Diskuse pod články

Členové klubu Agape mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16. 2. 2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

3. 2. 2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21. 11. 2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

Jana Horáková - Pohádka o princezně z fialového království

   Uběhlo pár let a v jedné vesnici šla jedna malá holčička s babičkou na hřbitůvek, zalévat kytky. Babička jí povídala spoustu krásných příběhů, ale dívenka měla nejraději ten o Ježíškovi a jeho učednících. Vždycky znovu a znovu plakala, když se došlo až k místu, kdy pán na kříži vydechl naposledy a znovu a znovu se radovala, když stanul na nebesích vedle svého tatínka.
   A kde měla své rodiče? Ti už dávno nechodili za ruce, maminka se potloukala po nemocnicích s nemocnou duší a tatínek pořád pracoval. Nejraději lítala po lesích a polích, tam bylo její pravé doma. Dýchat vůni země a jehličí, naslouchat ptačí bohoslužbě a tajemným zvukům lesa.
   Jednoho dne přišel muž a odvedl si ji do velkého města. Tam kde se na velkém rýžovišti sedí, tam kde zlatokopové drahý kov ze země dobývají. Hnízdo si postavili na vysokém betonovém domě, kam ani ptáček nedolétne, ani lísteček nezašustí, kde tráva nevoní a slunce,to slunce, které každé ráno a večer vítala na jeho celodenní pouti, to nikde neviděla. Stálo ve stínu ostatních kamenných doupat.
   A tak se sluncem jejích dnů stal její muž. Ale ten od rána do noci rýžoval zlato, aby si jednou mohli postavit svůj vzdušný zámek.
   Jednoho krásného dne se v jejich hnízdě vylíhlo mláďátko. To bylo radosti. Začalo velké shánění do zobáčku, vše se točilo kolem něj, stalo se s matkou jedním tělem. Na muže žena zapomněla. A ten byl doma čím dál méně. Často teď vzpomínala na svou maminku a na celé své hejno, které zanechala tam daleko mezi kopečky. Byla pořád sama a začínala se zlobit na ty ošklivé domy, na špínu, zápach, hluk. Všechno bylo tak těžké, nebylo kam utéct. Jak má dítěti zajistit tu přírodu, bez které se nedá žít? Pak přichází druhé děťátko. Obě jsou pořád nemocné. Žena se nemůže hnout z domu, sama opuštěná, do betonu zasazená, 24 hodin bez vzduchu, mezi čtyřmi stěnami v řevu a starostech. Pak jí muž řekne, že žádný dům na venkově nebude, že tam zůstanou, když se jim tam tak dobře daří.
   Sluncem jejích dnů se staly knihy. Ty,v nichž se píše o lásce, moudrosti, světle a naději. A tak v sobě probudila touhu po tom světle, z lásky k němu začala milovat všechno kolem sebe. Vykvetla jí ze srdce růžová květina. A ono se to začalo najednou měnit, vše se dařilo, radost pomyslet. A pak si přečetla: blíží se konec světa,všechno je k ničemu. Teď, když je všechno tak krásné, narodilo se miminko, vše do sebe zapadá, zítra je štědrý den. Prožila smrtelnou hrůzu, potila málem kapky krve.A pak jednou z velikého zoufalství se v ní ozvalo, je-li to vůle tvá, můj pane, nechť se tak stane. V tom okamžiku jakoby se nebe rozevřelo a ji zalila obrovská vlna klidu. Už se nebála. Za nějaký čas okolo velikonoc ztratila světlo ze zřetele. Neviděla, neslyšela, necítila. A tu si uvědomila. Vše je marnost, když ty tu nejsi pane. Nemusím mít svého manžela, své děti, svůj dům svou přírodu, své rodiče a přátele, svoje krásné šaty a zrcadlo, svůj život, svou budoucnost. To vše nemá význam bez tebe to pro tebe se milujeme, množíme a pracujeme. Pro tebe dýcháme. Po několika dnech tíživé hrůzy se princezně srdce opět rozběhlo a na jeho místě vykvetla zlatorůžová růže. Svět se zbarvil do zlatého odstínu. Praskly jít tři obruče.
   Čas plynul a žena se začala zase zlobit. Čím více lásky totiž vydala, tím méně se jí vracelo, muž to vůbec nevnímal, nerozuměl jí, popouzelo ho to.Tím jí vrýval do srdce ostrý drápek. Čím dál více lidí jí nerozumělo. Objevila doma okénko,kudy mohla nahlédnout do fialového království. Bylo plné krásných lidí a ti jí chápali. Dorozumívala se s nimi pomocí zrcátek, které jeden druhému nastavovali. A tu ji začala popouzet další věc. Že si tam všichni ne úplně rozumějí, že spolu často nesouhlasí a že od některého občas dostane ťafku a ta bolí víc než kdyby dostala výprask sukovicí. Proč? Vždyť jdou všichni jedním směrem? A trápila se tím. Trápilo ji, že je manžel nemocný, zlostný, že jsou děti zase nemocné, že rodiče směřují ke krachu i manželství a zdraví sester a jejich rodin. Že celý svět směřuje někam. A začala se strašně snažit. Dělala všechno pro jejich záchranu, ale...nedařilo se, nikdo ji nechápal,nikdo jí nerozuměl. Snažila a trápila se tak strašně, až z ní byla jen kost a kůže. Nad vodou ji drželo jen to světlo. A jednou si v okénku přečetla, že to světlo není. Že je to jen iluze. Špatně tomu rozumím nebo je to opravdu tak? Červík pochybnosti ji nahlodal. A najednou byla zas v mraku. Hustém šedém, konce kraje nevidět a srdce se jí zastavilo a puklo. Během krátké chvilky ztratila všechny síly, naskákaly na ni všechny nemoci a ona začala běhat po lékařích a léčitelích. Řekli jí: v jemných obalech máte ač tak mladá zástavu srdce.
   A pak zase jednou, zase byly vánoce, zašla do kostelíčka, jenom tak, nic necítila, nic ji tam netáhlo. A tam se v ní z hloubky největší, ze tmy nejhustší ozvalo, nepotřebuji nic, ani lásku muže, ani pochopení ostatních, ani jejich souhlas, je mi jedno, co o mě kdo myslí,vzdávám se svých plánů, cílů a tužeb, potřeb a závislostí. Jen tebe pane jen tebe potřebuji. A tu se opět snesl shůry hluboký klid, který člověka naplní a proměnil se ve zlatožluté světlo, které zaplnilo celé nitro. A člověk pohlédl a viděl.
   Princezně praskly zbývající obruče, vylétla z kukly jak motýl a byla krásnější než dřív.

   Pocítila velikou lásku a vděčnost ke všem těm krásným lidem z fialového okénka, kteří jí z těch zbývajících obručí pomohli. Ke kouzelnici Mace, k princi Jiřímu, který býval kdysi jejím bratrem, k toulavému rytíři, jehož duši dávno znala, k princeznám Lilii a Marušce a Terezce, k příteli Igorovi a Zdeňkovi, se kterým se kdysi potkávala, k rádkyni Christel, k vílí paní Daniele, a zejména ke královně toho království a jejímu ochránci.
   A jednoho dne ze všech praskly jejich obruče a uviděli zámek, do něhož se všichni šťastně navrátili



 
Hodnocení
Aktuální hodnocení: 4,1 (8 návštěvníků)
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz