Archiv - rok 2010

   Na břehu moře se prochází tři chlapečci. Jednomu lidé říkají „Sečtělej“, protože se domnívá, že Pravda je v knihách. Druhému „Skeptik“, protože pro něj reálně neexistuje nic, z čeho nemůže vyextrahovat atom hmoty. Třetího nazývají „Praštěnej“, protože tvrdí, že od doby, kdy šlápl na hrábě, se mu rozsvítilo v hlavě a chová se divně.
 

   Existuje jen menšina lidí, kteří se nedomnívají, že stav společnosti v Evropě a Americe nepřipomíná stav říše římské před jejím rozvrácením barbary. Barbaři, lidé s nižším stupněm civilizovanosti, se do římské říše valili jak zvenku, neboť se doma nemohli uživit, tak se v ní rozmnožovali uvnitř. Nepříznivá změna poměru počtu civilizovanějších římských občanů, tj. lidí, kteří dovedou vytvořit a řídit společnost s vyšší mírou dělby práce a jejich podřízenými na práci, byla vyvolána relativně nadměrnými biologickými právy primitivů v poměru k úsilí společnosti o jejich civilizační povznesení. Tj. k civilizačnímu tlaku na rozvoj jejich pracovní kvalifikovanosti a respektování zákonných a podzákonných norem chování v dané civilizaci. Tímto porušením poměru více a méně civilizovaných se podlomila míra organizovanosti celé civilizace zevnitř a ta pak, přes svou vojenskou vyspělost, nedovedla odolat tlaku jen vraždění a devastace schopných Vandalů zvenku.
 

    Bylo napsáno mnoho historických a politologických úvah a článků, mnohdy protikladných, proč byl proveden a zda byl smysluplný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Vesměs toho mnoho nevysvětlují. Nezačínají totiž odpovědí na původnější otázku. Tou otázkou, která dosud nebyla správně zodpovězena, je důvod, proč v září 1941 Hitler jmenoval říšským protektorem v Praze právě svoji pravou ruku, Reinharda Heydricha. Zdánlivě to přece byla podřadná funkce, srovnatelná s typy „protektorů“ v Dánsku nebo Holandsku. Dosud byl českými materialistickými historiky předkládán národu nepravý důvod. V protektorátu prý vzrostl odboj a sabotáže. To se dobře poslouchá, ale nesprávnost tohoto zdůvodnění snadno prohlédneme. Stačí vzít v potaz počet a váhu českých odbojových činů v poměru k velikosti české a evropské válečné výroby. Češi, jak dějiny posledních staletí ukazují, nejsou nakloněni násilí a odboji s nejistým výsledkem. U nás se „odboj“ vůči všem typům okupantů zvenčí i uvnitř státu nejprve provozuje „srandičkováním“, „zašíváním se“ v práci a drobným kradením majetku vládců. K násilí dojde, až když se výsledek mocenského zvratu stane jistým. Teprve v době pádu staré mocenské struktury se vyrojí velké množství do té doby pilně kolaborujících „odbojářů 9.května“. Ti pak se mlácením nevinných snaží zakrýt předchozí kolaboraci. Pro tehdejší jmenování přímo Reinharda Heydricha musel tedy existovat jiný důvod! Pokusím se jej tedy níže popsat „nevědecky“, jak jej odciťuji z akašické kroniky. Čtenáře níže uvedeného ovšem musím varovat, že existenci této kroniky hlasitým mručením „vyvrátili“ na svém zasedání členové spolku Sisyfos!
 

Tento zdánlivý logický rozpor je známé středověké teologické dilema, podobné tomu sporu, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Tehdejší teologové nakonec dospěli k závěru, že Bůh jako vševědoucí ví, kdo a jak se rozhodne a tím kdo dojde nakonec ke spáse. Z tohoto závěru odvodili předurčení výsledku života každého jednotlivého člověka. Martin Luther nakonec tuto dnes již nezralou úvahu dokončil svým známým doporučením: „Hřeš jak chceš, jenom věř!“ Dostal jsem otázku na toto dilema od jednoho hledajícího. Jak bych prý na něj odpověděl dnes, v době logiky a rozumu. Že prý se mu zdá, že princip svobodné vůle člověka je neslučitelný budˇs existencí Boha nebo jeho vševědoucností. Pochopil jsem jeho otázku jako pěkně provokující výzvu a proto se pokusím na ni odpovědět. Dívat se ale budu přitom do záře Světla. Čtenáři mne mohou kontrolovat.
 

Zachytí-li média něco nesmyslného o zákonech duchovní dimenze, okamžitě to zlomyslně roznesou po celém světě. Tak se stalo s výrokem jednoho ze zachráněných chilských horníků, který si myslí, že o ně Bůh a satan zápasil a Bůh vyhrál. Podstatu této naivní nepravdy může odhalit i obyčejný čtenář českých pohádek. V žádné pohádce nezápasí čert s Bohem, ale vždy jen s andělem. A čert neusiluje o získání chatrného a dočasného těla, ale vždy jen o to, co má v člověku nadčasovou hodnotu neboli o duši.
 

Vyjeďme autem západním nebo jižním směrem z Česka do Bavorska nebo Rakouska. Přestože pojedeme stále stejnou krajinou, v jednom okamžiku překročíme jakousi tajemnou čáru a tím se ocitneme jakoby v jiném světě. Upravenější lidská obydlí i krajina, všude větší pořádek a i řidiči mávnutím proutku změní styl jízdy. Přesto, že pravidla silničního provozu jsou na obou stranách „tajemné čáry hranice“ stejná. Přemýšlivého člověka okamžitě musí napadnout otázka, z čeho se po překročení neviditelné „čáry“ odvíjí taková změna chování lidí a čím se vytvořila odlišná atmosféra neboli duch společnosti. Duch společnosti, jehož žití vede ve stejných přírodních podmínkách k dvakrát vyšší kupní síle obyvatel, k všeobecně vyšší bezpečnosti jednotlivce, k viditelně vyšší úrovni chování jednotlivců i správních orgánů.