Skutečnost je taková: naše podstata je ponořena do fyzického těla, v něm zažívá svůj kontakt se Zdrojem jinak, více či méně omezeně, potřebuje jej znovu pocítit a potřebuje si jej v sobě udržet. Pokud je vědomí jednoty ducha člověka se Zdrojem živé, pokud je v běžném životě zpřítomněno i skrze vlastní mysl a čin, záře Zdroje prostupuje až do fyzického těla, toto nás pak více a více produchovňuje a tím i odpovídajícím způsobem balancuje do stavu volného příjmu a přenosu sil Zdroje. V reálném životě se to projevuje jako prožitá moudrost, dále pak projevená skrze osobnost člověka, dále pak jako schopnost cítit a projevovat bezpodmínečnou lásku, jako schopnost zpracovávat děje běžného života na základě moudrosti a spravedlnosti, jako schopnost žít v respektu a úctě k veškerému okolí, k veškerým situacím a skutečnostem, které se vytvářejí v běžném životě. A dále pak jako vůle žít za všech okolností onu jednotu s vyzařování Zdroje. Tato vnitřní kázeň pak přivádí více a více duchovních sil a energie do života člověka. Ten jich může v takovém případě využít v náročných situacích jako svou zvláštní ochranu anebo k léčení lidí okolo sebe, a to k léčení bez záměru, k léčení pouze svou přítomností.
Jak tedy dojde k tomu že člověk onemocní? Pokud žije lidský duch v těle bez vědomého propojení se Zdrojem, stává se postupně více a více subjektivním, nevnímá své přestupky proti řádu a více a více upadá do nevědomosti. Tato nevědomost má své důsledky. Do jemnohmotné struktury duše se tak nabalují zápisy chyb proti řádu, zápisy mentální a emoční povahy, a tyto zápisy způsobují blokace proudění duševních a životních sil, které k člověku trvale proudí ze Zdroje a z přírody (tj. v podstatě to co nazýváme karmou, tj. ono známé: jak zasel, tak sklízí). Fyzické tělo po určitou dobu tomuto tlaku karmy odolává, ale později se vždy vše projeví i na těle, člověk je tak vždy, podle povahy svých myšlenek a činů, odměněn. Není nic z toho co je skryto, aby nebylo jednou odkryto.
Jak z toho ven? Prvním řešením je prozření, tzn pochopení příčin svých potíží, které jsou vždy duchovní a duševní povahy, vždy jsou to vzorce myšlení a konání, které člověk sám u sebe nevidí, jelikož si na ně zvykl, považuje je ve své subjektivitě za normální. Druhým možným řešením je milost. Co je to milost? Je to schopnost zpracovat karmu dotyčného člověka a tím uvolnit prostor jeho duše a těla pro příkon nových životních sil. Když se objeví člověk který má tuto schopnost, může dojít k zprostředkování milosti boží. V takovém případě jsou nánosy karmy uvolněny, člověk má tak příležitost začít znovu od začátku, ale už s tou zkušeností, že je tu něco vyššího co mu pomohlo z jeho náročné situace, už s pravou zkušeností boží přítomnosti a boží přízně. Tedy jako v duchu probuzený, nový a uvědomělý člověk.