na Zemi a proč to tak bylo, zatím nevěděl žádný účastník této vesmírné expedice. Posádka se bavila hraním karetních her; nejraději hráli Prší, protože už nějaký čas nezažili žádnou přeháňku, natož pak pořádnou bouři.
Ale jinak se na lodi měli dobře. Jídlo bylo chutné a bylo ho dost, plat jim šel, i když zrovna spali, nehledě na to, že nebylo skoro kde utrácet. Ovšemže také během dne vykonávali nějakou práci, ale měli ji vždycky už dopoledne hotovou a mohli se věnovat kartám.
Jednoho dne se lodí rozezněl alarm a všichni se seběhli na svá stanoviště v patřičné výstroji i výzbroji. Byli napadeni vesmírnými piráty, kteří je chtěli okrást o plzeňské pivo. Toho se posádka samozřejmě nechtěla vzdát a strhla se pořádná vesmírná bitva. A stalo se to, že vypravěč bojoval statečně, směle a s vědomým, že se mu nic nemůže stát, že nemůže zemřít.
Bylo to překvapivě jednoduché přijmout tento postoj a vypravěč bojoval s úsměvem na rtech. Své pivo posádka ubránila, ale ještě než mohla dorazit k cíli své výpravy, vypravěč se probudil.
Ležel na posteli a v hlavě měl pořád tu zvláštní větu: nic se mi nemůže stát, nemůžu zemřít. A napadlo ho, že tu větu může otestovat v životě, že toto testování bude oním zpestřením jeho života. Chvilku se díval na kuchyňský nůž, pak ho vzal do levé ruky a prstem druhé přejel po ostří. Spokojeně pokýval hlavou a řízl. A pak ještě jednou řízl do bochníku chleba a dva krajíce se oddělily a vypravěč si udělal topinky. Potřel je česnekem, sýrovou pomazánkou, usmažil dvě volská oka, která na ně také položil a na ty volská oka dal nakonec ještě trochu domácí tatarky.
Spokojeně žvýkal a hlavou mu prolétlo: adrenalinové zážitky, to je ono! Tak otestuje onu větu. A hned v nejbližších dnech si zjistí, kde se dá skočit padákem, z mostu na laně, či něco podobně vzrušujícího a zároveň krapet nebezpečného, neboť jizva jednoho účastníka je občas v tv k vidění. A on to všechno přežije, říkal si.
Najednou jeho pohled sjel ke knihovně a z řady knih jakoby jedna vyčnívala. Vzal ji do rukou a četl její název: Tibetská kniha o životě a smrti. Kde se to tu vzalo? Matně si pak vzpomněl, že ji koupil kdysi proti své vůli, kniha se mu prostě nalepila na prsty a nemohl ji vrátit zpátky do regálu knihkupectví. Nejspíš tady trpělivě čekala na tento okamžik, a kdyby byl vypravěč více pozorný, možná by zaslechl i její úlevné vydechnutí. Začal knihou listovat a znovu ulehl a dal se do čtení. Jak vzrušující a krapet nebezpečné bylo toto čtení pro jeho mysl, která nechápala, nerozuměla, ale zvědavě nasávala obsah knihy, až se z toho úplně roznemohla.
Vypravěč pak chodil celé dny jako v mrákotách, ani plzeňské pivo mu nechutnalo a už vůbec si nedovedl představit, že by za něj bojoval. Kamarádi se ptali: „Co se s tebou děje?“ Ale on neodpovídal, a když ho přece jen po čase přemluvili, ať se svěří, honem pak radši říkali, ať je zase zticha a vzpamatuje se, mezi sebou si na jeho adresu ťukali na čelo. Ovšem vypravěči to bylo jedno, knihu dočetl jedním dechem a hned se pídil po dalších. Nikdy by nevěřil, kolik vzrušení a dobrodružství může zažít v posteli! Eh pravda, možná někdo jiný jiné vzrušení v posteli také zažil, ale vypravěč měl na mysli něco jiného. Vy mu určitě rozumíte.
Kupodivu si najednou různé knihy k němu začaly nacházet cestu jakoby sami. A tak zanedlouho ležel v posteli s knihou Alchymista. Ovšem vůbec ji ještě v té době nepochopil, protože hned druhý den rozkopal celou zahradu za domem. Marné byly prosby jeho matky, ať toho nechá, že brambory teprve zasadili. Svůj poklad tam nenašel. Nezbývalo, než se také vydat na cestu. Nasedl do vlaku a jel na sever.
Cestou si pouštěl discman a v něm cd přednášek jednoho doktora, které mu půjčil kamarád, se kterým se nedávno náhodně seznámil. Při poslechu si myslel, že je to doktor filozofie, jeho myšlenky ho zaujaly a zase měl pocit, že mu ukazují nový směr. On se však zatím držel severu a zakotvil v jednom větším městě. A tam žil sám, trochu pracoval, trochu četl. Naučil se dát prádlo do pračky, zjistil, že nežehlené pak může být také slušivé, ba co víc, zjistil, že postarat se sám o sebe je někdy mnohem těžší, než si kdysi myslel.
A omluvil se v duchu rodičům, kteří se starali nejen o sebe, ale dlouhá léta i o něj a pocítil k nim vděčnost a lásku. Všechno se najednou měnilo, ale ne kolem něj, ale v něm a byly to změny tak nečekané a obrovské, že měl dojem, že znovu roste, přestože výšku měl pořád stejnou.
Také se rád procházel městem, které ho do sebe jaksi samozřejmě přijalo. Měl pocit, že ho má rádo. Že město je rádo, že tam je a chodí jím, že se mu obdivuje a že si s ním povídá. Měl rád tyto rozhovory s ním a jednou se stalo, že šel parkem za divadlem a tam uviděl dívku, která dělala něco podobného. Povídala si se stromem a pak ho ještě na rozloučenou pohladila. Dohonil ji a zeptal se, o čem si spolu povídali. Překvapeně na něj pohlédla a ptala se: „ S kým?“
„Jen se nedělejte, viděl jsem vás.“ A usmál se na ni tak, že pochopila, že nemusí zapírat a může se ke své činnosti přihlásit: „Ano, povídám si se stromy, objímám je, hladím, miluji je!“ Od toho dne věděl, že na světě nikdy není sám. Že jsou kolem jakási neviditelná spojení mezi jím a okolím, mezi jím a vším co je, zatím moc nechápal, jak to funguje, ale cítil to propojení a viděl ve svém životě jeho důkazy.
A tak našel dalšího spřízněného člověka a ten mu pak pověděl víc o zmiňovaném doktoru filozofie, z kterého se k vypravěčovu překvapení vyklubal doktor veterinární medicíny a on zpětně pochopil, proč s oblibou nazývá některé spoluobčany panelákovými brojlery.
I od tohoto setkání už uběhl nějaký čas a vypravěč prožíval další a další příhody. Vlastně se dá napsat, že skoro každý den vykopal kousek pokladu, někdy se mu kopat nechtělo a užíval si s pokladem už získaným, ale stejně byl a pořád je zvědavý, jak vypadá poklad celý. A tak dál kope a hledá, hledá a kope.
Ale teď si jde zase na chvilku vědomě lehnout. Tak pšššt, po špičkách a zase někdy …