Diskuse pod články

Členové klubu Agape mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16. 2. 2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

3. 2. 2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21. 11. 2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

Jiří Glosar - Dýchám, tedy jsem

Byl to den jako každý jiný? Ráno určitě, z postele se mi vůbec nechtělo. Ale šup! Koupelna, ke snídani jablko a ještě jednou zkontrolovat batoh. Vše potřebné mám a tak se loučím s bytem a už pádím po schodech dolů. Je slunečné srpnové ráno, ptáci štěbetají, sousedky také a v autobuse je už teď hodně teplo. A bude hůř, myslím si. Mimoděk jsem si vzpomněl na stejnojmennou knihu, která mi svého času dělala často společnost. Pocity nesmyslnosti všeho, žádné životní směřování, deprese, alkohol.
Ale dnes je krásné ráno a já vystupuji na Maliňáku a zdravím T.A. Edisona, symbolicky zvěčněného ve svých žárovkách. Nasedám do žlutého autobusu, je poloprázdný, asi se mnou nikdo moc nechce jet. Tak si můžu cestou pohodlně měnit místo dle výhledu, stevardka se pravidelně vrací a s úsměvem se ptá, zda mám nějaká přání. Těch je! A tak si dávám čokoládu, kupuji si cereální tyčinku a oříšky. Ostatní přání zůstanou nevyřčena, alespoň zatím. Do cílové stanice přijíždíme v čas a já se ocitám poprvé v tomto jihočeském městě. V krásném, jak zjišťuji. Toulám se ulicemi, vylezu na radniční věž, pohlížím do dálky. Co to je? Ach Hluboká! A tam dál? Temelín! Celý rozechvělý lezu dolů a hledám vegetariánskou restauraci. Ptám se kolemjdoucích, dostávám tipy, děkuji a jdu po stopách chutného jídla. Líná huba, hotové neštěstí, říkaly naše babičky a i teď je to aktuální. Mám dokonce na výběr, ale hned první navštívená je ta moje. Milý personál, skvělý jídelní lístek a mé bříško se plní dobrotami, o kterých se mnohým jenom sní.
Sedím u řeky a trávím. Malše se spojuje s Vltavou, tak jednoduše, přirozeně. Krásné řeky, jen co je pravda. Dostávám nápad a jdu proti proudu Vltavy. Jsem za městem, batoh mě tíží, ale ze země dostávám energii a šlapu dál. Stezka se však ztrácí a já lituji, že jsem nepřešel most, kdo ví, kdy bude další. Měním trasu a nechávám se vést, už jsem to zažil a došel tam, kam jsem směřoval, i když jinudy. A už to chápu! Objevuji prodejní areál mobilních domů, o jehož koupi uvažuji! Je otevřen jen pro mě, nikde nikdo, buňka prodejce zamčena, brána pro mě otevřena dokořán. Krása, procházím, prohlížím, i do postele jednoho si na chvilku lehnu. A už zase šlapu dál, cesta mě přivede do malé vesnice, paní v pokladně Čd mi natočí do láhve vodu a já se rozhoduji využít služeb jejího zaměstnavatele a kus cesty jedu vlakem. Vystupuji ve Zlaté Koruně, dávám si jedno Frííí ve vodáckém kempu, pozoruji blízký klášter a znovu se vydávám na cestu. Pěšky lesem, na poli si pak trhám dozrávající makovice a vychutnávám si čerstvý mák. Miluji mák!
Mezi poli dojdu do svého cíle. Osada chalup a pár statků, není problém najít ten správný. Na trávě dvora už sedí pár dalších účastníků, zdravím je a představujeme se navzájem. Cítím trochu neklid z přijetí, lehkou nervozitu z neznámého prostředí, ale během prvního večera ze mě vše opadává a já vím, že sem patřím, že i ostatní přijeli pracovat a vytváří se hřejivá pospolitost, jsem za ni rád. Ráno krátká rozcvička, snídaně, chvilka volna na přípravu a jdeme na to! Úvod do teorie metody a už leží Radka se šátkem na očích, naplno vybuchne hudba a … děj se vůle Boží. Sleduji, jak dýchá, jsem jí k dispozici, kapesník po ruce, láhev s vodou. Okolo se dějí věci. Cítím bolest prožitků lidí v procesu, vše se stupňuje, pak pomalu hudba mění svoji tvář, zpomaluje, zklidňuje se a s ní i dýchající. Až vplyne do meditační nálady a lidé se vracejí zpátky. Sundávají šátky, navzájem se objímáme, ještě tečou trochu slzy, ale už úlevy, štěstí, radosti. Změnily se oči těch navrátivších se. Jsou jasnější, klidnější.
Po obědě si lehám já, šátek na očích, jsem lehce nervózní, minulé dýchání bolelo, co přijde teď? Jsem v rytmu, dýchám jako o život, dostávám křeče, kroutí se mi prsty na rukou, celé ruce, bolí mě i nohy. Au, au, au! Pláču bolestí a pod neúprosným rytmem hlasité hudby se ocitám chycen davem lidí. Pronásledovali mě a lapili. Cítím vinu, nezapírám, něco jsem podcenil a někdo mojí vinou utrpěl zdravotní újmu, nebo snad i přišel o život? Bijí mě holemi a já cítím, jak mi praskají kosti. Mám rozdrcené zápěstí a nohy. Pak mě nechají v lese a jdou pryč. Pláču bolestí a opuštěním, je mi smutno, cítím se být úplně sám. Přišla noc, mám žízeň a celé tělo mě bolí. Přichází ke mně velký pes, lekám se ho, ale on přijde ke mně a líže mi rány! Vděčností pláču a miluji ho, jako nikdy nikoho jiného. Zůstává se mnou, druhý den už se můžu trochu plazit a nacházím potok. Prosím Radku o vodu, podává mi láhev. Jeden lok způsobil záplavu nesmírné vděčnosti nad tímto zázrakem. Pláči radostí, piji jako bych vodu ochutnal poprvé v životě. Vlastně to tak je, konečně chápu, co voda je a jak je důležitá. Večer mi pes přitáhl něco k jídlu, asi kradl u osady. Jsem šťastný, že je tu, společník. Najednou se hudba mění, už není tak evokující, ale zklidňuje se. Je léčivá a já prožívám vizi kruhu Bytostí Světla, které jsou kolem mne a působí svojí léčivou energií. Vše je tak silné, krásné. Znova pláču z tohoto daru, který je mi dán. Cítím, jak se uzdravuji a chápu i můj další úkol. Jsem lidská bytost a mé místo je mezi lidmi. Po uzdravení se chci vrátit mezi mé pronásledovatele. Mám potřebu se jim omluvit a poprosit za odpuštění! Po tom všem, co mi provedli, cítím, že je to tak správné a mé místo je mezi nimi.
Ležím už uklidněn, hudba je meditační, spíš jen zvuky přírody, hučení vln moře. Vnímám lidi kolem, přišli mne přivítat zpátky, objímáme se. Děkuji všem a nesmírná vnitřní úleva dává zapomenout na přetrvávající únavu a bolest těla. Jdu se projít na louku, slunce se sklání k západu, jdu bosý a vnímám spojení se zemí, se Zemí. Večeři vychutnávám jako první jídlo mého života. Je skvělé, chutné jako nikdy. Večer ještě potní chýše. Nahý ve tmě zpívám s druhými mantry, odříkávám modlitby, svá požehnání svým blízkým, přátelům, světu. Ze začátku mám pocit, že to nezvládnu, že nevydržím celé čtyři kola kamenů. Ale najednou si uvědomuji propojenost s ostatními a nasaju si z jejich zkušeností a odvahy a vím, že zůstanu. Poslední kolo už vítám radostně kamenné lidi. „Vítej bratře!“ Potní chýše je provoněná bylinami, zpívám uvolněně a na konci lezu po čtyřech do noci a nahý uléhám břichem na Matku Zemi. A ona mě přijímá a chladí mé rozpálené tělo. Noc je klidná, spím jako nemluvně.
Ráno rozcvička, dneska další dýchání. Ale cítím se ještě slabý po včerejšku, další podobnou bolest nechci znovu prožít a tak si domlouvám jen sitrování. Jsem plně k dispozici a Honza si prožívá své. Krásný závěr, směje se jako o život, po tváři mu tečou slzy radosti. Večer je sdílení a já se dovídám, co prožili. Trochu mám strach z dalšího dne, ale zkušení mluví o tom, že druhé dýchání bývá spíš doplňkové a už tolik nebolí. Uklidní mě to a jdu spát s odhodláním, že ráno budu dýchat.
 Lehám si a šátek si dávám uzlem víc na stranu, předtím mě trochu tlačil. Úvodní relaxace, cítím, jak mě někdo bere za ruku, a slyším hlas Marka: „Šťastnou cestu.“ Jako by tušil, že to budu potřebovat. Hudba explodovala všude kolem, bubny duní ve mně, v podlaze, cítím je i ze stěn a stropu. Znovu přichází křeče a já poznávám, kam mě prožitek vede. Cítím strach, neboť tato bolest bude ještě větší, to už vím. Mám chuť přestat dýchat, skončit to, sundat šátek a jít se projít do polí. Ale najednou vidím boty a chápu, že jsou mé, je to moje cesta a pokud chci něco v sobě osvobodit, musím tím projít. Teď, nebo jindy. Raději teď, znovu rychle dýchám, křeče v rukou, nohou jsou intenzivnější. Znovu jsem pronásledován, tentokrát jezdci na koních, jsem nějaký potulný mnich, smějí se mi a kopají do mě z koní. Pak k mé hrůze mě svazují a mučí mě. Cítím, jak mě napínají mezi koně a chtějí roztrhat mé tělo na kusy. Bolest je nesnesitelná, křičím. Pak najednou vnímám, že se na své tělo dívám shora. Nechápu, co to s mým tělem dělají. Už necítím bolest, naopak lehkost. Pláči a ptám se, proč mi to udělali. Chci se vrátit do svého těla, ale už to nejde, vidím, jak tam bezvládně leží. Cítím beznaděj a smutek, žal a marnost. Zároveň si uvědomuji ten dar těla, který v životě máme a jak je důležité o něj správně pečovat. Prožívám hlubokou vděčnost za to, mít teď své tělo. Zdravé, mladé. Jsem pořád nad svým tělem, ale najednou mám silnou potřebu se modlit. Modlím se Otčenáš a za každým veršem pláču a plně ho prožívám v dosud nepoznaném významu. A s každým veršem stoupám výš a výš! Jsem najednou bez bolesti, lehký jako vánek vysoko v krajině světla a vidím přicházet svého strážného anděla! Objímá mě a já cítím úlevu a hluboké štěstí. Směje se a tančí se mnou. Jsme zahaleni teplou mlhou. Jsem šťastný, že je tu se mnou. A on mě říká, že mě vezme na návštěvu. Stoupáme výš a světlo a teplo a dobro se stupňuje a já se nedokážu podívat na tu krásnou Bytost, kterou cítím všude kolem. Jsem vděčný za možnost být i jen v její blízkosti, cítím se nehodný takového pozvání a nevím, jak se odvděčit. Bytost ke mně promlouvá a nabízí mě, ať se projdu jeho zahradou a ochutnám různé plody ze stromů, které jsou kolem. Nevím co říct, chci na oplátku udělat něco pro něj a tak mu nabízím: „Můžu Vám umýt nohy?“ Slyším pobavený smích a nečekanou odpověď: „Ale já nemám nohy. Dej si radši támhle to jablko.“ A ukazuje ke krásnému stromu plného obrovských červených jablek. Jedno si beru, kousnu a zkřiví se mi pusa. Je strašně kyselé, stydím se, že jsem nevděčný a nevím, co s ním, ale jíst se nedá. On se směje jako prve a pak mi krásně konejšivým a laskavým hlasem říká: „Promiň, to byl takový můj vtip. Můžeš mě za to nakopat do prdele.“ Já padám na kolena a vůbec nejsem schopný reagovat. Nic takového bych si ani ve snu nedovolil, cítím úctu a respekt. Znovu se směje svým nakažlivým smíchem a anděl se k němu přidává. Pak dodá: „Víš, já vlastně nemám ani prdel.“ Teď už se směji i já a cítím hřejivou náruč světla kolem. Pak přichází něco osobního, co cítím, že je jen sdělení pro mě, pláču a vracím se dolů.
Hudba znovu doznívá, cítím Honzu, jak mě drží za ruku, jsem zpátky a objímám všechny, na které narazím. Směju se a utírám si slzy. Bylo to ještě bolestnější než předchozí zážitky, ale na druhou stranu převáženo neskutečným dobrem, které jsem v závěru prožil. Únava je ještě větší, než minule. Ale úsměv mi zůstává i při večeři a sdílení. Když povídám vtip, ostatní se smějí. (Původně jsem ho nechtěl říkat, v domnění, že se to nehodí, ale pak jsem poznal, že to hodnotím už rozumem, a že naopak ho říct mám, protože mi byl sdělen i pro ostatní, jako ukázka, že i humor má své místo … v nebi?) Sedím mezi ostatními, poslouchám jejich příběhy a jsem šťastný. Tak intenzivně snad poprvé od doby, co jsem dostal pod stromeček vláčky. Děkuji pak při své promluvě i za podvečerní Indiánskou modlitbu, která uhladila vše prožité a doplnila mi energii na bolavá místa na těle. 
Závěrečný den. Cvičení na louce za statkem. Bohatý oběd a loučení. Upřímně objímám nově poznané lidi, jsem moc rád, že tu byli, že jsem tu byl já. Měníme si mailové adresy, někdo telefony. Spojil nás tento čas a posunul blíže k nám samým. Jedu zpátky do toho krásného města, znovu sedím u řeky, ale cítím se jinak, vnímám jinak i okolí. Pozoruji lidi kolem a jsem rád, že tu jsou. Že tu žijí, že tu žiji já. Autobus je tentokrát plný, sedím skoro vzadu, na sedačce za mnou dva lehce opilí kluci se vrací z fesťáku. Cítím z nich pivo, ale nevadí mi to, vypráví vtipy a já se směju s nimi. Rád, že se vracím domů, že jsem zažil kousek Domova, který si s sebou vezu. 
Hodnocení
Aktuální hodnocení: 4,7 (15 návštěvníků)
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz