Na Krétě jsou v provozu dvě mezinárodní letiště, která obě slouží k přepravě turistů na ostrov. Větší je ve městě Irakleio, které je v současné době také hlavním městem Kréty, a kde jsou na severovýchodním pobřeží uspokojeni především ti turisté, kteří upřednostňují hotelové komplexy a přeplněné pláže. Severozápad a západní část Kréty jsou potom dostupné skrze letiště v Chanii a tato místa navštěvují spíše milovníci malých penzionů s rodinnou atmosférou. I řada klášterů, které jsme si přáli navštívit, se nachází na západním pobřeží, takže naše volba padla jasně na město
Chania.
Toto malebné město bylo po velmi dlouhou dobu hlavním městem celé Kréty, změnilo se to až v roce 1972, kdy prvenství převzalo město Irakleio (Heraklion). A ačkoliv i současné hlavní město nabízí řadu památek, včetně pozůstatků světoznámého paláce Knossos, je Chania podle mne mnohem krásnější, starobylejší a autentičtější. Městem přitom prošli mnozí dobyvatelé, Chania i samotná Kréta zažily nadvládu Byzantinců, Benátčanů, Arabů i Turků a v neposlední řadě tento ostrov značně poškodily boje druhé světové války. Přesto však si Chania uchovala své příznačné kouzlo a ve své kráse snese srovnání i s mnohem většími a známějšími městy, jako jsou například Benátky nebo Lisabon.
My jsme do Chanie doletěli v pondělí dopoledne a po vyřízení formalit v půjčovně aut jsme velmi zvědaví vyrazili ke svému penzionu. Manžel už je naštěstí z našich minulých cest dostatečně poučen o dodržování či spíše porušování pravidel místního silničního provozu, a tak jsme se v rámci bezpečnosti na vozovce raději ihned přizpůsobili zdejším poměrům. Apartmán jsme pak našli docela snadno, byl kousek od moře a byl vybavený vším potřebným pro naši malou poutnickou skupinu. Trochu jsme si v něm odpočinuli po turbulentním letu, ale už záhy jsme šli objevovat krásy a tajemství přímořského městečka. A samozřejmě také ochutnat krétskou kuchyni, která je velmi rozmanitá a převelice dobrá. Jídlo a pití jsou sice ještě o něco dražší než u nás doma, ale takové dobroty, co jsme měli během dovolené na stole, v Lidlu opravdu nenajdete :-).
Následující den jsme se vypravili na jihozápad Kréty, jako první do kláštera s názvem
Moni Gonia Monastery. Většina krétských klášterů, zvláště těch na pobřeží, je koncipována jako pevnosti a probíhaly v nich svého času urputné boje. Ať už proti Turkům nebo Benátčanům nebo později proti německým okupantům. Ve zdech kláštera Moni Gonia byly zasazeny dělové koule jako upomínka těchto zničujících bojů. Z kláštera byl nádherný výhled na moře a uvnitř se nacházel krásný kostel, vyzdobený mnoha ikonami. Všimla jsem si, že u obrazu Matky Boží jsou zavěšené malé stříbrné destičky zpodobňující lidské postavy, ale i jednotlivé části lidského těla. Jsou to votivní předměty, které v klášterech zakupují věřící a potom je kladou k ikonám společně se svými modlitbami. Lze na nich vidět například oči, uši, ruce nebo poprsí, zpodobňující části těla zasažené nemocí. U ikony stály i malé panenky, kladené sem rodinami, které prosily za uzdravení svých dětí. Uvnitř kostela se nesmělo fotit, ale vyprosila jsem u jeho strážců alespoň jednu fotku, abychom mohli tento projev modliteb zdejších lidí ukázat u nás doma.
Ve většině klášterů jsou také malé obchůdky, kde mniši prodávají ikony, vonné oleje nebo olivový olej. V některých z nich bývají i expozice cennějších sakrálních předmětů jako jsou starobylá roucha, mešní nádoby nebo vzácnější ikony. Také v klášteře Moni Gonia byla taková výstava, kterou doprovázela i hudba. K mému velkému překvapení ale nezačala hrát při našem vstupu nějaká původní řecká skladba, ale Vltava od Bedřicha Smetany! Ptala jsem se potom po prohlídce, zda to byl záměr strážců kláštera, protože věděli, že jsme z České republiky, ale dozvěděli jsme se, že nikoliv. Prostě se ta skladba někomu tak moc líbila, že ji zařadil jako doprovodnou hudbu do expozice řecké ortodoxní církve. Cyrile a Metoději, můžete mít radost.
Z kláštera Moni Gonia jsme se vypravili ještě o něco více na jihozápad, kde se nachází menší klášter
Chrysoskalitissa. Je to původně ženský klášter a také z něj je úžasný výhled na tyrkysové moře. Klášter takřka zničili Němci za druhé světové války, bohužel jako i jiné církevní stavby a památky. S klášterem je spojena pověst o zlatém schodu. Původně vedlo z jeho věže až k moři devadesát schodů, z nichž jeden byl údajně ze zlata, ale spatřit jej mohli jen ti, kteří nikdy nespáchali žádný hřích. My jsme tedy nenašli ani to schodiště, tak nevím, jak si to teď máme vyložit:-)
V celé oblasti na západním pobřeží, kde se klášter Chrysoskalitissa nachází, také nejsou žádné přeplněné hotelové komplexy, turisté jsou zde ubytováváni pouze v rodinných apartmánech a panuje zde celkově mnohem klidnější a pohodovější atmosféra.
Po cestě mezi jednotlivými kláštery jsme se zastavili na oběd v jedné malé útulné venkovské restauraci. Upoutala nás svou malebností, a to jsme ještě nevěděli, že zde dostaneme to nejlepší jídlo, jaké jsme vůbec kdy na našich cestách měli kde na stole. Veškeré pokrmy pocházely z místní farmy, kterou vlastnil majitel restaurace, snad s výjimkou kávy, ale to určitě jen proto, že kávovníky na Krétě nerostou. Maso, sýry, zelenina, čerstvý pomerančový džus, musaka, fantastické dezerty a na závěr sklenička ouza. Majitelem byl třicetiletý muž, který vypadal jako mladíci v reklamách na barbershopy s tím rozdílem, že tento měl svaly vydřené u svého stohlavého stáda ovcí. A aby toho nebylo málo, tak ještě navíc choval včely. Když se s námi přišel ke stolu rozloučit, že jede na svoji farmu ošetřit mladé roje, poprosila jsem ho, jestli by nás vzal na farmu sebou. Takže jsme nakonec po skvělém obědě ještě viděli při práci mladého včelaře, který nám se staňkovským zapálením prozradil mnohá tajemství chovu včel. Člověka v tu chvíli nemohlo nenapadnout, jak dalece se co do hloubky a kvality liší život takového mladého muže oproti některým našim západním „umělým“ mladíkům, kteří nosí zženštělé oblečky a navštěvují pravidelně svoji manikérku a vizážistku. Ach jo, kam jsme se to v těchto časech zase dopracovali!
Ve středu ráno jsme vyjeli na cestu k dalším klášterům, které se nachází přímo na poloostrově Chania. Tato část Kréty slouží i jako základna NATO, takže kus pobřeží na tomto poloostrově není veřejnosti vůbec přístupný. Že zde opravdu sídlí vojenská letka jsme se přesvědčili hned po příletu, kdy po přistání našeho letadla vzlétla do vzduchu vojenská stíhačka (asi F-18). Cestujícím, kteří byli ještě lehce pobledlí z našeho turbulentního letu, pak předváděla nad hlavami takové kousky, že by i kapitán Maverick z Top Gunu bledl závistí. Přiznám se, že nedokážu pochopit, jak může někdo fyzicky zvládnout řídit stíhačku, přitom se s ní hlavou vzhůru otáčet ve svislé i vodorovné poloze, padat střemhlav dolů a pak zase prudce vzlétnout. A to ve výšce pár set metrů nad civilním letištěm. No, jsou určité věci mezi nebem a zemí, kterým asi nikdy nepřijdu na kloub.
Na opačné straně od základny NATO se pak nachází větší klášterní komplex
AGIA TRIADA. Měl ze všech klášterů nejkrásnější zahradu, a zvláště teď v jarním období, kdy je celá Kréta plná květů, je to přenádherný pohled. U kláštera bylo i muzeum a vinný sklep, kde jsme mohli spatřit původní lis na olivy, do kterého se dříve na řeckých vesnicích zapřahávali osli. Na tomto místě jsem začala velice litovat toho, že jsme na Krétu přiletěli pouze s palubními zavazadly, do kterých nemůžeme uložit větší množství tekutin, aniž by nám je letištní kontrola nevyhodila. I na Krétě jsou celníci opravdu nekompromisní, a tak jsem si v tomto klášterním komplexu koupila pouze přírodní krémy a vonné esence a s povzdechem oželela všechny úžasné oleje, vína a jiné speciality vyráběné mnichy přímo v klášteře.
Po prohlídce jsme pokračovali k dalšímu z klášterů jménem
GOUVERNETO. Ten byl v daný den bohužel zavřený, ale od jeho zahrad vedla cesta k blízké Medvědí jeskyni, kde dříve žilo několik poustevníků. Jeskyně je volně přístupná a její výzdobu tvoří řada stalaktitů. Musím říci, že jsem si na tomto místě ověřila, jak jsme my lidé už dalece vzdálení řeči bytostných a jejich projevu. Téměř všichni návštěvníci, kteří v době našeho pobytu do jeskyně vstoupili, se v ní rozhlédli, udělali si několik selfíček a pak se opět vynořili do slunečního svitu. A vůbec si přitom nevšimli, že je v jeskyni několik zobrazení, která tam nemohla vzniknout jen pouhou náhodou. Kromě několika zajímavých drobných skulptur jsem v ní objevila i sousoší svaté rodiny, poblíž pak byla zobrazena hlava Jana Křtitele a určitě by se v jeskyni našly ještě další a další formy projevu zde sídlících bytostných. Ostatně je to zachyceno na Honzových fotografiích, tak se může vnímavý pozorovatel sám přesvědčit.
Od jeskyně svatého Jana pak vedla úbočím hory cestička k poslednímu z klášterů, který je v současné době už v ruinách. Jmenuje se
KATHOLIKO MONASTERY a určitě stojí za to pozůstatky klášterního komplexu navštívit. Celé okolí horských strání jsou jako jedna velká rozkvetená a vonící skalka, a navíc se na nich pohybují volně žijící kozy a kamzíci, kteří si návštěvníky zvědavě prohlížejí. Kamením vydlážděná cesta vede od kláštera až k moři, kde jsme se vykoupali ještě před tím, než jsme se vydali na cestu zpět do našeho ubytování.
Čtvrteční den jsme věnovali návštěvě světoznámé památky UNESCO, která se nachází nedaleko hlavního města. Jedná se o palác Knossos, respektive jeho pozůstatky upravené sirem Evansem do dnešní rekonstruované podoby. Cestou z Chanie do Irakleia nás trochu svedla z cesty naše navigace, takže jsme měli možnost seznámit se i s vnitrozemskou částí Kréty, která je však neméně zajímavá než její pobřeží. Alespoň tedy pro toho, kdo se rád seznamuje i s běžným životem místních lidí a nevyhledává pouze zábavné atrakce a vyhlášené turistické destinace.
Palác Knossos je skutečně věhlasnou památkou, a proto jsme se zde setkali už teď v dubnu se spoustou návštěvníků. Moc si neumím představit, jak to tu vypadá v době prázdnin, a nejen kvůli tomu, že je na Krétě mnohem více turistů, ale i s ohledem na počasí, které sami Kréťané označují za mnohdy nesnesitelné. My jsme měli štěstí na krásné jaro, teploty se pohybovaly kolem dvaceti stupňů a vítr, který na Krétě vane takřka neustále, byl také spíše příjemným osvěžením než nějakou obtěžující překážkou.
Co se týká samotné památky, je možná škoda, že zde není nějaká 3D animace toho, jak celý palácový komplex vypadal v době svého vzniku, tj. před více než 4 000 lety. Anebo že zde nejsou vytvořené menší modely, aby si člověk uměl jednotlivé části paláce lépe představit. Našla jsem alespoň na internetu nějaké ukázky, tak je sem pro doplnění vkládám.
https://www.youtube.com/watch?v=btGGTkext5k
Na zpáteční cestě z výletu do hluboké historie jsme se ještě zastavili v jedné malé kapli mezi městy Rethymno a Chania. Jmenuje se
SAINT NICHOLAS CHAPEL a je zajímavá tím, že se k ní přichází po úzké zhruba 200 metrů dlouhé kamenité hrázi. Trochu jsem se bála, aby kameny hráze nebyly moc kluzké, ale cesta ke kapli byla bezpečná i pro odrostlejší děti.
V této oblasti jsou také jedny z nejkrásnějších písečných pláží, které musí být v létě asi přeplněné turisty, ale v době naší návštěvy, kdy moře bylo ještě poměrně dost chladné, tu bylo jen několik návštěvníků převážně z německy mluvících zemí.
V pátek jsme se s naší skupinkou vypravili na jedno z nejkrásnějších míst celé Kréty, které leží na jižním pobřeží v blízkosti kláštera Preveli. Kréta je totiž jako ostrov poměrně dost úzká, ze severního poloostrova, kde jsme byli ubytováni, je to na jih jen několik desítek kilometrů, takže cca do hodiny je možné se dostat od Krétského moře až k Libyjskému. My jsme se na této cestě nejprve zastavili v horské soutěsce
KOURTALIOTIKO, která je součástí velmi oblíbené turistické trasy. K jejímu nejnižšímu bodu, kde se nachází malý kostelík, lze sestoupit přímo z hlavní cesty po zhruba tři sta schodech, a užít si tak alespoň něco málo krásy z jinak velmi dlouhé a docela náročné turistické trasy. Okolní příroda je zde nádherná a já jsem se právě v tomto malém kostelíku na dně soutěsky cítila asi nejlépe ze všech sakrálních staveb, které jsme na Krétě během naší cesty navštívili. V soutěsce vane silný vítr a v zimním čase tu musí být dosti nehostinné počasí, ale já jsem se uvnitř tohoto kostelíka cítila v absolutním klidu a bezpečí. A vůbec celou dobu našeho pobytu na Krétě jsem pociťovala zvláštní pocit blízkosti něčeho známého a pokojně působícího. Měla jsem intenzívní pocit, že už jsem na Krétě někdy dříve bydlela, ostatně tento můj dojem byl také další z důvodů, proč jsem cestu právě na tento ostrov vybrala za cíl naší letošní pouti, a navíc se mi v průběhu našeho putování stále vybavoval jeden magický sen, který se mi kdysi dávno zdál. Nějakým způsobem sem patřil a během naší cesty mi určitým způsobem potvrdil, že člověk ve svém životě intuitivně vyhledává nejen osoby, ale i místa, kde už dříve ve svých inkarnacích prožil nějaké zvláštní karmické události.
Pár kilometrů od soutěsky Kourtaliotiko se nachází významný klášter
PREVELI. Historicky nejbohatší a nejvlivnější klášter Kréty leží na mohutném skalním výběžku a dodnes v něm žije řada mnichů. Po návštěvnících je vyžadován vhodný oděv, ženy musejí mít zakrytá nejméně kolena, takže jsou zde k dispozici velké šátky. Ale stejný zvyk je moudré dodržovat i ve všech ostatních klášterech, pokud tedy člověk nechce být považován za pokleslého západoevropského barbara.
Klášter sehrál významnou roli za druhé světové války, kdy se zdejší mniši podíleli na únosu nejvyššího vojenského velitele německých okupantů generála Kreipse. Němci se místním pak samozřejmě brutálně pomstili, nicméně zdejší obyvatelstvo až do konce války stejně nepřestalo s partyzánským odbojem vůči okupantům. A to včetně žen a dětí, jejichž velké množství zahynulo například v nedalekém klášteře Arkadi. I to je zřejmě důvod, proč jsou Kréťané tak hrdí na své dějiny, svou vlast milují a stále ji považují za nedotknutelnou. Zase dobrý příklad pro naši stále více upadající západoevropskou společnost.
Z kláštera Preveli lze sestoupit po blízké pěšině až dolů na pobřeží, ale nám naši duchovní poradci pro výživu vnukli myšlenku:-), abychom nejprve objeli místní záliv a teprve pak opatrně sjeli po velmi úzkých horských cestách dolů k moři. Tam se totiž nejen nachází proslulý palmový háj, ale ještě navíc je zde velice dobrá restaurace Dionyssos. Místní útesy omývané libyjským mořem, celé pokryté jarními květy, tyrkysové moře a blankytná obloha nám zcela vymazaly z hlavy vzpomínky na Českou republiku, odkud jsme odlétali ještě za přízemních mrazíků. Palmový háj s přilehlou pláží bylo snad jedno z nejkrásnějších míst, které jsme dosud na svých cestách navštívili a myslím, že jsme si to všichni s velkou vděčností užili.
Sobota byl den našeho odletu, ale měli jsme čas do deváté hodiny večer a tuto dobu jsme ještě plně využili k poznávání Kréty. Nejprve jsme zašli do historického centra udělat pár posledních fotek a nakoupit drobné suvenýry. Já osobně jsem si chtěla přivést z Kréty nějakou madonku, ale přestože zdejší zlatnictví nabízejí opravdu nepřeberné množství různých šperků, tento typ přívěsku se kupodivu nevyskytoval snad v žádném z nich. Až po delším pátrání jsme narazili na velmi zajímavý krámek. Všechny výrobky, které se zde prodávaly totiž pocházely z klášterního ostrova Athos, který je považován za vůbec nejduchovnější místo celého Řecka. Obchod byl plný ikon, křížků, ale i jiných rukodělných předmětů, které vznikly rukou athoských mnichů. Všechno dohromady pak vytvářelo v tomto obchodě specifickou atmosféru, která působila velmi duchovně, a to přitom nebyl chrám, nýbrž jenom civilní krámek. Jak by se potom asi člověk cítil na samotném Athosu, kdyby měl možnost se tam vůbec podívat? Ale v podstatě si myslím, že by se tam mohl vypravit jenom jeden mně známý člověk, který by ve své duchovnosti dosahoval tamější vysoké úrovně. Samozřejmě mám na mysli muže, nikoliv ženu, protože žádná žena nesmí na Athos vstoupit. A možná, že je to i dobře.
I když zase na druhou stranu – jak může někdo mluvit o hlubokém klidu a rovnováze, když nemusí při svých duchovních meditacích stíhat ještě odpovídat na životně důležité otázky svých dětí, jako například: “Mami, a až dojdeme do té kavárny, mám si tam dát latéčko nebo raději ajskafe?“:-)
Cestou z centra Chanie k našemu připravenému autu jsme ještě prošli místní trh, a to byla chvíle, kdy jsem vážně přemýšlela o tom, zda by nešlo zůstat na Krétě ještě o pár dní déle. Takové množství čerstvé zeleniny a ovoce, tolik vůní a vůbec skvělá atmosféra celého trhu mi při pomyšlení na naše plastové potraviny v hypermarketech doslova rvala srdce. A vůbec nejde jen o exotické ovoce, které u nás neroste, ale třeba i jen o „obyčejné“ saláty, kterých tu bylo nepřeberné množství druhů. A k tomu víno, med a snad dvacet druhů oliv, které jsme ani nestihli všechny ochutnat. Slušné olivy byla také první věc, kterou jsem po našem příletu domů sháněla, abych si alespoň trošku prodloužila pocit dobrých chutí Kréty.
Z Chanie jsme odjížděli kolem poledne, kdy trhy pomalu končily a jak můj muž vtipně poznamenal, tady u nás se po ulicích jenom jezdí, kdežto na Krétě se na nich v podstatě žije. O porušování silničních pravidel už jsem psala, víceméně se dodržují jenom v nezbytně nutné míře, a všichni účastníci silničního provozu jsou úplně v pohodě. Odjížděli jsme z centra města hlavní tepnou, kde místo čtyř pruhů zabral silnici šestiproud aut a do toho chodci, děti, zvířata a také všudypřítomné motocykly. Jejich řidiči přitom nedodržují vůbec žádná pravidla a není radno jim na cestě nějak uhýbat, protože tady platí zákon silnějšího motoru. Občas také některý z řidičů zastavil jeden z krajních pruhů a odskočil si do nejbližšího obchodu něco zařídit. Nebo si koupit kafe. A vůbec nic se na silnici nedělo, ostatní ho jednoduše objeli. Prostě potřeboval jedno kafe, tak si pro něj šel. U nás v českých poměrech nemyslitelná situace.
Stejně tak je asi nepředstavitelná místní tolerance, co se týče konzumace alkoholu za volantem. Po jednom obědě nám donesl majitel restaurace na rozloučenou pět kalíšků ouza. Vysvětlila jsem mu, že nám stačí bohatě jenom tři, protože dcera je nezletilá a manžel řídí auto. Majitel tu dceru ještě jakžtakž pochopil, ale ohledně manžela nám vysvětlil, že jeden panák je na Krétě tolerovaný, protože přece každý ví, že když je člověk unavený a napije se trošku alkoholu, tak jej to v podstatě povzbudí. A to je přece pro bezpečnost na cestách dobře a tamní policie takové řidiče proto nijak nepostihuje. Upřímně – musela jsem mu s tou kapkou alkoholu dát za pravdu a nijak zvlášť mne tento poznatek nevyvedl z míry. I nadále jsem se při našich cestách cítila na krétských silnicích bezpečně na rozdíl od těch našich, kde mají často řidiči v krvi nejen mnohem větší množství alkoholu, ale v posledních letech bohužel stále častěji i drogy.
Poslední klášter, který jsme na Krétě navštívili, byl
TRANSFIGURATION MONASTERY, nacházející se v přilehlých kopcích města Chania. Tento chrám přitom nebyl uveden v turistických průvodcích, ačkoliv je velmi krásný a zajímavý. Obývá ho několik řádových sester a lze do něj vstoupit jen v sobotu. Klášter není příliš starý, ale navazuje na tradice jiného, historicky mnohem staršího kláštera, a je velmi specifický tím, že jeho podobu utvářely samotné mnišky. A to nikoliv pouze ve výtvarné složce, protože zdejší obyvatelky si samy položily i mozaikovou podlahu nebo prováděly ozdobné kamenické práce na chrámových sloupech. Docela nás to překvapilo, není to tak úplně běžné v jiných chrámech a tím spíše jsme tento klášterní komplex museli obdivovat. Doprovázela nás v něm jedna mladá mniška, která k nám sama přišla a nabídla se, že nás klášterem provede. Mě osobně překvapila tím, že když jsme spolu hovořili, řekla, že naše řeč jí zní harmonicky jako když někdo zpívá píseň. To už jsem slyšela několikrát v Čechách, ale tam mluvíme víceméně stejnou řečí, kdežto s touto sestrou jsme hovořili anglicky. Takže je to moravská povaha formovaná jazykem, která dává člověku zpěvnou řeč, nebo melodická povaha formuje jazyk daného společenství? Toť otázka.
Po posledních hodinách strávených na nádherném krétském pobřeží a skvělém obědě v blízké restauraci jsme zamířili na letiště a vznesli se v letadle k večernímu nebi. Naplněni zážitky, duchovně obohaceni a plně syti všech možných chutí a vůní jsme se vraceli do chladného květnového počasí u nás doma. A jestli můžeme poradit všem, kteří čtou tento článek a prohlížejí si naše fotky, tak bychom asi nejraději řekli: “Nejezděte na tu Krétu. Je tam tak krásně, že se vám nebude chtít zpátky domů a až se přece jen vrátíte, tak budete ještě dlouho s povzdechem vzpomínat na tu nádheru a pohostinnost, kterou jste tam zažili.“
Stejně jako s povzdechem vzpomínáme my. Bohatší o další prožitou pouť a vděčnější za všechnu krásu a pohodu, kterou jsme si mohli na Krétě užít. A možná i poučenější, že jsou stále ještě místa a lidé, kteří si nenechají vzít svoji přirozenost, svoje tradice a nenechají si ani namluvit, že jejich vlast a národ jsou už jenom nějaké přežitky z let dávno minulých. Važme si takového poznání a poučme se z něj, dokud pro nás ještě není tak úplně pozdě.
Text: Alžběta Kováříková
Foto: Jan Ištvánek, Jiří Kovářík