V údivu hledím, jak milost veliká
je dána každému z nás
i každému atomu
ať můžeme skotačit
v tanci nemírném
A jak málo lásky, něhy, pozornosti
dáváme my svým blízkým
živým tvorům, stromům, květům
i Matičce Zemi, která vlastním tělem
naše kroky podpírá
V úžasu dlím, kolik trpělivosti
s námi má, jak čeká
kdy další hloupost ztropíme
Znalec a Pán Všehomíra
A jak my,
za všelijakou drobnost
nepohodlí malinké
láteříme a vztek
nám mysl zastírá…
Žasnu, jak lidstvu dává staletí
aby z dětských plínek vyrostlo
a konečně nežilo v blátě pýchy své
že dobyli jsme svět
A jak, sic v dobrém úmyslu
kolik z nás, by chtělo lámat,
měnit staré pořádky
cestou vůle, síly
podepřenou „nezvratnými“ důkazy…
Žasnu, jak málo
je lidský um, paměť a vědomí
schopno obsáhnout a pochopit
ze všeho kolem
I když intelekt září
a genialita je nablízku
Jak malé zrnko písku je naše poznání
ve stínu stromu Veškerenstva!
Ale nejvíce žasnu,
že navzdory, a právě kvůli tomu
je možné nalézt
a projít Cestu do Nebe
Stát se částí té Dokonalosti
k níž každý z nás
Osudem má dáno
býti Vyzvednut!