Etiopie - 8. část

Asi po 20 km jsme dojeli do většího města Abi Adi, kde jsme bohatě posnídali a opět se rozhodovali, kudy dál. Měli jsme, jako již několikrát předtím, několik možností, takže rozhodování bylo dost těžké.
Z Abi Adi to bylo pak neustále z kopce, až jsme klesli do nadm. výšky 1650 m n.m. Pak se to po velmi nekvalitní kamenité cestě začalo zvedat a po chvíli jsem si s hrůzou uvědomil, že ta stěna daleko před námi je to, co musíme přejet. Ještě chvíli předtím jsme se se Zdeňkem ze srandy dobírali, že to zvrásnění vysoko nad námi je cesta. V tu chvíli jsme to považovali za naprosto nereálné, po pár hodinách stoupání jsme už věděli, že klikatá čárka vysoko nahoře a v dáli cestou opravdu je. Alespoň výhledy stály za to – dnes to byly červené kolmé skály, pak žluté kopce se zelenými stromy až po tmavohnědé hory. Moc pěkná podívaná.
Ještě než jsme vyjeli úplně nahoru, zastavili jsme u jednoho opuštěného domku na pepsi. Mladá žena, jejíž domek byl postavený z kamení a desek od beden, krabic a plechovek od humanitární pomoci, k nám byla velmi ochotná. V podstatě nám udělala vše, co nám na očích viděla. Ani jsme nemuseli mluvit, ona snad uměla číst myšlenky. Např. Zdeněk se chtěl na chvíli natáhnout na rantlík kolem zdi, už paní přispěchala s polštářem. Já jsem si vzal do ruky brýle (a v duchu začal přemýšlet, čím je vyčistím), už mi nesla papírový kapesníček. Přitom nás nepozorovala. Dělala si svoje věci (zrovna pražila kávu a uklízela), ale jakmile někdo z nás jen na něco pomyslel, ihned všeho zanechala, aby nám vyhověla. Tak tomu jsem říkal servis. Za několik koflíků výborné a naprosto jedinečné kávy po nás nic nechtěla, platili jsme jen pivo a pepsi.
Na 50. km jsme dojeli do městečka, kde jsme poobědvali vlhkou a kyselou injaru s pivem a rozhodli se pokračovat až tam, kam to půjde. Silnička se ještě chvíli držela na 2800 m n.m., pak začala padat a po dlouhém sjezdu liduprázdnou a hodně pustou krajinou jsme večer před setměním přijeli do malé vesničky. Ihned bylo kolem nás sroceno veškeré tamní obyvatelstvo, a to úplně natěsno. Já zůstal sedět u jediného krámku, kde jsem popíjel teplé pivo, Zdeněk šel shánět nocleh. Jakým zázrakem se mu to podařilo nevím, ale něco sehnal. Prý tam bude ale volno až za hodinu, neboť v malé místnosti s dvojpostelí seděli chlapi na rantlíku kolem zdí a popíjeli pivo. Asi tam sedávali často, protože v hliněné podlaze byly zašlapány stovky víček od piva.
Ubytování bylo naštěstí za vraty, čímž jsme se zbavili hordy děcek a zvědavců utíkajících od krámku za námi. Jestli to byla „ubytovna“ nebo nás nechal někdo přespat u sebe netuším, ale malá komůrka byla součástí domku, kde se normálně žilo, takže spíše bych se přikláněl ke druhé variantě. Alespoň jsme měli možnost pozorovat dění v etiopské domácnosti zblízka. Na umytí byl pro nás oba jeden kýbl vody a to se ještě ošívali, že mají vody málo.
Hned vedle v obytné části domku hrála do noci hlasitě televize, ale většinou to byla hudba, takže to ani nevadilo. Na žárovkách se šetřilo, museli jsme si svítit svými baterkami, ale na televizi proud byl. Vedle seděla shromážděná celá rodina od nejmenších až po nejstarší. Ani nevím, komu jsme za pár birrů zabrali na jednu noc lůžko.
Domek patřil asi k těm lepším ve vesnici – měl k dispozici veliký oplocený dvorek, který fungoval zároveň jako kuchyně (a asi i jako koupelna).

Ranní toaleta byla zajímavá – kamenná budka byla až za plotem na nejrušnější ulici ve vesnici. Místo dveří měla jako závěs potrhaný kus špinavé látky, který nic nedokázal ukrýt. Necítil jsem se úplně skvěle, když jsem tam tak dřepěl se staženými kalhotami a kolem chodila spousta lidí. Když to Zdeněk uviděl, řekl, že půjde raději později do přírody.
Syn majitelky, kde jsme byli ubytováni, nám včera vysvětloval cestu, ale asi jsme ho nepochopili správně. Namísto toho, abychom asi po 20 km přímo vjeli do 3. největšího etiopského města Mekele, jsme jej objeli zeširoka z levé strany a město jsme tak měli po pravé straně mírně pod sebou jako na dlani. Bylo zde několik továren, které čadily tak, že hned zrána se vznášel nízko nad celým Mekele hustý poklop smogu.
V prvním bufetu na kraji města jsme si dali koblihy, čaj a kafe, abychom nyní pokračovali po široké asfaltce vedoucí z města Adigrat, ležícím o 120 km na sever.
Silnice byla zprvu skoro dálnicí (4 pruhy), aby se po 20 km zúžila na dva, a aby hustý provoz ustal téměř na minimum. Jeli jsme po hodně vyfukující náhorní planině v nadm. výšce 2800 m n.m., profil krajiny byl jen mírně nahoru a dolů. V dáli se ale před námi rýsovaly na horizontu vysoké hory, což ukazovalo, že si ještě dnes mákneme.
Asi po 100 km jízdy jsme přijeli do malého města, kde stálo podél silnice velké množství náklaďáků a autobusů. Zdeněk hned, že je to jasné, že řidiči nechávají zchládnout auta před náročným stoupáním. Tak jsem se na to zeptal v místní hospodě a několik mladíků mi tuto neradostnou zprávu potvrdilo. A to jsem měl tendenci si za to dělat ze Zdeňka legraci. Důkladně jsme se na stoupání posílili a přišli na plán, jak si to usnadníme - tím, že se nějakého náklaďáku chytneme, ušetříme spoustu času i sil. Museli jsme však najít nějakého, který se zrovna rozjížděl, protože za jízdy by to bylo možné jen u těch nejnaloženějších a tedy i nejpomalejších aut, kterých bylo poskrovnu.
Toto se nám povedlo, ale co to? Silnice sice stoupala, ale jen velmi zvolna a v tak nádherné krajině, že jsme na sebe po chvíli kývli a auta se pustili. Projížděli jsme úzkým kaňonem podél řeky a okolní mnohabarevné skály byly tak zajímavě nasvícené zapadajícím sluncem, že něco tak nádherného jsem už dlouho neviděl. Jeli jsme pomalu a neustále se kochali pohledy do okolí.
Avízované stoupání nakonec stejně přišlo. Už jsme ani nevěřili, že nějaké bude, když tu se před námi najedno vztyčila kolmá stěna, ve které byly kaskádovitě zařízlé serpentiny vedoucí až někam k nebi. Náklaďáky nahoře byly vidět jen jako malé tečky.
Odevšud tady vybíhala mimořádně otravná děcka, která chtěla peníze nebo tužku. Absolutně jim nebylo možné ujet. Jeli jsme zatáčkami hlemýždím tempem nahoru a děti buď běželi s námi nebo si zkrátily cestu a kolmo nám nadbíhaly v zatáčkách. Bylo obdivuhodné, jak rychle bosky šplhali po příkré kamenité stráni nahoru. Jeden, asi pětiletý kluk, takto za námi běžel neuvěřitelně dlouho s malým kůzletem na ramenou. V každé zatáčce jich čekalo dalších pět, takže po v polovině stoupání jich už bylo několik desítek.
Nahoru – do výšky 3250 m n.m. jsme vyjeli přesně v 18 hod. To už teplota klesla na 13 °C a velmi rychle se stmívalo. Navíc začal foukat velmi chladný protivítr. Navlékli jsme na sebe co se dalo a rychle jeli dolů. Do první vesnice (v nadm výšce 2670 m n.m.) jsme přijeli už za úplné tmy. Rychle jsme našli ubytování za 15 birr (24 Kč), ale pak začal kluk smlouvat, že to myslel na osobu a ne za pokoj. Tak jsme mu řekli že ano, ale že každý bude mít svoji místnost. A najednou to bylo zase 15 birr, což vůbec nechápu, protože celá řada místností k pronájmu zela prázdnotou a hoch si mohl přijít zcela bezpracně na dvojnásobek.
Za svitu čelovek jsme o chvíli později našli malou restauraci, kde nám bylo řečeno, že na jídlo skoro nic nemají, ale po chvíli jsme si všimli, že místní něco jí. Dali jsme si tedy to stejné, a byla to houska s vaječnou amoletou. Snědli jsme každý tři, když jsme za chvíli uviděli, že dalšímu hostovi normálně přinesli teplé fazole, které jsme už kdesi jedli. Škoda, ale už jsme neměli hlad.
Když jsme se vrátili na ubytovnu, očistě jsme moc nedali, protože se ochladilo na 5 °C a při této teplotě se venku mýt je jen pro otužilce. Spláchli jsme jen zlehka prach z lýtek, rukou a obličeje. Navíc se náš kašel každým dnem zhoršoval, chvílemi to byly až nepředstavitelně dusivé záchvaty. Já jsem stále tvrdil, že je to ze suchého vzduchu a prachu a argumentoval jsem i tím, že podobné problémy nás postihly před několika lety ve Venezuele.
Ráno jsem se pak Zdeňka ptal: „Chrápal jsem v noci?“
„Jo, ale to nic nebylo proti tomu šílenému kašli!“
Zdeněk si však myslel, že je to nějaký bacil a dokonce tuto noc skrze dávivý kašel vůbec nespal. Prý měl i horečku a celou noc byl přesvědčený, že se bude muset pár dní vyležet.
Celé následující dopoledne jel opravdu pod své možnosti, takže jsem viděl, že si nevymýšlí. Silnice zase vedla neustále do kopce a bylo mi Zdeňka líto, jak se plouží nahoru a téměř nevnímá tu krásu kolem. Byla to totiž zase úchvatná podívaná. Okolní hory byly tmavohnědé s temně zelenými lesy. Údolí mezi nimi nebyla vyprahlá jako jindy, ale nádherně zelená. Kdyby nefučel velmi chladný protivítr, byla by to idylka. Na nejvyšším bodě, které bylo celé zahaleno v mraku, jsem si musel mimo jiné dokonce navléci i zimní čepici.
Tady se už Zdeněk rozhodl, že v dalším městě (Maychew) zůstává s tím, že zalehne a nasadí antibiotika. Přemlouval mě, abych jel napřed s tím, že si dáme sraz v Addis Abebě až těsně před odletem. Připadalo mi to vůči němu tak trochu nefér, ale vůbec nechtěl slyšet o tom, že bych s ním měl zůstat a čekat, až se mu udělá lépe. Navíc Maychew leželo na hlavním tahu, takže nasednout na autobus a dojet v nejhorším případě až na letiště tady nebyl žádný problém.
S těžkým srdcem jsem se s ním ve 12.30 hod rozloučil, abych následující týden prožil v Etiopii sám. Ne že by mně to vadilo, jsem zvyklý cestovat sám a vlastně naprostou většinu výprav jsem absolvoval sólo, ale tady jsem si na Zdeňka zvykl a první momenty mně bylo velmi smutno. Dokonce jsem v minulých dnech naznal, že Zdeněk má lepší odhad na jakékoliv situace, lépe „se vyzná“ i domluví, a tak jsem téměř všechna rozhodování přenechal na něj s tím, že to, co navrhne, je vždy správné. A najednou toto všechno bylo zase jen na mně. Skoro jsem víc litoval sebe než jeho. Nicméně jsem se rozjel za dalším dobrodružstvím. K dispozici jsem měl jen okopírovanou černobílou mapou na místním xeroxu, jejíž měřítko bylo podobné, jako kdybych si vytrhl list ze školního atlasu, tedy opravdu nic moc.

Fotogalerie

P1030054P1030064P1030068P1030070P1030075P1030092P1030095P1030097P1030103P1030109P1030113P1030117P1030120P1030126P1030131P1030141P1030147P1030152P1030154P1030156
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz