Diskuse pod články

Předplatitelé magazínu mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16. 2. 2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

3. 2. 2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21. 11. 2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

Deset největších Čechů (3) - Doba pěti Janů

Jelikož se rekonstrukce duchovní osnovy národa dodnes nepovedla, lze formy původního duchovního usilování oněch tří Janů nalézt v "duši" národa ještě po šesti stoletích. Tento fakt sám o sobě svědčí o tom, že ve způsobu duchovního usilování každého ze jmenovaných je obsažen prvek věčnosti (teologicky Ducha svatého) a také že otázky, které vynesli na světlo evropské civilizace, jsou dodnes živé (kdyby tomu tak nebylo, upadly by do zapomenutí). Pikantnost do věci "obhajoby" Mistra Jana Husa ve zmíněné soutěži vnáší fakt, že jej hájil a propagoval katolický kněz (v rámci možností dobře), zatímco členové husitské církve se v téže době hádají o přípustnost prodeje "sňatkových odpustků" v kostele sv. Mikuláše. Josef Švejk by tuto situaci postihl slovy: "Strategická situace se na duchovní frontě mění každým okamžikem!"

Doba pěti Janů
Pokusme se pohlédnout na "dobu pěti Janů" chronologicky a zcela jinýma očima, než jak to činí materialistická a katolická historie. Celý problém vyvstal úmrtím Otce vlasti Karla IV. (1378). Ten za své vlády vybavil církev velkými finančními zdroji s tím, že je použije k budování kostelů, k podpoře umění a vzdělání, budování měst, hradů a klášterů a k charitativním účelům. Jenže jeho nástupci již neměli ani charisma ani víru Karlovu. Usoudili, že nejlépe utratí ony církevní příjmy hodováním a bohatým oblékáním na počest Boha a Ježíše, jak se tehdy stalo v Evropě módou. Vnitřní život tehdejší církve se tak změnil, že tehdy žijící "uctívači trhu" vycítili, že nejlehčí cestou k penězům je "prodej nebe" mase lidí "pomalu" (netržně) chápajících. Tak se církev promořila duchaprázdnými lidmi bez zásad, které v současnosti známe jako "pragmatiky a trhovce". To sice velmi záhy pochopil pražský arcíbiskup Jan z Jenštejna (a jeho kanovník Jan z Pomuku), jenže nevěděl, jak situací řešit. Domníval se, že jej to snad napadne při tvrdých půstech a mrskání se důtkami. Napadly jej však pouze zákulisní právní kličky vůči partě pijatiků kolem krále Václava IV., což jej málem, a Jana Nepomuckého určitě, stálo život. Neznal duchovní zákon, že v právních kličkách jsou "černí" vždy úspěšnější (viz Václav Havel stejná chyba). Aby si zachránil život, musel utéci do Říma.

Jan Hus
Duchovní rozklad církve a státu se stupňoval. Taková situace samočinně generuje kritiky, kteří stav věcí pojmenují a narýsují východisko, často zjednodušené. Tímto hlavním kritikem se stal Mistr Karlovy univerzity Jan Hus. Pojmenoval příčinu i následek úpadku. Jako příčinu označoval ve svých kázáních nadměrné bohatství církve a navrhl řešení: "Psi (trhovci v církvi) se o kost hryžou. Vezmi jim kost, a přestanou!" Takové řešení se líbilo všem kromě církevních činitelů. Jako důsledek úpadku mravů kněží označil ztrátu jejich schopnosti poskytovat pravomocně svátosti, zejména odpuštění hříchů, nutné pro vstup do nebe. To vyvolalo všeobecné pohnutí mezi tehdejšími chudáky, kteří se po bídném pozemském životě těšili do nebe. Masa nespokojených se rychle radikalizovala (šlechta se těšila na majetek, chudina na nebe). Když byl zcela neschopný opilec Václav IV. zbaven hodnosti římského císaře, z pomsty vydal Kutnohorský dekret, kterým omezoval vliv cizinců na Karlově univerzitě (Husovi kritici to připisují Husovi). Král si tím chtěl zajistit osobní podporu alespoň od české strany, a proto také zpočátku chránil Husa. Na obsah jeho kázání si pražští Němci (zamlčováno) neustále stěžovali do Říma a slovíčkařením v něm vyhledávali hereze (čeští církevní činitelé je raději neslyšeli, protože se báli záchvatů zuřivosti krále Václava IV., alergického na zahraniční napomínání). Přesto po nějaké době teologického dohadování byla na Husa vydána církevní klatba opřená o některé Husovy výroky, někdy i vytržené z kontextu. Hus musel opustit univerzitu a odejít z Prahy. O to víc se snažil vniknout do ducha evangelia, aby usilovalo jeho hlubší pochopení a žití. Jeho opravdovostí zákonitě rostlo jeho charisma, pro své okolí se stával svatým. Před kostnický koncil již odjížděl rozhodnut obětovat se za právo člověka na vlastní názor, za vnitřně cítěnou Pravdu. Odjížděl s odevzdaností mučedníka.

Husův odkaz
Jeho duchovní úsilí skutečně přineslo nebývalý vnitřní vzestup. Husovy listy z Kostnice a vystupování před koncilem již nejsou slovíčkářskou církevní polemikou nebo lacinými kazatelskými řečnickými cvičeními, ale nesou vibraci osvícení. Uveďme jen čtyři principy z mnohých:

  • "Nechci slepě věřit, co je mi k věření předloženo, ale chci být přesvědčen důkazy." To není nic menšího, než princip racionality ve spojení s právem člověka na svobodu svědomí.
  • "Pravdu jiným přejte!" Vyhlášení náboženské tolerance!
  • "Odvolávám se k Bohu!" Nejen nadřazenost svědomí člověka nad pozemskou poslušností (velmi inspirativní pro vrahy "z rozkazu"), ale také netotožnost božské spravedlnosti s církevní!
  • A další postulát přijatý jako heslo husitů: "Pravda boží vítězí!" Skrývá poznání, že za objektivitou lze vidět přímou vůli boží a ta je nezávislá na usneseních církve a lidí obecně!

Tyto a mnohé jiné postuláty v Husových dopisech z Kostnice již představují principy ohlašující nástup nové doby. Magickou sílu jim dodalo, že byly podloženy cenou vlastního života autora a přednesené před tváří koncilu, to jest Evropy! Proto Hus patří mezi největší Čechy plným právem. Vlastní teologické omyly-neomyly jsou vedle těchto duchovních principů nicotné. Jana Husa jako největšího Čecha volili ti, kteří úsilí o přiblížení se Pravdě považují za smysl života. K jejímu dosažení, jsou ochotni mnoho obětovat.

Jan Žižka
Největší protikladnost názorů vyvolává čtvrtý z Janů Jan Žižka z Trocnova. Od hodnocení proklínajícího jej jako úskočného lapku až po klasifikaci coby "největšího Čecha", který jediný si dovedl rázně poradit s různými typy "internacionálních pomocí", jak se nazývá přepadení státu v novořeči komunistů. Oba tábory jsou si schopny zabezpečit dostatek "důkazů" pro své tvrzení. Podívejme se tedy na Jana Žižku "třetím okem", tj. řečí symbolů a iracionálních vjemů. První z nich je skutečnost, že Žižka již v mládí ztratil oko a tím ztratil schopnost prostorového vidění. Absence prostorového vidění je ovšem v ozbrojeném boji tragickým nedostatkem, k jehož neutralizaci je nutné maximálně rozvinout intuici a prostorovou představivost (tak jako se u slepce rozvíjí cit pro vjemy ostatními nevnímané; současník si může výhod takto rozvinuté abstraktní vlastnosti všimnout třeba na hokejových nahrávkách "naslepo" u Jaromíra Jágra). K této dispozici abstraktní prostorové představivosti ve spojení s předvídavostí se přidružil jakoby "náhodný" konflikt Žižky s Rožmberky, který jej vytlačil mezi lapky a štvance.

Žižka a jeho vedení
K vyhodnocení Žižkovy osobnosti si nemůžeme nevšimnout dvou "signálů". Za prvé Žižka se z loupežnických výprav neobohacuje, tudíž není lapka povahou. Za druhé vyvázne z této části životního dění živý, což byla naprostá výjimka u tohoto "povolání". Při této příležitosti si nemůžeme odmyslet osobní ochranu! Další signál, že neviditelné síly s ním "měly své úmysly", nám vysílá Žižkova účast v bitvě u Grunwaldu (v družině Jana Sokola z Lamberka). Tím získává nenahraditelnou zkušenost s průběhem a řízením velkých bitev. Také se seznamuje s mnohočetností různých bojových nástrojů a s účinností přeskupovacích manévrů. Spekulaci o Žižkově účasti v bitvě u Azincourtu, kde byly poprvé použity palné zbraně v obranné hradbě, však můžeme odmítnout (pravděpodobnější je setkání s nějakým zatoulaným žoldnéřem, který jejich použití Žižkovi popsal). Nakonec nám při snaze o poznání Žižkovy osobnosti nemůže uniknout ani milost a ochranný glejt krále Václava. Ten by jej nepochybně neposkytnul, kdyby nebyl osobně seznámen s Žižkovými prohřešky (nesměly přesáhnout určitou míru narušující obraz cti). Jen mírně "namočený" Žižka se Václavovi IV. hodil, neb mu byl jako velitel osobní stráže zavázán "na život a na smrt" (také nenáviděl velmože). Princip omilostnění mírně namočených se používá dodnes. Jako velitel královských stráží se Žižka seznámil se všemi typy opevnění a jejich slabostmi (také ne náhoda). V době pražské služby se osobně účastnil kázání Mistra Jana Husa a ta jej nepochybně zaujala. Teologicky byl sice úplný "negramot", ale citem vnímal, že v řečeném je velký kus pravdy. A on, jako celé duchovní jádro národa, hledačem pravdy byl. Ale současně i tvrdý realista. I on osobně byl postižen bezprávím mocných a viděl pokrytectví církevních hodnostářů. Takto predisponovaného "Žižku" zastihla smrt Jana Husa v Kostnici. Po smrti krále Václava IV. ztrácel jeho ochranný glejt váhu v jeho sporu s Rožmberky. Před spoléháním na Zikmunda jej varoval jeho realizmus. Nedůvěra k těm, kteří nedodržují slovo, jej vnitřně spojila s duchovním jádrem českého národa (které porušení slova tradičně nepromine nikomu, hodnostáři zejména; neprominulo to ani císaři Františku Josefovi, ani francouzským mnichovanům, ani stalinským bolševikům; marně se snaží ateisté národu "vědecky" vysvětlit, že boží mlýny, o kterých Češi ví, že semelou autory nedodržených slova smluv, jsou nevědecká pověra).

Žižkova autorita
Proto, když vypukly v Praze spontánní lidové nepokoje, přidal se Žižka na stranu povstalců. V následných dějích můžeme jen prostřednictvím třetího oka vycítit pravdu o Žižkově osobě, protože spolehlivé údaje chybí. Velikost Žižkovy osobnosti vyplyvá z faktu, že Žižka, ač neměl žádnou hodnost, žádný urozený původ, nevyznal se v bibli a nebyl řečník, přesto se jeho osobnost závratně rychle vynořila z davu. Jeho autorita mezi husity se samovolně stala takovou, že co řekne bratr Žižka, má povahu zákona! O tom se nepochybuje. Takovýto jev prosazení se osobnosti "z ničeho" pozorujeme i v současnosti. Sílu přirozené autority získává jen mimořádně vyzařující osobnosti. Děje se tak jen proto, že lidé, kteří s ní přímo přijdou do styku, cítí její vyzařování (charisma) a respektují ji i bez jakékoliv formální hodnosti. Jen síla osobního charisma vynesla Žižku do čela Táboritů!

Křížové výpravy
Po naprosté porážce domácích "papeženců" spěchaly do Čech obracet lid na pravou víru křižácké výpravy. Dávno se již nekonaly proti mohamedánům. Jejich "obracení na víru" u evropských dobrodruhů a spodiny vyšlo z módy (znamenalo totiž jít na smrt). Zato v jižní Francii se stali chabě se bránící albigenští kataři (odmítající násilí a obranu zbraní) snadnou kořistí. Evropská spodina zorganizovaná do formy křížové výpravy se maximálně uspokojila. Vražděním a rabováním si údajně vysloužila nebe. Tento způsob potření odchylky víry vyvražděním všech obyvatel pod vlivem katarů (pro jistotu nepřežívání hereze) a nahrazením obyvatelstva konformními katolíky se v jižní Francii osvědčil. Takový osud byl určen "správně věřícími" kacířským Čechům. Jenže existující realita se skládá z části viditelné a části neviditelné, jak je známo již z antiky. A tu se kacířským Čechům ohroženým na existenci dostává neviditelné pomoci od strážných duchů národa, později pojmenovaných jako "blaničtí rytíři". Taková pomoc se projeví jako přívod energie a klíčové informace, jak se říká současnou terminologií. Informaci o způsobu vyjití ze zapeklitých situací dostává vůdce prostřednictvím intuice, čímž se stává "geniálním". Energii dostávají právě bojující, což se projeví obdržením známé "síly šílence". Následně se začnou dít pravé zázraky! Hrstky husitů porážejí kdykoliv a čímkoliv jakékoliv množství profesionálních vojáků z celé Evropy. Role Jana Žižky (později Prokopa Holého) je nenahraditelná. Jeho rozhodné vystupování, geniální rozhodování a osobní vyzařování na všechny vojáky v bitvě je takové, že je činí v jakékoliv situaci neporazitelnými. Rychle si toho všimnou i jeho protivníci. Jsme svědky dosud v Evropě nevídaných jevů. Jakmile se třicet tisíc saských žoldnéřů, zle tísnících severočeské husity, jen dozvědělo, že jim jde na pomoc osobně Žižka, byť s pouhými 500 husity, utekli všichni ihned v panice a bez boje. Také v bitvě na Vítkově osobní Žižkova přítomnost a chování způsobilo, že několik stovek posil cepníků poskytnutých obráncům srubu na Vítkově obrátilo na útěk stotisícovou Zikmundovu armádu. Klíčem k vítězství je vždy Žižkova postava. Jako by se naplňoval biblický obraz, kdy drží Mojžíš ruce nahoře a bojující izraelité jsou neporazitelní (transformuje pro ně duchovní energii z druhé strany, která je činí neunavitelnými a dává jim postřeh). Žižka a později Prokop Holý vyzařovali takovou vůli, rozhodnost a víru ve vítězství, že ji přejímali podřízení bojovníci (transformovali energii z neviditelné strany stvoření a zachránili národ).

Žižkův konec
Postupem času se ale u Jana Žižky začala objevovat nadměrná subjektivita, osobní konflikty začaly ohrožovat schopnost národa se bránit. Proto byl u Přibyslavi v roce 1424 "odvolán" (náhle zemřel). Žižkovi se neprávem přičítá názorová netolerance. Není to pravda. Nikde není zaznamenáno, že by Žižka zasahoval do teologických sporů. Teprve tehdy, když chování části chiliastů přesáhlo určité meze a začalo ohrožovat bojeschopnost rozkladem, zasáhl silou (rozprášení Adamitů).
Žižku jako největšího Čecha volili ti, kteří jsou vnitřně frustrováni neustálým násilným zasahováním do českých vnitřních záležitostí a přáli by si, aby nějaká silná osobnost rozehnala různé typy "internacionálních pomocníků" za ně. Tento přístup přeceňuje zevní hmotné síly a nedoceňuje rozhodující podíl ducha v boji za národní existenci.

Jan Amos Komenský - Evropan
Etapu národního úsilí o dosažení lepší společnosti uzavírá chronologicky pátý z Janů, biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský. Na jeho názorech je možné poznat vývoj od prvotního husitství k "evangelitství". Husité odmítali vzdělání, protože je podezírali z kažení víry (Chelčický, Štítný). Jan Amos prohlašuje pansofii, neboli všemoudrost, za cíl budoucího osvíceného lidstva. Husité byli nacionalisty, Jan Amos byl všekřesťansky zaměřen, byl pro spolupráci evropských národů, postavené na respektování bible. Byl Evropan.

Komenský a vzdělanost
Základem nové křesťanské civilizace podle Komenského nebylo již husitské chiliastické třeštění, ale všeobecná vzdělanost. Její základy měly být založeny na vzdělání mládeže s tím, že školní moudrost je postavená na fundamentu biblické morálky. Touto cestou se podle Komenského obnoví na zemi ráj. Jak aktuální vize dodnes! Jeho slabinou byla absence esoterického poznání, proto se v tísni z válek, nenávistí a vraždění upínal na úpadkové věštkyně, které mu vždy (podle skrytých přání) předpovídaly vojenský pád katolické strany.

Ezoterické mezery
Ezoterická slabost je vázána na Komenského pojetí Boha. Ten ke všem biblistům mluví jen prostřednictvím bible, jednou pro vždy. Bibličtí badatelé v bibli zásady Boha (duchovní zákony) vyciťují a z nich vykládají současnost. Živý Bůh však mluví prostřednictvím neviditelných sil stále a všude, stačí jen naslouchat. Jen ten, kdo se to naučí, stává se jasnovidným bez věštkyní a okultních školení. Živý Bůh je srozumitelnější než Bůh minulosti proto, že je aktuální, konkrétní.
Tento aspekt byl podle mne příčinou celkového neúspěchu Jana Amose Komenského přesto, že jeho základní myšlenky kvalitní všeobecné vzdělání, rozvoj všeobecného poznání a evropská spolupráce jsou stále živé, tzn. obsahují Ducha. Jako největšího Čecha jej volili ti, kteří vzdělání a "všemoudrost" dodnes považují za cestu k lepší Evropě.

Co chybi v odkazu Janů
V období dvou set let české reformace, od Husa po Komenského, správněji v "období pěti Janů", se vyšší kvalitu křesťanství a novou společnost nalézt nepodařilo. Zřejmě nebyly použité metody těmi nejvhodnějšími. Ani půsty a mrskání důtkami Jana z Jenštejna, ani věrná služba církvi Jana Nepomuckého, ani ohnivá kázání a čestný život kněží podle Jana Husa, ani jakákoliv síla palcátu Jana Žižky, ani všeobecné vzdělání mládeže a moudrost Jana Amose Komenského nejsou tím rozhodujícím činitelem nastolujícím novou civilizaci. Podle mne se jí dosáhne až soustředěným úsilím k poznání duchovních zákonů, tj. vůle Stvořitelovy, ověřitelných vědě analogickými metodami. Prakticky to znamená spojení víry a vědy, duchovní poražení ateizmu ve vědě a v řízení společnosti. Tato kvalitativní změna obnoví skutečné spojení lidstva s duchovní dimenzí stvoření a tím ráj na zemi.

Josef Staněk
časopis Phoenix 9/2005


Hodnocení
Aktuální hodnocení: 5 (2 návštěvníků)
Štítky: český národ, historie, odkazy předků
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz