Etiopie - 11. část

   Nakonec ty kopce nebyly ani nijak drastické – zpočátku jsem jen 2x vystoupal z 1800m n.m. do 2300m, z toho jednou jsem se skoro polovinu stoupání vyvezl s náklaďákem, jehož řidič se mnou vzorně spolupracoval. Vždy, když jsem se ho v nějaké zatáčce musel pustit (abych nespadl), zvolnil a poctivě počkal až ho opět dojedu. Nahoře na kopci, v nějakém menším městečku, zastavil a ukazoval, ať chvilku počkám. Svolal si celý hlouček lidí a všem vykládal, jakým způsobem jsem s ním ten kopec vyjel. Lidé mě hlasitě obdivovali a musel jsem pak pózovat pro spoustu fotek, které si každý se mnou chtěl udělat svým mobilním telefonem. Připadal jsem si jako šampión a přitom jsem se jen vyvezl.
   Na počátku dalšího stoupání vedle mě běželi tři 12letí kluci. Zprvu zkoušeli žebrat, ale byli dobře oblečení a jak jsem z jejich chatrné angličtiny zjistil, běželi do školy. Těchto kluků jsem se nebál, protože ze mě zkoušeli vymámit něco jen tak „ze sportu“ a vůbec jim nevadilo, že jim nic nedám. Spíš se chtěli se mnou jen chvíli bavit. Já jsem se sice „vezl“, ale dýchal jsem jako lokomotiva a pot ze mě tekl proudem. Oni běželi bez zjevné námahy vedle mě a neustále něco štěbetali, aniž by se jim jen trochu zrychlil dech. Párkrát jsem jen tak zkusmo zkusil na moment zrychlit, ale kluci tempo bez problémů ustáli. Když padl rozhovor na anglický fotbal, vyjmenovali mi – k mému překvapení – celé sestavy svých oblíbených týmů. V Etiopii se nejvíc fandí Manchesteru United a Arsenalu, takže když si mě kluci spojili s Tomášem Rosickým, jejich nadšení nebralo konců.
   V místě, kde se na hlavní silnici stavěl most, byla osmi kilometrová objížďka po téměř nesjízdné kamenité cestě. Tato vedla i přes vesnici a ještě k tomu přes přelidněné tržiště, kde se prodávalo k jídlu snad úplně vše – od krav až po veškerou zeleninu, ovoce, vajíčka aj. A pak že je v Etiopii hlad. Dokonce jsem dostal zdarma klacek cukrové třtiny, který jsem pak při jízdě žvýkal, abych z každého sousta vysál příjemně sladkou šťávičku. Celá objížďka však vedla do kopce a tím, že jsem musel vyhýbat jak dírám a kamení, tak velkému počtu lidí, to bylo hodně vyčerpávající. Úplně jsem si oddychl, když jsem se vrátil na asfalt.
   Do města Dessie už bylo stoupání větší – 1100 m převýšení mě při velkém vedru docela vyšťavilo. Ani jsem neměl možnost chytnout se náklaďáku, protože jich zde nejezdilo hodně a když už, tak na mé možnosti moc rychle. Posledních 10 km pak vedlo stejně po kamenité cestě, kde by to už vůbec nešlo. Když jsme jezdili před 14 dny po štěrku, ve větších městech byl vždy asfalt. Tady to bylo naopak – 10 km před a 10 km za městem, včetně průjezdu městem, byla hrbolatá hliněnka, pro kolo téměř na hranici sjízdnosti. Přitom Dessie je na etiopská měřítka téměř velkoměsto s hlavní třídou moderních budov a prodejen všeho druhu. Celé město je rozlezlé po několika okolních kopcích, v centru byl dokonce dopravní kolaps a já se musel dokonce několikrát ptát na cestu. V jedné z restaurací jsem si dal 3 koblihy, pepsi a kávu a přitom zjistil, že jsem z taštičky pod sedlem buď vytřepal nářadí nebo mi ho někdo uzmul. Úplně jsem se opotil při zjištění, že už s sebou nemám na jakoukoliv případnou opravu vůbec nic.
   Do dalšího města – Kembotche – byl už jen příjemný a nenáročný sjezd. Bylo 14.30 hod., v nohách jsem měl 114 km (celkové převýšení 1940 m) a klidně bych pokračoval dál, ale příroda byla proti. Obloha se zatáhla tak černými mraky, že jsem se rozhodl zůstat, abych nezmokl. Vypadalo to na hodně velkou průtrž. Mimochodem, co se týká stavu místní silnice, nikdy v životě jsem ještě nejel v nějakém městě tak rozbitou a hrbolatou hliněnkou jako byla tady. Musel jsem jet tak, že i pomalý chodec vedle mě byl rychlejší.
   Přestože Kembotche není turisticky vyhledávaným místem (a já jsem zde byl skoro určitě jediným bělochem široko daleko), ceny v restauracích mě naprosto šokovaly. Všechna jídla zde byla přibližně 3x dražší než v předchozích dnech. Jelikož jsem měl čas, obešel jsem jich alespoň pět a všude to bylo stejné – ceny byly vypsané na jídelních lístcích, takže jsem věděl, že mě ani nechtějí ošidit. Celou dobu se kolem mě motal asi 12letý kluk, který mě jakoby vodil po všech těchto restauracích. Jeho služby jsem nepotřeboval, protože všechny byly rozmístěny na jednom náměstí a nedaly se přehlédnout. Přesto jsem mu dal jednobirrovou bankovku, ale bylo to spíš abych se ho zbavil. Hochovi to bylo málo a hlasitě dával najevo svoji nespokojenost. Zkoušel jsem si ho nevšímat, ale byl mi neustále v patách, dokonce když jsem se konečně šel navečeřet, čekal na mě jako pes před restaurací, aby se ke mně hned s hlasitými protesty opět připojil. V jednu chvíli mě tak naštval, že jsem mu zlostně vytrhl z ruky bankovku, kterou ode mě obdržel a kterou neustále mával před sebou, a věnoval jsem ji hned vedle žebrající babce. Místo aby se kluk urazil a konečně odešel, neustále mě sledoval dál. Musel jsem použít spoustu triků, abych mu unikl a aby nezjistil, kde jsem ubytovaný. Měl jsem kvůli němu skoro pokažený celý večer. 
   Na pokoji jsem k tomu všemu ještě zjistil, že jsem kromě posledního nářadí na kolo, ztratil i knihu o Lalíbelských chrámech. Zřejmě jsem ji nechal v místě posledního noclehu a tato ztráta mě fakt mrzela. A jak přišel večer, opět jsem začal tak šíleně kašlat, že jsem díky těmto silným záchvatům ani nemohl usnout. Fakt povedený den.
   Celou noc pršelo a ráno bylo ještě tak zataženo, že jsem dokonce uvažoval o tom, jestli vyjet nebo ne. Nakonec jsem to riskl. Po sladké snídani v cukrárně jsem tedy v relativním chladu vyrazil na další etapu.
   Zcela nenápadně jsem sjel z 2160 m n.m. do nadm. výšky 1700m, což bylo široké údolí lemované vysokými horami – po levé straně natěsno, po pravé v dáli. Doteď jsem si stěžoval, že jsem v Etiopii ještě nepotkal rovinu, nyní jsem jí měl před sebou hned celých 140 km. Ale to jsem ještě v tuto chvíli nevěděl. V této oblasti jsem poprvé viděl chlapy v sukních, resp. omotané látce kolem beder až po kolena a s velkou sukovicí v ruce. Všude bylo hodně krav, celá stáda neustále přecházela silnici sem a tam. Provoz byl tady téměř nulový. Dnes mě pořvávající děcka nechávala klidným, protože jsem jel stabilně docela vysokou rychlostí a nebyl problém jim kdykoliv uniknout. Vlastně jsem na ně vůbec nereagoval.
   V každé vesnici byla mešita a hodně často jsem viděl ženy zahalené v klasickém černém muslimském hábitu jen s průzory na oči. Islám se i tady - donedávna v čistě křesťanském státě - šíří závratnou rychlostí.
   První město Karakore bylo po 96 km a já jsem sem přijel už před polednem. Toto městečko leží na kopci (2100m n.m.), takže jsem se docela zpotil než jsem se do něj dokodrcal. Obloha se totiž už vyjasnila a začalo opět to „pravé“ vedro. I tady platilo pravidlo, že před městem končí asfalt a tento pak začíná až zase několik km za městem. Podle mapy mělo být Karakore větší město, ve skutečnosti to byla veliká a špinavá díra rozlezlá na jednom kopci, kde jsem měl i velké potíže najít jedinou fungující restauraci.
   Její majitel mě pozval k sobě do bytu, kde mi jeho manželka ukuchtila míchaná vajíčka s rajčaty a injarou. Bylo to za pakatel a navíc mě to nejenže zasytilo, ale i chutnalo. Na papír mi pak namaloval, jak bude cesta vypadat dál, jaká města budou následovat a jaké vzdálenosti jsou mezi nimi. Co bylo pro mě nejdůležitější, uvedl i profil a já si tak mohl skvěle naplánovat poslední dva dny jízdy. Za tuto službu jsem si musel prohlédnout nekonečná alba fotografií jeho rodiny. Jedna z jeho dcer žije v Německu a asi mu musí přispívat, protože se chlubil, že má celou síť restaurací a hotelů ve všech následujících městech. Dostal jsem od něj dokonce i adresy hotelů na cestě, kde jsem se mohl na něj odvolat.
   Zbývajících 65 km jsem jel bez námahy po naprosté rovině a nebylo ještě ani 17 hod a já přijelo dnešního cílového města Shawerobbit. Na papírku napsaný hotel jsem našel snadno – byl to pěkný a na místní podmínky čistý hotel i s restaurací. Restaurací se prošlo na obdélníkový dvůr, který byl dokola obestaven přízemní stavbou. Zde byl pokoj vedle pokoje a v čele nádvoří místnost se sprchou (jen studená voda) a hned vedle se záchodem. Na pokoji bylo jako všude jinde jen dvojlůžko, dvě židličky a malý stolek.
   K večeři jsem si dal hromadu špaget se skopovým a rajčatovou omáčkou, které jsem postupně zalil třemi pivy. Seděl jsem na zápraží před pokojíkem, sledoval dění kolem a cítil se naprosto spokojený. Po dvoře poskakovalo malé kůzle, které mladíci z místní obsluhy krmili chatem (lístky používané jako droga) a to pak skákalo jako divé. Hráli si s ním jak s pejskem a dokonce mělo i své jméno. Pak najednou někam zmizlo a k mému překvapení jej za chvíli nesli už stažené do kuchyně. Přišlo mi to docela kruté.
   Večer přišla skupina 30 fotbalistů, kteří se svým trenérem oslavovali nějaké větší vítězství. Čekal jsem bujarý večírek – vynesli pro ně z restaurace všechny stoly a židle na dvůr a vypadalo to na něco velkolépého – ale po večeři a jednom nealkoholickém nápoji se sebrali jako jeden muž a zmizeli. Já přitom seděl na zápraží, pocucával pivo (dvě z nich jsem dostal zdarma asi za to, že jsem se odvolal na majitele) a bavil s nesmírně krásnou mladou černoškou. Byla zde zaměstnaná jako pokladní a právě jí skončila směna. Ve mně viděla příležitost na zlepšení své bídné angličtiny. Možná si slibovala i víc, tak jsem pro jistotu raději zalhal, že jsem ženatý a že mám tři děti. Na rozdíl od ostatních černochů příjemně voněla a já na okamžik zalitoval toho, co jsem jí právě řekl.
   Město Shawerobbit je jinak královstvím much – nikde před tím ani poté jsem nezažil v Etiopii takovou koncentraci much jako tady.
   Z tohoto úseku cesty nejsou bohužel žádné fotografie, neboť mně byl ukraden fotoaparát skoro na začátku této expedice a Zdeněk - jak jsem se později dozvěděl - jel tuto část autobusem. Mám jen několik krátkých video záběrů, které se sem bohužel nedají umístit.
 
© 1997 - 2017 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz